| Den pátý – Belgie cyklistů ráj /21. května 2008/
Sluníčko pálí do stanu. Všude je ticho a je mi nějak teplo. Kolik je asi hodin? Pomalu si sedám, otvírám stan a koukám ven. Ranní mlha stoupá, je jasno a teplo. Vytahuji karimatku na louku a pomalu se pouštím do strečinku nohou. Achilovky na tom nejsou dobře, proto je ani moc nenatahuji. Lehce je promasíruji a protáhnu zbylé svaly. Jdu se pomalu projít na deset minut, abych zjistil, jestli to dnes půjde dál. Nikoho nebudím. Všichni toho musí mít dost, takže jim dávám ještě třicet minut. Kupodivu všechno kromě šlach je v pohodě.
Cítím svaly na nohou, ale není to tak hrozné, jak jsem čekal. Došlo mi, že nastavení nových bot je sice správné z hlediska využití síly, ale roky v klipsnách a na jinak nastavených botách jsou znát. Nohy si na nové nastavení nezvykly. V nových botách jsem dojel. Vyndávám staré boty a nasazuji zateplené kalhoty, stahovák na kotník a ještě jedny ponožky.
Snižuji sedlo o dva centimetry a celý zbytek cesty budu šlapat srandovně hodně špičkami dolů, tak abych úplně uvolnil achilovky. Uvidíme, buď to půjde nebo ne, Holandsko je rovina, takže by to jít mohlo. Budím posádku auta. Našel jsem telefon a už je 8.30 a rád bych vyjel do devíti. Vstáváme čím dál později. Piji ranní tekutiny a kontroluji lahve a zásoby. Došly banány a z ovoce už máme jen jablka a dva pomeranče. Rozdávám vitamíny v prášku a můžeme vyrazit.
Holandsko nebylo žádný med a na silniční kola to tam rozhodně není. Aleš si stěžuje, že neznají asfalt. Bez jména vesnice na papíře jsme se neobešli, i když jsme se snažili o výslovnost sebelepší. Se správnou výslovností jsme měli všude problémy, a když už jsme něco vyslovili dobře, tak už jsme se potřebovali naučit další vesnici. Alešovi uchází zadní kolo, asi tam včera v noci nechali nějaký bordel v plášti.
Michal jde s námi na kolo. Je to samá rovina, a tak se chce projet. Jedeme na Lanaken a zkoušíme se scházet u kostelů. Jsou z dálky vidět a bloudění je vysilující i náročné na čas. My si jedeme podél řeky mimo město. Jeden cyklista nás zase vytahuje na konec města a ukazuje správný směr dál.
Auto tu není, musíme se tedy vrátit do centra ke kostelu, jestli na nás nečekají tam. Jenže tohle město má dva kopce se dvěma stejnými kostely. Takže zase velké zdržení. Čekáme, až doprovodné auto najde ten náš kostel, je jedna hodina a máme hlad.
Holandsko nás jednoznačně nebavilo a byli jsme z něho vyklepaní a dost otrávení. Naštěstí se sníženým sedlem šlo jet a bylo teplo. Hlavně už to máme za sebou a jsme na hranicích s Belgií. Michal s námi ujel už padesát kilometrů, takže si udělal svůj cyklistický rekord. Jedeme celkem pomalu a cestou nás dva cyklisté provádějí přes město a doprovází nás až za ně. A tak jsme se zdárně prokousali dalšími městy.
Aleš pomalu zrychluje, snaží se dohnat tu ztrátu z čekání v Lanakenu. Teplota je příjemná, osmnáct a půl stupně a po celodenním šlapání mě nic nebolí, proto také přidávám. Michal už nám nestačí a ztrácí se v dáli. Snad se neztratí, nemá u sebe ani telefon, myslím si. Doprovod je někde za námi a snad ho nabere, až pojede kolem. Dojíždím Aleše a k večeru jedeme rychleji, za dvě hodiny zapadne slunce. Je mi jasné, že se pojede, co to půjde. Už jsem si zvykl a v noci se mi jede dobře.
Vítr se pokaždé utiší a provoz je v podstatě nulový. Takže další den klesajícího průměru a klasického bloudění, kde se nic zajímavého nedělo. Jeli jsme, jak už bylo zvykem, do tmy. Posilněni večeří a dalšími vrstvami oblečení za osvětlení doprovodného auta až dokud jsme nepadli. Samozřejmě hledat místo na spaní za tmy je daleko těžší, zvlášť když nevíte, kam jedete, jaká bude zastavěnost měst, jak daleko jsou obce od sebe a jestli pojedete mezi polem nebo lesy.
Naštěstí vím, co hledám, takže jsme našli mezi vesnicemi u Florennes vhodnou mýtinu. Uprostřed lesů, kam se dalo krásně zacouvat. Michal šel postavit stan, 300 metrů od silnice, na kraji lesa. Jak jinak než s čelovkou a my jsme se nacpávali. Jsem rád, že už máme pátý den za sebou. Nohy to vydržely a uvidíme zase ráno. Ráno je rozhodující nikdy nevíte, jak vám svaly ztuhnou, jak dobře se vyspíte a kolik budete mít sil. Tělo si říkalo stále o vetší příděly spánku. Proto rychle do spacáku a hurá, ať už jsme z Belgie pryč.
|
| Den šestý – Jizda nonstop na doraz - cíl Eiffelovka /22.května 2008/
Je ráno a jsme krásně vyspalí. Dnes poprvé mi bylo v noci teplo. Musel jsem vstát, dojít si na záchod a svléknout bundu. Bylo opravdu teplo, a nebo jsem měl nějakou svalovou horečku. Celou noc mi bylo teplo, ale cítím se dobře. Dokonce jsme zaspali a vstáváme pozdě. Je 8.15h a ostatní by ještě určitě spali, ale já jsem je opět musel vzbudit. Nikdo kupodivu ani neprotestuje. Je čas uvařit vodu na kafe, polévku a čaj.
Dnes jsme stihli připravit i těstoviny… konečně bude pořádná snídaně. Je devět hodin a můžeme jet. Krajina již začíná být značně kopcovitá a připadáme si jak na houpačce. Dneska nás čeká cesta na Chimay a konečně snad překročíme hranici s Francií. Nohy jsou na tom standardně stejně. Achilovky nic moc, proto si nechávám dvoje ponožky a šlapu hodně špičkami dolů. Aleš je v pohodě samý smích. Sice ho tahá něco zezadu na koleně, ale to mu nějak nevadí. Už o tom mluví od března.
Do Chimay jsme dorazili kolem jedenácté. Veverky tu nejsou, ale občas vám přes cestu přeběhne hranostaj. Je tu spousta zajíců a každou chvíli je na obloze vidět nějaký dravec. Francouzské hranice jsou na dosah. Ve 12.19h stojíme na francouzském území. Čeká nás poslední země, na kterou jsem se vyloženě těšil. Ale nebylo na co. Po projeti francouzských hranic jsem, pravda, čekal více cyklistů a lepší asfalt.
Žádné závodníky na pořádných kolech jsme ale nepotkali. Jen v metropoli se jezdilo hlavně na kolech, které tam rozmístila vláda na snížení dopravy ve městě. Také jsem čekal rovinatější terén. Tahle houpačka pro nás byla velké překvapení. Stále kopce a houpali jsme se celou cestu nahoru a dolů. Lesy jsou samý břečťan, všude jsou tím stromy obalné do výšky desítky metrů. Vypadá to moc pěkně.
Kolem druhé míjíme krásné odpočívadlo. Využíváme laviček a dáváme svačinu. Díváme se do mapy a počítáme, kolik to je ještě tak kilometrů. Sníme poslední pomeranče a vyřizujeme sms domů. Nemůžeme tu sedět moc dlouho. Člověk by na slunci rychle usnul a pokračovat už by se moc nechtělo. Jede se výborně i přes kopcovitý terén. A zdá se, že dnešek proběhne v pohodě a bez zdržení.
Po dvou hodinách jízdy Aleš píchnul na okruhu v Laonu. A je to tady. Auto nám právě ujelo a všechno na opravu kola je v autě. Aleš zůstává na odpočívadle a já jedu dál. Dojedu auto a posilám je zpět. Čekal jsem tam maximálně deset minut zdržení, a tak jedu po okruhu dále, abych nevychladl. Občas nějaký řidič zatroubí. Nemají tu skoro krajnice. Jedu po čáře a po 5 kilometrech zastavuji na dalším odpočívadle před křižovatkou.
Sedám si a chce se mi spát. Ještě že mám dost pití a plné kapsy piškotů, tak se cpu a čekám. Po hodině už jsem mírně naštvaný, ale zpátky se mi nechce. Nevím, kam dál, takže přešlapuji, protahuji se a čekám. Naštěstí auto už jede, ale na další křižovatce stejně nevíme, kam dál. Zastavujeme kolem jedoucí auto a prosíme o radu. Musíme se kousek vrátit a odbočit doleva. Kdybychom se nezeptali, tak to nikdy nenajdeme.
Aleš už mezitím také dojel. Doprovod je před námi a my rychle za ním pryč z města. Jedeme na Fismes a nic zvláštního se neděje. Občas projedeme městečkem a některá vypadají jako kdyby se tu 50 let nic nepostavilo. Všude klid a některé vesnice skoro prázdné, jako kdyby v nich ani nikdo nežil. Provoz je v pohodě až na mizerný asfalt, na který jsme si už pomalu zvykli. Je devět hodin a začalo se smrákat. Fismes máme za sebou.
Chtělo by to někde zastavit a najíst se. Je tu klid a doprovod si s hledáním místa nedělá starosti. Zastaví na kraji pole a rozdělá vařič. Zatím co se dělá jídlo, krátce si na karimatce schrupnu. Ta půlhodinka spánku bude dobrá. Vzbudili mě až v jedenáct a jídlo mám již studené. To je mi celkem jedno, ale podivuji se, proč mě nikdo nevzbudil. Všichni mají dobrou náladu a prý se jede v noci nonstop. To mám radost, po dvou hodinách spánku bych se nejraději najedl a zase spadnul a spal. No co, alespoň to budeme mít dříve za sebou.
Čeká nás nejtěžší noc v životě. Tak jedeme. První dvě hodinky to jde, alespoň nevidím ty kopce, které máme před sebou. Jen v dálce jedoucí auta dávají tušit, kudy vede cesta. Již nám bylo jasné, že je to zde samý kopec. Cestou Aleš ztrácí koncovku od řidítek, ale vzápětí jsme ji našli. Kolem jedné jsme si začali zpívat, mluvit se nikomu nechtělo. Kdybychom nemluvili, člověk by lehce v noci usnul. Zpěv nás pěkně rozpumpoval. Jen do kopce jsme občas nestačili s dechem. Kolem druhé narážíme na uzavřenou silnici, proto musíme po objížďce.
Koukáme do mapy a zrovna někdo vychází z domu. Ptáme se dvou slečen, kam dál. Domluva to není lehká, ale s mapou v ruce to jde. Píšeme si trasu a vyrážíme. Přejí nám hodně štěstí a diví se, že jedeme na kole a k tomu ještě v noci. Jedeme na Chateau Thierry a po druhé hodině toto město zdoláváme. Máme objížďku za sebou a nyní pojedeme na Meaux. Cestou míjíme pobočku francouzkého europcar. Fotíme se a pokračujeme dál. Cestou zdoláváme pěkné stoupání, ale hlavně sjezdy jsou za tmy zvláštní.
Musí se dávat hodně pozor, abychom někde nevylítli ze silnice. Pro řidiče to musí být fuška. Sledovat, aby nás nenaboural a zároveň aby byl tak blízko, abychom pořadně viděli. Je kolem 11 stupňů, máme tedy na sobě všechno, co jsme našli. Kolem páté ráno si dáváme zastávku Meaux. Pomalu začíná svítat a na Aleše přišla krize. Má hrozný hlad, a tak nestačím tahat jídlo z auta. Padly fazole, rybičky, salko, sušenky a vše, co bylo při ruce. Bylo potřeba uvařit kafe. Já jsem si sednul a opřel se o plot. Samozřejmě jsem hned usnul.
Budím se v půl sedmé a ptám se Aleše, jak se cítí. Aleš se pousměje. Vypadá to, že zahnal hlad. Hledám také něco, co bych snědl. Bohužel nemám na nic chuť. Tak jedem do Paříže. Je to zhruba šedesát kilometrů. Zdá se to jako nic, ale jsou to ty nejtěžší kilometry.
Čím jsme blíže, tím silnější je provoz. Na mapě se už pořádně nedá ani určit, kudy tam jet, a ze všech stran tam vedou jen dálnice. Navigátorka již usnula, proto bude mít mapy na starost Michal. Paris třicet kilometrů. Opět doprovod špatně zatočil a vede nás na dálnici, takže se musíme vracet asi tři kilometry.
Aleš jde pěšky. Je tak hustý provoz, že nechce riskovat přecházení. Krajnice žádná a nevypadá to, že nás tam nebude moc auto vyprovázet. Aleš má stále krizi a i mně už není zrovna dobře. Vzali jsme si málo pití a posledních 30 kilometrů musíme jet sami. Michal si sundal kolo a jede s námi s kamerou a foťákem.
Auto jede do Paříže vlastní cestou a i tak se tam dostává až tři hodiny po nás. Je dvanáct hodin šest minut a jsme pod Eiffelovkou. Jdeme si lehnout na nejbližší trávník.
Michal hlídá kola a my okamžitě spíme a čekáme na auto. Kolem patnácté hodiny doráží diplomatka z naší ambasády, aby nás přivítala. Zajistila nám přespání na ambasádě a sprchu.
Máme zbytek večera na prohlídku památek a zítra jedeme domů. Bohužel sil na prohlídku nebylo, takže jsme obešli jen Eiffelovku kolem dokola a dva bloky kousek podél Seiny. Kluci samozřejmě slavili do noci pod Eiffelovkou a já již spal a těšil se domů.
16. května - sobota ujeto 260,00 km
průměr 24,63 převýšení 1796
17. května - neděle ujeto 259,11 km
průměr 23,01 převýšení 1796
18. května - pondělí ujeto 227,30 km
průměr 24,10 převýšení 1678
19. května - úterý ujeto 193,73 km
průměr 21,69 převýšení 580
20. května - středa ujeto 211,56 km
průměr 21,41 převýšení 1222
21. května - čtvrtek ujeto 172,60 km
průměr 21,35 převýšení 1651
22. května - pátek ujeto 138,80 km
průměr 21,01 převýšení 1178
|
