Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (9)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Nevěřili tomu...
(9)

Je sobota, jedna hodina před polednem, krásné počasí. Před klubovnou v Braníku poslouchám poslední rady svého trenéra.
Je to riskantní. Máš šestadvacátého května a voda má jen deset stupňů. Pořádně prochladneš. Doufám, že máš s sebou nějaké horké pití?“
„Bez obav. Pojede se mnou vousatý Tomáš a bude mě celou plavbu jistit z nafukovacího člunu. Kdyby se stalo, že bych už nemohl, tak to vzdám. Co se týče vody, je dobře, že je takhle studená. Chci vyzkoušet, co vydržím. Mám dvě termosky s horkým čajem a pampeliškovým medem. Koukám, že tamhle už jde Tomáš.“
V dálce se objevila postava černovlasého muže s černým plnovousem. Zjistili jsme, že máme ještě skoro hodinu času, vlak jel po dvanácté a ve Vraném budeme před jednou hodinou. Tomáš se šel vykoupat a my s Oldřichem se posadili na lavičku před klubovnou.
„Několikrát ses zmínil o Alfredu Nikodemovi. Pověz mi něco víc,“ navrhl jsem. Oldřich povytáhl obočí.
„Nikodem? To bylo jméno, které znal snad každý a setkal se s ním vždy, když přišla řeč na plavecké výkony, mytí ve studené vodě, sněhové zábaly na horách nebo lehké oblékání v zimním počasí. Byl ale činný i v jiných sportech, jako například jízda na koni, dálkové pochody, plavání krátkých i dlouhých tratí a v neposlední řadě právě otužování. To všechno se za jeho padesátiletou činnost muselo někam zapsat, nehledě na jeho jakousi všudypřítomnost, společenské a obchodní styky, které jej spojovaly s celou republikou i cizinou. K tomu si připočti jeho požehnaný věk pětaosmdesáti let a fakt, že byl sportovně činný až do konce života. Ve sportu i v životě měl hodně přátel, ctitelů a obdivovatelů, ale na druhé straně, jako každý, kdo je veřejně činný, i odpůrců a nepřátel. Dost tomu asi napomohlo i to, že byl první, kdo u nás zavedl ve sportu přímé otužování. Bylo už dříve známé v severských státech, zejména ve Skandinávii, Švýcarsku a Finsku, ale u nás ho zakládal jako novinku, čili i s nepochopením.
Netvrdím, že byl u nás úplně první, namátkou si vzpomínám na otužilce profesora Chodorenského, který provozoval otužování soukromě, těsně před Nikodemem. Ale tito soukromí otužilci to prováděli jenom jako upevňování zdraví a možná koníčka. Nikodem přenesl soukromé otužování na veřejnost, čímž ho zpopularizoval, a později se stalo doplňkem jiných sportů, zejména dálkového plavání. Během života nebyl, v důsledku nepříliš dokonalé techniky, ve sportu uznávanou kapacitou. Teprve až v pozdním věku upozornil svými výkony na své nevšední schopnosti, například pevnou vůli, vytrvalost, houževnatost a fyzickou zdatnost. Ne náhodou získal pak různá první místa za starší místa a obdržel nejlepší ceny, třeba při závodech v chůzi nebo při plaveckých závodech v Praze a Paříži. Kdyby se v mládí mohl víc věnovat vylepšení techniky, byl správně veden a měl trenéra-odborníka, nikdo by dnes o jeho úctyhodných výkonech nepochyboval. Ale tenkrát u nás nebyl sport příliš pěstován. Až v devadesátých letech minulého století byly založeny i pro veřejnost sporty jako atletika, fotbal a další. Jenže to už byl Nikodem v mužných letech, kdy se nahromaděné chyby stylu těžko odstraňují a nejde znovu začínat. Jeho samorostlý sport byl spíš unikum a někdy mu přinášel víc potíží než užitku. Jenže kdo u nás až do pozdního věku tehdy jezdil na koni, vynikal v plavání a otužování? Nikodem byl menší postavy, drobný a suchý, celkem nenápadný. Nevynikal zvláštní silou ani abnormálními svaly, ale měl v sobě houževnatost. Povahově to byl člověk zábavný a veselý, uměl pobavit celou společnost. Jedna věc mě ovšem na něm mrzela a mrzí dodnes – byla to jeho přílišná mnohomluvnost, dá se říct, až kavárenská, kterou snižoval svoje sportovní výkony.
Snad proto jsem po převzetí a pokračování v jeho otužilecké činnosti a plaveckých maratónech měl deset let Alfred Nikodemdost práce s přesvědčováním a usměrňováním veřejnosti, abych zahladil stopy jeho takzvané latinky. Stávalo se totiž, že se někteří jeho kritici snížili až k urážkám, aniž by se přesvědčili, co vlastně tenhle sport obnáší a přináší. Jádro věci ale zůstalo zdravé, a plavecká a otužovací Nikodemova latina z veřejnosti i ze sportu zmizela. Pořád se na něj dívám s obdivem a uznáním, protože většinou každý, kdo něco dokáže, mívá pestrý život i své chyby. Ale koukám, že už musíš jít na vlak.“

Rozloučili jsme se s tím, že na mě Oldřich bude čekat v Braníku, a po cestě domů si můžeme povídat dál.
Vlak do Vraného přijel na čas. Já jsem se usadil u okénka, abych mohl sledovat celý úsek Vltavy, který za chvíli poplavu.¨Ve Vraném hned u přehrady byl rozložen jakýsi přípravný tábor. Převlékl jsem se do plavek a šel změřit teplotu vody, měla jako v Braníku rovných deset stupňů. Tomáš Jahn s oddílovými kolegy Pavlem Pitrou a Fandou Kosařem zatím nafoukli gumový člun. Nasadil jsem si brýle a na hlavu podomácku ušitou neoprenovou čepici proti zimě. Tomáš naházel věci a tašky do člunu a vyrazil.

„Je za pět minut jedna!“ křikl. „Zlom vaz!“
„Vem tě čert!“ odpověděl jsem mu po našem, a byl ve vodě.
Počasí mi přálo. Bylo slunečno, po obloze se honilo pár Tomáš Jahnmráčků. Začal jsem ukrajovat metr po metru kraulovými záběry, po chvíli pak pokračoval stylem prsa. Ve vzdálenosti asi deseti metrů mě na člunu doprovázel Tomáš. Po nějaké době se mě zeptal, jak se cítím.
„Výborně. Už ani necítím, jak je voda ledová. Zima mi zatím není, a když to vydrží až do Braníka, bude to dobré!“
Měnil jsem způsoby plavání, střídal prsa s kraulem a dvanáctikilometrová trať se zkracovala. Překvapilo mě, že tak studená voda mi zatím nevadí ani na obličeji, včetně nosních dutin, které mám na ledovou vodu dosti citlivé. Jednou, při zimním tréninku, jsem plaval asi tři sta metrů za stálého ponořování obličeje. Voda mohla mít tři stupně. Na navigaci stálo několik diváků, kteří se zděsili. Já jsem byl celý od krve. Ústa, prsa i břicho, muselo to vypadat hrozně. Mysleli, že mám vyražené zuby nebo rozbitý obličej. Ale byla to krev z nosu. Trvalo přes hodinu, než se sama zastavila. Od té doby si dávám pozor, aby se nic podobného neopakovalo.
Proplaval jsem kolem přístaviště parníků Jarov a po levé ruce začala oblast rekreačních chat. Na břehu leželo několik rekreantů, opalovali se, ale do vody žádný nešel. Jeden z nich, který se opaloval vstoje, upozornil ostatní na šílence ve vodě. V tu chvíli k nim docházel Pavel s Fandou a já jsem viděl, že je zastavili a dali se s nimi do řeči. Živě jsem si představil, co jim tam asi Pavel povídá, viděl jsem totiž, že někteří z nich kroutí hlavami. Pavel patřil mezi ty, kteří zásadně nezkazí žádnou legraci. Dokázal bez mrknutí oka a s vážnou tváří povědět tu největší blbost pod sluncem, a lidi mu naprosto věřili.
Pomalu jsem se blížil k prázdnému kamenolomu. Při loňských trénincích se často stávalo, že můj čas plavání kolidoval s časem jejich odstřelu. Ještě tak před patnácti lety bych po odtroubení výstražné sirény nemohl v těchto místech takhle klidně plavat, protože balvany létaly až na druhou stranu řeky. Několikrát se stalo, že promáčkly střechu některé z chatiček na Jarově. Teď, když lom pronikl do větší hloubky a posunul se celý od řeky, nebezpečí pominulo.
Slunce pořád svítilo a já jsem čím dál víc pociťoval, že je příjemným dopingem. Pozoroval jsem, že mi obě nohy prochládají až na kost, a marně jsem se snažil tomu nevěnovat pozornost. V dálce se objevil most ve Zbraslavi, což znamenalo, že mohu mít přes polovinu tratě za sebou. Cítil jsem, jak mi nohy promrzávají a začaly se k nim přidávat i prsty na rukou. Bylo to nepříjemné, ale já jsem se snažil myslet na jiné věci. Rozhodl jsem se, že se pod mostem ve Zbraslavi napiju horkého čaje, a tahle představa mě hnala kupředu. Doprovod se držel po celou dobu ve stejné vzdálenosti za mnou a bedlivě sledoval každý můj pohyb.
Mohli jsme být asi padesát metrů před mostem, když jsem zavolal na Tomáše:
„Až budeme těsně za mostem, dáš mi napít čaj. Budu to potřebovat, mám úplně znecitlivělé konce nohou.“
„Rozumím! Hned za mostem tě napojím.! Několika záběry vesel do vody se dostal pár metrů přede mne. Tuhle vzdálenost udržoval až za most, kde ji ještě o nějaký metr zvětšil. Potom přestal veslovat. Než jsem k němu stačil doplavat, měl už pro mě nalitý horký čaj. Vypil jsem ho co nejrychleji a šlapal při tom vodu. Abych měl do každé nohy jeden, žádám o repete. Vzpomněl jsem si při tom na Františka Venclovského, jak trénoval v Pucku na svůj první pokus přeplavat kanál La Manche. Plavával většinou sám podél pobřeží Baltického moře a jednou takhle způsobil menší rozruch mezi rekreanty na pláži. Vždycky po uplavání několika desítek metrů se totiž v moři zastavil, začal šlapat vodu a dělal, že pije. Jelikož se to opakovalo, vzbudilo to pozornost lidí na břehu, a ti si začali myslet, že se nějaký rekreant v moři zbláznil. Na závěr se to vysvětlilo: František trénoval i podávání potravy, které je dost důležité, protože plavec se nesmí dotknout doprovodné lodě a ani ruky doprovodníka.
Dopil jsem druhý šálek a pocítil příjemné teplo po celém těle. Vjela do mě nová síla a já jsem vyrazil s takovým elánem, jako bych před chvílí teprve skočil do vody. Bylo mi už jasné, že dvanáctikilometrovou plavbu ukončím fit. Dostal jsem se do modřanské šlajsny, ve které byl silný proud až k soutoku Berounky s Vltavou. Čaj, svítící slunce a rychlý proud ve šlajsně udělaly své. Bylo mi dobře a já jsem už prochlazení nepociťoval. Opět jsem střídal způsoby plavání: prsa, kraul, prsa, kraul…
U komořanského přívozu se jako vždy z opatrnosti pokládám úplně na vodu, aby mi ocelové lano natažené pod vodou nezpůsobilo nedobrovolné harakiri. Lano, které sloužilo pro vedení převoznické lodi, bylo notně roztřepené a někdy v čase převážení lidí vedlo jen pár centimetrů pod hladinou řeky.
Prudká voda mě nesla, a já jsem si mohl alespoň na chvíli odpočinout, položený na záda, hlavou ve směru plavby. Pobaveně jsem pozoroval suchozemské dobrovolníky, jak musí rychle capat po navigaci pěšky až do Prahy. Pavel na mě něco pokřikoval, ale já jsem mu s ušima pod vodou nerozuměl ani slovo. Na soutoku Berounky s Vltavou jsem opět změnil polohu a pokračoval kraulem. Do cíle mi chyběly necelé tři kilometry, a bylo zřejmé, že doplavu.
Za soutokem v Modřanech silný proud ustal a já jsem musel nasadit ostřejší tempo, abych se dostal co nejdřív do Braníka. Musím proplavat kolem dalšího přívozu, a po pravé straně zůstává modřanská čokoládovna Orion. S blížícím se cílem se mi zlepšovala nálada a pocit jistoty. Nebýt té menší krize pod mostem ve Zbraslavi, zaplaval bych celý úsek v bezvadném stavu.
Těsně před Prasečí zátokou se mi Pavel s Fandou ztratili z očí. Museli velkou oklikou po souši obejít zátoku, kde měl Svaz invalidů svou loděnici. Podplaval jsem branický železniční most a před klubovnou na břehu zahlédl čekajícího Oldřicha. Trvalo ještě několik minut, než jsem se postavil na dno řeky, a na břehu přijal upřímný stisk svého trenéra. Bylo vidět, že je s mým výkonem spokojen. Takhle rozesmáté oči jsem u něj vídával při práci s malými dětmi, když je učil plavat. Byl v téhle oblasti dobrým psychologem, aniž by si to uvědomoval. Děti ho měly rády a dokázal si vytvořit patřičný respekt. Mimo hostivařských kurzů vedl i kurzy plavání dětí v Rumunsku. Jednou za ním přišli mladí manželé, kteří nepatřili do zájezdu, pořádaného Sport-.turistem. Požádali ho, jestli by naučil jejich dítě plavat. Ale mělo to háček – jejich synek měl strašný odpor k vodě, nechtěl se v moři ani smočit, natož se naučit plavat. Čtyřletá ratolest zůstala nakonec s novopečeným strýčkem sama a rodiče odešli na vzdálenou pláž. Hned na začátku získal Oldřich u chlapce naprostou důvěru tím, že prohlásil, že vůbec nesnáší vodu a že ho do ní nikdo nedostane. Klučina byl velmi spokojen, že konečně našel kamaráda stejných kvalit a že se na chvíli zbavil rodičů, kteří ho do moře pořád honili. Jako zábavu navrhl strýček stavění báboviček na svém břiše. Položil se do písku na záda a kluk se dal do stavění. A protože bylo strašné horko a suchý písek nedržel, bábovičky se rozsypávaly. Nakonec se chlapec rozplakal, ale strýček mu tajuplně prozradil, jak na to. Z dálky pak rodiče viděli synka, jak běží k moři a zase nazpátek k Liškovi. Bylo jim divné, ale pozorovali, co bude dál. Jelikož byl písek strašně vysušený, vodu ze dvou kyblíčků rychle vsál a ani nebylo znát, že se zvlhčil. Strýček se vody bál, a tak klučina musel běhat sem a tam. Vzdálenost to byla nemalá, a tak začal žadonit, aby se přemístili k vodě. Udivení rodiče viděli, jak jejich děcko násilím tahá strejdu směrem k moři. Za další čtvrt hodiny byli oba až po krk ve vodě.
Teď mi jako druhý podal ruku můj doprovodník Tomáš a následně Pavel s Fandou. Vylezlo z nich, že moc nevěřili tomu, že by se trasa Vrané-Praha dala v desetistupňové vodě uplavat.
Odcházel jsem se převléct do šaten a v duchu se připravoval na další úsek Štěchovice-Praha, dlouhý 26 kilometrů.

Pokračování...

Další díly najdete ZDE

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 02. 2008.