Projdu tímto světem jen jednou; proto ať každé dobro, které mohu vykonat, každou laskavost, kterou mohu prokázat člověku   nebo zvířeti, vykonám teď. Ať jí neodkládám ani nezadávám, neboť touto cestou znovu nepůjdu. John Galsworthy
Motto, které jsem si dovolil uvést na začátku, bylo součástí novoročního přání paní Květy Fialové a jejího muže Pavla Háši. Zaujalo mě tím, že bylo jakoby napsané pro paní Květu. Vyjadřovalo všechno, co v sobě tato vzácná žena má a za co sklízí u veřejnosti všech generací úctyhodný obdiv. Sešli jsme se jedno čtvrteční odpoledne v kavárně na Národní třídě v Praze dvě hodiny před představením, abychom si mohli spolu v klidu popovídat.
„Asi nebudete vědět, že u našich protinožců na jihozápadním pobřeží Austrálie v městečku Perth vychází moc hezký časopis s  názvem „Klokan“, který vydávají pro českou komunitu tam žijící manželé Čechoaustralané Eva a Emil Peškovi. Zajímavá shoda jména Pešek se jménem našeho velkého herce Ladislava Peška jako by rozhodla u paní Evy o jejím nevídaném zájmu a psaní o českých hercích, zvláště pak starší generace. A právě tahle milá paní mne poprosila, abych s Vámi uskutečnil pro jejich časopis rozhovor. Věřím, že vy, paní Květuško, coby velká milovnice zvířat, mi ho pro časopis s takovým názvem neodmítnete!“   Po tomto mém úvodu se na mě paní Květa Fialová velmi mile usmála a nemusela mi už vůbec odpovídat, neboť její krásné oči, plné něhy a lásky, odpověděly za ni. Pochopil jsem, že se mohu klidně ptát dále.    Pochybuji, že by vás někdo z české komunity v Austrálii neznal, takže začnu otázkami z úplně jiného konce, než je herectví. Vím o vás, že jste nesmírnou milovnicí všech zvířat a zvířátek. Mohla byste našim čtenářům z tohoto „šuplíčku“ života něco prozradit? Zvířátka miluji strašně moc. Například chodím do zoologické zahrady v Chomutově, kde jsem křtila tchoříka, potom tuleně, také Sovu pálenou, a teď na velikonoce takového malého beránka. Tady v Praze v zoologické mám žirafu. Víte, já mám zvířata tak ráda, že se dovedu přenést, když se na ně dívám v televizi, například do opic, vlezu do té opice a skáči s těmi druhými po stromech. Mám úplně fyzický pocit, když vejdu do toho zvířete, které si předtím vyberu, že jsem to já - v té chvíli jsem nesmírně šťastná. Zvířata jsou úžasná, jak ti medvědi v zoologický působí mile, že bych nejraději ke každému vezla do klece, ale oni jsou prý zlí. Když jsem nemocná, tak vždycky říkám, že miluji i své nemoci, a že si s každou nemocí poradím. Své bacily večer oblíkám do pyžámka, pak je uložím, oni spinkají a ráno vstanou, zase na mě hupnou, někdy víc, někdy méně mě přes den potrápí a vycházíme spolu moc dobře, tak jako se všemi mými nemocemi. Když jste vnitřně hodný, ale  věřte mi, na cokoliv, tak se k vám i ty bacily dobře chovají. I ty bacily jsou mí přátelé. Jednou mi položili od novin otázku, co bych si vzala s sebou na opuštěný ostrov, a já na to řekla, že kocoura, a že bych s ním měla děti. Jinak doma jsme měli 17 let pekingčíka a dnes máme kocoura.   Z vašich krásných memoárů, které vyšly před třemi lety (a já je přečetl jedním dechem), jsem se dověděl, jak hluboce duchovně jste založená. Jistě by čtenáře zajímalo, jak a kdy se stalo, že jste přehodnotila smysl vašeho života a dostala se až k tomuto poznání. To je samozřejmě léty a také tím, že moje maminka byla velmi duchovně založena. U mě to vzniklo tak, že ona malovala velké mediální obrazy a také nás děti do svých maleb zasvěcovala. Když jsme žili na Slovensku, tak dělala sochy, bytosti jako vodníky nebo skřítky, a tak jsem byla obklopena těmito nadpřirozenými věcmi. Nebo jsem milovala čarodějnice jako takové, všechno to bylo pro mě příjemné, bylo to jako normální žití. Ono je vždycky lepší žít v tomhle světě. Můj tatínek byl živý, toho jsem se bála, tak jsem si vytvořila svůj vlastní svět a své bytosti, které jsem měla ráda. Maminka, když si namalovala obraz bytosti, která se jí zjevila tím, že vedla její ruce a ty malovaly za ni, s ní pak mohla i komunikovat. I já samotná jsem měla údobí, že mi ruka sama odepisovala na otázky, takže pro mne je život něco jako Neviditelný, ale je stejný nebo daleko kvalitnější a slušícnější než ten, co je nám předkládán stranou a vládou. Takhle si můžete stvořit svůj nádherný svět a tam je všechno samozřejmě pozitivní. Když si člověk  ráno udělá kolem sebe takovýto ochranný kruh, tak k vám nevniknou takoví, kteří mohou narušit váš duševní klid a pohodu. Maminka žila v Rusku do 18 let na jednom šlechtickém sídle, její otec tam byl jako lesní rada. Později tam všichni byli vyvražděni a jelikož nebyli Rusové, tak je zavřeli a podařilo se jim přežít. Maminka přišla o nohu a tak musela někde najít záchytný bod. Ten našla ve víře. A protože v tom Rusku je buddhismus, tak to bylo jasný. A jelikož jsem k ní měla blíže než k otci, tak jsem ji později následovala.     Jste pověrčivá? Velmi. Ale nejsem ortodoxní - v ničem! Jako že mně je to milý, když jdu třeba na jeviště, tak mám svůj rituál, ve kterém si pohovořím s bytostmi. Mám takové věci jako slonečka, tak mu dám pusu. Jsem pověrčivá na různé jiné věci, ale jen takové, které jsou mně milé.   Mezi vaše nejlepší přátele patří i paní Naďa Konvalinková, která je o více jak jednu generaci mladší. K vašemu krásnému přátelskému vztahu vzájemného porozumění jistě přispěl její smysl pro humor. Co si ještě u paní Nadi ceníte?  No jistě, ona je taková. Je neješitná, nekonfliktní, vstřícná a přitom nemá na růžích ustláno. Naďa je tak trpělivý člověk, něco jako Matka Tereza - má sociální cítění, které je důležité. Nedokáže odříct lidem. Stává se v našem povolání, že za vámi přicházejí lidé, něco chtějí, třeba se s vámi vyfotit. Neexistuje, že by se nějak zle zatvářila. Přitom 70% kolegů se tváří - když se s vámi vyfotí - jako že je zneužíváte. Já si myslím, že člověk má mít pocit, že je ten poslední z nejposlednějších, a každý má udělat pro druhé  víc, než chce. Naďa má naštěstí takovéhle cítění.    Všichni vaši příznivci obdivují dobrotu a krásu vašich očí. Musím se přiznat, že já taky. Řeknu vám, že to jedno oko mám už slepé a dělali mi ho ve Švýcarsku.   Říká se, že už podle očí poznáme povahu člověka – jestli jde o člověka zlého nebo dobrého. A u vás, paní Květuško, ta dobrota z vaší duše a z vašich očí srší na všechny strany. Dá se z nich poznat, že milujete vše, čím nás Matka Příroda obdařila. Zcela určitě máte i bezpečný způsob, jak poznat dobrého člověka od špatného. Nebo máte jen ten správný instinkt? Prozradíte nám to? No, tak to je pravda, že vždycky skutečně vycítím  to záření člověka, jako jsem uvedla před nedávnem v mém rozhovoru pro Lidovky, že někteří lidé jsou jako Sněhové královny. Myslela jsem na jednoho vysoce postaveného pohlavára. Samozřejmě jsem nechtěla, aby to tam napsali, poněvadž byla několikrát situace, že mi podal ruku, anebo jsem byla asi dvě hodiny v místnosti, kde byl on. Tohle se stalo pět let zpátky a tenkrát bylo vytvořeno velice nepříjemné fluidum, něco jako Sněhová královna od Andersena. Když potom přijdete kamkoliv, kde je mnoho lidí, tak stačí, že tam bude jen jeden takovýto člověk …   Říká se, že první láska je taková, že se pamatuje na celý život, a od ní se vyvíjí další … To, co vám teď budu vyprávět, je taková veselá příhoda z mého dětství. Já jsem byla s mojí sestrou v katolickém klášteře v Dobšiné. Jinak já jsem evangelička a naše maminka byla buddhistka. V tom čase vyšel Sekorův Ferda Mravenec a já jsem se do něho strašně zamilovala. Poněvadž jsem hyperaktivní, tak se mi u něho zalíbilo, že Ferda Mravenec - práce všeho druhu - všechno umí a všechno dokáže. A tohle mi na něm imponovalo a také se mi jevil - proti mému otci - že je o hodně hezčí, lepší, a že s ním mohu být mnohem šťastnější. Rozhodla jsem se, že se za něho provdám. Bylo nás tam osm chovanek a všechny jsme šly do klášterní kaple.   Kolik vám bylo roků? Chodila jsem do třetí obecné - tak kolik jsem mohla mít? Ještě jsem neměla menses a nechystala jsem se mít malé mravence. Když už jsme stály před oltářem, tak tam vběhli, já měla na sobě takový lajntuch, Ferdu Mravence mi sebrali a už mi ho nikdy nevydali. Já jsem byla zoufalá, že mi v kostele zabavili manžela. Pak jsem si mnohem později říkala, že by se tohle mohlo dělat i normálně a možná by bylo mnoho více šťastných lidí, kdyby zabavovali manžele hned v kostele.     Jak to bylo s vaším prvním manželstvím? Vím, že nebylo dvakrát šťastné. Když jsem žila v Budějovicích, tak jsem se vdala poprvé a bylo to příšerné. Později jsem odešla do Kolína a on mezitím odešel. Ještě předtím jsem nějaký čas bydlela ve sto let staré márnici. Ta nebyla obsazená, už se nepoužívala. Než bych žila s živým chlapem, tak jsem raději volila tenhle přístřešek. Ti mrtví, co tam kdysi „bydleli“, bylo úplné nic. Potom jsme se po třech letech rozvedli, takže to bylo ideální. Před vstupem do manželství  jsem si myslila, že to zkusím, ale bylo to stejné. Zase chtěl samozřejmě to samé, což byla katastrofa. Pokud vás tyhle záležitosti baví, je to něco jiného; a když vás nebaví, tak je to něco příšerného.   Také u vás obdivuji velmi harmonickou souhru v manželství  s vašim mužem Pavlem. Jste pro mne něco jako vzor, jak by mělo správné manželství vypadat. Nechcete prozradit některým mladým lidem, kteří stojí před otázkou vzít se či nevzít, jak  na to, aby už o pár týdnů později nelitovali, že si slíbili věrnost až do hrobu?    Prostě - nejdůležitější je v životě svoboda, žádná závislost – tedy ani na tom chlapovi. Milovat ho, ale zachovat si přitom všechno svoje, i myšlení. Já s mým mužem nemám společného vůbec nic – dceru, vnučku ani kocoura. Jsou ale výjimky, že některé věci máme společně rádi a jiné zase ne. On čte jiné knihy, dívá se na jiné věci, já ráda cestuji, nejraději na chalupě. Já mu zkrátka nevnucuji své a on zase mně, že s ním budu třeba koukat na nějaký debilní fotbal. Já si jdu číst a je to v pohodě, anebo mám své kamarády. Je úžasné, když oba partneři nejsou stále v závěsu. Opačně je to strašný. Buď se obětovává jeden nebo druhý a já si myslím, že nikdy nemají ty lidi všecko stejný, že by byli nadšení pro stejnou věc. Když to někdo tvrdí, tak je to blbost.   Každého člověka čeká dříve nebo později proces stárnutí. Ve vaší knize „Květa Fialová o sobě“ mě na tohle téma velice zaujala vaše moudrá filosofie. Můžete ji nějak pro naše čtenáře zopakovat? Jsem šťastná, že jsem ho dožila a že opravdu není lepší období lidského života po všech stránkách. Jak někdo říká: Být starý, ale zdravý! Ne, starý a nemocný, to patří k sobě a právě to je na tom úžasný, že to můžete zažít, že s tím umíte žít, jednat, že to je dobře, že jsou všechny tyhle choroby. Když jsem oslepla na jedno oko, to bylo na Slovensku o prázdninách,  ani vteřinu mně to nevadilo. Já si řekla, že je to atribut stáří, a že tuhle záležitost zas překonám. Bylo to tři měsíce špatné, než jsem šla na operaci. Jak nemáte to oko, tak nemáte úhel, a já jsem nechtěně shazovala věci ze stolu. Moje maminka měla protézu, a jak dovedla žít! Ona byla sama ve své chaloupce, měla tam suchý záchod, musela si topit a říkala mi: „Víš, to je strašně důležitý, aby člověk neustále něco překonával. Jak se zhýčká, tak je to špatný. Nejenom na těle, ale i na duši.“ Jednou před vánoci jsem si zlomila nohu, bolelo to zběsile a já jsem si nevzala taxíka. Říkala jsem si: “Ne, ne, musíš dojít domů!" Víte, každá úlitba vám vezme něco, a jakmile si zvyknete, jako ti papaláši, na různou úlevu – mají auta, chtějí víc a ještě víc, tak je to velice špatné. V člověku má zůstat pokora k životu, aby dokázal všechno překonávat a najednou nastane čas, že má peníze i moc, a to je pro něho špatné, že si takhle na svou škodu ulevuje.     Pro mě jste ryzím symbolem lásky a přitom nenávidíte sex. Podle mého je v tom silná spojitost a jedno umocňuje druhé, a je, ať chceme nebo nechceme, silnou motivací v rozvoji a v tvorbě člověka. Jsou to prostě nepsané Zákony Matičky Přírody. Přijdou léta, kdy sex u stárnoucích lidí upadá, a u někoho dříve, u někoho později úplně odchází. Podle mého je toto období tou nejlepší zkouškou společného života dvou partnerů, že skutečná láska setrvává dále a neprovozováním sexu nezaniká. Ovšem výjimkou je soužití ze setrvačnosti a strachu zůstat sám. Moje maminka nebyla takhle založená, já taky ne, a ještě se mi staly takové příhody… Já se ráda zamilovávám, pokud je to na fázi takové něžnosti, jako se zvířátky, že se čumákujeme, že se můžeme držet za ruku, nebo pohladit či obejmout. Ale já vím, než jsem se vdala poprvé, že to tak řeknu, tak mne takhle pohladil, najednou se mě dotknul tady a už ze mě spadlo všechno zamilování – oh, oh, to jsem se lekla. Pak na konci vyvrcholení, kdy ten chlap začne mít absolutně dementní výraz, najednou pomine všecko, jakákoliv poezie, a on vypadá jako idiot. V tom momentě je to jen chtíč, je to jen fyzické, a duše jako by někam uletěla.   Jsem člověk, který se zajímá nejen o kulturu, ale i o politiku, a proto mi odpusťte mé další dvě otázky. V čase, kdy se začala sjednocovat Evropa, se náš Československý stát džentlmensky a co nejrychleji rozvedl. Teď se oba státy  asi s velkou pravděpodobností stanou členy Evropské unie, kde se opět sejdou u jednoho stolu. Co vy, jako zastánce plného porozumění a lásky mezi lidmi, si o tom myslíte a jaký je váš názor na vstup Česka do Unie? Ale - že nám nic jiného nezbývá, protože kdybychom zůstali vyřazeni, tak to nejde, poněvadž ta Evropa není zas tak velká, jen o něco menší než Čína. Jediné co mi hrozně vadí, že z důvodů komerčních jsou všude stejný kaufhausy a bauhausy, což je odporný. Já jedu do Španělska nebo jiný země, že to tam bude jiné, ale ono je to tam stejné, stejný obchod, a já vím, kde je zelenina a kde dostanu i jiné věci. Tohle všechno mi strašně vadí, to individuální zboží, že je to všechno všude stejné. To bylo právě nádherný, když člověk cestoval, že byl v jiným světě, a tohle už dnes není. Ale nic jiného se nedá dělat, poněvadž budeme větší a nikdo větší nás už nesežere. Takže tohle je jediná možnost.   Před dvěma lety byla zavedena v části Evropy jednotná měna euro, která nebyla všude přijata, jak by měla, jak by se slušelo. To jsou nejškaredější peníze, jaké jsem kdy viděla. Jsou hrozně ošklivé. Jak se mi líbily ty franky i ty marky! Ty byly moc hezký.   Někteří lidé tuhle měnu dokázali využít ve svůj prospěch k rychlému obohacení. Tak tomu bylo v Německu, kde se nezměnily ceny, ale pouze názvy měn, a ceny zůstaly skoro stejné, takže kdo na tom byl bitý, byl obyčejný člověk. Snad i tohle má nepochybně vliv na momentální stav hospodářské recese v Německu. Nějaký čas po vstupu do Unie čeká Českou republiku ta samá měna a možná ten samý problém. Co vy o tom soudíte a jaký je na to váš názor? Tady to bude to ještě horší - důchodci mají nejvýš osm tisíc a pak budou mít 200,- až 250,- euro, což bude katastrofa.   Co byste ráda na závěr vzkázala čtenářům časopisu Klokan? Že jim přeji, aby tam byli šťastní, a že jsem tam měla kdysi jet. Bohužel mi to nevyšlo, a že snad v příštím životě se tam možná podívám, nebo tam budu někde žít.   Děkuji vám moc, paní Květuško, za váš velice milý a zajímavý rozhovor a dovolte, abych vám jménem svým i redakce Klokana popřál do dalších let mnoho zdraví, stále nevyhasínající lásku ke všemu živému i neživému kolem nás, kterou přenášíte svým zářivým příkladem také na nás.

Otištěno v australských novinách Klokan v roce 2003

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Helena Štáchová
	Ivan Rössler
	Miloslav Švandrlík
	Jitka Molavcová
	Jan Krůta
	Jiří Suchý
	Josef Fousek
	Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Další autoři »