| V roce 1951, kdy se pořádal třetí ročník (ve spolupráci s plaveckým oddílem Sokol Vinohrady), byl počet závodníků přímo masový. Na šesti tratích různých délek od 3 do 25 kilometrů startovalo 127 plavců. Hodně jich vzdalo. Nejkratší úsek Chuchle-Praha jich plavalo nejvíc, nejdelší ze Štěchovic pouze čtyři: Karel Davídek, Vlasta Žán, Karel Bubal a Oldřich Liška. Voda na startu měla 19 stupňů, v Praze 24,5 stupně. Pražáci tak teplé vodě říkali kafíčko. Hned po startu se ujali vedení Davídek, Žán a Bubal. Všichni tři plavali kraulem. Liška plaval závod způsobem prsa v pořadí jako poslední. První to vzdal u ostrova Kilián vinohradský Bubal, po něm u Skochovic Žán z TJ Hostivař. Kralující Davídek měl před svým soupeřem  náskok už jednu hodinu a patnáct minut, ale u Zbraslavi toho měl plné zuby. V závěru jeho náskok spadl na třičtvrtě hodiny, a když vylézal na Mlýnku v Praze z vody, byl na pokraji sil. Pořadatelé mu museli pomoci a ještě dobrou hodinu ležel ve stínu a lékař si s ním nevěděl rady.
Zatímco se Davídek dával do kupy, čekalo publikum na druhého a posledního plavce. Jak tak čekali a měli dlouhou chvíli, rozdělili se na dvě skupiny, které mezi sebou uzavíraly sázky. První tvrdila, že Liška nedoplave, že to určitě vzdal a vytáhli ho na loď.
Druhá zase, že určitě vydrží, doplave sice pomalu, ale fit, a u plovárenského plata udělá svého typického vodníčka.
Vodníček byl způsob, jakým se skoro pokaždé ukončovalo závodní plavání: rychlými pohyby paží se mohutně čeřila voda. Záběry rukou se pak zpomalovaly. Byl to vlastně způsob, jakým se po doplavání zklidňovalo srdce.
Najednou hlasy na platu ztichly. Ve vzdálenosti asi 300 metrů směrem od Chuchle se objevila malá hlavička. Liška doplaval až k platu plnému lidí, a když začal dělat očekávaného vodníčka, dřevěná plocha nevydržela a pod tíhou diváků se potopila půl metru pod vodu. Liška vystoupil na břeh, fit; slyšel, viděl, vnímal, mohl mluvit, a ještě mokrý a namazaný sádlem nastoupil k rozdílení cen.
Celkový dojem maratónu byl výborný, přesto byly dálkové plavby ještě dlouho opomíjené. Jaroslav Šíma, který byl za TJ Sokol Vinohrady znamenitým organizátorem maratónu, říkal:
„Nic nevadí, teprve jsme začali. Pamatuj si, Oldo, že vám budu vždycky pomáhat a že dálkové plavání bude jednou pěkná disciplína a sport na určité výši.“
Záhy ale, poměrně mladý, zemřel na zákeřnou nemoc a odešlo s ním všechno, co sliboval, i naděje, které do něj Liška vkládal. Po jeho smrti trvalo dobrých deset let, než se maratóny trochu vepsaly do povědomí lidí.
***
Přes Luboše se mi skutečně podařilo sehnat lodní doprovod, a dnes večer jsme se měli s Pavlem Sočavou dohodnout na podrobnostech. Měl jsem štěstí. Obstaral dvě lodě, a tím jsem měl zajištěn jak doprovod, tak přepravu rozhodčích, lékaře a dalších.
Prakticky všechno organizační zajištění leželo na mně, byl to jakýsi maratónský trénink na suchu. Možná, že kdyby byl tento pokus kvalifikací na kanál La Manche, neměl bych takové starosti. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na loňskou čtyřicetikilomentrovou plavbu Petra Koláře v údolní nádrži v Lipně nad Vltavou.
Bylo to jednoho srpnového sobotního rána, kdy startér a rozhodčí v jedné osobě, Robert Kovalčík, odstartoval v 5 hodin 45 minut maratón, a dva uchazeči o kanál La Manche, hostivařský Petr Kolář a Miroslav Pleska z Brna, se vydali na celodenní pouť. Mimo dvou člunů, motorového a veslice, doprovázel plavce lipenský remorkér Šumava.
Ani tohle ráno se neobešlo bez mlhy a hned za chvíli po startu se divákům na břehu ztratili v bílém mléce. Petr po několika desítkách metrů získal náskok a bylo jasné, že když se nic mimořádného nestane, ukončí maratón jako vítěz.
Kolářův soupeř byl na tom se svým plaveckým stylem podstatně hůř. Když měl Petr na úrovni Přední Výtoně prvních pět kilometrů za sebou, slunce vysušilo bílou mlhovinu a nad nádhernou přírodou Šumavy začínal překrásný den.
Petr v pravidelném tempu 52 kraulových záběrů za minutu pokračoval bez sebemenších známek únavy dál. To už měl brněnský Pleska skoro jeden a půl hodinovou ztrátu.
S blížícím se polednem se přibližovala i polovina uplavané tratě. U Jestřábí vrchní rozhodčí spustil na hladinu bóji, a za chvíli se u ní objevil Petr. Měl za sebou 20 kilometrů a věděl, že zpáteční plavba bude daleko radostnější.
V té době se však na 16. kilometru odehrával boj Plesky. Nechtěl vzdát, chtěl doplavat do cíle. Časová ztráta ale byla veliká, a tak z rozhodnutí lékaře, vrchního rozhodčího Kovalčíka a ředitele závodu Oldřicha Lišky musel svou cestu za kanálem La Manche ukončit uprostřed údolní nádrže.
V závěru maratónu už ani Kolářovi nebylo moc do smíchu. Uplavané kilometry v devatenáctistupňové vodě ho stály hodně sil, přesto plaval dál až k lipenské pláži, kde čekaly davy zvědavců a obdivovatelů. Byl to výkon skutečně hodný obdivu, uplaval 40 kilometrů za 14 hodin, 35 minut a 50 vteřin.
***
Já jsem se mezitím ocitl před domem, kde bydlel Pavel Sočava. Představili jsme se. Byl to příjemný, asi pětačtyřicetiletý muž. Nastínil jsem, co bych asi čekal od svých lodních doprovodníků a ukázal mu graficky vyznačenou trasu maratónu, která byla nakreslena ve velkém sešitě.
Domníval se, z vyprávění Luboše, že přehradami budu proplouvat spolu s dopravními a výletními loděmi, tedy v jejich proplouvacím čase, a obával se, že tomu svou plavbu těžko přizpůsobím. Vysvětlit mu, že žádám o výjimku proplavat zdymadly mimo úředně stanovené časy nebylo těžké. Řekl jsem mu, že jeho loď znám z obrázku a vím, že si ji s Karlem Kutelvašrem stavěli sami, tedy každý svou. Podle čeho?
Sočava se usmál, jeho paní nám přinesla kávu.
„To bylo vlastně tenkrát, kdy Vašek Loch přišel o svoji loď. Potopila se mu v osmašedesátém v Anglii. Trápila nás myšlenka, kde vzít dobrý model, předlohu. Tak jsme běhali a sháněli po Císařské louce a všude možně kolem Vltavy.
Až jednou se nám podařilo zabloudit na Veslařský ostrov. Dříve se mu říkalo Schwarzenberský a je proti podolské plovárně. Tam jsme našli něco, co odpovídalo našim představám. Byl to trup rozestavěné lodě, něco na způsob plachetnice. Loď se nám zalíbila. Po zjištění majitele, jsme poslali Locha jako vyjednávače, aby za přijatelnou cenu odkoupil její projekt.
Jenže cena, kterou majitel chtěl za okopírování, byla neslýchaně vysoká. Mrzelo nás to, ale nakonec se řešení našlo. S dřevěným úhelníkem a provázky jsme se vypravili ke kostře lodi, celou si ji vyměřili a údaje zapsali. No a pak se o sobotách a nedělích stavělo a stavělo. Projekt zůstal skoro původní, až na zadní část lodi. Ta byla kvůli výtlaku rozšířena. Dle našeho návrhu se postavila nástavba na palubě. Byly to tři roky perné práce, než jsme mohli lodě spustit na vodu. Lochovi se to podařilo o něco dřív.“
„Jak to vlastně bylo s tím potopením jeho původní lodi?“ zeptal jsem se.
„Mělo to být vlastně takové malé životní jubileum. Právě před čtyřiceti lety, tedy v roce 1928, poprvé přeplul kanál La Manche na kánoi, podtrhuji že bez motoru, pouze s pádlem.
Potom doufal, že to zažije ještě jedenou, a k tomu, aby to mohl realizovat, potřeboval vhodnou loď. Stavěl ji tři roky, a tak vznikl Zvíkov, dlouhý 6 metrů, široký 2 metry, s hmotností 600 kg a s motorem Wartburg 1000.
Směrem k moři se vydal po proudu Vltavy 17. července 1968. Jeho společník byl skoro o polovinu mladší, jmenoval se Leitensdorfer. Po Labi se dostali do Magdeburgu, odtud Středozemním kanálem do Holandska na Rýn a po něm do Severního moře. Pro silný vítr se museli vrátit do vnitrozemí a sítí belgických a francouzských kanálů dorazili do přístavu v Calais. Odtud chtěl Vaše Loch po čtyřiceti letech opakovat cestu přes kanál La Manche do Doveru a dál do Londýna. Cesta přes Kanál byla dost dramatická.
Mysleli, že budou na druhé straně za dvě a půl hodiny, ale po třech hodinách byli pořád na neklidném moři, v mlze. Navzdory vlnobití zdolala nakonec amatérsky vyrobená loď po čtyřech hodinách Kanál, a objevila se světla Doveru. Tam přenocovali a druhý den chtěli pokračovat v plavbě do Londýna.
Podle sdělení místních obyvatel měli do Londýna jen 45 mil. Pluli dost dlouho ústím Temže, až najednou zjistili, že mají málo benzínu, a že cesta bude daleko delší. Museli ke břehu, kde zakotvili a natankovali. Při startování motoru jim vypověděla službu baterie.
Stáli u jakéhosi mola v Herne Bye, které se kolmo opírovalo o pobřežní zeď. Zatímco se potýkali s motorem, stoupal příliv a motor ne a ne chytnout. Situace se stala kritickou. Přílivové vlnobití je hnalo ke břehu, a tak se najednou octli v pasti mezi dvěma vysokými zdmi. Na nábřeží se začali shlukovat lidé. Pak už jim nešlo ani tak o nastartování, ale o to, jak loď odtamtud rychle dostat. Vlny prorazily přední ochranná skla a do lodi začala téci voda. Když se snažili dostat ji přesw molo pomocí bidel, přivolané pobřežní policie a ochotných Angličanů, dojel jakýsi chlapec na loďce pro majitele většího motorového člunu.
Poslední nadějí bylo, že je vezme do vleku, ale než mu naskočil motor, příboj ještě zesílil. Když konečně člun neznámého Angličana dorazil a navázali na něj silné lano, které si koupili před odplutím v Praze, stalo se něco neočekávaného: lano po záběru a napnutí prasklo, jako by bylo z papíru. Všechno bylo marné, museli loď rychle opustit a nechat ji napospas vlnám. Roztříštila se a šla rychle ke dnu.
Do Londýna se dostali po souši, a zpátky domů se vrátili letadlem, na úvěr. Přišli o člun, veškeré vybavení a taky a doklady. Zůstalo jim jen to, co měli na sobě. Domů si z lodi přivezli na památku vrtulku lodního šroubu, kterou Loch našel spolu s třískami druhý den na nábřeží.“
Dopil jsem kávu, mezitím již vystydlou, a v duchu obdivoval muže, který to ani po takové katastrofě nevzdal, a po pěti letech, už jako důchodce, se Svatoplukem Duchoněm do Londýna na motorovém člunu doplul. Lidská umanutost je vlastně pozoruhodná...
S Pavlem Sočavou jsme v závěru večera probrali ještě jednou plán celé vltavské plavby a dohodli se na různých podrobnostech.
Pokračování...
Další díly najdete ZDE |
