Děkuji Plzni za to, že jsem omládl. Ptáte se, jak k tomu došlo? Kdysi jsem dostal zadání, ani už nevím od koho, napsat pár řádků o městě, ve kterém žiju, a o tom, co si myslí mladí lidé. Což o to, o Plzni bych asi ledacos svedl, žiju tady už přes padesát let, ale o mladých lidech? O čem bych se já asi mohl rozhovořit. Já, po Jiřím Č. Ulrichovi, druhý nejstarší člen Ason klubu, společenství, které sdružuje lidi zabývající se psaním.
Co já můžu vědět o tom, co se honí mladým lidem hlavou. Jaké jsou jejich starosti, radosti, jak prožívají svoje lásky. Sami mi to asi neřeknou, a když se jich zeptám, pošlou mě nejspíš do hrobu.
Ale protože moje touha po psaní je silná a taky nerad hážu flintu do žita, zahnal jsem svoje neveselé úvahy a zamyslel se. Nejdřív mi to v hlavě harašilo jako v porouchané převodovce, ale pak mě to napadlo. Ano, přišel ten nápad, který způsobil mé omládnutí.

Vždyť to přece nemůže být jiné, než tenkrát.

A tak jsem se posadil do svého oblíbeného křesla, zavřel oči a v několika okamžicích se vrátil do zalesněného parku Homolka, kde jsem se tehdy vášnivě, alespoň dle mého mínění, líbal za mohutným stromem s mou vyvolenou. A úplně živě jsem si na tom samém místě představil kluka, který se narodil asi o čtyřicet let později než já. Stejně červené uši, stejně roztřesené ruce.
A pak jsem se s tím klukem, říkejme mu třeba Honza, a s tou dívkou, jak by se vám líbila Vlasta, prošel po Plzni. Oni o mně nevěděli, naštěstí, a šli ruku v ruce po Slovanské směrem k nádraží, a protože to bylo v mých představách, došli k němu v cuku letu, zahnuli na Americkou a to jsem čuměl, bylo to tam úplně jiné, než když jsem na Honzově místě byl já, ale Vlasta se k němu vinula jako ta moje ke mně a z Americké to je do Kopeckého sadů co by kamenem dohodil a tam jsem to už vůbec nepoznal a díval jsem se na kašnu a na tryskající prameny vody. A pak se ti dva znovu políbili a Vlasta se tak trochu omluvně podívala na hodinky a řekla, že už musí domů, protože jinak by byl mazec. A Honza si jen povzdechl, a když Vlasta zmizela za rohem Františkánské ulice, zaplul k Potrefené huse. Tam už jsem s ním nešel a vrátil se zpátky do svého křesla. A cítil jsem se mladý a plný síly. A byl jsem rád, že je to tak, jak to je. Že se Plzeň změnila, a to k lepšímu, a to druhé že zůstalo stejné.
Ještě chvíli jsem seděl v tom vzpomínkovém křesle a najednou vrzly dveře a žena mně řekla, že mám večeři na stole. Zvednul jsem se, píchlo mně v zádech, ale jenom trošku, to mládí ještě nestačilo vyprchat, přistoupil jsem ke své životní družce a objal ji okolo ramen. Trochu udiveně zvedla oči a já jí dal pusu do vlasů. Voněla po heřmánku a slušelo jí to. Jako té Plzni.