Základní práva člověka patří k přirozeným hodnotám demokratické společnosti. Na otázku, zda máme všichni zaručena základní práva, lze jednoduše bez dalšího hlubšího zkoumání odpovědět ano. Základní práva lidí jsou zaručena v našem právním řádu. Ale můžeme odpovědět na stejnou otázku stejné ano, jestliže začneme zkoumat, zda takto zaručená základní práva pro každého, zdůrazňuji pro každého člověka, jsou beze zbytku společností dodržována, uplatňována a vymáhána?

Právně zaručená základní práva má každá demokratická společnost a je to správné. Vyspělá demokratická společnost se však pozná podle toho, jak svá základní práva umí dodržovat, uplatňovat a vymáhat. A v této souvislosti si nejsem tak zcela jist, že mohu bez zaváhání na úvodní otázku odpovědět opět - ano. Vede mě k tomu řada pochybností, které postupně získávám. Některé pochybnosti uvedu ve vztahu k základním právům na příkladu již dostatečně veřejně známém tzv. „kauze Čunek“, přičemž rozhodně cílem není pana Čunka nijak obhajovat ani obviňovat.

Obecný pohled

Text z Ústavy ČR:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech (Článek 1 Listiny základních práv a svobod dále jen „LZPS“). Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (Článek 3 odst.1 LZPS).

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že všichni lidé mají v České republice zaručenou svobodu a rovnost v důstojnosti a právech bez rozdílu postavení. Naskýtá se otázka, zda pan Jiří Čunek, který je bezpochyby občanem České republiky a v současné době v postavení místopředsedy vlády, má zaručenu stejnou rovnost v právech? Jak má v praxi například zaručeno základní právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (Článek 7 odst. 1) a právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochranu jména (Článek 10 odst. 1 LZPS)?. Ze skutečností, které jsou veřejně známé, a zveřejňováním informací z průběhu vyšetřování celé „kauzy“ se lze oprávněně domnívat, že pan Jiří Čunek nemá dostatečně zaručenou rovnost v právech, ani nedotknutelnost osoby, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Proč nejsou tato základní a elementární pravidla demokratické společnosti uplatňována a proč část členů naší společnosti postupuje v této věci i možná záměrně v rozporu s těmito základními právy?

Pohled na politiky a sdělovací prostředky

Text z Ústavy ČR:
Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny (Článek 17 odst.1 LZPS). Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (Článek 40 odst.2 LZPS). Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (Článek 40 odst.1 LZPS).

Jedním z principů demokracie je to, práva jedince končí tam, kde začínají práva druhého. A jak je takové pravidlo uplatňováno v „kauze Čunek“?
Jsem přesvědčen, že aplikace je v rozporu s tímto základním principem. V našem právním řádu má sice každý zaručenu svobodu projevu a právo na informace, ale jestliže takové právo naráží na právo, kterým je chráněn jiný člen společnosti, jak je tomu v této kauze, nemělo by se stát, aby v průběhu šetření do kauzy zasahovali politici a sdělovací prostředky a společnost subjektivními zprávami a prohlášeními ve jménu demokracie a práva na informace ovlivňovali. Správné je v tomto případě vyčkat na verdikt ze zákona odpovědných subjektů.. Je pravda, že společnost má právo na informace, ale podle výše uvedeného pravidla jen na taková sdělení, která nezasahují do práv druhého, leda že by zákonem bylo stanoveno něco jiného. A to v tomto případě stanoveno není.

Nepochopitelné je, že když společnost vydá svoje základní pravidla, která by měl každý její člen dodržovat, že jedna část společnosti, myslím tím zejména politiky, kteří by měli mít dostatečné právní vědomí, se bez skurpulí snaží označit vyšetřovaného člověka jako viníka, i když nejvyšší právní norma, přijatá zákonnou ústavní cestou jinými nebo i těmi samými politiky, zaručuje nedotknutelnost osoby, její nevinnost a další neméně důležité záruky až do doby vynesení pravomocného rozsudku. Jak je vůbec možné, aby politik mohl požadovat po druhém politikovi, aby se vzdal něčeho, co má z Ústavy České republiky zaručeno? Kde jsou sdělovací prostředky, které mají společnosti avizovat nedodržování demokratických principů? Ptám se proto, jak je možné, když na jedné straně jsou lidé chráněni „Listinou základních práv a svobod“, že stejnou „Listinu“, jak se zdá, někteří politici a bohužel i novináři dodržovat nemusí?! Jistě, jiná situace by byla, pokud by kauza nebyla šetřena, nebo by byla zametána pod koberec. Tam je potom úloha novinářů důležitá. Domnívám se však, že to tento případ není.

Smutné je to, že dosud žádný odsuzující rozsudek o vině soud nevyslovil, ale společnost je prostřednictvím politiků a potažmo sdělovacích prostředků ovlivněna v rozporu se základními právy tak, že i bez řádného vyšetření celého případu a rozhodnutí příslušného soudu jsou vynášeny soudy jako například presumpce viny apod. V této souvislosti bych očekával od nějakého novináře, že položí dotyčnému politikovi jasné otázky směřující k ochraně demokratických principů a hodnot.

Pohled na úlohu státu

Text z Ústavy ČR:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (Článek 4 Ústavy České republiky). Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (Článek 10 odst.3 LZPS). Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (Článek 2 odst.2 LZPS). Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením (Článek 13).

Platí skutečně, že je státní moc uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon? Domnívám se, že ne vždy. Jestliže dochází k úniku informací v průběhu šetření případu, tyto informace zásadním způsobem ovlivňují šetření i veřejné mínění, pak to jistě nemůže být v souladu s platným právním řádem. A kdo vlastně informace předává? Vyloučíme-li obhájce obviněného, který hájí zájmy klienta a může zveřejnit informace jen s jeho souhlasem, pak je jediná možnost, že tím poskytovatelem informací je člověk zastupující státní moc. Je to člověk jednající v rozporu se zákonem, který možná za své služby získává nějakou vedlejší odměnu od novináře. Je proto na místě se ptát, k čemu jsou prověrky na různé stupně utajení, které nejsou zadarmo, a co vlastně řeší? Jak může například vyšetřovatel nebo státní zástupce, který informaci předává novináři a nechce být jmenován, uplatňovat dodržování zákona jinými osobami a sám základní práva hrubě porušuje? Má takový člověk být po takovém provinění ještě ve státních službách? A proč tam ještě po takových pochybeních pracuje? Co dělají jeho nadřízení? Jaká je vnitřní kontrola systému, aby se takové věci nemohly opakovat? To jsou otázky, které si musí položit každý trochu přemýšlející občan.

Závěr

Text příspěvku rozhodně není určen odpovědným a slušným pracovníkům státní moci nebo novinářům, kteří svoji činnost vykonávají v souladu s předepsanými normami.
Příspěvkem jsem se chtěl zaměřit na dodržování základních práv a svobod, které máme zaručeny Ústavou České republiky, ale které ne vždy jsou důsledně uplatňovány.
Naopak cílem příspěvku nebyla obhajoba nebo obviňování pana Jiřího Čunka, kterého jsem dosud nepotkal. Jeho kauzu jsem použil jako ukázku možných rozporů, které jsou v naší společnosti. Jistě mi dáte za pravdu, že takových nesouladů a možná i ještě hlubších, než je tento, by se našlo daleko více i v jiných lidských trápeních.