Olga Szymanská: Sochař portrétu

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vesnička Štít u Chlumce nad Cidlinou je na počet obyvatel (celkem třicet) jednou z nejkulturnějších obcí u nás vůbec. Žijí zde totiž hned dva, někdy tři významní umělci: Vojtěch Adamec se ženou Marií někdy vítají syna Vojtěcha. Postava sochaře u jeho selského stavení nám připomene statného sedláka na jeho statku.
 
CESTA K SOŠE

Vojtěch ADAMEC starší se narodil 4. července 1933 v Hulíně na Moravě v pravém selském rodě, jehož původ lze vystopovat až k Bílé Hoře. Pod pojmem sedlák však nehledejme v rodině nevzdělance. Vojtěch zdědil výtvarný talent po matce, která studovala malbu přímo ve Vídni. Jako pětinásobná matka ho však uplatňovala pouze doma, kde mezi obrazy a reprodukcemi světových autorů učila syny kresbě. Mnozí umělci byli rodinnými přáteli.
Místní pan farář půjčoval Vojtovi knihy a pak si o jejich obsahu oba povídali. Budoucí umělec se seznamoval s kresbami Berniniho, Dürera, Grünewalda a ve dvanácti rozpoznal i tvorbu Metznera, Kandinského či Rodina. Na gymnasiu v Kroměříži se dostal „do rukou“ malíře Jílka, který ho seznámil s Munchem a Picassem. Mocně působily interiéry zdejších kostelů: Vojtěch se pozorně díval na obrazy s prvky malby Rafaelovy. Navázal kontakt se správcem kroměřížského zámku. V jeho sálech pak zkoumal díla Tiziana, van Dycka, Cranacha, Pordenona, Rubense. Pro „kulacký původ“ nesměl Vojtěch dál na studia a měl dokonce zákaz (na dvacet let!) navštěvovat rodné město. S kamarádem si tedy našli práci v Prostějovských stavbách – při výstavbě Nové huti v Ostravě. Nesměl domů, a tak ve volném čase na stavbě kreslil. Po roce se štosem a solidním pracovním posudkem odjel do Prahy. Zkoušku na Akademii výtvarných umění udělal jako druhý nejlepší, ale pro posudek z místa bydliště (nenávistný) nebyl přijat. Sám O. Španiel mu proto doporučil studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (kde platila přijímací zkouška z akademie). Na VŠUP se Vojtěch Adamec dostal nejdříve do ateliéru karikatury k Antonínu Pelcovi. Zanedlouho přešel do sochařského ateliéru Josefa Wagnera a současně stihl studovat malbu u Jana Baucha.
Proč dal přednost sochařství?
„Já to nerozděluji. Třeba francouzský sochař Rodin maloval velice dobře. Já se teď věnuji sochařství, ale myslím, že je dobré spojit vidění malíře a sochaře. Prostor v plastice je svébytný. Když pracuji, mám malou maketu v ruce a můžu pracovat s nadhledem.“
Po absolutoriu dělal jako svou první práci náhrobek rodině moravského tesaře Hložka. Spal i v márnici. Čas hraje u sochaře vždy důležitou roli – plné čtyři roky po nemocnicích s komplikacemi z následků přechozené chřipky se zdály jako věčnost.
Na VŠUP se Vojtěch seznámil se svou budoucí ženou Marií. Vystudovala knižní grafiku u prof. Antonína Strnadela. Pracovala v divadle Semafor a vyučovala práci s keramikou. Dodnes vytváří krásná díla a bývá zajímavé srovnávat její portréty s mužovou tvorbou. Rodina Adamců je stoprocentně umělecká: syn Vojtěch je také sochař.
 
CESTA K PORTRÉTU

Kromě poznatků ze strukturální a geometrické abstrakce (v prvních dílech) přivedl Vojtěcha Adamce výtvarný projev A. Moora k nové figuraci. V Paříži se seznámil se soudobým sochařstvím a dílo Rodina ho utvrdilo v ústředním tématu vlastní tvorby: v lidské figuře, která přes konkrétní věrohodnost bude vždy vyjadřovat myšlenky obecně platné. V torzech byla a je umělcova silná inspirace antikou a jejím uměním. Znamená pro něj „absolutní volnost – myšlenky i naplnění sochařského tvaru“. V plastikách s obecnějšími názvy, například Zvíře, Hlava, Ruce, Torzo, Dionýsos, Sedící, autor tvarem vždy přesně vyjadřuje pocit a dodává tak nový a plný prožitek. Originalitu a jedinečnost soch umocňuje jeho hluboký zájem o morfologii forem i o vnitřní strukturu (zde se podobá Karlu Hladíkovi), o jejich rezonanci a možnosti v kresbě a barvě.  
O tom se lze přesvědčit především u portrétních soch, které Vojtěch Adamec vytvořil pro biskupství v Hradci Králové. Nejdříve začal realizací plastiky svého patrona, určenou pro Liblici. Nejdříve místo navštívil. Návrh se mu ale zdál holý – sv. Vojtěch jaksi opuštěný. Prostudoval o něm všechny dostupné materiály. Nakonec místo jediné postavy vymodeloval dvojici sv. Vojtěcha a sv. Radima. Msg. Dominik Duka, po svém jmenování královéhradeckým biskupem, vyšel velmi vstříc realizaci sousoší. S autorem si oba dobře uvědomovali, že tak významné světce nejen pro naši církev, ale především pro celý český národ nelze k tisíciletému výročí pominout.
Dosti známá je dnes Adamcova portrétní socha papeže Jana Pavla II., jejíž myšlenku pomáhal realizovat také pan biskup. Nebývá zvykem dělat velký pomník osobnosti za jejího života. Vojtěch Adamec měl zkušenosti z doby, kdy ještě pracoval u Vincence Makovského, že je potřeba portrét vidět ze všech úhlů a s mnoha výrazy. Na dálku se však portrétovaný dělá špatně: sochař svůj model potřebuje vidět aspoň jednou zblízka a nejlépe v jeho prostředí, aby mohl portrétovaného vystihnout co nejlépe, a to i pro jeho umístění na určitém místě. Vojtěch Adamec proto využil pozvání do Vatikánu. Zhotovil více návrhů, přesto stále ne ten pravý. Napadla ho troufalá (u dobrého portrétu to tak je) myšlenka: což úplně opustit oficiálnost svatého otce a zaměřit se na jeho lidskou stránku? A sochařské oči zjistily, že papež není vysoký, ale přesto monumentální a úctyhodný. Vznikla tedy portrétní socha Jana Pavla II., sedící i trochu nachýlená, jak papeže znají mnozí na konci jeho životní pouti. S moudrým a hluboce chápajícím výrazem. Opravdový symbol lidskosti je umístěn na nádvoří hradeckého biskupského semináře a jedna busta na malém náměstí za katedrálou Svatého Ducha, které je dnes pojmenováno po Janu Pavlu II. Je zároveň poctou papeži, který Hradec Králové navštívil.
Do třetice Vojtěch Adamec vytvořil pro zrestaurovanou královskou předsíň katedrály Svatého Ducha hlavy Elišky Rejčky a Elišky Pomořanské jako poctu královnám, majícím Hradec jako své věnné město. Portréty se přibližují plnokrevným bustám z pražské katedrály sv. Víta.
 
Za plastiky získal Vojtěch Adamec významné ocenění. Před sebou má spolu s dalšími práci na Braunově pověstném Betlému u Kuksu, plánovanou obnovu významných soch „svého“ nynějšího domova a kraje.  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 08. 2008.