Jan Soukup: Tichá likvidace

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Bez většího zájmu veřejnosti proběhla v tisku (Respekt, Lidové noviny) zpráva o chystané reformě příspěvkových organizací Ministerstva kultury.
Po dnes již zažehnaném útoku na Divadelní ústav, chtějí reformátoři české kultury „zefektivnit“ Památník národního písemnictví.

Abych neunavoval zbytečnými výklady a neopisoval nic neříkající a opatrné odpovědi řady úředníků, přejdu k jádru pudla: Sedm miliónů rukopisů, knih, korespondence, výtvarných předmětů, nábytku a navíc lukrativních nemovitostí má být rozpuštěno mezi Národní muzeum, Národní knihovnu a pravděpodobně Národní galerii.

      

Nutno dodat, že fondy shromážděné v Památníku představují 12% veškerých sbírek v Česku. Památník je v Evropě ojedinělou institucí, kde se národní literatura se souvisejícími reáliemi skrývá pod jednou střechou. Skýtá vzácnou možnost studovat naší minulost, minulost těch, kteří potřebovali zachycovat svojí dobu a měli sílu tvořit. Nepublikovaná díla, rukopisy, poznámky, glosy, kresby, studie, obrazy jsou jedinečnou výpovědí své doby. Jsou literární pamětí.
Dokonce i v době normalizace se Památník snažil plnit svoji funkci a sbíral díla exilových autorů. Mnozí autoři mu odkázali své necenzurované rukopisy, řada potomků mu předala pozůstalosti. Nezištně, samozřejmě. Někteří s podmínkou o zachování celistvosti své sbírky....

No, uvidíme.

Ztráta samostatnosti je jasnou likvidací Památníku a žádná vzletná slova to nezakryjí. Důvody zefektivnění práce platí samozřejmě na všechny příspěvkové organizace, Památník nevyjímaje, ostatně, jak všichni víme, platí i na všechny státní organizace.
A nemohu se ubránit dojmu, že jde o zkoušku naší národní lhostejnosti. Projde to? Ozve se někdo?

Můj kamarád mi tvrdí:
“Strategicky dobře naplánované. Lidi se soustředí na máslo, Vánoce a Julínkovu reformu. Nějaký památník je jim u zadku. A stejně se nečte.“
Přesto tady vychází 40 titulů denně. A trh je schramstne. Tak ono to s tím nečtením nebude tak špatné.
Jistěže klasický divák Růžové ordinace nad podobným problémem mávne rukou a otevře další lahváč. Ale třeba jeho vnuk zahoří touhou poznat Vrchlického dobu, přečíst si Holanovy poznámky a kouknout se na lavici babičky Boženy Němcové.....

Snažím se jen předejít obavám, aby se transformace Památníku neřídila efektivními metodami Stehlíků, Kožených, Krejčířů, Pitrů a dalších, kterým šlo jistě také o blaho trasformovaných institucí.

Jan Soukup
dokumentarista
OHLASY NA ČLÁNEK

Inu máme velmistry - i to co fungovalo za všech režimů se buď prodává pod cenou, nebo se rozkrádá či likviduje. Jde-li o Památník národního písemnictví nemohu než se zeptat, děje-li se tak náhodou nebo záměrně.
Obávám se, že za b) je pravda. Takže až jednou zase zahájí naši potomci (kteří stále méně čtou) nové národní obrození, čeká je pěkná fuška. Tím spíše, že rozdělování velkého pokladu je právě dobrou příležitostí  pro obohacování nenechavců, jichž je v různých institucích nepočítaně.

Slavomír Pejčoch, 21.12.2007

To takhle jednou po ránu, tři dny před Štědrým dnem, si jeden pozitivně a vánočně naladěný člověk otevřel Pozitivní noviny, přečetl si článek, který pojednával nikoli o Tiché noci, ale o Tiché likvidaci, a povzdechl si: Jsem pozitivní, ale léčím se. Ten člověk šel do práce, a už nebyl vánočně a pozitivně naladěný, ani si nebroukal koledy... Jak je vidět, Pozitivní noviny jsou pozitivní, místy negativní. Navrhuji v takovém případě označit článek černým puntíkem, aby čtenář viděl, co ho čeká. Přesto přeji všem krásný den.
Jitka Dolejšová, 21.12.2007 

►

Odpověď na ohlas Jitky Dolejšové

Milá Jitko,
jako členka Redakční rady Pozitivních novin jistě sama dobře víš, jak obtížné je stanovit hranice mezi věcmi a událostmi pozitivními a negativními; že ona hranice je strašlivě tenká, klikatá a nesmírně subjektivně definovatelná.
Jedni nám vyčítají, že jsme pozitivní až příliš, že tu nad míru lakujeme život narůžovo, jiní - v duchu názvu těchto novin - nám vyčítají každou sebemenší zprávu, která se jim zdá negativní.
Ale věz, že my prostě MUSÍME DĚLAT KOMPROMISY! Kompromisy mezi pozitivnem a naším svědomím, mezi proklamovanou oázou optimismu a vlastní lidskostí, mezi určitou mediálně-pozitivní odlišností a potřebě pomáhat správným věcem dostat se do veřejného povědomí.
Já považuji článek Jana Soukupa, který burcuje proti NÁRODNÍ LHOSTEJNOSTI v zájmu zachování našeho kulturního dědictví, za MAXIMÁLNĚ POZITIVNÍ ČIN hodný naší všestranné podpory.
Kdyby se totiž všichni vydavatelé a nejrůznější mediální šéfové zachovali stejně a na tuto věc důrazně upozornili své čtenáře, diváky a posluchače, určitě by se žádná "tichá likvidace" nekonala, protože by se o ní národ dozvěděl a dal své rozhořčení patřičně najevo.
A O TO TU JDE PŘECI V PRVNÍ ŘADĚ! Pozitivní samozřejmě není onen hrůzný úřednický záměr, nýbrž snaha jednotlivců mu zabránit. Proto má své neoddiskutovatelné místo v našich novinách.
Děkuji tímto znovu režisérovi a dokumentaristovi Janu Soukupovi, že našel cestu na stránky Pozitivních novin a pevně věřím, že jeho slova vzbudí dostatek ohlasů a lidského svědomí, aby záměr "tiché likvidace" Památníku národního písemnictví stejně tiše vyšuměl do "blbuprázdna".

Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

Copyright © Jan Soukup

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 12. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.