Oskar Leo Krause: Jak jsem se nepomstil

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Ervín Marák sice neměl v občanském průkaze napsáno, že je udavačem z povolání, dělal to spíš jako vedlejší džob, zato však soustavně a poctivě.
Představil se nám jako ilegální protikomunistický bojovník, který odešel bojovat do exilu, až když mu hrozilo nebezpečí. Nad tou zkazkou se nikdo nepozastavoval, hlavně, že to byl příjemný společník, veselý kumpán a opravdový aktivista. Bydlel v Berlíně, všem známým po celé Evropě telefonoval, všechno ho zajímalo a přiletěl na každou schůzi do Mnichova, do Vídně i do Curychu.
Začal jsem pochybovat, že ty značné částky za telefon a letadla může hradit z malého úřednického platu, byl jsem tedy opatrnější, ale dost pozdě.
Všechno se vyjasnilo, když se Ervín ztratil jak pára nad hrncem a z těch drbů a provokací vytvořil s nějakým desinformačním oddělením pověstné Hovory z druhé strany. Podle jeho vyprávění pak jeden všehoschopný novinář Bednář – vlastním jménem Lavička - napsal knihu jak detektivku: Spolek mrtvých stínů.
Chtěl jsem se o Marákovi dovědět víc a otevřené archivy mi to umožnily. Tak tedy, je pravda, že komunisté ho poslali za mříže, ale už ve věznici se nabídnul jako informátor. A protože dobře informoval, byl brzy povýšen do vyšší kategorie tzv. tajných spolupracovníků. Do propuštění stihnul podat sto padesát hlášení na svoje spoluvězně.
Pak spolupráce pokračovala: hlídal a udával sociální demokraty v brněnském kraji a později v Ostravě. Jeho řídící důstojníci s ním byli natolik spokojeni a natolik mu důvěřovali, že se po sovětské okupaci neobávali splnit Marákovo přání pracovat v emigraci.
Už v prosinci 1968 byl dopraven do Rakouska, agent Dior – Ivo Šafář ho vychválil a předal Pejskarovi. Příštích pět let slídil tady mezi námi. Po návratu do Prahy to byl najednou slavný špión, bydlel v konspiračních bytech a na procházky chodil vždy s nějakým důstojníkem StB, který ručil za jeho bezpečnost.
Po vyjití té propagandistické knížky a odvysílání rozhlasového pořadu dostal medaili „Za službu vlasti“ i dobře spočítaný důchod a StB o něj přestala mít zájem. Slavný špión zůstal bez uplatnění, a tak holdoval své další vášni: motal hlavy ženám.
Když už jsem se o něm tolik dověděl, zatoužil jsem se s ním sejít a říci mu do očí, co si o něm myslím. Dalo mi to hodně práce, než jsem sehnal jeho stále utajovanou adresu. Chtěl jsem setkání zjednodušit tak, že všechno, co o něm vím, mu vrazím písemně do ruky a třeba mu ještě jednu vrazím.
Ten plán ale nevyšel. Objevil se zničený stařec, pozdravil mě jako dávného kamaráda a jak jsem brzy zjistil, sám sobě namluvil, že v životě nikomu neublížil. Opravdu tomu věří a je smutný z toho, že vnučky ho nechtějí vidět, že vnuk mu vmetl do tváře ten registr svazku, že nejlepší přítel ho žaloval o několik miliónů za udání jeho manželky, která strávila čtyři roky ve věznici, že ho vyslýchá Úřad pro vyšetřování komunistických zločinů, že mu na poslední svatbu nepřišli ani nejbližší přátelé, ani jeho bývalí řídící důstojníci, a že vlastně nikoho nemá..
Asi je pravda, že Boží mlýny melou pomalu. Ale je na ně spolehnutí. Měl jsem v té chvíli dojem, že před Poslední soud se Ervín Marák brzy dostaví, takže jsem mu nic z toho plánovaného nevrazil. 
 
Ukázka z knihy "Snad jsem nezabloudil"

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 01. 2008.