Tento rozhovor s Jiřím Srncem byl publikován v měsíčníku o světě a cestování TERNO revue - 4/1992, který už dnes bohužel nevychází. Jeho obsah je však natolik platný, že má co říci i po tak dlouhé době. Jan Drocár

Našlo by se několik zemí, které Jiří Srnec a jeho Černé divadlo nenavštívili: Albánie, Čína, země černé Afriky. Do Izraele se podívali po­prvé v roce 1990. Téměř pravidelně projíždí divadlo celou Ameriku, především Jižní a Střední, tyto zájezdy trvají tři až čtyři měsíce. Na jihoamerickém turné bylo divadlo i v roce 1991, kdy kontinent projelo kompletně od Argentiny až nahoru do Dominikánské republiky. Byl to prý nádherný zájezd, končil v Mexiku a do této země se soubor opět chystá. Stejně tak do Spojených států. Všechna vystoupení v loňském i na začátku letošního roku soubor absolvoval se svým představením - Alicí v říši zázraků.

• Zeptal jsem se Jiřího Srnce na jeho nej... dovolenou. Je na ni vůbec čas v takto nabitém kalendáři? 
Na všechny zájezdy se souborem už nejezdím, takže čas by mohl být. Ale musím se přiznat, že za posledních deset roků jsem měl jedinou delší dovolenou a to ještě bylo v rámci jednoho z jihoamerických zájezdů. Takže budu-li mluvit o své zahraniční dovolené, tak je to, řekl bych, nepřenosné na ostatní lidi. V tom smyslu, že být v Černém divadle a dělat ho tolik roků, tak jak ho dělám já, znamená, že člověk projede celý svět několikrát. V rámci tohoto pracovního kolotoče se mi někdy podařilo vyšetřit tu tři dny, tu týden pro sebe - to bych mohl nazvat dovolenou.
Do svých třiceti let jsem ale vůbec nikde nebyl, stále jsem seděl doma. A když jsem potom poprvé opouštěl tuto zem, tak to byl pro mne opravdu monumentální zážitek. Poprvé jsem vsedl do letadla a bylo to, jako když mi někdo vytrhává všechny niterní kořínky. Myslím si, že se takto asi cítí květina, když ji přesazujeme z květináče do květináče. Odlet letadla jsem prožíval přímo fyzicky - cítil jsem brnění a mrazení po celém těle. Letěli jsme tenkrát pochopitelně do Moskvy. Když jsme pak vešli do jejích ulic, tak nás už nikdy neopustil zvláštní parfém, který souvisel s nakrájenou cibulkou a s benzínem. Každá ulice tenkrát v Moskvě voněla jiným benzínem. Paříž voní úplně jinak, to je o něčem jiném...

• Pokračujte, prosím.
Francouzské jídlo a calvados. Pro někoho zase voní Paříž cibulovou polívkou. Káhira, to je těžké koření. Barcelona? Černá, exotická vůně. Latinská Amerika, to je zase něco jiného - pořád cítím sůl moře a rozkvetlé stromy, vůni man­ga, ovoce. Celá tato oblast voní ovocem. Au­strálie zase opálenýma lidma a po eukalyptech. Spojené státy mi dodnes připomínají koně a bourbon, protože jsem jednou pobýval v Las Vegas na opravdové dovolené a prožil ji mezi lidmi, kteří vlastnili v okolí města ranče.
Vůně tulipánů - to je Holandsko, na jaře neuvěřitelně rozkvetlá zem.
A Itálie? Z pražského chladného jara jet přes rakouské Alpy a sjíždět údolím od Villachu dolů přes Tarvisio je zážitek. Cestou se do autobusu začne vkrádat vůně mandarinek a pomerančů.
V Řecku jsem zažil období, kdy bylo povoleno v době úplňku prožít noc na Akropolisu. Myslím, že v současnosti už tato možnost neexistuje, ale tenkrát lidé polehávali celou noc na vyhřátých kamenech a jenom někde bylo slyšet hraní a zpěv. Řek Zorba je pravdivý film, tak to tam opravdu je. Noc prožitá na Akropolisu věc, kterou člověk nezažije nikde jinde, ony i ty bílé kameny voněj' . . . Ale to jsou věci na samostatné vyprávění.

• Proč ne? Můžeme se časem sejít opět. Vždyť' proto začal tento časopis vycházet. Dát prostor lidem, kteří svět už projeli nebo v něm žijí a jsou ochotni se o své zážitky se čtenáři podělit. A dát prostor i lidem, kteří jsou teprve na začátku a tento svět se chystají objevovat.
"Podle mého soudu je potřeba lidem nabídnout pozitivní myšlenky, to znamená, že otevřu-li takový časopis, setkám se s něčím, co mě na­plní mírem a klidem. Neuvidím vraždy, znásilnění, loupeže, ale nabídku něčeho, co by stálo za to prožít. Mít možnost rozhodnout se pro něco. Čili rozhodnout se pro svou subjektivní budouc­nost, budoucnost naší rodiny, nebo našich přátel. Abychom vyplnili svůj čas pozitivním uvažováním, co z toho, co bylo lidem dlouho zatajováno, by stálo zato objevovat i pro sebe. Každý tak dostává možnost uplatnit právo své volby."

• Svět jste s divadlem projel ne proto, že vás laskavě někdo pustil, ale proto, že v zahraničí byl o formu vašeho divadla mimořádný zájem. A ten, soudě podle nabitého zájezdové­ho programu, neupadá. Čím si to vysvětlujete?
To, že divadlo tolik cestuje, je samozřejmě dáno jeho charakterem. Řeč, kterou promlouvá, je srozumitelná na celém světě. Lidi, kteří přijdou na představení, se snažím uvádět do světa, který není popisem toho, co vidí na povrchu, na ulici, v životě, v každodenním shonu. Probouzím jejich fantazii přes předměty a objekty, kterými jsou obklopeni. A svět předmětů, málo platné, je na celém světě stejný. Snažím se lidem měnit jejich pohled na tyto předměty, chci je přivést k zamyšlení: kufr se najednou na jevišti začne chovat úplně jinak, než jsme zvyklí. Kufry mají lidé na celém světě, všude s nimi cestují. Čeština je krásná v tom, že předmětům, se kterými cestujeme, říká zavazadlo. Zavazadlo poutá člověka k sobě. Na jedné straně ho zavazuje a na druhé mu také trochu vadí. Temnost prostoru láká člověka, aby do zavazadla vkládal věci. Tolik, kolik unese. A čím víc toho unese, tím více mu přibývá starostí. Čím těžší je zavazadlo, tím méně pohyblivý je člověk, tím méně je svobodný. Čím více se modlí ke svému zavazadlu, tím více se mu ono přesouvá místo hlavy. S představením Kufr jsme projeli celý svět a zjistili, že této jednoduché etudě lidé rozumějí všude.
Proto se mi líbí mladí lidé u nás, které vídávám, jak jezdí do světa s ruksáčkem na zádech, jen spacák a pár nezbytností. To je jiný druh cestovatelů, než ti, kteří jezdí na nákupy a tahají s sebou domů věci. Nic proti těm druhým nemám, každý z nás si vozí věci, ale ti první jsou o poznání svobodnější. Těžko je potkáme v obchodních domech, ale zato jsem je viděl v galeriích. V germánském muzeu, v Louvru, v muzeu hraček, určitě jsem je potkal ve frontě před španělským Pradem v Madridu.

• Jezdíte do zahraničí už třicet let. Neztrácí pro vás za ta léta cestování svůj půvab?
Naopak. Řekl bych, že je pro mne svět přitažlivější a zajímavější. Opravdu jsem jej objel několikrát. A proto pojem celý svět pro mne během let ztrácí kouzlo nepoznané pevniny.
V jisté chvíli se tento pojem stmelil až do hmotného tvaru, protože jsem se začal na místa vra­cet. Návraty jsou nesmírně důležité, člověk při nich přestává být turistou. Není už turistou na těch místech. Nenavštěvuji už Buenos Aires, protože ho chci poznat, vidět. Jedu-li tam podruhé a potom poněkolikáté, tak už jdu do známých ulic, na známá místa, kde chci vidět to a to, vyhledávám lidi, se kterými se toužím opět setkat. Vím, kde se dobře najím, napiji, kde najdu galerie, které mě zajímají, vím, na které pláži se chci koupat.
Je mi líto lidí, kteří projeli nebo museli projet svět s českýma konzervama. Oni se připravují o jedinečnou příležitost jíst stejná jídla, pít stejné nápoje s místními lidmi. Mám-li možnost volby přivézt si z té které země věci, nebo pro­žít pár chvil s jejími obyvateli, volím druhou možnost. Když už si nemohu zazpívat v jejich mateřštině písničku, kterou slyším, zatancovat flamengo, protože bych to ani nesvedl, rozhodně mohu do sebe nechat vstoupit jak jejich nápoj, tak jejich jídlo. Snažím se přivézt z navštívené země nejen vizuální dojmy, ale i její chut'. A nemá cenu si v Německu naříkat, že to bavorské pivo za nic nestojí. Vždyť jsme v Bavorsku a v Bavorsku mají bavorské pivo. Teprve na základě tohoto poznání můžeme po návratu více vychutnat nejen českou a sloven­skou krajinu, ale i třeba moravské víno, plzeň, budvar, kozla, nebo pravou slivovici. To už je jedno. 

ČERNÉ DIVADLO JIŘÍHO SRNCE

Adam Bubna z Litic a Jiří Srnec: Setkání po čtyřiceti letech
Díky, pane Jiří!