Stanislav Motl: Zapomenuté město
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Stanislav Motl |
Zapomenuté město (ukázka knihy Strážce brány) Do Malúly jsem přicestoval v čase ramadánu. V době, kdy jsou muslimům zapovězeny – od časného rána až do soumraku – všechny pozemské slasti. Cesta kamenitou polopouští se zdála nekonečná. Všude kolem se tyčily pusté hory Antilibanonu. Slunce pálilo. Teplota vystoupila skoro na čtyřicet stupňů Celsia. Polykal jsem prach a škrábal se stále vzhůru, až do výšky dva tisíce metrů nad mořem. A pak se přede mnou otevřela obrovská skalní průrva. A já se díval do velkého údolí. Před sebou jsem měl město. Byl jsem u cíle svého putování. V jednom z posledních míst na světě, kde se ještě mluví aramejsky – jazykem prvních křesťanů, jazykem, jímž byly napsány původní části Ezdrášovy a Danielovy knihy Starého zákona, jenž byl postupně do aramejštiny překládán celý. Tyto části známe jako argúmy.  Právě v Malúle mi bylo souzeno, abych prožil jednu z velkých záhad svého života. Na počátku této záhady byl místní učitel, který mě, unaveného a hladového, poslal do kláštera svatého Sarkise. Poradil mi dobře, v tomto klášteře prý nikdy neodmítnou pocestného. U klášterní branky stál bradatý mnich neurčitého věku – mohlo mu být čtyřicet stejně jako sedmdesát. Kolem něho byl hrozen dětí. Bavily se s ním jako se starým známým. Gestikulovaly, pokřikovaly. Malí kluci si nebrali žádné servítky. Jako by ten mnich byl jedním z nich…Pak se kluci rozprchli a byli pryč. „Jsou hodně veselí,“ řekl mi ten mnich. „Mám je rád, chodím je učit aramejsky. Dost na ně spoléhám. A nejenom já. Jsou nadějí Malúly a jsou zřejmě nadějí celého lidstva.“ Jeho slova mi toho příliš neříkala. Navíc jsem měl hlad a byl jsem také dost unavený. Ptám se, jestli mohu v klášteře přepsat. Mnich přikývl. Dostanu prý nejlepší celu. Brzy nato jsme seděli na terase před lahví araku, nápoje, jemuž se říká lví mléko. Mnich mi připadal zajímavý. Měl zvláštní pohled, který v některých chvílích jako by rentgenoval.. Jeho pohled však nevyzařoval zlo, byla to naopak jakási hřejivá síla. I proto, třebaže jsem byl unavený, jsem chtěl s tímto člověkem zůstat co nejdéle. „Sahtén, “ řekl mnich a pozdvihl sklenku. „Na zdraví,“ opáčil jsem česky a polkl první doušek této pálenky, vyráběné z hroznového vína. Na jazyku jsem ucítil příchuť anýzu. Z nedaleké mešity zazněl zpěvavý hlas muezzina. „Buď rád, že jsi ve společnosti dobrého křesťana,“ usmál se mnich. „ U muslimů bys teď byl na suchu.“ Zvláštní. Ocitl jsem se uprostřed arabského světa, navíc v domě ramadánu, kdy muslimové mají půst, a já si tu popíjel alkohol. A ještě k tomu s mnichem. „Měl by sis uvědomit,“ řekl mnich, „že Malúla není obyčejné město. Tady se žije úplně jinak než jinde. V našich školách si děti čtou střídavě v bibli i koránu. Křesťané i muslimové tu žijí ve shodě. Nepamatuji, že by u nás došlo kvůli rozdílné víře k nějakým větším třenicím. Ctíme se a tolerujeme.“ „Podivné,“ podotkl jsem. „Podivné, zvláště když si člověk uvědomí, že žijeme, a zvláště na Blízkém východě, uprostřed nesnášenlivého světa.“ „V Malúle je to jiné. Nad lidmi tu vládne ta nejvyšší moc.“ „Jestliže myslíš Boha, toho přece vzývají po celém světě.. A často i tam, kde se válčí, loupí a zabíjí.“ Mnich se mi upřeně zadíval do očí. „Víš něco o ženě jménem Tekla?“ Přikývl jsem. Příběh Tekly zná přece každý, kdo se alespoň trochu vyzná v křesťanské věrouce. Tekla prý byla moudrá a statečná žena. A patřila mezi první křesťany. Jednoho dne se ocitla v Malúle. Ona i její přátelé se domnívali, že ve zdejších nepřístupných horách budou bezpečni před římskými legiemi. Netrvalo ale dlouho a v městě se objevili obávaní římští vojáci. Křesťané se dali na útěk. Prchali pod vedením Tekly vysoko do hor. Schovali se pak v nejvýše položené jeskyni. Věděli však, že je pouze otázkou času, než na ně Římané přijdou. Propadali beznaději. Až na Teklu. Ta do poslední chvíle věřila, že vše dopadne dobře. Bůh své věrné přece neopustí, opakovala. A opravdu, jak praví legenda, ve chvíli, kdy vojáci už byli takřka na dosah, skalní zeď se najednou rozestoupila. Vznikla průrva, kterou křesťané unikli. Celý příběh tak trochu připomíná událost Starého zákona: Mojžíš vyváděl své druhy z egyptského zajetí, byli pronásledováni, v rozhodujícím okamžiku se uprostřed Rudého moře objevila suchá cesta, kterou Mojžíšovi věrní unikli. Ovšem ve chvíli, kdy na cestu vstoupili pronásledovatelé, se voda vrátila a vojáky pohřbila. „Věř mi nebo ne,“ uslyšel jsem opět hlas svého hostitele. „Tekla je tu s námi stále. A s ní všichni ti, kteří s ní odešli do toho jiného světa.“ „Jakého světa?“ „Světa, který je daleko a zároveň blízko, kde je normální život a pouze čas tam plyne trochu jinak,“ řekl mnich poněkud záhadně. „Moc tomu nerozumím.“ „Přeber si to jak chceš,“ odpověděl mnich. „Myslím, že jsem ti už stejně řekl až moc.“ Významně pozdvihl obočí. „Jsi vůbec první cizinec, kterému něco takového říkám.“ „A proč zrovna mně?“ divím se. Opět se mi dlouze dívá do očí. „Sám nevím. Ale asi to tak mělo být.“ Začíná se stmívat. Záhy se odeberu do klášterní cely. Ještě před tím mi mnich nalije další dávku lvího mléka. Abych prý měl příjemné sny. Jenomže ty se nakonec nedostavily. Dlouho jsem nemohl usnout. Jen jsem se převaloval na lůžku. Hned druhý den jsem se vydal z města. Táhlo mě to do hor, do míst, kde podle legend zmizela kdysi dávno Tekla se svými věrnými. Po chvíli jsem dospěl ke skalní průrvě… Je dlouhá několik set metrů. Kolem se tyčí dvaceti- až třicetimetrové skály. V některých místech je soutěska tak úzká, že se oběma rukama dotknete stěn. Dole teče potok; přináší Malúle vláhu, život. Kráčím stále vzhůru, po místech, kudy prý prchala Tekla a další lidé. Někde tady měli údajně zmizet všichni v rozestoupivší se skále. A najednou nevěřím svým očím. Před sebou vidím plošinu, jakousi terasu. Je sestavena z velkých kamenných bloků. Odhaduji, že některé jsou dlouhé deset, možná i dvacet metrů a určitě váží desítky, jestli ne stovky tun… Je to vůbec možné? A je tohle vůbec běžný přírodní úkaz? Připadá mi, že tohle musel někdo udělat. Pokud ale ano – tak kdo? Byly to opravdu lidské ruce, které tyto balvany vyrvaly někde ze skály, přenesly je sem a opracovaly? A jak veliká to asi musela být síla? A pak si uvědomím, že docela nedaleko je i jiné takové místo. Hodně jsem o něm četl. Stačí se odtud dostat do sousedního Libanonu… Necelých devadesát kilometrů od Bejrútu mohou návštěvníci obdivovat podobnou plošinu – je to Baalbecká terasa, sestavená z kamenných bloků, z nichž některé – jak ve své studii uvedl ruský profesor Agrest – jsou až jedenadvacet metrů dlouhé a váží téměř dva tisíce tun. Je to právě Baalbecká plošina, která je středem zájmu nejrůznějších záhadologů včetně Ericha von Dänikena. Tito lidé tvrdí, že tu mohlo jít dejme tomu i o jakési prehistorické přistávací plochy… Vracím se zpátky do Malúly. Jsem domluvený s učitelem, který mě včera poslal do kláštera. Slíbil jsem mu, že se u něho zastavím na večeři. Učitel žije v maličkém kamenném domku společně s málomluvnou ženou a dvěma malými syny. Můj hostitel mi potvrzuje to, co mi pověděl už mnich, a sice že mnoho dětí se tu učí také aramejskému jazyku, kromě například angličtiny a francouzštiny. „My totiž chceme aramejštinu uchovat. Vždyť tuto řeč už nikde ve světě neuslyšíš. Prostě jsme povinni aramejštinu zachránit. Je to otázka našeho bytí a nebytí, je to jazyk naší Tekly.“ Zase ta legendární Tekla. Jako by tu byla všudypřítomná. Učitel zřejmě četl moje myšlenky. „Tekla ale nevyšla z našeho lidu,“ pokračuje, znala dobře svět bohů, kteří ovládali nebeské vozy chrlící oheň.“ Páni, takovouhle legendu bych zrovna od křesťana nečekal. I když, jak vím, příběhy o nebeských tělesech, tajemných bytostech přicházejících na Zemi z jiných světů, lze vystopovat i ve vyprávěních raných křesťanských mystiků. Blížil se večer. Už byl čas k odchodu. Můj přítel mnich čeká. Slíbil jsem mu ráno, že se vrátím ještě před setměním. „My mu tu říkáme Strážce,“ řekl mi učitel. „Říkáme mu tady tak od nepaměti.“ „ Jak je starý?“ ptám se. „Já bych mu řekl, že mu bude tak nanejvýš sedmdesát roků.“ „Mně už bude padesát,“ pověděl mi učitel. „A mnicha pamatuji už jako malý kluk. Byl pořád stejný. Stejně si ho ale takhle pamatoval můj otec a také jeho otec. Jako by u nás žil věčně,“ dodal učitel. Odcházel jsem poněkud zmatený. Mnich už čekal. Opět na terase. „Proč jsi byl v soutěsce?“ byla jeho první slova. „Jak víš, že jsem byl v soutěsce?“ „To víš, u nás se nic neutají.“ Vyprávěl jsem mu pak o tom, co jsem tam nahoře viděl. Vyprávěl jsem také o plošině a o podobenství s Baalbeckou terasou. Mnich se zachmuřil. A pak mi po dlouhé chvíli řekl: „Zítra tam půjdeme spolu.“ Jeho tón nesnesl odmluvu. Příští den jsme společně vyrazili ke skalní soutěsce. A brzy jsme dospěli před plošinu. „Tak ty si myslíš, že tohle, co vidíme, musel vytvořit člověk?“ Mnich se usmíval. „Nebuď hloupý, copak nevidíš, že je to výsledek přírodních sil? Soutěsku vytvořila hlavně voda a s ní jiné přírodní vlivy.“ Byl najednou jako vyměněný a o překot mi vykládal o geologických dějinách země. Věděl opravdu hodně. „Na téhle plošině nehledej opravdu nic zajímavého,“ radil mi. „Člověk to opravdu nevytvořil.“ „Člověk třeba zrovna ne, ale co když to byl někdo jiný?“ namítnu. „A vůbec, kde ses to všechno o geologii a pradávných geologických dějinách naučil?“ Mám školu života,“ odpověděl mnich poněkud neoriginálně. „Slyšel jsem, že ti říkají strážce. Co vlastně strážíš?“ „Jsem přece strážce odkazu naší Tekly,“ odpověděl mi mnich. „Starám se o to, abychom u nás uchovali náš starý jazyk, to přece víš. Kdyby se to nepodařilo, tak nám Tekla nebude rozumět – až se vrátí… Ona totiž velmi dobře ví, jak tu žijeme. Sleduje nás. Zajímá jí, jak se snášíme.“ „A odkud nás, podle tebe, Tekla vidí?“ K mému velkému úžasu mnich z ničeho nic ukáže rukou na plošinu. „Odtamtud.“ Před chvílí mi ze všech sil dokazoval, abych nehledal na plošině nic záhadného, a najednou tohle. Vůbec tomu nerozumím . „Jak to můžeš všechno vědět?“ „Vždyť jsem odtamtud přišel,“ odpoví mnich a jakoby nepřítomně se dívá na tu zvláštní plošinu. Po chvíli, která se mi zdá věčností, se obrátí opět ke mně. Spatří můj udivený a možná i poněkud vyděšený obličej. Mnich se rozesměje. „Přece mi nebudeš všechno věřit? Občas si dělám z lidí legraci. Půjdeme raději zpátky.“ Od toho podivného setkání v syrské Malúle, v tom skalním a skoro zapomenutém městě vysoko v horách, uplynulo už několik roků. I po letech si kladu mnoho otázek. Dělal si ten mnich ze mě legraci, nebo ví něco víc než ostatní? Co všechno mi vlastně chtěl naznačit? A odkud vlastně do Malúly přišel? A to jeho podivné chování u skalní plošiny… Vím, že na toho pozoruhodného muže nikdy nezapomenu. A proto mě také zřejmě nikdy nepřestanou pronásledovat otázky, které přede mnou čas od času vyvstávají: brány do jiného časoprostoru, neznámé civilizace, tajemství dávných věků, tajemství vesmíru. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 02. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Helena Štáchová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jiří Suchý |