|  Na schůzku přišel Pavel Belšan o pár minut dřív. Podali jsme si ruce. Tu moji nahmátl naprosto přesně a pevně ji stiskl. Pak mi dal přednost do dveří a já si pomyslela, že už ani nepamatuji, kdy mi naposledy dal ve dveřích přednost v podstatě cizí muž. Tenhle to ale udělal s neuvěřitelnou samozřejmostí, dokonce laskavě pokynul rukou a usmál se.
TÁŇA PIKARTOVÁ , spolupracovnice novin Můžeš
Elegantní, sympatický a džentlmen. Tak jsem si Pavla Belšana pamatovala z doby, kdy byl známý jako autor skladeb pro hromadná sportovní vystoupení i jejich režisér, jako propagátor tělesné výchovy a kultury, jako můj budíček v pravidelných každodenních rozhlasových rozcvičkách. Měl sympatický hlas a jeho jméno bylo vyslovováno s úctou. A postupně zjišťuji, že se s velkým uznáním vyslovuje i dnes, byť rozcvičky i Pavel Belšan už z vysílání Českého rozhlasu zmizeli. Stojím proti němu na podzim roku 2004: elegantní, sympatický, džentlmen. Ovšem s jednou podstatnou změnou – Pavel Belšan je slepý.
CHCE SE ŽÍT  Pavel Belšan si dobře pamatuje datum 31. března 1994.Tento den přestal vidět svět, v ten den se začal učil žít se slepotou. A stejně jako kdysi,i dnes se pouští neúnavně do projektů, tentokrát těch, které mohou lidem se zrakovým postižením pomoci. Je jedním z nich, proto ví, co potřebují, ale přál by si, aby ten život byl plnohodnotný. Proto věnuje tolik úsilí práci v pražském Tyfloservisu i na přednáškách pro studenty, učitele, sociální asistenty a pro nevidomé i pro jejich partnery.
„Tvrdím, že slepota jednoho z členů rodiny se týká celé rodiny. Nejen v případě dítěte, ale i když jde o muže či ženu. Přijde nevidění a chtě nechtě ten nejvíc postižený, nejvíc postižená, přestane plnit svoji dosavadní roli. Přestane vydělávat, je omezen v pohybu, přibude závislost na pomoci druhých,“ vysvětluje Pavel Belšan.
TVRDÝ PROPAD NEPŘIŠEL „Nejhorší je, když při té změně nespolupracuje rodina, přátelé. Když slepého člověka odkáže do kouta, aby jen seděl a nic nedělal, nikam nechodil a vůbec nejlíp – aby se o nic nestaral,“ vysvětluje Pavel Belšan, co mu vadí. I v hlase cítím náznak zloby a cítím, že takové lidi bohužel zná. Ví dobře o těch, kteří v tom koutě sedět musí, zná i ty, kteří jim to diktátorsky přikazují.
„Nesedět v koutě a nenechat se do toho kouta za žádnou cenu strčit,“ doporučuje každému se zrakovým postižením. Jemu samotnému pomohla báječná manželka. A také vzdělání, předchozí praxe, zaměstnání na ministerstvu školství, kde pracoval v oddělení mezinárodních styků v oblasti tělovýchovy a sportu, zastupoval republiku v Radě Evropy a v mezivládním výboru UNESCO.
S manželkou našli Tyfloservis a podle rad zkušenějších začali od prvních krůčků, od učení se prostorové orientaci.
„Pro člověka, který vidí je to maličkost. Ale pro slepého je hrozně těžké najít v prostoru sebe sama a umět se sebou zacházet,“ připomíná.
S prostorovou orientací mu pomohla jeho sportovní minulost: sedmnáct let se intenzívně věnoval sportovní gymnastice, reprezentoval. Těžší však bylo zvládnout počítač. Když se s ním začal učit pracovat, už podruhé v životě, selhávala mu „desetiprstová metoda naslepo“. Pořád dělal moc chyb. V čem byla potíž? poznání a neúnavné snaze o zlepšení vypracoval metodu cvičení pro ruce.
UČÍ DÁL, ALE JINAK
Pavel Belšan pomáhá spoustě nevidomých, dělá celostátní výzkumy jak o postavení nevidomých, tak o realitě jejich života. Je viceprezidentem Českého svazu zrakově postižených sportovců a technickým delegátem Evropského výboru Světové federace postižených sportovců. Mimo to externě učí na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. „Přednáším o lyžování, o podmínkách zrakově postižených sportovců. Učím trasérství, pro nevidomé velmi důležitý obor, který vychovává i sportovce – třeba doprovod nevidomých lyžařů. Vedu kurzy kanoistiky. A jsem mezi studenty moc rád. Těší mě, že je moje přednášky zajímají,“ prozrazuje Pavel Belšan.
Důležité je i to, že vypracoval metodický systém, s nímž seznamuje sociální asistenty. Jeho cílem je socializace a integrace nevidomých do společnosti zdravých lidí. První seminář byl nedávno v Českých Budějovicích. Požádalo o něj tamní pedagogické centrum.
„Učitelé tam dělají zázraky, mají obrovský zájem nevidomým všestranně pomáhat, zkrátka je dotáhnout k žádoucímu výsledku,“ říká. Sedím vedle tohoto muže plného energie a přemýšlím o tom, jak je vůle a síla některých lidí bezedná, snad jako miska v pohádce Sůl nad zlato…
www.muzes.cz |
