● V určitém okamžiku se z Vás stala osoba veřejně známá. Jste oním tvorem, který před sebou tlačí do kopce svoji kuličku (vizí, snů, představ, přání, problémů...), a nebo vás už naopak ta oživlá kulička žene samospádem nemilosrdně před sebou s úmyslem převálcovat, zahltit, vyčerpat, zničit..?

Při třetím ročníku mám už pocit, že mě oživlá kulička žene samospádem. Veškerá příprava festivalu má určitou návaznost. Stále něco následuje a já opravdu cítím, že jsem nastoupila do rozjetého vlaku, který se nedá zastavit. Na druhou stranu - kdybych brzdící páčku zmáčkla a vystoupila, bylo by mi líto, že jsem odešla odněkud, kde je tolik tvůrčích lidiček, kteří se na festival každý rok těší a doufají, že prostřednictvím této akce se jim možná uskuteční jejich sen, dělat právě jenom umění. Jde hlavně o splnění přání druhých, čímž u mě dochází k pocitu spokojenosti z mé práce a tím i možná splnění mého vlastního snu.

● Čím se zabývala Marcela Kotrčová před rokem 2002?

Sama sebou. Studiem angličtiny a hledáním cesty jak se v USA neplácat, ale prosadit. Stálo to hodně dřiny a peněz, ale vyplatilo se. Jak se říká: lidé bývají šťastní jen tehdy, když se snaží o věci, které mají nějakou hodnotu. Pro mě to byl hlavně jazyk a poznání. Před rokem 1999 jsem  pracovala v ČR u americké firmy DHL a to mě motivovalo k odjezdu a studiu angličtiny. Ti, co ji uměli dobře, se ve firmě rychle prosadili.

● Připravovat tak velkou akci, jakou nesporně Czech Art Festival  je, znamená hlavně mít peníze na to, aby se dala zaplatit. Představte si, že jsem bohatý podnikatel a z nějakého důvodu se mi zalíbí váš festival. Přijdu za vámi a řeknu: „Rád bych, abyste mě přesvědčila, že mám vaši akci sponzorovat. Když se vám to podaří, máte zítra na kontě 5 miliónů korun.“ Co všechno byste pro to udělala?

Čekám na něj a ani by nemusel nabízet milióny. Jsou firmy, které sponzorují sport, protože jej milují. Věřím, že přijde jednou někdo, kdo miluje umění a rozhodne se podpořit místo fotbálku tvořivost. Každý máme nějaký koníček. Já jsem například první ročník sponzorovala ze svého stavebního spoření. A věřte mi, tam nebyly milióny. Zní to sice na první pohled vtipně, ale tak to opravdu bylo. Někdy dokáže člověk z mála udělat mnoho. Pokud by štědrá nabídka přišla, ověřila bych si, co se v takových případech sponzorům nabízí a zvážila bych jejich očekávání.

● Všechno se časem opotřebovává. I lidé.
Vy pořádáte festival umění už třetím rokem. Dá se na stupnici od jedné (minimální opotřebení) do deseti (maximální opotřebení) stanovit, v jakém stádiu se právě teď nacházíte a jak v průběhu roku tato křivka klesá či stoupá?

Je to jako ve výrobním provozu, kdy po maximálním výkonu dochází k opotřebení stroje a zaměstnance firmy. Stroj většinou vyplivne a zaměstnanec pro změnu potřebuje dovolenou. V mém případě, když připravuji celou akci, mám před festivalem spousty energie. Po ukončení se dostaví jakási nostalgie po tom, že už je celá ta nádhera pryč a já si pomalu vychutnávám úspěch. Co se týče opotřebovanosti po akci, jsem na bodě č.10.
Zde je má stupnice, jak to vypadá celoročně: leden = 10, únor = 9, březen = 2, duben = 1, květen = 1, červen = 1, červenec = 1, srpen = 1, září = 1, říjen = 2, listopad = 5, prosinec = 6-10.

● Tak už je mi jasné, v jakém rozpoložení jsem vás právě teď zastihl. Je rok dostatečně dlouhá doba na „dobití baterek“ před dalším ročníkem nebo plánujete další akce v „mezičase“?

Většinou dobíjím své baterky 2-3 měsíce po akci. Pracuji volně na fotodokumentaci z festivalu, připravuji nové přihlášky na další ročník, webové stránky a také sepisuji projekty s žádostí o granty, které se na začátku roku vyhlašují. Na jaře většinou stihnu jednu nebo dvě výstavy v USA. Vloni jsem organizovala jednu velkou v galerii v Nova Southeastern Univerzitě, kde jsem zapojila do akce 12 českých autorů. Další projekty neplánuji, protože se mezitím 8 měsíců věnuji studiu na vysoké škole. V září se většinou vracím zpět do ČR a čtyři měsíce intenzivně pracuji na festivalu.

● Když si někdo přečte informace o vás, o vašich aktivitách, o tom, že bydlíte v Miami na Floridě, tak si dotyčný nejspíš pomyslí: „Jó, ta je za vodou. To by se mi to taky organizovalo, mít takové možnosti!“ Jaká byla vaše skutečná cesta za úspěchem?

Chápu. V ČR je časté mínění, že v Americe je každý za vodou. Američani, ale i Češi, kteří tam odešli, ať už před revolucí nebo po ní, často řeší problém peněz, práce a stěhování se za ní. Také se vše odvíjí od vzdělání a pojištění, které máte, a které v USA stojí velké peníze.
I na státní univerzitě vás vyjde školné na 200-300 tisíc korun ročně, nemluvě o soukromé škole. Američani si zakládají na vysokoškolském vzdělání, neboť bez něj většinou živoří. Proto jsem se i já vrhla na dokončení vysoké školy, neboť se svojí střední ekonomickou bych tam díru do světa neudělala. Samozřejmě velká podpora vychází od mého manžela, který má slušné vzdělání a dobrou kariéru. Lze jen zmínit, že sám univerzitu dokončil díky úvěru a úspěch v kariéře podpořil naším každoročním stěhováním se za prací. Někdy "být za vodou" stojí mnoho odříkání a trochu risku.

● Kdybyste si mohla vybrat deset osobností z jakékoli oblasti veřejného, společenského nebo uměleckého života, které byste ráda pozvala jako své hosty na třetí ročník festivalu. Kdo by měl tu čest stát na pódiu a říkat si: „Já jsem oblíbenec Marcely Kotrčové“? A aby to nebylo tak jednoduché, udělejme zvlášť sbírku českých osobností a zvlášť těch zahraničních.

Z domácích osobností byste to byl například vy, pane Loužecký, dále ministr kultury ČR pan Jehlička, aby viděl, že naše akce opravdu přispívá společnosti a podporuje kulturu na vysoké úrovni (pan ministr studoval v Českých Budějovicích, tak by ho naše akce mohla potěšit a možná by i jeho návštěva vylepšila naši pozici v možnosti získání grantů vyhlašovaných Ministerstvem kultury), Jan Zahradník, hejtman Jihočeského kraje, Václav Havel, Meda Mládková, zakladatelka Muzea Kampa, velvyslanec americké ambasády Richard W. Graber, a z umělců např. náš přední grafik Oldřich Kulhánek. Je samozřejmě mnoho dalších osobností nebo přátel, které bych mohla uvést.
Ze zahraničí bych ráda uvítala ty, kteří udělali pro šíření české kultury, vědy a umění ve světě mnoho. Např. zakladatel společnosti pro vědu a umění SVU Mila Rechcigl, přátelé Blanka Kudějová s manželem, Barbara Ehlerová, Cecilia Rakusek v USA. Ti všichni jsou pro mě velkými osobnostmi, přestože nejsou mediálními celebritami.

● Díky za poklonu, já se letošního festivalu v Českých Budějovicích určitě zúčastním spolu s Pozitivními novinami, které tam budou mít - díky vám - svůj vlastní stánek.  :-)))
Ale abychom neodbíhali od vás .... Člověk se vztahem k umění určitě nebude sám "uměním nepolíben“. Kdy se objeví na veletrhu stánek Marcely Kotrčové a co se tam bude vystavovat?

Každý rok se chystám něco vlastního vystavit, ale nikdy se k tomu pořádně nedostanu. Mám např. zajímavé fotky a koláže. Myslím, že řada lidí zažívá něco podobného: tvoří, ukládá si to do šuplíku a čeká až jednou přijde pravá příležitost a pak se teprve ukáže. Pro mě je zatím důležité, abych festival dobře zorganizovala pro ostatní, a i to je možná velké umění.

● Každá velká věc by měla mít svojí velkou vizi. Jaká je ta vaše vize a jak je – podle vás – ještě daleko, než se stane realitou?

Má vize se začíná stávat realitou. Už jen to, že se Czech Art Festival zařadil mezi významné veletrhy v České republice, má pro mě velký význam. Mojí vizí a velkým přáním je, že na akci začne chodit veřejnost, tak jako chodí za nákupem vánočních dárků do nákupních center. Prostě místo do obchoďáku přijdou na festival. Tolik inspirace, kolik jí můžete získat zde, si člověk nedokáže ani představit. Každý rok si něco koupím a lituji, že jsem neměla dostatek času si vše v klidu prohlédnout a pořídit více. Lákají mě především šperky a grafika.

● Do kterého muzea v USA i mimo ně byste chtěla „protlačit“ díla českých umělců?

Zatím se mi podařilo zařídit jednu výstavu v National Czech & Slovak Museum v Iowě. Tím, že výstava byla neprodejní a hlavně časově omezená, kterou jsme ve finále financovali sami, není efektivním řešením do budoucna. Usiluji spíše o protlačení děl českých umělců do komerčních galerií, kde je obchod založen na komisích a neplatí se nájemné. Transport děl do USA a zpět je velmi nákladný, takže hledám přijatelné cesty a úspěch pro výtvarníka.

● Vypadáte jako osoba nad míru optimistická, která si dokáže získat lidi na svoji stranu. Pomáhá vám v životě pozitivní myšlení nebo jste člověk natolik pozitivní, že k vám negativní myšlení vůbec nemá šanci proniknout?  :-)

Jsem velký optimista. Ale protože jsem také kozoroh, mám tendenci věci často řešit a hodnotit předem, než se do něčeho vůbec pustím. Naštěstí se obklopuji lidmi s pozitivní energií a musím říci, že můj manžel je extrém pozitivna a lidí, kteří se stále vrhají do něčeho nového. I to má své výhody. Mám také dvě skvělé pozitivní kolegyně Hanku Křivancovou a Martinu Herdovou, které se mnou na veletrhu pracují dobrovolně již od počátku. Často si vzpomenu na naše začátky, kdy mé vizi málokdo věřil.  Jen díky nim - manželovi a svým kolegyním - jsem festival opravdu dotáhla do konce. Mohu říci, že oni průběžně dobíjeli mé baterky.

● V posledních třech letech se všechno ve vašem životě nejspíše točí jen kolem festivalu umění. Ale vy máte určitě svoje vlastní tajné téma, na které se vás nikdo nikdy nezeptal, protože o něm prostě neví, a vy byste přitom o této věci tak ráda mluvila. Existuje opravdu něco takového?

Tak například v posledních třech letech se můj život netočil jenom kolem festivalu, ale také kolem nemoci mé maminky. Není to nic tajného, ale už málokdo ví, že Czech Art Festival vznikl právě díky ní.
Osud má opravdu své souvislosti. Od r. 2004 se maminka léčila na rakovinu a já 8 měsíců v roce trávila s ní v ČR a podporovala ji během léčby. Manžel, který zůstával v USA, mě urgoval, abych festival zkusila zorganizovat. Dopadlo to tak, že jsem se s podporou mých kolegyň do toho vrhla. Den před zahájením prvního ročníku festivalu maminka zemřela. Akci jsem nezrušila, protože jsem věděla, že by byla pyšná na to, že festival opravdu vznikl. Sama se na něm podílela, ať už to bylo třeba jenom skládáním přihlášek nebo lepením obálek.

● Kdyby za vámi přišel nějaký umělec a požádal vás, abyste mu zprostředkovala jeho výstavu v USA s tím, že peníze nejsou problém a že si to celé zaplatí. Máte dnes už takové kontakty, abyste mu vyhověla k jeho naprosté spokojenosti?

I to už se stalo, ale já tu nabídku raději nepřijala. Naprostou spokojenost nemohu garantovat. Každý má jiné cíle a nároky. Kdybych měla vlastní galerii, bylo by to trochu jiné. V současné době musím přesvědčit galeristu, aby se mu díla zalíbila a galerista zase hodnotí, zda má vůbec potenciální kupce pro styl, kterým dotyčný výtvarník tvoří. Na Floridě se dají lépe prosadit velké abstrakce, minimalismus a současný contemporary styl nebo super realistická tvorba. Pokud by si výtvarník vše hradil sám, jistě by se dalo jednat i s ambasádou nebo nějakým českým centrem.

● A na závěru ještě jednu prosluněnou otázku: Jak se vám žije na Floridě? My suchozemci máme Floridu v představách pořád zafixovánu jako ráj milionářů z filmu Někdo to rád horké, pláže, slunce, prostě nebe na zemi. Je tomu tak?

Když se zadíváte na moře a krásu některých oblastí poblíž Miami, je to opravdu ráj na zemi. Vždy mě fascinuje, jak i ti nejchudší lidé přijedou k moři, udělají si piknik v kufru od auta a spokojeně relaxují u moře. Slunce a moře vás svým způsobem obohacuje a zahání špatnou náladu.

Děkuji za rozhovor a přeji vám i všem vašim aktivitám hodně úspěchů a pozitivních náhod.

www.artfestival.cz