OHLASY NA ČLÁNEK

Přiznávám se, že ačkoliv článek Stanislava Motla “Židé v boji”, pro mne nebyl novinkou, přesto ve mě vzbudil určitou dávku zadostiučinění. Hlavně pak byl podnětem, abych se pokusil připomenout širší veřejnosti dvě další, méně známé, kapitoly československých vojenských dějin.

Tou první kapitolou jsou akce Československé samostatné obrněné brigády v prostoru Dunkirkského přístavu, kam se uchýlilo přibližně 11 000 příslušníků různých německých vojenských jednotek, které pod velením kontra-admirála Frisiuse odolávaly všem pokusům donucení ke kapitulaci - nejprve Kanadské Jiho-Saskatchewanské brigády, a poté 154. Kanadské pěší brigády.

Britské velitelství pak rozhodlo předat úkol obléhání Dunkirku Čs.brigádě pod velením generála Aloise Lišky. Tento bojový úkol plnila brigáda od 6.října 1944 až do konce války.
O tom, zda si Čs.brigáda zasloužila hrát aktivnější úlohu při porážce Hitlerovských vojsk raději než dřepět sedm měsíců kolem Dunkirku, se dá polemizovat. Skutečností však zůstává, že ze stavu přibližně 3500 mužů padlo za sedm měsíců v akci 167 vojáků, 461 jich bylo zraněných a 40 prohlášeno za nezvěstné.

S jakými pocity poslouchali vojáci této brigády, stále ještě v ubikacích kolem Dunkirku, zoufalé volání rozhlasu o pomoc při Pražském povstání proti vojskům polního maršála Schornera, mohu podat osobní svědectví. Byl jsem totiž jedním z nich. Tak jako se za komunistů nevytrubovalo jakou roli hráli ve Svobodově armádě židovští příslušníci, ještě méně se mluvilo o nějaké akci Československých vojsk na západní frontě.

Druhá, méně známá, a po dlouhou dobu rádoby zapomenutá kapitola československých vojenských dějin, je z let 1948.

Nedávno se konala v pražském Vojenském muzeu výstava dokumentující vojenskou pomoc, kterou poskytla Československá republika v roce 1948 o existenci bojujícímu státu Israel.
O tom, proč Stalin pověřil své věrné nohsledy v Československu tímto úkolem, lze mít různé dohady. Zřejmě se v té době ještě domníval, že levičácká vláda Bena Guriona mu bude v budoucnu více nakloněna, než feudální arabské země podporované USA a západní Evropou.

Golda Meir ve své autobiografii “My Life” přiznává: ”Nebýt zbraní, které nám prodala československá vláda v temných dnech na začátku války o nezávislost, nevím jestli bychom byli vydrželi.”

Shimon Peres ve svých memoárech píše: ”Sovětský Svaz a jeho satelitní státy se připojily k mezinárodnímu bojkotu zbraní pro Israel, ale Československo bylo vyjímkou. Českosloven-ská vláda nám přislíbila za náležitou sumu dolarů dodávku velkého množství různých zbraní, od Messerschmitt stíhačů až po pěchotní pušky. Samozřejmě, že nám umožnila také výcvik parašutistů, tankových posádek a hlavně pilotů v jejich vojenských prostorech.”

Celkem dodalo Československo 50 000 pušek, 6000 kulometů a potřebnou munici, dále 25 stíhaček typu Avia C 210, neboli v Československu vyrobený Messerschmitt ME 109, a 58 britských stíhaček Spitfire, se kterými kdysi létali českoslovenští piloti na západní frontě.
I to vím z vlastní zkušenosti, protože můj bratr Pepík byl jedním z těch, kteří prodělali pilotní výcvik na vojenském letišti v Olomouci. Později pak s těmi letadly v Israeli odrážel útoky arabských vojsk.

Nepatří to sice k československým dějinám, ale události, které se tam odehrály, měly nepřímý následek, že Aluf-Mishne (brig.generál) Pepík, který přijal nové jméno Joe Alon, se stal slavným hrdinou israelského letectva a na konci své kariéry, kdy sloužil jako letecký attaché ve Washingtonu, byl “neznámými” pachateli zavražděn.

Nebýt toho, že následkem Mnichovského diktátu musela naše rodina uprchnout ze Sudet, a že se našim rodičům podařilo v poslední chvíli zařadit Pepíka a mě do dětského transportu do Anglie, byli bychom nejspíše sdíleli osud rodičů v plynových komorách v Oswieczimi.

Nebýt toho, že se Pepík pak vrátil domů do osvobozeného Československa, a nebýt toho, že se tam seznámil se skupinou mladých Židů, nebyl by se ve chvíli alkoholického opojení přihlásil do pilotského kursu israelského letectva. A nebýt skutečností, že v Československu mezitím převzala moc komunistická krutovláda, nebyl by Pepík tak odhodlaný jít bojovat za Zionistický ideál, který pro něj tehdy mnoho neznamenal.

Osudy národů jsou úzce spjaty s osudy jednotlivců a jen stěží se dá předvídat, jak se kdo v dané situaci zachová. Můžeme to ocenit, anebo odsoudit jen s odstupem času, a i tehdy pouze z hlediska nabytých zkušeností a vědomostí. Doufám, že tyto řádky přispějí k rozšíření těchto vědomostí.
David Placzek, Austrálie, 29.3.2007