Jiří Vlastník: Jiří Menzel vybírá herce intuicí

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

„Přesně to je pro mne film – pohlazení listoví,
když si vyjedu s přítelem na loďce.“
Jean Renoir


JIŘÍ MENZEL
Stal se výraznou osobností světové kinematografie, a přesto nebývá ozdobou okázalých večírků. Vlastní řadu významných filmových a divadelních cen, sláva však bývá holka nestálá. Jiří Menzel však dosáhl ocenění ve stabilnější měně – národ český jeho filmy miluje, jeho divadelní inscenace se staly legendou. Když vejde do místnosti, netřese se přesto zem. Zůstal stále poněkud rozpačitým báječným mužem s klikou. Rozumí se s klikou od filmové kamery.
Je známý tím, že v rozhovorech šetří slovy – o jeho osobnosti hovoří dost výstižně  jeho dílo, jaksi monotematicky se zabývající krásou bytí „obyčejného“ člověka. Když jsme dávali dohromady tento rozhovor, jméno Jiří Menzel zcela zmizelo z filmových plakátů.
Naštěstí se režisér vrací za kameru a k panu Hrabalovi. Točí jeho povídku Obsluhoval jsem anglického krále, a my, fandové filmového kumštu, jásáme. Chtěl jsem se při té příležitosti blýsknout citátem z Rozmarného léta o věcech, které se vracejí, ale stárnu, zapomínám, „čas kvapí a není v naší moci ho zadržet…“ Tak jen nabízím pár vět našeho povídání….

■  První filmové pokusy bratrů Lumièrů okamžitě zaujaly několik nadšenců v srdci Evropy – vznikl český film. Známý francouzský filmový historik a publicista Georges Sadoul posléze označil českou kinematografii za nejvýznamnější ve střední Evropě. Film vždy kolísal mezi velkým uměním a brakem.
V  šedesátých letech minulého století se v Čechách objevuje řada skvělých muzikantů, výtvarníků, divadelníků. A filmařů. Vzniká proslulá nová česká vlna. František Vláčil točí již v roce 1960 kultovní Holubici. Miloš Forman, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek a další volí nová témata i formy. Kriticky se zamýšlejí nad stavem tehdejší společnosti, používají netradiční umělecké postupy. 
V této pozoruhodné společnosti se objevuje drobný, poněkud nesměle působící mladík, který hned svým prvním filmovým pokusem zaujal všechny milovníky filmu. Šel trochu jinou cestou – jeho pozdější díla nikdy nepřekypovala vyhrocenými dramatickými konflikty. Přesto jeho Ostře sledované vlaky ohromily svět, a Jiří Menzel za ně dostává prestižní cenu americké filmové akademie - Oscara. Narodil se 23. 2. 1938 v Praze a vlastně měl být především divadelníkem.
„Ano, rád jsem chodil do divadla. Snad víc než do kina. Na DAMU – pražskou divadelní fakultu - mne však nevzali, zato na filmovou akademii ano. Mým oborem byla režie celovečerního filmu. Po absolutoriu jsem pak mohl začít točit na Barrandově a pozvali mne i ke spolupráci do Činoherního klubu.“
 
■ Činoherní klub byl kultovním divadlem šedesátých let téměř přeplněným hereckými osobnostmi. Mezi herci se zde objevuje i Jiří Menzel. Připomeňme namátkou alespoň jeho hereckou kreaci v divadelní hře Seana O´Caseyho Pension pro svobodné pány. Jaké jsou zdroje Vašeho specifického herectví, včetně slavné chůze po laně? Chtěl jste být hercem, či dokonce mimem či komikem?
„Hercem jsem se stal náhodou,  jen z nutnosti. Musel jsem zaskočit za nepřítomného kolegu. Stejně tak i chození po laně jsem se naučil, protože nebylo zbytí. Nebylo to ale nic těžkého.“
 
■ Studoval u legendy českého filmu Otakara Vávry, na cestu filmové slávy se vydal pozoruhodným krátkometrážním snímkem Umřel nám pan Foerster. S jakou vizí jste šel studovat režii?
„Dělat filmy, na které by mohli chodit obyčejní lidé. Jako je dělal režizér Mac Frič.“
 
■ Z party tvůrců oné české nové vlny šedesátých let se poněkud vymykáte. Miloš Forman točí Černého Petra, až destruktivní Hoří má panenko. Vám vycházejí Vaše figury pozitivní, příjemné. Jako byste stále věřil, že každý máme přese všechno v duši toho krásného skřivánka na niti. Je to Vaše představa světa?
„Asi ano. Nepřemýšlím o tom. Věci mají vznikat přirozenou cestou bez spekulace.“
 
■ Film byl pouťovou atrakcí, pak chvilku uměním, teď se to skoro vrací k počátkům. Jde najít stabilní kompromis?
„Na to neumím odpovědět. Slavný český spisovatel Milan Kundera ale říká, že film jako umění je mrtev.“
 
■ Vaše filmové lásky a vzory? Jak Vás ovlivnil Váš kantor Otakar Vávra. Předpokládám, že jistou roli sehráli i třeba René  Clair, Federico  Fellini…
„Profesor Vávra mne hodně naučil. Vzorem mi byl Charles Chaplin, Clair i Jean Renoir. V pokoře k divákovi asi Mac Frič.“
■ Dva geniové českého jazyka. Bohumil Hrabal je nepochybně kultovním autorem asi nejen české společnosti druhé poloviny dvacátého století. Jeho povídky o obyčejných lidech často na okraji společnosti, oslavující krásu života jako takového, byly tajně opisovány v dobách, kdy se komunistické vrchnosti příliš nelíbily. Vladimír Vančura, kouzelník jehož rekvizitou byl český jazyk, má vlastně s Bohumilem Hrabalem mnohé společného. Dílo obou autorů nemohlo uniknout pozornosti Jiřího Menzela. Točí neuvěřitelným, geniálním způsobem naprosto nefilmové Vančurovo Rozmarné léto, a jako „hrabalovský“ režizér zpracovává řadu jeho povídek – Smrt pana Baltazara, dlouho zakázané Skřivánky na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek. Za Hrabalovy Ostře sledované vlaky dostává posléze amerického Oscara. Co oba autoři řekli Vám a co mohou, jako svébytně čeští, sdělit světu? Jak pochopila Amerika „vlaky“? Čím je pro Vás toto ocenění? Čím se vlastně může proslavit český film?
„To je mnoho otázek najednou. O tom co mohli sdělit světu Hrabal a Vančura ať mluví povolaní. Já jsem měl štěstí, že jsem podle nich mohl točit filmy. Vlaky Amerika chápe dodnes, pokud vím, učí se o nich ve školách. Oskar mi dal prestiž, víc ne. Český film se může proslavit tím, že je český.“
 
■ Rozmarné léto je úsměvné zastavení s třemi přáteli, kteří si někdy ve dvacátých letech minulého století na letní plovárně malého idylického městečka jen tak nicotně povídají. Film je postaven „jen“ na kráse slova, preciznosti dialogů a obrazu. Se značnou náplní pohody a poetiky. Jak se Vám to točilo? Jste staromilec?
„Točilo se to hezky a příjemně. V mém věku nemohu nebýt staromilec.“
 
■ Povídky Bohumila Hrabala zpracovali rovněž mistrným způsobem Ivan Passer (Fádní odpoledne) či Juraj Herz (Sběrné surovosti). Zvolili syrovější formu umocněnou  použitím neherců. Vy naopak kladete důraz na kvalitní herecký tým. Jak jej vybíráte?
„Intuicí.“
 
■  Vaše jméno není ve světě rozhodně neznámé. Mohl byste jít cestou Miloše Formana a točit ony skvělé velkofilmy? Nabídku jste v Americe dostal…
„Asi bych to neuměl. K filmům Miloše Formana mám stále respekt.“
 
■  Jiří Menzel spolupracoval s další českou legendou – spisovatelem Josefem Škvoreckým, žijícím nyní v Kanadě. Detektivní kreace Zločin v dívčí škole a Zločin v šantánu jsou typická dílka, zachycující onu invencí překypující tvorbu let šedesátých. Zazářil dokonce i v neslavném, šedivém období české „normalizace“ po sovětské okupaci. Filmy Vesničko má středisková a Na samotě u lesa opět naplnily česká kina a pobavily diváky v mnoha zemích světa. Jiří Menzel však natáčí i film, poněkud se vymykající tematice jeho tvorby. Kdo hledá zlaté dno je příběhem obyčejného chlapce, hledajícího uplatnění v životě. Tak trochu budovatelský film o  kladném  hrdinovi doby. Měly by se takové filmy točit dnes, kdy podobných obyčejných kluků jaksi ubývá a přibývá narkomanů, frustrované agresivní mládeže? Což se odráží i ve výběru „atraktivních“ filmových scénářů.
„Je to ode mne asi rouhání, ale filmů o šoférech nebo zednících, bych si vážil víc, než filmů o gaunerech a úchylných lidech na okraji společnosti.“
 
■ Máte teď tak říkajíc filmové prázdniny. Ale já bych si  s milióny dalších přál, aby jste třeba natočil další „hrabaly“ či „rozmarná léta“. Jde to vůbec. Dal byste vůbec dohromady potřebný herecký tým, či už chybí vnímavost lidí pro tento typ jemného, laskavého humoru, umění?
„Na tohle se mne musí zeptat solidní producent.“
 
■ Jsme v zajetí americké „kasovní“ produkce, někdy přímo braku. Prostě Konec starých časů, abych připomněl Váš další skvělý film podle Vladislava Vančury. Je možný návrat k hodnotám. Ke Kráskám noci, Zvětšenině. A třeba i k humoru  Jamese Thurbera či Jerome Klapky Jeroma, třeba k těm nádherným a lidským Prázdninám pana Hulota.
„Jak to mám vědět? Víc než pět vysokých škol v Čechách i na Moravě produkuje ročně několik desítek filmových teoretiků a kritiků. Ať si s tím lámou hlavu oni.“
 
■ Věnujete se nyní především divadelní režii, kterou jsme dnes poněkud ošidili. Čím byl pro Vás pražský Činoherní klub? Jak a kde nyní po světě režírujete?
„Byla to moje profesionální divadelní kolébka, kde jsem se toho hodně o divadle naučil. Během uplynulých sezón jsem pracoval mimo Prahu, taky v několika evropských městech. Příští štace je Budapešť.“

 
Chtěl jsem původně náš malý rozhovor, či spíše malé představení slavného režiséra, zakončit veselými historkami, zvláště z natáčení Ostře sledovaných vlaků. Došli jsme k názoru, že by je, vzhledem k jejich charakteru, papír neunesl.
Na dotaz, jak prožívala Jitka Zelenohorská, představitelka Zdeničky Svaté, natáčení oné, snad nejpůvabnější scény světové kinematografie, kdy jí byly razítkovány krásné obliny jejího těla, zklamal Jiří Menzel pouhým lakonickým sdělením – četla si při  tom. Tak snad pár vět z Vančurova Rozmarného léta:
"Jak je krásné strojiti dějství od počátku až do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo, mimo nás, neví, co se stane.“
Věřme, že tak Jiří Menzel bude činit stále úspěšně a dlouho. 
 
 Biografie ì Režijní filmografie ì Herecká filmografie   JIŘÍHO MENZELA
viz ČESKO-SLOVENSKÁ FILMOVÁ DATABÁZE

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 04. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.