Příští rok tomu bude už pět roků… Nechtěl jsem tehdy věřit vlastním očím a stále doufal, že to, co právě vidím na televizní obrazovce, je jenom zlý sen. Ale byly to marné naděje. Ta ohnivá koule, řítící se závratnou rychlostí k zemi – to byl opravdu raketoplán Columbia, prožívající své poslední okamžiky.
V té době už nikdo z posádky nebyl mezi živými. Ani první izraelský astronaut, Illan Ramon, který svůj let považoval nejenom za splnění svého odvěkého snu, ale také snu Petra Ginze, chlapce, jenž se v roce 1928 narodil v Praze a v roce 1944 zahynul v Osvětimi.…

To bylo v sobotu 1. února 2003. O den později, kdy světové agentury přinášely nové a nové informace o tragickém letu raketoplánu Columbia, mi Petrova sestra Chava Pressburgerová, prestižní izraelská výtvarnice, do telefonu smutně řekla: „Mám pocit, jako by Petr zemřel podruhé…“

Podivná hra osudu! Raketoplán Columbia havaroval přesně v den Petrových nedožitých 75. narozenin.
Je ale vůbec možné představit si Petra Ginze, toho rozesmátého chlapce se zvídavým pohledem, jak ho známe z dobových fotografií, coby starého a usedlého pána?
„Nevím, co by z něho jednou bylo. Mohl být malířem, spisovatelem… Od nás ostatních se lišil hlavně tím, že měl ohromný zájem o všechno, co ho obklopovalo. Určitě by z něho byl člověk, o kterém by se vědělo. Byl nepřehlédnutelný.“ Tato slova mi řekl půl roku přes osudovým letem raketoplánu Columbia, při natáčení televizní reportáže o Petru Ginzovi, jeho kamarád z terezínského ghetta Jiří Kurt Kotouč.

Petr Ginz je opravdu nepřehlédnutelný. Přestože je už více než šedesát let po smrti. Stačí zalistovat v časopisu Vedem, který v terezínském ghettu vydávali chlapci z domova L 417. Nikdy nezapomenu na jeden letní den pětaosmdesátého roku, kdy se mi v terezínském Památníku dostaly jednotlivé exempláře prvně do rukou. Žádná síla mě několik hodin nedokázala odtrhnout od tohoto tajně vydávaného časopisu, jehož reportéry, komentátory ilustrátory, povídkáři, básníky, byli chlapci, které vedl právě Petr Ginz.

V terezínském ghettu se zrodil zázrak. I když tu vycházelo ještě několik dalších časopisů, Vedem byl ojedinělý – chlapci ho připravovali týden co týden, po dva roky.
„Petr byl nadaný, vtipný, měl sklony k poezii, k filologii, miloval český jazyk a velmi dbal o jazykovou čistotu příspěvků. Byl, jak by se dnes řeklo, hnacím motorem časopisu,“ vzpomínal Petrův redakční druh Zdeněk Ornest, později známý český herec a bratr básníka Jiřího Ortena.

Je skoro až k neuvěření, když dnes čteme jednotlivé příspěvky, že je psali teprve dvanáctiletí až čtrnáctiletí chlapci. Články, které publikoval nejenom Petr Ginz, ale i ostatní tvůrci, jsou neobyčejně kvalitní, vyzrálé…
„Dospívali jsme velmi rychle,“ svěřil se Zdeněk Ornest. „Naše smysly byly rozjitřeny. Dychtivě jsme vnímali každý den, do kterého jsme se probudili, jako bychom podvědomě cítili, že každý den může být našim dnem posledním.“

                  

Izraelský astronaut Illan Ramon se o Petru Ginzovi dozvěděl v době, kdy se začal připravovat na svůj kosmický let. V jeruzalémském památníku Jad Vashem objevil i Petrův obrázek – pohled z Měsíce na planetu Zemi, tak jak si to Petr Ginz, obdivovatel knížek Julese Verna, představoval. Plukovník Ramon se pak rozhodl vzít tuto kresbu do vesmíru.
Novinářům řekl:
„Má cesta bude po 58 letech naplnění snu Petra Ginze. Snu, který definitivně dokáže velikost duše chlapce uvězněného mezi zdmi ghetta. Mezi zdmi, které ale nebyly schopny porazit jeho ducha…“
Let Columbie dopadl tragicky. Osudová událost však nechala ožít příběh Petra Ginze a tento příběh zasáhl duše lidí po celém světě.

V České republice vznikla iniciativa, která vyvrcholila vydáním poštovní známky s Petrovým obrázkem. Neuvěřitelným řízením náhody byl v Praze objeven dosud neznámý Petrův deník a jeho další kresby. Petrova neúnavná sestra Chava z nich připravila knihu – kterou vydalo nakladatelství Trigon…

V letech 1941 až 1945 prošlo terezínským ghettem více než 10.000 dětí. Přežilo jich sotva několik desítek. V domově L 417, kde vznikal časopis Vedem, žilo přes sto chlapců. Konce války se jich dočkalo pouhých jedenáct.

„Bože ty zlý, který jsi tolik vzal,“ chtělo by se říci s Jiřím Ortenem. Tentýž básník však také napsal: „Duši rozmetat nelze.“

Nikdo nedokáže rozmetat či zabít ani touhy a sny všech těch dětí z terezínského ghetta. Patřil mezi ně Petr Ginz – nadaný, dychtivý, jedinečný, navždy mladý…

Příběh Petra Ginze však pokračuje. Ve středu, 16. května 2007 se v pražském divadle Minor (v 18.00 hod.) uskuteční jedinečný projekt: Pořad Petr Ginz – úryvky z deníků, scénické čtení a pražská premiéra Kantáty in memoriam Petr Ginz (autor Stephan Reiss). Účinkovat budou Jugendchor „Projekt Petr Ginz“ Bremen, Dismanův rozhlasový dětský soubor, Pražský studentský orchestr. Dirigovat bude Stephen Reiss a přítomna bude i sestra Petra Ginze Chava Pressburgerová.
Stejný pořad se pak uskuteční v sobotu 19.5. 2007 v 18.00 hod. v kulturním centru Zahrada v Praze 11.