Dat Vuogn - Václav Židek: Chci vyniknout a nechci jít jenom nudně životem
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
  |
| Když jsem  se poprvé sešel s uměleckou osobností Datem Vuongem, měl jsem pocit, že se s ním znám již dávno. Jeho pevný stisk ruky a přímý a upřímný pohled do očí mi dával tušit, že se jedná o člověka dobrosrdečného a veselého. Jeho stálý úsměv ve tváři a šibalské plaménky v očích mu dodávají ještě více mladosti v jeho zevnějšku. Vůbec nevypadá na padesát jedna let. Už po několika minutách jsem věděl, že si s tímto člověkem budu rozumět a že se od něj mnohé dozvím. Jeho nepředstíraná skromnost mi napovídala, že se jedná o člověka s vyvinutým smyslem pro čestnost a zodpovědnost.Začátky Data Vuogna nebyly, tak jako u většiny emigrantů, nijak lehké. Když přišel v roce 1983 do Západního Německa, začínal s vysokoškolským vzděláním jako pomocný dělník u výrobního pásu automobilky Ford, kde se později vypracoval na modeláře. Po několika letech našetřil peníze, pronajal si v roce 1992 v městečku Pulheim (15 km od Kolína nad Rýnem) starou továrničku. Interiér tohoto objektu během půl roku se svým bratrem Chao a přáteli zrekonstruoval. Ve věži továrny vystavěl své studio a v přízemí restauraci. Dat pochází z 8 sourozenců, z nichž pět jich žije v Německu a tři v Americe. Jeho o rok starší sestra Lieu se před šesti léty pustila také do podnikání - vlastní restauraci v centru Kolína nad Rýnem. Při dobré kávě, kterou nám přinesla jeho také stále usměvavá praktikantka Katrin, jsem se dověděl mnoho zajímavostí o studiu Datattoo, které jsem navštívil na doporučení mého mladšího syna Michala. Dat mne pozval i do svého domu, kde jsem si s velkým zaujetím prohlédl jeho sochařské výtvory a obrazy. |
|
Raději bych na to neodpovídal, protože kdybych se jednou chtěl podívat do mé rodné země, mohlo by mi to tam způsobit potíže. • Proč ses rozhodl zrovna pro Německo? Mohl sis přece vybrat jinou zemi. Byl to především můj bratr, který se rozhodnul zůstat v Německu. Přišel sem tentokrát proto, aby studoval. A potom nám všem poslal víza, abychom ho mohli navštívit. Když jsme přijeli, tak jsme tu zůstali, protože jsme se už s tím socialistickým režimem nemohli smířit. • Jak tě tenkrát Němci přijali? V 80.-tých letech byli cizinci v Německu velmi srdečně přijímáni. Zdejší občané byli ochotní a v mnoha případech nám pomohli. To byl velmi příjemný pocit, který nám také dával určitou jistotu. • Tvé začátky byly jistě těžké, tak jako u každého, kdo ilegálně z „komunistického ráje“ odešel. Vyprávěl jsi mi, že na samém začátku, po útěku v roce 1983, jsi pracoval u běžícího pásu u firmy Ford. Jazyková bariéra byla pro tebe zřejmě velmi náročná?Je pravda, že můj začátek byl velmi těžký. Lidé mne považovali za blbečka a já jsem mohl vykonávat jenom jednoduchou a špinavou práci. U Forda jsem se cítil jako na otrokářské lodi s bubny a biči. • Dali ti lidé někdy najevo, že jsi utečenec? Dokázal jsem se v Německu velmi dobře integrovat. Lidé v Kolíně byli velmi srdeční a otevření – no prostě Rheinlander. • Když jsi odešel a usadil se trvale v Německu, nepociťoval jsi stesk po domově? Vždyť jsi ocházel s vědomím, že se nikdy domů nevrátíš a nikdy neuvidíš své rodiče. Kdy po útěku jsi poprvé navštívil své rodiště? Na počátku mě velmi trápila touha po domově. V záchytném táboře v Sterkrade u Oberhausenu jsme pořád měli pocit, že žijeme v ledničce. Moje rodiště jsem poprvé navštívil až po 12 letech. Byl to podivný pocit být zase v rodné zemi. Lidé, jejich chování a způsoby tam byly úplně jiné než v Evropě. Už jsem téměř zapomněl, jak jsou Vietnamci obklopeni bídou. • Německo se stalo tvou druhou vlastí, máš dobře zajištěnou existenci, máš tady dceru Melissu (21) a syna Leonarda (19), vrátil by ses rád někdy zpět nastálo a nebo už jsi rozhodnut navždy zůstat v Německu? V posledních letech se situace ve Vietnamu trochu zlepšila, ale ještě pořád je to komunistická země. K tamějším poměrům nemám důvěru, a proto raději zůstanu trvale v Německu. • Během jediného půlroku v roce 1992 jsi dokázal s pomocí svých přátel udělat ve věži staré továrny velice vkusný atelier Datatto. Je to svým způsobem rarita. Je až neuvěřitelné, když člověk něco silně chce, co dokáže. Máš můj obdiv! Rád bych věděl odpověď na otázku, zda jsou všichni lidé tam u vás tak houževnatí a pilní? Pocházíš přece jen z jiného světového kontinentu, a proto mě to zajímá. Mezi námi je mnoho pilných, pracovitých lidí, ale i řada těch, kteří si říkají, že když nepřijdou dnes, tak prostě přijdou zítra. Já sám se nepokládám za pravého Vietnamce. Jsem velmi ctižádostivý a cílevědomý. Když si vezmu něco do hlavy, tak to také dotáhnu do konce. • Jsi stále veselý člověk s velkým smyslem pro humor. Tato tvá vlastnost ti jistě hodně pomáhala překonávat všechny překážky. Čemu dáváš zásluhu, že ses v Německu stal tak rychle úspěšným a velmi uznávaným, že o tobě ví i v Americe? Jsem veselý člověk, humor je pro mě součástí mého života, patří prostě ke mně. Snažím se z každé situace získat něco pozitivního. Možná právě proto přicházejí ke mně lidé tak rádi. • Můžeš pro naše čtenáře uvést některá jména populárních osobností, kteří tě navštívili a nebo naštěvují za účelem tetování? Rád tuto otázku zodpovím. Nejprominentnějším zákazníkem byla Pink. Když je Pink na turné v Evropě, přijde mne občas navštívit a nechá se ode mne tetovat. I jiní němečtí prominenti přicházejí, aby si nechaki udělat tetování. Jedním z nich je Alexander Klaws z televizního pořadu Ně mecko hledá superstar. • Není mnoho lidí, kteří dokáží vytetovat na kůži tak pěkné obrázky jako ty. V čem se liší tvůj způsob tetování od běžného? Mnoho zákazníků ke mně přichází s přáním, abych jim vytetoval portrét jejich dětí nebo jiných členů rodiny... a vypráví, že už byli v různých jiných tetovacích studiích. Ale žádný z těch umělců si na takové obtížné tetování netroufal a všichni posílají tyto zákazníky ke mně. To mi pochopitelně lichotí. • Omlouvám se, pokud má následná otázka neposlouží tvé reklamě. Zajímal by mne tvůj názor (ale upřímný!) na tetování. Je známo, že tetování po několika letech vypadá trochu jinak a už není takovou „okrasou těla“, ale naopak může tělo třeba i hyzdit – postupem času se změní barvy i rozměry tetování – a kůže přece také stárne… Samozřejmě barvy časem vyblednou, ale při patřičné péči lze krásu tetování zachovat. Důležité je pravidelné krémování a vyhýbání se intenzivním slunečním paprskům. A aby tetování nebylo ovlivněno stárnutím kůže, mělo by být provedeno na vhodných místech, jako například na zádech, která nikdy nebudou tak moc vrásčitá. • Všiml jsem si, že ty sám nemáš na sobě tetování. To je zajímavé… proč ne? Chci se od jiných tetovačů opticky odlišit, jsem úplně jiný. Když bych s jedním tetováním začal, přišlo by druhé... potom třetí a v krátkosti je celé tělo pokryté tetováním. Ale ten pravý důvod je ten..., že nesnáším bolest..., to je jenom vtip. Teprve potom, až nebudu v tomto oboru pracovat, nechám si něco vytetovat – například indiána na předloktí. • Kdo a kde tě naučil tomuto umění, bylo to ještě ve Vietnamu nebo až tady v Německu? Já jsem samouk. Stálým kreslením jsem si vylepšil můj styl, práce s tetovacím přístrojem přišla náhodou. Absolvoval jsem pětihodinový kurz a potom jenom cvičit...cvičit...cvičit. Člověk potřebuje vlastně určité porozumění pro proporce a umělecký cit, potom už všechno běží samo. • Svou uměleckou dráhu jsi začal tetováním zájemců v garáži; připomnělo mi to začátky mého bývalého šéfa Hanse Schirmera, který začínal podobně – ve své garáži odléval sochy. Po letech se stala jeho firma, kterou postupně vybudoval, druhou největší firmou toho druhu v Německu. Jsi nabitý energií nejméně ještě na sto let, máš záměr ještě více vyniknout? Rád bych se specializoval na tetování reálných motivů, například soch a podobně. Před třemi lety jsem začal modelovat sochy. Tuto oblast bych rád zintenzivnil s úmyslem zpřístupnit má díla veřejnosti v rámci výstavy. • Navštívil jsem tě hlavně proto, že mne zaujaly tvé sochy a perfektní malby. Měl jsem v úmyslu udělat s tebou rozhovor hlavně na toto téma. Budu upřímný, tetování já osobně moc nefandím, ale je to věc osobního názoru. Náhle ovšem pozoruji, že téma tetování se vlastně stalo hlavním námětem našeho rozhovoru! Proto mi dovol, abych na chvíli zabrousil k tvé zálibě, která je i mou zálibou – k sochaření. Na první pohled vypadají tvé sochy jako dřevěné. Ale nejsou… z čeho a jak jsou udělány? Jsou dělány ze speciální modelářské masy, kerá se používá pro návrhy prototypů automobilů. Tento materiál netvrdne a lze jej stále zpracovávat a předělávat. • Vím o tobě, že jsi byl dříve také modelářem. Bylo to u firmy Ford. Jak ses k tomu dopracoval? Chtěl jsem bezpodmínečně pryč od běžícího pásu. Měl jsem obavy, že mě tam nechají napořád, protože jsem byl pilný. Proto jsem se vícekrát ucházel o jiné místo a doufal, že nějaké dostanu. Bohužel jsem opakovaně neuspěl. Až jednou jsem měl pro mého šéfa vytvořit karikaturu, a protože se mu tato velmi líbila, pozval mne ještě jednou na zkoušku schopností. Měl jsem vymodelovat venkovní zrcátko pro auto. A to byl klíč k mému úspěchu. • Ve svých sochách dáváš přednost ženám a jejich plným tvarům. Je to tvůj umělecký pohled na ženské tělo, že plnými tvary lépe vynikne ženská krása těla, tak jak tomu bylo například v baroku? Zajímá mne tvůj názor. Mnoho lidí maluje krásné věci nebo modeluje štíhlé, krásné ženy. Já se snažím ukázat ten pravý život – hrany a rohy, tlusté a staré lidi. I tyto stránky života k tomu patří. • Ve svém dětství jsi měl jistě své sny, čím budeš,až budeš dospělý, prozradíš mi, čím jsi chtěl být? Jako dítě jsem toužil stát se sportovcem, ale v naší zemi nebyl na sny čas. Toto byl můj jediný sen v dětství. • Které z asijských a evropských sochařů a malířů máš nejraději? Já ty tamější umělce neznám, proto nemohu nikoho jmenovat. Pro mne má pojem umělec vysokou hodnotu. Já sám se nepovažuji za umělce, ale za dělníka. Všechny ty věci jako malování, tetování nebo modelování soch jsou mým koníčkem. • Máš starší sestru Lieu, je jí 52 let a pracuje jako majitelka úspěšné restaurace v centru Kolína nad Rýnem. Ty jsi mimo uměleckého studia ve věži staré továrny na roury vybudoval v přilehlých prostorách i restauraci, ale nyní jsi od jejího provozu upustil. Z jakého důvodu? Do tohoto restaurantu jsme my – můj společník a já – vložili spoustu práce a energie. Na přestavbu jsme potřebovali asi rok a půl. Bohužel jsme byli donuceni kvůli nedorozuměním v posledních letech jít každý jinou cestou. • Máš ještě dalších osm sourozenců – tři žijí v Americe a pět tady v Německu – jsou také tak podnikaví, čím se zabývají? Všichni moji sourozenci jsou vlastně úspěšní. Protože ale většina z nich je starší než já, nemohli se tak jako já prosadit. Ale jejich děti v Americe jsou všechny úspěšné. Jeden z mých synovců je například známý makléř nemovitostí blízko San Franciska. • Na samotný závěr bych měl takovou zvláštní otázku. Smím? Všiml jsem si totiž, že máš na každé noze ponožku jiné barvy - černou a bílou. Je to proto, že ses ráno při oblékání spletl, nebo je to nějaké regiliózní znamení či trochu recese, pramenící z tvé povahy, přetékající v nemalé míře smyslem pro humor? Chci vyniknout a nechci jít jenom nudně životem. Vždyť život je už dostatečně tvrdý. Mou filosofií je být zdravý a šťastný. Milý Date, děkuj ti moc za poskytnutý rozhovor a dovol, abych ti jménem svým i redakce Pozitivních novin popřál do další činnosti mnoho tvůrčích inspirací, hodně zdraví a stále nevyhasínající smysl pro humor, který máš. Do češtiny přeložil Ctirad Pánek |
Copyright © Václav a Michal Židek, archív Data Vuonga,
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Krůta |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Karel Šíp |
 |
Milan Markovič |