Tři osobnosti, které budou připomenuty v následujích týdnech, mají poměrně podobné osudy, zemřeli mladí na stejnou chorobu - ale liší se poněkud v čase i místě. V případě dvou spisovatelů českých jde téměř o generační záležitost. V případě autorky anglické se jedná o záležitost jiného prostředí a o osud ženy.

Gustav Pfleger Moravský je z této trojice nejmladší.

O Gustavu Pflegerovi se dost často píše, že je prvním autorem sociálního románu u nás. Ve škole v minulém režimu se tomu tak učilo a bylo to zdůrazňováno, i když Zdeněk Nejedlý ve svém významném projevu z 6.3.1949, kdy udal české kultuře směr i tón pro existenci v komunismu, přímo Pflegera napadal, že se u něj o sociální román nejedná. - Jako většina lidí, kteří žili jindy a za jiných podmínek, i Zdeněk Nejedlý posuzoval z hlediska doby, ve které žil - on sám se totiž narodil tři roky po smrti Pflegerově.

Gustav Pfleger Moravský se narodil 27.července 1833 v myslivně na panství hraběte Mittrowského v Karasíně u Bystřice nad Pernštejnem jako syn nadlesního Matyáše Pflegera. O jeho otci je známo, že se přičinil o vystavění školy v obci. Učit se zde začalo už v r.1827, v letech 1832-1840 zde byl učitelem hudebník František Slavíček. Není však jisté, jak dlouho se zde učil nadlesního nejmladší syn Gustav, protože pak nadlesního rodina bydlela ve dvoře ve Vojetíně, rovněž nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. Po smrti otce v r. 1843 odešla matka s rodinou do Prahy.

V Praze studoval Pfleger nejdříve na Německém gymnáziu (nynější Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně) a pak na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Na obou školách byl jeho spolužákem Jan Neruda. Akademické gymnázium se pyšní mnoha slavnými absolventy z té doby - obzvláště po r. 1846, kdy zde byl profesorem Václav Kliment Klicpera, který měl na studenty značný vlastenecký vliv. Pfleger velmi pilně studoval, prožil milostné zklamání, a jak přílišná píle, tak citové pohnutí, se podepsaly na jeho zdravotním stavu, byl často nemocen a nakonec kvůli nemocem studium musel přerušit a pak začal až od r. 1854 pracovat v České spořitelně jako úředník, avšak příliš v práci šťasten nebyl. Jednotvárnost bankovní služby přerušila pouze cesta do severního Německa v r. 1856 a krátké období, kdy pracoval jako dramaturg.

Absolutismus potlačil všechny výsledky revolučního roku 1848 a doléhal těžce na celý kulturní i veřejný život. Česky psané literatury vycházelo málo, též většina časopisů zanikla. Celá tehdejší česká kulturní společnost trpěla bezradností, světabolem a citovou rozháraností, což se nejvíce projevovalo v literatuře - a to ponejvíce v lyrice. Ale proti tomu se uplatňovala drsná skepse, břitká ironie, kritická blazeovanost, sarkastické překonávání vlastního citu, boj chladného rozumu s prudkou vášnivostí, což se projevilo u Pflegera v plné míře.

Jediným beletristickým časopisem 50. let byl „Lumír“, který spojoval starší spisovatelskou generaci s mladými. V„Lumíru“ uveřejnil v r. 1857 Pfleger své první verše - sbírku „Dumky“. Celkem uveřejnění veršů proběhlo bez povšimnutí a „Moravské listy“ sbírku dokonce odsoudily. Předtím, v r. 1853 vytiskl Pflegrovi časopis Krasořečník překlad básně Victora Huga (1802 - 1885). V důsledku kritiky „Dumek“ přijal Pfleger druhé jméno Moravský, aby zdůraznil svůj moravský původ.

Podobně světobolné, vypisující nenaplněnou lásku, byly jeho další verše „Cypřiše“ z r. 1861. Ovšem tato básnická sbírka má v naší kultuře ještě trochu jiný význam.

Antonín Dvořák (1841 - 1904), v době své neopětované lásky k Josefíně Čermákové zhudebnil v r. 1865 tyto verše pod stejným jménem - „Cypřiše“ - jako písňový cyklus. Stejné hudební motivy se pak objevily v operách „Král a uhlíř“ (op. 14, 1874) a „Vanda“ (op. 25, 1875), dále v klavírním cyklu „Silhouety“ (op. 56, 1879) a také v árii o měsičku v opeře „Rusalka“. V r. 1882 byla úprava čtyř písní vydána jako opus 2. V r. 1888 následoval výběr dalších písní pod názvem „Písně milostné“, opus 83. A nakonec na jaře 1887 byly „Cypřiše“ upraveny pro smyčcové kvarteto s názvem „Písně večerní“. Dílo však vyšlo tiskem až v r. 1921 po Dvořákově smrti zásluhou jeho zetě Josefa Suka.

Pfleger ve svém psaní podléhal různým vzorům světovým. - Pro jeho povídku „Mramorový palác“ z r. 1856, dnes již zcela zapomenutou, byl vzorem lord Byron (1788 - 1824).

V r. 1861 vyšel jeho veršovaný román „Pan Vyšinský“, který byl značně ovlivněn ruskými básníky Puškinem (1799 - 1832) a Lermontovem (1814 - 1841), a sice Puškinovým „Evženem Oněginem“ a dále Pečorinem z Lermontovova „Hrdiny naší doby“. V ironických popisech použil rovněž ruský pojem zbytečného člověka. V románu projevil nejen svoji vnitřní rozháranost, ale ukázal i bolestnou bezradnost současné mladé generace spolu s výzvou k plodné práci pro národ.

Velice ho přitahovalo divadlo. Když bylo 24. dubna 1859 v Praze otevřeno Novoměstské divadlo, které stálo poblíž tehdejších novoměstských hradeb na rohu Žitné ulice na Novém Městě v Praze, asi tam, kde je dnes restaurace Demínka, pronášel slavnostní projev. V r. 1861 se zde stal na půl roku dramaturgem. Pro Novoměstské divadlo napsal i konverzační veselohru „Telegram“, která byla dlouho oblíbenou hrou. Předtím ještě napsal veselohru „Ona mne miluje“, rovněž značně oblíbenou, a veselohru „Kapitola I., II. a II.“.

Zájem o divadlo ale projevoval především svými kritikami v německém časopisu „Politik“, uváděl rozhovory po čarou o divadle, nazvané „Divadelní kukátko“, a pak psal o divadle do   časopisu „Národní pokrok“.

Překládal z francouzštiny básně Alfreda de Vignyho (1797 - 1863) a pak i díla jednoho z nejvýznačnějších libretistů té doby Francouze Augustina Eugéna Scribea (1791 - 1861), který napsal libreta pro opery Giacoma Meyerbeera (1791 - 1864), Jacquesa Halévyho (1799 - 1862) a spolupracoval na Verdiho libretech pro „Sicilské nešpory“ a pro „Maškarní ples“. Z těchto divadelních vlivů, ale i ze znalosti Shakespeara vznikly Pflegerovy dramatické truchlohry „Svatopluk, zhoubce Vršovců“ (1861 - nedochováno, hrálo Prozatimní divadlo), „Boleslav Ryšavý“ (1861), „Poslední Rožmberk“ ( 1861 - zachováno v přepracování jako „Della Rosa“). „Della Rosa“ byla rovněž poměrně oblíbenou hrou, ale má také jeden zajímavý důsledek - bylo to první uvedení na scénu postavy, která pak se objevuje v naší kultuře víckrát - Zuzany Vojířové.

Pokoušel se o libreta podle svého velkého vzoru Eugéna Scribea, ale nenašel se pro ně vhodný skladatel. K těmto dílům patří „Záboj, zpěvohra o třech jednáních“, na základě „Rukopisu králodvorského“.

V r. 1863 vyšel jeho významný román „Ztracený život“, který byl inspirován dvěma vlivy: jednak dílem německého spisovatele Friedricha von Spielhagena (1829 - 1911), nazvaném „Problematische Naturen“ (Problematické povahy - s podtitulem Hrdina a hrdinství v realistickém vyprávění), a jednak životem Pflegerova vrstevníka, básníka a revolucionáře Josefa Václava Friče (1829 - 1890) .

Román „Problematické povahy“ má název podle Goethova výroku (z „Sprüche in Prosa“): „Existují problematické povahy, které nikdy nedospějí a pro něž není nic dobré. Proto vzniká ohromný rozpor, v němž se stráví život bez požitku“. Román se zabývá stejně jako Pflegerův obdobím bouřlivého roku 1848.

Život Josefa Václava Friče sám je velmi krutým příběhem. Devatenáctiletý, velící studentům na barikádách na Křižovnickém náměstí v Praze, náhodou zajal cisařského místodržícího hraběte Lva Thuna, který se snažil pro řešení situace v Praze pěšky dostat přes Karlův most do Staroměstské radnice, přijímá delegaci vedenou Palackým a Havlíčkem, prosící, aby pustil zajatého místodržícího, drženého jako rukojmí. S potěšením Palackého poučuje o svém názoru na úlohu národního vůdce, aby pak po potlačeném povstání a další účasti na revoluci v Maďarsku byl odsouzen vzhledem k svému mládí k „pouhým“ 18 letům těžkého žaláře, nikoliv k smrti. Po pěti letech byl propuštěn, pak opět uvězněn a dlouhou dobu života potom strávil v dobrovolné emigraci, aby se pak vrátil a zůstal národem zcela nepochopen. -

V r. 1864 vyšel Pflegerovi jeho první román z dělnického prostředí - „Z malého světa“, a byl to také první román s tímto tématem v české literatuře vůbec. Pokoušel se v něm poukázat na konflikty národní i sociální (čeští dělníci versus německý továrník). Román byl pak přepracován v r. 1872. Je to román z prostředí smíchovských textilních dělníků, jejichž hlavní představitel nakonec zjistí, že je nemanželským synem hraběte. Tím se do děje dostává i další, v té době často popisované téma - vztah zdegenerované šlechty a dravé nové podnikatelské třídy.

Pfleger se svoje plicní neduhy pokoušel léčit v lázních Sedmihorkách. Sem zasadil svůj další román „Paní fabrikantová“ z r. 1873. Někteří životopisci se domnívají, že ve výběru tématu byl ovlivněn „Paní Bovaryovou“ z r. 1857, od Gustava Flauberta (1821 - 1880). - Hlavní hrdinka dělnického původu, provdaná za továrníka, který se k svému postavení dopracoval z dělníka usilovnou prací, se zamiluje do šlechtice. Aby uhájila čest své rodiny, spáchá sebevraždu. Význam tohoto díla je především v popisu jednotlivých postav.

Pfleger začal ještě další díla „Před březnem“, „Starý dům“, „Švýcarský hotel“, ze kterých zbyly pouze názvy.

Jeho posledním, rovněž nedokončeným dílem z r. 1875 je alegoricko vlastenecká báseň „Královna noci“. Sám o něm prohlásil, že je to jeho „labutí píseň“.

Dvaačtyřícetiletý Gustav Pfleger Moravský podlehl tuberkuloze dne 20. září 1875. Pohřben byl na Malostranském hřbitově.

Dnes by mohlo být Pflegerovo dílo posuzováno ještě hůře než od Zdeňka Nejedlého před skoro šedesáti lety, a to jako naivní. Jisté však je, že Pfleger byl první, kdo si začal u nás všímat nových problémů sociálních, které propojoval i s historickou stránkou národní pro současnost i budoucnost. Pokusil se popsat situaci tehdejšího revolucionáře i z hlediska generačního - můžeme říci, že je to záležitost, která je více než nadčasová.

Byl pochopitelně ovlivněn současnými evropskými vzory, ke kterým se pro svou znalost němčiny a francouzštiny dostal.

Na jeho rodném domě byla odhalena k jeho nedožitým padesátinám pamětní deska. Avšak koncem devatenáctého století celý Karasín vyhořel, včetně jeho rodného domu. Poškozená deska čeká na opravu (pokud se mýlím, karasínským se omlouvám).

Památku na tohoto autora, který byl spisovatelem i přes krátký život spisovatelem velice pilným, připomínají ulice v Brně a v Ostravě.