Michal Dlouhý: Jak na zločince?
Rubrika: Publicistika – Historie
| Případy z pátrací služby je soubor krátkých povídek zpracovaných na základě skutečných kriminálních případů které byly vyšetřovány československým četnictvem v rámci takzvané pátrací služby. Při sestavování uvedeného souboru byly důsledně vybírány případy, které nebyly novodobě zpracovány. Četnictvo - vojensky organizovaný strážní sbor mající za hlavní úkol pečovat o veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost bylo na části území pozdějšího Československa náležející do rakouské části monarchie zřízeno po lombardském vzoru v roce 1849. Organizace četnictva doznala postupem času jistých změn a poslední z nich byla v roce 1895. Při vzniku samostatného československého státu v roce 1918 došlo k převzetí rakouské organizace četnictva na území Čech, Moravy a Slezska a k jejímu postupnému zavedení na území celého státu tj. i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Recipovaná organizace fungující bez podstatných změn od roku 1895 zaznamenala za dobu 20 let existence československé republiky významných změn spočívajících ve zřizování specializovaných pracovišť, která za využití nejmodernějších technických prostředků zajišťovala plnění specifických úkolů.  Jedním ze specifických úkolů, který plnilo četnictvo přímo ze zákona, tj. bez zvláštních příkazů a pokynů politických či soudních úřadů byl výkon pátrací služby, jejímž obsahem bylo objasňování zločinů a přečinů, zjištění a zadržení jejich pachatelů, jakož i pátrání po odcizených věcech. Výkon pátrací služby po celou dobu existence monarchie prováděli výhradně pracovníci četnických stanic ve větších obcích a městech, které byly jedinou výkonnou součástí v organizační struktuře četnictva. Nevídaný rozmach zločinnosti způsobený poválečným úpadkem morálky donutil mladý československý stát k provádění odpovídajících opatření v boji proti zločinu. Roku 1922 bylo zřízeno četnické oddělení u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze, jako centrála k řízení četnické pátrací služby a k poskytování znaleckých posudků zejména z oboru daktyloskopie, ale také trasologie, grafologie a dalších. Z hlediska vývoje pátrací služby byl významný roku 1928, kdy došlo ke zřízení 40 četnických pátracích stanic, což byla specializovaná pracoviště provádějící výkon pátrací služby na větším územním obvodě a využívající přitom speciálních technických metod, prostředků a pomůcek, jimiž nedisponovaly četnické stanice. Zároveň s tím došlo k osamostatnění již zmíněného četnického oddělení z podřízenosti Poznávacího úřadu pražského policejního ředitelství a jeho reorganizaci na Ústřední četnické pátrací oddělení, které jednotně řídilo výkon četnické pátrací služby na území celého státu prováděný četnickými stanicemi a četnickými pátracími stanicemi. Vzhledem k tomu, že státní policejní úřady a jejich bezpečnostní oddělení s detektivy v tvrďácích působily pouze v několika velkých městech, vykonávali převážnou část pátrací služby na území státu, zhruba na 90% státního území uniformovaní četníci zařazení na četnických stanicích, pátracích stanicích, Ústředním četnickém pátracím oddělení, ale i na ostatních specializovaných součástech četnictva jako byly četnické silniční kontrolní stanice, četnické pohotovostní oddíly, četnické pohraniční kontrolní stanice a v neposlední řadě i četnické letecké hlídky. Československé četnictvo bylo apolitickou organizací vyznačující se ve srovnání se sbory stráže bezpečnosti státních policejních úřadů vysokou odborností, profesionalitou, morálkou a hrdostí na příslušnost ke svému stavu. Toto se projevilo i v převládajícím podílu četnictva na vývoji československé kriminalistiky, neboť četnictvo bylo zakladatelem československé kynologie používané od roku 1923, mechanoskopie používané od roku 1931, bezpečnostního rozhlasu a bezpečnostního letectva používaných od roku 1935. V řadách četnictva sloužily osoby mající významný podíl na rozvoji československé daktyloskopie, kriminalistické fotografie, balistiky, kriminalistických evidencí, ale také například v používání esperanta v policejní práci. Za dobu existence samostatného československého státu zahynulo při výkonu služby více než sto příslušníků četnického sboru a převážná část z nich zemřela rukou zločinnou. Jednotlivé případy jsou autentické a byly vybrány z dobového tisku, odborné literatury, ale i pamětí a vzpomínek dosud žijících příslušníků četnictva. Případy jsou řazeny do celku podle časové posloupnosti a byly vybírány tak, aby přiblížily výkon pátrací služby v jednotlivých částech státu tj. v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Aby byl podán pokud možno úplný a objektivní obraz o výkonu pátrací služby jsou zde zastoupeny případy různého druhu od vražd a případů kdy četník položil při výkonu služby svůj život, přes vyloupení nedobytných pokladen, podvody až po drobné krádeže. Pro ilustraci uvádím čtenářům Pozitivních novin dvě ze třiceti povídek z uvedené knížky, které popisují technické prostředky používané československým četnictvem v boji proti zločinu. |
| NA LOUPEŽNÍKY S LETADLEM (Podkarpatská Rus) Kanceláři zemského četnického velitelství č. 4 v Užhorodě došla 11. září 1934 dopoledne telegrafická zpráva z trestnice v Leopoldově. Zemský velitel četnictva plukovník Jan Ševčovič se z ní od svého pobočníka nadporučíka Václava Peremského dozvěděl o útěku vězně č. 1551, Ilka Lepeje, narozeného 13. července 1895 ve Volovém a tamtéž příslušného. Vysloužilý voják, si v uvedené trestnici odpykával od roku 1926 trest patnáctiletého žaláře pro zločin loupeže. Při večerní kontrole bylo zjištěno, že trestanec uprchl a přes veškerou snahu místního četnictva se ho nepodařilo vypátrat ani zadržet. Zemský velitel okamžitě nařídil podřízeným velitelům četnických oddělení v Chustu, Mukačevě a v Užhorodě přijetí všech dostupných opatření, aby byl uprchlý trestanec zadržen na slovensko-podkarpatoruské hranici, nebo nejpozději v okrese Volové. Plukovník Ševčovič totiž předpokládal, že to Lepeje potáhne domů, do obce Repinné ve volovojském okrese, kde měl malé hospodářství, ženu a tři děti. Po Lepejovi však jakoby se slehla zem. Nenarazilo na něj ani zalarmované četnictvo na slovensko-podkarpatoruském pomezí, ani četnictvo ostatních oddělení. Klid trval až do poloviny dubna 1935, kdy byla četnická stanice Kelečín vyrozuměna o loupežném přepadení židovského obchodníka Junga v obci Bukovec. Tamní velitel praporčík Antonín Brom se strážmistry Michalem Manyakem a Františkem Košuličem zjistili, že Jung byl ve svém obchodě přepaden krátce před jeho uzavřením. Do obchodu přišli dva neznámí muži a pod pohrůžkou zastřelení z revolveru odnesli 3.000,- Kč, jídlo a nápoje. Podle popisu vyšetřující četníci usoudili, že by se mohlo jednat o všemi hledaného Lepeje. To však již byla práce pro četnickou pátrací stanici v Chustu, s níž se na místo dostavil služebním vozidlem Praga-Picollo i velitel chustského četnického oddělení štábní kapitán Arnošt Zimprich. Pánové z pátračky měli auto, služebního psa, fotografický přístroj, ale také evidenci zločinců žijících v jejich služebním obvodě, který zahrnoval působnost chustského krajského soudu to jest politické okresy Chust a Volové. Na předložených dvojdílných fotografiích poznal oloupený obchodník kromě trestance na útěku Ilka Lepeje i jeho kumpána - 28 letého Juraje Klevce ze Sojmy, již dvakrát trestaného pro krádež. A nezůstalo pouze při jedné loupeži.  Proto se vedení pátrání po lupičích ujal osobně velitel oddělení Zimprich, který vyžádal na zemském veliteli posily za účelem vytvoření soustředěného oddílu četnictva k dopadení loupežníků Lepeje a Klevce. Plukovník Ševčovič přislíbil veliteli oddělení všemožnou podporu v jeho požadavcích a tento požadavky skutečně nešetřil. V krátké době bylo ve volovojském okrese soustředěno téměř šest set příslušníků četnictva z celé Podkarpatské Rusi. Manévry četnictva v místních hlubokých lesích a na poloninách však nepřinášely žádný výsledek. Rovněž tak místní lid stranil spíše loupežníkům, které považoval obdobně jako před léty Nikolu Šuhaje za národní hrdiny, než aby byl nápomocen četnictvu. Situaci dokresluje i následující událost. V době největšího pátrání po lupičích zemřela Klevcovi žena a loupežník přišel do obce Sojmy na její pohřeb a ještě se zde nechal fotografovat! Nikdo z obyvatel obce se jej nepokusil zadržet ani věc neoznámil četnictvu. Štábní kapitán Zimprich byl po zveřejnění fotografie z pohřbu před zhroucením. Neustále byl bombardován zemským velitelem, kdy a jak hodlá zneškodnit tu proklatou lupičskou bandu. V polovině září se však začalo blýskat na lepší časy. Při obklíčení obou lupičů u obce Kelečina 80 četníky byl v noci na 15. září 1935 Ilko Lepej zastřelen osmi zásahy, ale Klevcovi se opět podařilo vyklouznout z obklíčení. Bezradný velitel oddělení už se chytal posledních možností. Ve věstníku četnictva se dočetl o zřízení četnických leteckých hlídek... Dnem 1. července 1935 byla zřízena československá letecká policie, jejíž úkoly plnilo četnictvo prostřednictvím četnických leteckých hlídek. Kromě plnění úkolů letecké policie však četnické letecké hlídky měly spolupracovat s pozemními četnickými útvary, při pátrání po pachatelích trestných činů za využití předností letecké techniky. V tom štábního kapitána Zimpricha napadlo vyžádat pomoc nejbližší četnické letecké hlídky se sídlem na letišti Vajnory u Bratislavy. Zemský velitel rovněž ve stavu bezradnosti, podpořil ztřeštěný nápad svého podřízeného a vyžádal na ministerstvu vnitra v naší historii první použití letadla k pátrání po zločinci. Stíhací letadlo Škoda D-1 v.č. 13 značky OK-PAA četnické letecké hlídky ve Vajnorech u Bratislavy pilotované kapitánem letectva Josefem Šplouchalem po mezipřistání na letišti v Užhorodě nabralo kurs nad volovojský okres. Zde se jeho pilotovi skutečně podařilo zjistit směr pohybu stovkami četníků štvaného Juraje Klevce. Vzhledem k hustým podkarpatoruským lesům se mu však podařilo uprchnout do Polska, kde se spojil s jedním haličským banditou a pokračoval v páchání loupeží na polském území. Při hodnocení výsledku použití letadla k pronásledování výše uvedených zločinců bylo konstatováno, že k němu mělo dojít poněkud dříve, ještě za života Ilka Lepeje. Je třeba si však uvědomit, že v podmínkách četnictva se jednalo o zcela nový prostředek a možnosti jeho použití byly teprve zjišťovány. Zemský velitel četnictva v Užhorodě přesto předložil ministerstvu vnitra ve smyslu § 51 III. dílu Jednacího řádu četnictva návrh na povýšení velitele četnického oddělení v Rachovu štábního kapitána Arnošta Zimpricha, do hodnosti majora. Jmenovaný byl naposledy povýšen 24. června 1930, v hodnostním pořadí je ze zemského velitelství na 1. místě a povýšení si za dopadení uprchlého trestance Ilko Lepeje zaslouží. Uvedený návrh byl ministerstvem vnitra realizován. Na závěr uvádím výběr pěti z celkem 150 veršů lidové písně, opěvující oba zločince, která byla zpívána v roce 1937 na podkarpatoruských poloninách. "Na zelené polonině zvony zazvonily. Nad Repinným na tom poli Lepeje zabili. Zastřelili Lepej Ilka výše Repinného, teče krevca dolů říčkou až do Volového. Měl on, měl vysoké boty co jsou po kolena, dostal je ten, co ho zradil, to je jeho cena. Zakukala žežulička na zeleném buci, dali Lepejovy boty Vasilu Žiguci. Vyšel Klevec zbojník mladý, hledí z poloniny, oj bože můj milostivý, kamaráda není..." |
| PRONÁSLEDOVÁNÍ ROZHLASEM (Morava) "U Hynků" bylo toho sobotního odpoledne veselo. Nejedná se ale o žádný hostinec, nýbrž tak byla označována místními lidmi dvoumužová četnická stanice v Račicích tvořená velitelem - vrchním strážmistrem Hynkem Hausknechem a štábním strážmistrem Hynkem Šmerdou. Starý mládenec štábní Šmerda, který žil v četnických kasárnách, si pořídil pro krácení dlouhé chvíle z našetřených peněz rozhlasový přijímač. Po zbudování antény a uzemnění přístroje oba četníci s napětím poslouchali vysílání a dobové šlágry vysílané pražskou rozhlasovou stanicí se po chvíli nesly celými kasárnami a zněly zde až do pozdních večerních hodin. Druhého dne, v neděli ráno, ihned jak se Hynek Šmerda probudil, nažhavil přijímač a se zájmem pokračoval v poslechu pražského Radiojournalu. V 7.30 hod. byla hudba vystřídána strohým oznámením kapitána četnictva Roberta Váni: "Bezpečnostní zprávy" a pokračovalo slovy "haló, haló, pište.." a následovalo desetiminutové vysílání z hlasatelny Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze III., Tržiště 9. Četník Šmerda nelenil a vyhledal ve služebních předpisech výnos Ministerstva vnitra č. 27.632/13-1935 z 25. dubna 1935. Z uvedeného výnosu se mimo jiné dozvěděl: Vysílání bezpečnostních zpráv bylo zahájeno dne 2. května 1935, probíhalo pravidelně ve všední dny od 9.35 do 9.45 hod. a v neděli a o svátcích od 7.30 do 7.40 hod. a bylo určeno k rychlému předávání zpráv sloužících ke zlepšení výkonu pátrací služby. Za tím účelem byly rozhlasovými přijímači vybaveny všechny četnické pátrací stanice a ostatní motorizované četnické útvary - četnické pohotovostní oddíly a četnické silniční kontrolní stanice. Jednotlivé četnické útvary zasílaly Ústřednímu četnickému pátracímu oddělení zprávy ke zveřejnění. Jednalo se zejména o pátrání po uprchlých známých a neznámých pachatelích těžkých trestných činů, po odcizených a ztracených věcech větší hodnoty, po pohřešovaných osobách, pro zjištění totožnosti nalezených neznámých mrtvol a odcizených motorových vozidlech. Vysílané zprávy byly jednotlivými četnickými útvary zapisovány a podle potřeby byly dále vyhlašovány v jejich služebních obvodech podle předem připraveného plánu na jednotlivé četnické stanice. Četnická stanice v Račicích byla vyrozuměna jednoho říjnového dne roku 1936 o požáru stodoly domkáře Jana Berky v Ježkovicích. Když se oba četníci dostavili na místo požáru, byla celá usedlost zničena, neboť oheň se rozšířil i na ostatní budovy. Srocení sousedé proti rychle se šířícímu živlu nezmohli téměř nic. První odhad způsobené škody byl na 25.000,- Kč. K příčině požáru se nechtěl domkář nejprve vůbec vyjadřovat. Až téměř po hodině pronesl na půl úst, že za to beztak může ten zatracený tulák, a to mu ještě nabízel snídani! Vrchní Hausknech zpozorněl a na opakovanou otázku se dověděl, že předchozího dne přišel do Berkova domku neznámý tulák, který žádal o něco k snědku a o nocleh. Po večeři byla neznámému muži vykázána k noclehu stodola. Ráno tulák odcházel a nabízenou snídani odmítl s tím, že ji dostane jinde. Domkáři se zdálo, že tulák nějak pospíchá, ale nevyžádal si od něho ani jméno, natož nějaký osobní doklad. Asi dvacet minut po jeho odchodu byla stodola již v plamenech a ty se rychle přenesly na celou usedlost. Berka se o tulákovi zprvu zdráhal hovořit, neboť ubytoval osobu, která u něho nebyla policejně hlášena. Žhář měl tudíž dvě a půl hodiny před četníky náskok a okolo obce jsou samé hluboké lesy. I popis muže, který přišel za večerního šera a odešel ve spěchu časně ráno, byl velmi obecný. Přesto štábního Šmerdu, který byl pln dojmů z nového radiopřijímače napadlo, proč nevyužít bezpečnostního rozhlasu k vypátrání pachatele. Ihned po návratu telefonovala četnická stanice pražské číslo 471 62 a druhého rána v 9.35 hod se z přijímače mimo jiné ozval hlas praporčíka Ladislava Havlíčka: "Haló - piště: Zatkněte žháře....." I stručný popis, který byl toho dne slyšet v celé republice z rozhlasových přijímačů, napomohl k dopadení pachatele. Kromě četnických útvarů poslouchali vysílání bezpečnostních zpráv se zaujetím i mnozí občané. Jeden občan upozornil četnickou stanici ve Studnici, jejíž příslušníci, ač o rozhlasovém pátrání nevěděli, zadrželi podle strohého popisu muže, kterému byl čin prokázán a který skončil pro zločin žhářství podle § 166 trestního zákona ve vězení u okresního soudu ve Vyškově. Rozhlasová služba zaznamenala od svého zpřístupnění veřejnosti v roce 1926 nebývalý rozmach. Ze 30.722 koncesí registrovaných v roce 1926 se jejich počet během pouhých deseti let vyšplhal na 928.112! Počet obyvatel státu tak činil 16 na jednu přijímací stanici. Bezpečnostním rozhlasem bylo za dobu prvních osmi měsíců jeho používání odvysíláno 1452 zpráv z celkového počtu 1643 vyžádání jednotlivých četnických útvarů. Z odvysílaných zpráv bylo rovných 400 s kladným výsledkem, což činí 26,67% úspěchů. A tak soukromá rozhlasová licence štábního strážmistra Hynka Šmerdy posloužila nejen pro jeho zábavu, ale i k dopadení zločince. Od té doby "U Hynků" poslouchali bezpečnostní zprávy každý den. |
| Nabídka knih vydavatelství Pragoline: http://www.pragoline.cz/nn.htm |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dobry den, Vážený pane Lemaku, děkuji za Váš mail, který jsem obdržel z redakce Pozitivních novin. Při psaní uveřejněné povídky v roce 2001 jsem vycházel z dobového článku uveřejněného v časopise Kriminalistika po druhé světové válce, kde byl uveřejněn obrázek s popisem, který Vám zasílám. Omlouvám se za jeho kvalitu, neboť se jedná o scan kopie. Na můj článek v Pozitivních novinách, jako Vy, již před rokem zareagoval vnuk četníka, který se podílel na pátrání po Lepejovi a zaslal mi fofografie zastřeleného Lepeje, jeho pohřbu i rodinnou fotografii svého dědy s Lepejovou holí, kterou jeho děda uchovával jako relikvii. Máte-li zájem, mohu Vám uvedené fotografie přeposlat. V současné době vím, že případ Klevce a Lepeje literárně zpracoval Jaromír Tomeček v knize Mezi dvěma výstřely. Uvedená beletrizace vyšla ještě s jiným dílem v knize Jaromíra Tomečka Výstřely a zaslíbení. Jedná se o beletrizaci zpracovanou na základě studia soudních spisů. V nedávné době jsem k tomuto případu sehnal pět obsáhlých dobových novinových článků, která jsou věnovány hlavně Lepejovi a jeho dopadení, neboť Klevec byl na útěku. Scany v případě zájmu rád zašlu. Ve Vašem mailu mne zaujala skutečnost, že Klevcův sym pracoval v Kutné Hoře. Jsem kutnohorský rodák, byť již čtvrtstoletí žijící v Praze, rád bych se o něm tedy dozvěděl více, pokud ještě žije. Samozřejmě budu vděčný za jakékoliv další informace, které mne posunou dál v mém více než dvacet let trvajícím pátrání po historii československého četnictva. V neposlední řadě si dovolím uvést, že 25. díl Četnických humoresek s názvem Loupežník (který je od včerejška na 9. disku Četnických humoresek na novinových stáncích v prodeji) byl mimo jiné inspirován právě případem loupežníků Klevce a Lepeje. S pozdravem Michal Dlouhý, 8.3.2009 |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 01. 2008.
