Buditelé a průkopníci – svazek 6

Dr. VLADIMÍR ZAPLETAL:

JUDr. RUDOLF KNÍŽE THURN-TAXIS

k 100.výročí narození selského knížete
1833 – 25. XL – 1933

 VYDAL MORAVSKÝ LEGIONÁŘ V BRNĚ
 vytiskla národní knihtiskárna v M.Krumlově

 ***

Obrození české, vyrůstajíc ze zdravého kmene lidového a živeno jsouc nadšenou a, což více ještě, vytrvalou láskou četných pracovníků duševních, stalo se na konec mravním problémem i pro řadu ideálních a spravedlivých povah, které ani rodem, ba ani vzděláním nebyly od počátku příslušníky českého tábora. Jsou jedinci, kterým ušlechtilost myslí nedá klidu, dokud boj o právo a spravedlnost není u konce. A poněvadž tehdy útisk českého snažení byl stále ještě větší, než probuzená síla jeho obrany, obraceli se mužové, jako na příklad Fügner a ostatně i Tyrš, vědomě k české straně, aby právě podporou slabšího zlepšili podmínky nerovného zápasu.A tak, kdežto jedněm byla služba obrozenské myšlence výkonem celé jejich přirozenosti a zejména záležitostí srdce, stává se u druhých požadavkem rozumu a přesvědčení. Lišíce se takto v pohnutkách, oba směry ztotožňovaly se v opravdovosti, vytrvalosti i síle úsilí, jež vynakládaly na dosažení cíle.

Zvítězil-li tak u Fügnera ideální cit právní* – pozn.1: - Dr. M. Tyrš v Sokole pražském 16.XI. 1882. - nad příslušností kmenovou, stejný cit pro spravedlnost a pravdu* - pozn.2: - Dcera Taxisova, pí H. Kallusová v dopise 5.XII.1932 - přiměl vznětlivého knížete dra Rudolfa Thurn-Taxise, že zlomiv v sobě vědomí rodové povýšenosti, s horoucím nadšením, jakého bylo lze nalézti jen u bojovníků své věci nejoddanějších, dal se v zápas s vládní mocí vídeňskou, postaviv se při tom v českém táboře na místo nejradikálnější.

A vskutku na počátku šedesátých let minulého století nebylo v českém kulturním a politickém životě událostí, do níž by nebyl Taxis buď iniciativně, buď účinnou podporou zasáhl. Stal se tak velkou nadějí radikálně-demokratické české společnosti, a jestliže později nesplnil všeho, co od něho očekáváno, přece nikdy – ač zklamán lidmi i poměry - nezpronevěřil se velkým láskám svého mládí – demokracii a českému národu.
Vzpomínajíce letos 100.výročí jeho narození, shrnujeme tu poprvé vůbec jeho podíl na rozvoji národního života českého, abychom tak přispěli k zachování památky na tohoto dobrovolného bojovníka v českých službách a šlechtice nejen rodem, ale i smýšlením a činem.

Mládí a studie

Na prvý pohled bylo by těžko pochopiti, jak vliv rodinného prostředí, o němž víme, jak mocně účinkuje na tvárlivou duši dětskou, že jen stěží lze jej vyhladiti, mohl přivésti Taxise k demokracii tak radikálně chápané. Jistě, že celé rodině nebylo nic tak vzdáleno, jako popření všech výsad a rodových předností. Všichni příbuzní byli totiž vojenskými hodnostáři. Již zakladatel české větve Taxiské princ Maxmilian Josef (1769-1831) - děd Rudolfův - který pojal za choť Eleonoru z Lobkovic, sloužil v rakouské armádě v hodnosti generál-majora. Jeho syn – otec Rudolfův – Karel Anselm, c. k. tajný rada a nejvyšší komoří zemský, měl 3 syny. Nejstarší Hugo Maxmilian (1817-1889), pán na Doubravici a Loučeni, c. k. major, byl zemským i říšským poslancem a švagrem hr. Rich.Belcrediho, v l. 1865-1868 ministerského předsedy. Druhý syn Emerich (*1820), byl generálem jízdy a členem panské sněmovny. Strýcové Rudolfovi – princ Karel Theodor (*1797) a Fridrich Hanibal (*1799) – byli generály ve vojsku bavorském. Synové posledního – bratranci Rudolfovi – Fridrich Wilhelm a Fridrich Arthur – sloužili zase jako plukovníci ve vojsku rakouském. Rovněž dvě sestry Rudolfovy provdány byly za vojáky.
Vojenské řemeslo samo o sobě je aristokratické, a což teprve, je-li opřeno o tak silnou rodovou tradici, jaká byla v rodině Taxisů! Náčelník rodu měl stálou rezidenci v Řezně a požíval titulu „Jeho král.výsosti“ Rodina Taxisů pocházela z Itálie a odvozovala svůj původ z italského rodu Turrianů, jehož praotcem byl Ariprand della Torre, francký rytíř, pocházející z král.rodiny francouzské. Odtud i erb a jméno Thurn-Taxis.(Della Torre = něm. Thurn).

Roger de Tassis

(1440-1493) vstoupil do služeb Habsburků, kteří mu svěřili poštovnictví v zemích alpských. Pozdější členové rodiny tuto službu rozšiřovali postupně po celém panství habsburském, takže měli správu pošt v celé německé říši od Vídně až do Bruselu a Nizozemí. Nakonec úřad říšského generálního poštmistra udělen rodině v dědičné léno, z čehož tato neobyčejně zbohatla.
Že však tak silná rodová tradice vyzněla u Rudolfa Taxise na prázdno, vysvětluje několik okolností. Předně jeho mládí spadá do doby bohaté na velké události. Léta třicátá minulého století charakterizována jsou velkou průbojností nových myšlenek a přerodem celého národního života. Kdežto desetiletí předchozí (1820-1830) možno označiti ještě za starosvětskou idylu „červencové revoluce“ v Paříži r.1830 ohlašovala, že nový řád věcí je na postupu. Vlna revolučního neklidu proběhla celou Evropou a udržovala ji v napětí, takže zejména léta 40., jak praví Masaryk, byla již „hodně nervosní“. Ponenáhlu, ale jistě kladeny základy k r. 1848. Čeští lidé nejsou už zakřiknutými vlastenci, kteří v koutu hospůdek deklamují své naděje a v nedělním odpoledni naslouchajíce u vytržení svým „Soběslavům“, „Závišům“, nebo populární „Fidlovačce“. Naopak, podněcování vřením v celém světě, účinně zahajují boj o rovnoprávnost jazykovou ve společnosti (první český ples r.1840), v úřadě i politice.
A tak jestliže ještě r.1827 naříká Jungmann: „Nám dostalo se (o kéž se mýlím) býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynutí“, už pohřeb tohoto národního patriarchy – 17.XII.1847 – byl, jak praví Denis, jakoby slavnostní přehlídkou sil v předvečer boje a JUDr. J.Frič, známý vlastenecký advokát pražský, přišed z tohoto pohřbu domů, volně si oddechl:“ Děti, zdá se, že vyhrajeme, už je nás veliká síla, kterouž bohdá více nepřekonají a neušlapou“* – pozn.3: V. Frič, Paměti II. 197.

Tak vedle „Mladé Italie“ Mazziniho a „Mladého Německa“ rodí se i „Mladé Čechy“. Stačí uvésti několik jmen z počátku 30. let, abychom vytušili budoucí vývoj: r.1829 narodil se J. V. Frič, 1830 K. Světlá, r.1832 Dr. M. Tyrš, 1833 J. Barták, 1834 J. Neruda!

V takové tedy době narodil se 25.XI.1833 v Praze na Malé Straně Rudolf princ Thurn-Taxis a tu přímo v ohnisku nového národního života a nebo za léta v Loučeni u Nymburka, opět tedy v ryze českém kraji prožil nejútlejší mládí.

Ale že právě toto prostředí ovlivniti mohlo celý další vývoj mladého prince, podmíněno bylo nejen měkkostí povahy jeho, přístupné snadno všem dojmům, ale i poměrně volným směrem jeho vychování. Ideální založení se sklonem k lidovosti zdědil již po svém otci. Karel Anselm, sám pečlivě vychován, když se vrátil z válek francouzských a usadil se trvale v Praze – pojav v r.1815 za choť Marii Isabelu, roz.hr.Eltz, věnoval se výlučně dobročinným úkolům. Po 20 let byl předsedou pražského podpůrného spolku* – pozn 4.: Privatverein zur Unterstützung verschämter Hausarmen in Prag - a vrchním ředitelem pražského chudobince. V obou těchto funkcích vykonal mnoho dobrého.* – pozn.5: „Da is kein Alter, kein Stand, kein Geschlecht, welches nicht unzählige Beweise seiner Mildtätigkeit empfangen hatte“, praví jeho nekrolog. Také v Loučeni, kde sídlil na svém panství, stal se dobrodincem poddaných, z nichž každý měl k němu volný přístup a jistou podporu v nouzi. Staral se o řádné školství a vybavení učitelů. Za cholery navštěvoval neohroženě se svou chotí příbytky nemocných venkovanů, všude přinášeje pomoc a léky. A když předčasně zemřel 25.VIII.1844, matka Rudolfova, která svého syna „přespříliš milovala, než aby mu bránila na dráze, kterou si vytkl“,* - pozn.6: pí H. Kallusová v dopise 5.XII.1932 - přenechala jeho vychování v rukou univ. prof. JUDra Frant. Schneidera. Důvěrná zpráva policejní* – pozn.7: policejní ředitelství v Praze 6.I.1866 (Policejní relace v této práci citované jsou vesměs z archívu ministerstva vnitra v Praze; děkuji jeho správě za svolení k použití a pp. doc. dr. O.Odložilíkovi z Prahy a dr. Šebánkovi z Brna za laskavé zprostředkování. V.Z.JUDr. Frant. Schneider (1805-1882)). Po gymnazijních a universitních studiích v Praze stal se vychovatelem v domě knížete Karla Anselma Thurn-Taxise a setrval v tomto postavení, i když pak v r.1837 se habilitoval na universitě pražské a r. 1843 jmenován řádným profesorem horního práva. Až do r.1863 bydlel i s rodinou v Taxisově paláci, ale i pak až do smrti bral od Taxise značnou pensi. Univerzitní dráhu zakončil v r.1870,. byv proti vůli pensionován. Jsa neobyčejně schopným a svých učitelských povinností dbalým, zvolen byl v l. 1864-65 i rektorem university, ale jinak prý byl pro velkou nesnášenlivost u svých kolegů velmi neoblíbeným. Životopisec jeho v „Algemeine deutsche Biographie, Leipzig, 1891, Bd. 32“ dodává, že jemu také měl princ Rudolf co děkovat za veškerou nenávist ku šlechtě a ony zásady, jež ho pak v šlechtické společnosti učinily nemožným. - označuje, že prý on to byl, který z mladého prince udělal demokrata. Těžko však uvěřiti, že z něho udělal i fanatického Čecha, „který se neobjeví jinak než v čamaře“, neboť Schneider vůbec česky neznal.
Je nesporno, že k důkladnému studiu řeči a literatury české a tím i k snahám a cítění českého národa přiblížil ho těsný styk s mladými přáteli, jež si vybíral jedině z českých řad. Již jako žák V.třídy malostranského gymnasia se stal r.1848 členem studentské legie v kohortě gymnasistů* – pozn. 8: Dr. Navrátil M..: Almanach českých právníků – Praha 1904 - a tento punc osmačtyřicátníka nese s sebou již po celý život.

Ale reakce, která vystřídala brzy krátkou dobu svobody, počala si všímati všech, kdož spití ještě silným vínem volnosti, dostatek nevystřízlivěli. Princ Rudolf, který k pohoršení celé rodiny, zejména sester, dal se zapsati na veřejný ústav – právnickou fakultu pražské university, hned vešel v „Českém akademickém čtenářském spolku“ jediném to tehdejším středisku českého studentstva, v čilý styk se svými kolegy. A toho už začíná si všímati policie a její důvěrné relace, počínaje r.1853, hlásí všechny tyto podezřelé styky mladého prince s Antlem, Palackým ml., Seidtem, Vraným a Zeithammerem. Dostali se do konfliktu s policií, bylo ostatně tehdy velmi snadné. Mladému princi Taxisovi k tomu stačilo, že sbíral dary na české divadlo* – pozn.9: Heidler dr.:Příspěvky k listáři Dr. Frant. L. Riegra I. 87, Praha 1924 - a nebo chtěl uspořádati slavnost na rozloučenou s profesorem Schwanertem, který musel opustiti Prahu.* – pozn. 10: Polic. ředitelství v Praze 16. III. 1853- Akademický senát univ. 18. III. 1853.

Nejdůvěrnější přátelství uzavřel Taxis s Zeithammerem. A.O.Zeithammer (1829-1919), později jeden z vedoucích staročeských politiků, byl již v r. 1848 členem akademické legie a v r.1850 pro svou činnosti policejně vyloučen z Akademie čtenářského spolku. Na letním sídle Taxisů – v zámku niměřickém – býval častým hostem tento synek píseckého profesora a o milém pobytu tamním psal otci např. 8.VIII.1852, že „ nemine hodiny, aby nepodávala cosi nového, neb radostného“. O prázdninách v r.1853 podnikli oba přátelé první cestu do Německa, aby s doporučujícími listy Fr. Palackého navštěvovali university a profesory. Tak koncem července 1853 byli ve Vratislavi, počátkem srpna v Berlíně, kde objevil se jim v museích po prvé antický svět v celé kráse a mohutnosti.
V srpnu 1854 odcestovali znovu, tentokrát do Heidelberka. Cestou navštívili zase řadu měst: Karlsruhe, Koblenz, Kolín. Ale Heidelberk, který měl silnou studentskou tradici,* - pozn. 11: Tehdejší poměry na universitě v Heidelberkgu i u Langů popisuje právník V. Krouský 16.XI. 1854. (Viz Šimák dr.“ Dopisování J. Krouského s přáteli, Praha 1933). Taxisovi učaroval. Poznal tam v domě profesora Langeho, jehož choť – rozená Pražanka – shromažďovala kol sebe krajany, na jednom hudebním večírku sl.Jenny Ständlerovou, jež byla sestřenicí domácí paní a v Heidelberku dlela na zotavené, a rázem se do ní zamiloval. V Heidelberku zůstal pak Taxis celý rok. A měl-li už radikalismus vůbec v krvi, měl jej i v lásce. 27,XI.1857 promován na doktora práv a hned den na to – neohlížeje se nic na stavovské rozdíly – 28,XI.1857 slavil sňatek v Loretánské kapli na Hradčanech.* - pozn. 12: Tištěné oznámení k promoci (zlatotisk na drobném kartounku) bylo české;oznámení k sňatku (zlatotisk na hlazeném kartounku) české a na druhé straně německé.

Jenny Ständlerová

„Mein liebes Heidelberg, můj drahý domov! Dostala jsem se tam jako mladá dívka, ba ještě dítě. Nebylo tehdy koutu ve starém zámku, kterým bych nebyla prolezla, nebylo místečka, jež by se nerozezvučelo mými písněmi. I na pověstném velkém sudu jsem si zatančila, za noci naslouchala jsem serenádám, které mně velmi často pod mými okny pořádali mladičtí synové mus. I svého nejmilejšího jsem tu poznala, zkrátka vše krásné a uchvacující slučuje se mi ve slově Heidelberg. Snad ani přítomnost nemůže tak oblažiti člověka a bývá nejkrásnější teprve ve vzpomínkách“, ještě po letech* - pozn. 13: v dopise dru Fr. Suchomelovi – Plovdiv, 20.X.1880 - vzpomíná kněžna Jenny svého mládí, jež – v očích měšťácké společnosti – uzavřeno bylo tak skvělým sňatkem. Proto o pomluvy nebyla nouze. „Knížecí erb dala si i na cigoš (klobouk) vyšít, tato kostelníkova dcera.A zatím ti, kdož ji znali, neskrblili chválou na její milou, dobrosrdečnou a skromnou povahu. A kdo ji viděl v dětském pokoji, když se rozpovídala, dobrou a veselou, musel ji mít rád,“ říkala paní Fügnerová.* - pozn. 14: R. Tyršová, Jindřich Fügner I., 131.

Jistěže jí nebylo volno, když přišla do nádherného paláce Taxisova v Jámě (č.p. 634-635-II), proti vůli knížecí rodiny – ona , jež nepoznala dosud valného přepychu. Zejména sestry Rudolfovy na ní sočily, a ač bývaly v témže domě, vůbec se s ní nestýkaly, kdežto kněžnu Isabelu si usmířila svým milým zjevem.

Otec její¨Jan, syn obchodníka z Potokryj na panství bílinském (*1801), usadil se trvale v Praze jako učitel hudby ve šlechtických a důstojnických rodinách. Tam také poznal svoji choť – dceru hejtmana Frant.Aulbeera, původu alsaského. 9.IV.1830 narodila se jim v Praze na Malé Straně č.p. 142-III dceruška Johanna. Jevíc od mládí hudebního nadání – již 9.IV.1842 vystoupila na veřejném koncertě jako pianistka – absolvovala pražskou konservatoř s úmyslem státi se operní pěvkyní. V Heidelbergu také skutečně vyjednávala engagement k divadlu, ale zasnoubení s knížetem hned toto jednání ukončilo. Vychována jsou německy, začala s češtinou až po sňatku a proto až do smrti s českou řečí zápolila.* - pozn.15: Rodinéé údaje od pí H. Kallusové.

Ve víru společenského života

Jestliže už dříve známy byly v českých kruzích sympatie kn.Taxise k české straně, jeho popularita neobyčejně vzrostla, když po tomto nerovném sňatku uvázal se zároveň v řízení zděděných statků Nimeřic, Cetna a Skalska.* - pozn. 16: Statky tyto zakoupila r.1846 kn. Isabela pro Rud. Taxise za 320.000 zl. od J. Weitlofa. Viz Šimák, Dopisování 92, 115. Po smrti své matky (na jaře 1859) zdědil i palác v Jámě, takže tehdy byl jeho majetek odhadován na 800.000 zl. „Mnozí očekávali, že bude v politickém hnutí českém hráti vynikající úlohu, že svým nadáním a vzděláním dospěje k předním důstojenstvím, svým rodem že nabude nemalého vlivu na šlechtu vůbec, zkrátka, že je mužem budoucnosti“.* - pozn. 17: Mattuš K. dr.: Paměti, 24 – Praha 1921 -. A zdálo se, že kníže skutečně takové plány chová. Jeho dům byl otevřen všem přátelům, známým a potřebným. Z korespondence Boženy Němcové se např. Dovídáme, že to byl právě Taxis, na nějž se od r. 1856 v prvé řadě obracela ve svých velmi častých nesnázích. A Frič vypráví, jak vytrhl Taxis K.Sabinu (asi v r.1859) z činžovních dluhů a poukázal ho současně k svému krejčímu, aby mu ušil pěkný svrchník. „ Neobyčejný takový zjev vyvolal ovšem četné dotazy přátel, jak si pan Karel přišel k tak pěknému kabátu. A co on na to? Namluvil každému na potkání,* - pozn. 18: J. V. Frič, Paměti. IV., 476 - že právě byl zdědil po svém otci, polském hraběti, 60.000 zl., pro něž si pojede do Krakova.

Ale i ve víru společenského života projevoval Taxis nejživější účast. Společenský život český nebyl ještě koncem 50.let min.stol. valně rozvinut. Po slibných začátcích v 40.letech „rozepjalo se nad Čechami olověné nebe reakce v celé dušnosti a tíži své. Byl to klasický věk policie ve městech a žandarmů na venkově, byla to slovem doba Bachovská. Společenského života a české společnosti takměř nebylo, „charakterisuje 50.léta sám Tyrš. Poněvadž v hostincích a kavárnách nebylo jistoty, není-li nejbližším sousedem policejní špicl, je pochopitelno, že za takových poměrů soustřeďovala se společnost výhradně v soukromých domácnostech – v salonech. Nebylo jich mnoho českých. Znám je z tehdejší doby salon v rodině sládka Kučery, kde scházívali se hudebníci, pozdější zakladatelé Hlaholu, u Wenzigů, zakladatele Umělecké Besedy, u Villaniů, Palackých a Riegrů.* - pozn. 19: Šárecká M. B.: Salony, Praha 1920. K těmto přibyl záhy také salon u Taxisů, kde vytvořilo se středisko kruhů hudebních, divadelních a spisovatelských. „Ve velkých salonech domu Taxisových se často i tančilo a tu okouzloval Tonner* - pozn. 20: Emanuel Tonner (1829-1900) - dámy pravým polským mazurem, kněžna Jenny se ráda pochlubila svým krásným hlasem, také Lukes* pozn. 21: J. L. Lukes (1824-1906), slavný operní pěvec český - tu zpíval národní písně. Z dámského světa zejména Karolina Světlá imposantně vypadala, když stála u veřejí dveří ovívajíc se vějířem a obklopena mužskými účastníky.* - pozn. 22: R. Tyršová: Jindřich Fügner I. 136. – (Když r. 1863 vydáno bylo k velehradským slavnostem „Slavsnostní album Cyrill a Metoděj“? napsala tam Kar. Světlá vzpomínku „Ještě několik listů z rodinné kroniky“, již věnovala J. J. kněžně z Thurnů a Taxisů.). Z těch dob pocházejí také velké portrety knížete Taxise a kněžny Jenny od Brandeise* - pozn. 23: Brandeis Jan (1818-1872), malíř český. PhC. Jiřří Kallus v Praze-Bubenči má ještě aquarel od neznámého umělce „Taxis asi o 25 letech“ a reprodukci Weisovy rytiny „Taxis v Heidelbergu 1855“ - a obraz Purkyňův* - pozn. 24: Karel Purkyně (1834-1868), malíř český - „Rodina Taxisova na ledě 1858“.

Stejně rušný život vedl kníže i v létě, kdy zámek v Niměřicích byl stále pln hostí. Budilo to vše pozornost vždy ostražité policie, jíž se doneslo, „že u kn.Taxise v Niměřicích sešlo se více osobností demokratického směru“. Na to podal okresní hejtman v Mladé Boleslavi obsáhlou zprávu,* - pozn. 25: Mladá Boleslav, 16.IV.1860, okresní hejtmanství - z níž se dovídáme více podrobností o tehdejším životě Taxisově. „V minulém roce zabýval se kn. Taxis velmi pilně studiem ruské řeči, při čemž mu byl nápomocen pražský literát Tomíček. Vedle vlastního studia připravovali však také program a články pro politický list vydávaný Tomíčkovou redakcí v ruské řeči, jejž však úřady nepovolily. Současně dlel tam jistý JUC. Jeřábek* - pozn. 26: JUDr. Jan Jeřábek (1831-1894), český právník, později zemský poslanec a intendant Nár. divadla - z Prahy jako host, aby konferoval s knížetem v záležitosti naučného Slovníku, vydávaného pod vedením Dra Riegra. Kníže byl pilným spolupracovníkem na tomto díle.

Pokud se týká chování kn.Taxise, v celku nutno říci, že projevuje ve veškerém svém konání a usilování s rozhodnou vytrvalostí tytéž snahy, o jaké usiloval již v Praze za studií. Vyhýbá se úplně styku s okolními šlechtici i s příbuznými a uzavřel naproti tomu úzké přátelství s rolníkem Janem Krouským z Katusic.* - pozn. 27: Jan Krouský (1814-1876) – vzorný hospodář v Katusicích, od r. 1861 zemský poslanec.

Pokud je to možno, vyhýbá se němčině a omezuje se se železnou vytrvalostí v úzkém i širším styku, v řeči i korrespondenci výlučně na češtinu. Vedle razítka s erbem a visitek s knížecím titulem, jichž však užívá zřídka a vyjímečně, používá obyčejně razítka „JUDr. R. T.“ a jednoduchých visitek s nápisem „JUDr. Rudolf Taxis“. Častěji objevují se od něj v pražských českých listech články a zejména jest mezi zdejším venkovským lidem dobře známo, že kn.Taxis jest autorem článku „O řízení obcí“ otištěného v „Poslu z Prahy“, roč.1859 str. 320-332, který už tunadělal mnoho zlé krve“. Krásné svědectví o jeho prostotě a lidovosti zapsal tehdy také Vítězslav Hálek (Národní listy 5.V.1861), který Taxise pozoroval o slavnosti Máchově v Litoměřicích 1.V.1861. „Kdo při slavnosti té nelíčeně dobrého dojmu udělal, byl kníže Taxis, na němž bylo patrno, že je hoden slaviti památku básníka. U něho je všude vyjádřený člověk – řekl bys, že to muž z lidu. O šlechtické hrdosti nemá ani zdání. Tak stál s rozžatou svící u katafalku, u pomníku, u hrobu, v Máchově bytě četl listy Máchovy a v ostatní slavnosti se podělil jako každý jiný bez všeho rozdílu. On provolal slávu snahám mladých básníků, on autonomii české. Jest to sice smutné, že se za našich časů musejí podobná fakta u naší šlechty hledati jako bílé vlaštovky, ale že Taxisovy vlastnosti jsou i v jiném ohledu skvělé a příkladné, proto buď o něm zaznamenáno i toto“.

Do politiky

Počátkem let 60. nastává radikální obrat ve všech projevech národního života českého, podmíněný změnou politické situace. Prohry Rakouska v Itálii vedly nejen k pádu Bachova absolutismu (1859), ale císařským diplomem z 20.X.1860 měly upraveny býti definitivně i vnitřní poměry mocnářství ve smyslu konstitučním. Praktickým vtělením těchto zásad měla býti únorová ústava Schmerlingova (z 21.II.1861). Ale uklidnění nenastalo. Kdežto Maďaři se vůbec na říšskou radu nedostavili, Čechové a Poláci ji obeslali, aby po 2 letech ji opět zklamáni opustili. Když tak ztroskotala politika Schmerlingova, císař 20.IX.1865 zrušil únorovku a v čelo vlády povolal hr. R.Belcrediho, aby uspokojil rozvaděné národy, jmenovitě Maďary. To je jednoduchá kostra politické situace v l.polovině 60.let. Ale jak složitý byl za to vnitřní život českého národa, který za těchto málo let jakoby prožil své druhé obrození!

Uvolnění pout absolutismu bylo českým vůdcům signálem k horečné činnosti ve všech směrech národního života. Již 18.VI.1860 podal dr.Rieger se zdickým továrníkem Jos.Macháčkem císaři memorandum o přáních a tužbách českého národa. Akt ten, jejž mu pomáhali koncipovati dr. R.Taxis a dr. J. Jeřábek, byl „mohutným dokumentem českého sebevědomí, skutečným politickým programem Čechoslováků té doby a zároveň prvním politickým krokem od r.1848, jsa také organicky spiat s politickou činností národně-liberální strany českého hnutí revolučního“.* - pozn. 28: Dr. Tobolka Zd., Politické dějiny československého národa od r. 1848 do dnešní doby, II. Praha 1933 . Tehdy totiž ještě čeští politikové stáli na liberálním a demokratickém programu roku 1848. Rieger např. ještě v březnu 1860 stavěl se odmítavě ku šlechtě v brožuře „Les Slaves ď Autriche et les Magyars“.

Ale již koncem roku 1860 připravovalo se sblížení mezi šlechtou a českou buržoasií. Šlechta – po příkladu Maďarů – sama se chtěla postaviti v čelo nacionálního hnutí, myšleného ovšem více teritoriálně než lidově, a od prvé schůzky tehdejšího vůdce šlechty Clam-Martinice s dr. Riegrem 6.1.1861 v bytě Tomkově pokračovalo toto nepřirozené spojenectví, jemuž se později divil i sám korunní princ Rudolf* - pozn. 29: Hlaváč B., František Josef I., Praha 1933, 121 - a jež na konec připravilo starou liberální stranu českou (Staročechy) úplně o samostatnost i existenci.

A tak, když se 15.1.1861 konal slavný pohřeb Hankův, šlechta už se ho korporativně zúčastnila, aby manifestovala své spojenectví s národem.

Hlahol

Tento pohřeb Hankův, který shromáždil za krutého mrazu nepřehledné davy lidu, stal se prvním veřejným projevem českého živlu po absolutismu. Taxis trefně napsal tehdy Ziethammerovi, že Hanka po své smrti více účinkoval k probuzení českého smýšlení, než za posledních let života. Tu také po prvé vystoupil na veřejnost pěvecký sbor Lukesův, scházející se už od listopadu 1860 ke zkouškám a od 2. X. 1861, kdy mu potvrzeny úředně stanovy, známý jako „Hlahol.“

Taxis zvolen předsedou hned prozatímního výboru, a když se 7. IV. 1862 sešla první valná hromada, znovu zvolen prvním starostou Hlaholu. V hudebních kruzích měl totiž už dosti známých. Jsa výborným zpěvákem (basistou) i hudebníkem, pořádával sám besedy a hudební večírky po českém venkově.* - pozn. 30: O besedě v Březně viz „Boleslavan“ 25.IX.1861. Všude tam vystupovala činně v sólových číslech i pí. kněžna Jenny. Obecenstvo bývalo vděčné a neskrblilo pochvalou. Proto úřední zpráva z Mladé Boleslavy (24. XI. 1861) referuje, že Taxis „muž lidu“ přímá všude ovace přepjatců. („Huldingungen der Ultra´s.“). Ostatně pro svou hodnost hlaholskou měl Taxis i odbornou kvalifikaci jako samostatný skladatel hudební. Složil např. Mazurku „Rozmarná“, která hrána s velkým úspěchem na „Národní besedě“ pražské v lednu 1864 a vyšla také tiskem.* - pozn. 31: Wurzbach, Biographisches Lexikon, Wien 1882, sv. 45. Uvádí jako hlavní charakter „Publicist und Komponist“.

Hlahol uspořádal ještě před svým ustavením první český pěvecký večírek (16.II.1862). Příkladu pražského následovala rychle také venkovská města. Všude zakládány pěvecké spolky, jež nesly namnoze i jméno „Hlahol“, takže již 15.-18.května 1862 mohl býti uspořádán první sjezd pěveckých spolků českých za účasti 87 spolků a 900 členů. Byly to slavnosti význačné, jichž vzpomínali povždy všichni účastníci. Střed tvořila rázná řeš Taxisova. Velká obliba Hlaholu způsobila, že sdružení pražských dam darovalo spolku prapor malovaný Jos.Mánesem. „V ohledu tom získala si hlavní zásluhu kněžna Jenny Taxisova, jež společně s několika dámami o věc se starala“* - pozn.32: Památník Pražského Hlaholu 1886. Památník zpěv.spolku Hlaholu 1861-1911. (Ve věnovací listině se praví: „kterýžto prapor spolku věnován byl hlavní příčinou spanilomyslné paní jasné kněžny Jenny z Thurnu a Taxisů“) - byl hlavní Slavnostní svěcení praporu stanoveno na 13.VII.1862 na Střeleckém ostrově.

Starosta dr.Taxis ponesl uvítací řeč: „Drazí bratři, ctěná společnosti! …V čase minulém dospěli jsme tak daleko v porobě a malomocnosti své, že nic se nám nedostávalo v způsobu přirozeném, domácím. Tak jsme byli poníženi, že i zábavy vyšší hledati jsme museli v rouše cizím. Život společenský stal se nám cizím a my sami jsme byli mezi svými sobě cizími. Národ náš, jenž zpěvem a hudbou povždy proslulým byl, zpíval jen v úkrytu písně své, výrazy to celého jeho duševního života, a byl často stíhán, hledal-li cit jeho i veřejně průchodu v písni mu svaté. Jakmile však časy volnější nám nastaly, tu nastala také potřeba spolku, v němž by se soustřeďovaly síly jaré, které by společným slovem vyslovily žal i hněv, radost i jásot národu, aby působili pěvci nadšení i na krajany dosud netečné, kteří rozum a vůli v poutech bludu a otroctví spoutány, srdce však ledovou kůrou obroubené posud mají, a i v srdci těch rozžehli plamen lásky k vlasti, k národu a k svobodě. Prapor náš povede nás povždy za tímto svatým účelem; pročež buďte srdečně vítáni vy všichni, kteří nám prapor onen věnovali hodláte, jako i vy, kteří svědky chcete býti této důležité pro nás slavnosti“. Po chorálu sv.Václava následovala řeč matky praporu kněžny Taxisové: “I my, sestry vaše, béřeme podíl na radostném pohnutí tom …Viděli jsme s radostí, jak Hlahol se zrodil. Je to první hudební podniknutí s rázem národním v naší Praze …. Dejž Bůh, aby pod praporem bratrsky se spojili stateční mužové i bujaří jinoši, kráčejíce vždy svorně za jedním cílem který jest zpět národní, jimžto buditi máme krajany své k ideám vyšším a činům ušlechtilým. Svůj žal i stesk, své motlitby i jásot vroucně v píseň odíváme, avšak i hněv a zlobu svou jen písní vyslovujeme… Zpívejte proto za příkladem předků svých, kteří zpívajíce šli do boje, zpívajíce vítězili i zpívajíce pro vlast zemřeli. Zpěvem pohněte skalná a zkamenělá srdce, by cítila soustrast s naším osudem, by cítila křivdu, která se nám děje!“* - pozn. 33: Řeči otištěny ze „Sokola“ národního kalendáře československého na obyč. rok 1863, Praha, nákl. A. Štorcha. Pak po slavnostní řeči dra K Sladkovského,* - pozn. 34: Výbor z politických řečí a úvah dr. K. Sladkovského, 37 – Praha 1899 - oslovil znovu Taxis „sestry dárkyně“, děkuje přítomnému jarému, bratrskému Sokolu, jenž způsobem tak krásným osvědčil bratrské smýšlení a zdůrazňuje hesla „šlechetnost, bodrost, pravá osvěta, občanská rovnost a bratrství nechť jsou základem spolku našeho, stejně jako vytrvalost a ráznost, jimiž se domůžeme svobody, oné důležité a nade vše drahé formy veškeré činnosti a veškerého jednání lidského.“ Prapor pak odnesen do domu Taxisova, ale už na cestě jej stihla první nehoda: silným deštěm poškozena byla ještě nedosti vyschlá malba Mánesova. V adrese Hlaholu, kterou přinesli členové svému „zbožně milovanému starostovi“ k svátku 17.IV.1864 připomínají se všechny zásluhy Taxisovy a nezapomíná se na konec ani na tuto příchylnost, s jakou lnul k praporu spolkovému: „Onť láskou k vlasti nadšený mužnou rukou ty svazky přetrhal, jež na cizí jej kruhy poutaly, on bludných předsudků překročiv hráz, svůj život vlasti věnoval a úšklebků ni zášti nedbaje tu přímou sobě cestu vyvolil, za právem jež a pravdou ražena. Onť šlechtic rozený i duší chtěl býti šlechticem, a šlechtictví si vydobýti za zásluhy drahé vlasti konané. Zdaž nemůž hrdým býti spolek náš, že muž ctností tak veliký a povahy nad míru vznešené se v čelo jeho postavil, že prapor jeho v ochranu svou vzal a s péčí a láskou otcovskou oň dbá?“

Taxis stál v čele Hlaholu po celou první nejtěžší periodu jeho života až do října 1865. S ním odešel zároveň sbormistr Bedřich Smetana, který řídil Hlahol v l. 1863-1865. Odtud se také Taxis úzce spřátelil se Smetanou, který častěji v těch letech dlel jako host na zámku v Niměřicích a tam také v r.1862 komponoval svou první operu „Braniboři v Čechách“.* - pozn. 35: Ústní sdělení pí H. Kallusové. (Smetana komponoval „Branibory“ od poč. r. 1862 do 23.IV.1863.) Original adresy Hlaholu rovněž u pí Kallusové.

Redaktorem právníka

První ambice Taxisovy byly vlastně ryze vědecké. Jeho největším snem byla habilitace z právní filosofie a trestního práva na pražské universitě. Upustil však od tohoto úmyslu, když se soukromě dověděl, že tehdejší ministr vyučování hr. Lev Thun by nikdy k tomu nepřivolil. „To je marné“, * -pozn.36: Das ist umsonst. - byla odpověď starého, tuhého konservativce.

S tím větším zápalem vrhl se proto na založení a redigování prvého českého právnického časopisu. Podnětem k jeho vydávání byla oprávněná naděje, že „jazyk český u soudů a úřadů slušného dojde oprávnění“. Úkolem jeho bylo, aby upomenuti byli soudcové, úředníci, advokáti, notáři a právníci vůbec na nejsvětější povinnost. Aby nejen po česku, tak, jak dosud uměli anebo spíše neuměli, úřadovali, nébrž, aby úřední jich řeč již kvůli autoritě byla ústavů právních důstojna, t..j. v písmě i v rozmluvě bezúhonná, správná „dále“ aby křísil slavnou druhdy českou vědu právnickou a dobyl jí v české literatuře opět čestného místa, jehož úplným zanedbáním tak dlouho již, bohužel postrádati musela.“ V Taxisově paláci sešli se v redakci s Taxisem ještě dr. J. Jeřábek a K. J. Erben, jemuž připadl úkol vésti časopis po stránce gramatické. Prvý sešit „Právníka“ vyšel 8.IV.1861. Taxis vede redakci do roku 1864, kdy další vydávání převzala k tomu účelu se ustavivší „Právnická jednota“, jež jej doposud vydává. Význam jeho tkvěl zejména v prvých letech v tom, že pomocí Erbenovou vytvořil novodobou českou právnickou terminologii. Taxis přispěl do I. a II. ročníku několika odbornými články. „Právo přirozené a historické“, „ O způsobech trestu“, „ Slovo o teorii polepšení“, „Ochrana tzv. práva autorů ze stanoviska filosofie práva“, „O trestní přičítatelnosti“, „Soustavy fysiokratů a socialistů“.

Svědčí-li tyto jeho práce o pečlivé odborné průpravě k zamýšlené docentuře, je jeho stať o trestu smrti provanuta zároveň takovou ušlechtilou tendencí humanitní, že uvádím odtud aspoň několik myšlenek na doklad kde chtěl míti Taxis před 70 lety morálku právě v této ožehavé, ale dosud nerozřešené otázce: „Trest smrti, pozůstatek to starých náhledů o podstatě práva a trestu, udržel se do našich časů následkem bludných a nekřesťanských myšlenek o odstrašení, odplatě a pomstě a stojí i padne s těmito zásadami. S novějšími pojmy v právu státu a trestu nikterak se nesrovnává. Trest smrti jest pouhý skutek fysický a proto již nespravedlivý, neboť nepotlačuje jen vůli nespravedlivou, ale činí mnohem více, potlačuje veškerý život. Trestajíce spravedlnost překračuje tu meze své, sahajíc na život, jehožto jen jedinou částí jest. Jménem práva bere se tak člověku mnohem více, než mu právo vůbec poskytnouti mohlo a může. Spravedlnost nejeví se tu co zachovávající a oživující síla, nébrž co mařící a ničící. Odvolávajíc se k tomu, že člověk je tvor nesmrtelný, posmívá se spravedlnost věru buďto sama sobě, nebo zločincovi! Přece zde na tomto světě je hlavně obor spravedlnosti, zde má ukázati moc a důstojnost svou …
Byl by to věru skutek překrásný, jenž by zlatým písmem zaznamenán zůstal v dějinách světových, kdyby nynější zastupitelstvo národů na sněmích zemských počalo důležitou opravu trestního našeho zákona zrušením trestu smrti. Bylo by to skvělé svědectví před celým světem, že u nás nevyhynul duch svobody, duch pravé lidskosti, s kteroužto právo vždy souhlasiti má.“

V počátcích Sokola

Mezi tím rodila se nová organisace, pro níž doba zrála, a jež tak jedinečným způsobem uplatnila se pak v národním životě českém – sokolstvo. Vnější dějiny počátku Sokola pražského jsou dostatek známy.* - pozn. 37: Müller, Josef: Vznik a založení pražské těl. Jednoty Sokola v „Památníku Sokola pražského“ 1882. - Víme, že prvé kroky umluveny v hostinci u Křížku (v Jindřišské ulici), kde se scházeli cvičenci Schmidtova ústavu tělocvičného se členy blízké redakce Národních Listů bry Grégry, Em. Tonnerem, dr. Thurn-Taxisem. Taxis totiž v té době byl skutečným žurnalistou. Nejen že vydával svým nákladem „Boleslavana“, * - pozn. 38: „Boleslavan“ vycházel od 5.X.1860 za redakce Jos. Zwikla a od září 1863 za red. Fr. Vinklera. Zanikl 28.XII. 1867 - radikálně-demokratický týdeník v Mladé Boleslavi, rozšířený však po celých Čechách, ale byl i stálým spolupracovníkem Národních listů (založených l.l.1861), kde hned do prvých čísel napsal obšírné pojednání o poměru Čech k říši německé a k Rakousku, a „Hlasu“ dra Sladkovského (zal. l.l.1862). Ale i jinak v r.1861 stál Taxis v popředí národního života. Na jaře toho roku dobyl prvého úspěchu politického, když na Boleslavsku zvolen jeho přičiněním do zemského sněmu P. František Řezáč* - pozn. 39: P.Frant.Řezáč (1819-1879), vlastenecký kněz, vězněný v r.1848. (Úřední zpráva z Mladé Boleslavi 20.III.1861 praví; „Der Liter Ganze Bewegung Fürst R.Taxis sejdete Mittel an, gegen welche die Organe und Freunde der Regierung nicht anzukämpfen in der Lage sind„). - proti vládnímu kandidátu Františku Plačkovi. V létě účastnil se horlivě s dr. Juliem Grégrem a J.Barákem zakládání hospodářských spolků v Příbrami, Velvarech a na Mělníce. V listopadu pak zvolen byv do „Sboru pro zřízení českého Národního divadla“ zvedl hned velkou oposici proti Riegrově projektu „Prozatímního divadla“ háje názor, že důstojnosti českého národa odpovídá jedině velké, representativní národní divadlo.* - pozn. 40: Heidler, Listař, Riegrův, Srb, z půl století. Návrh Riegrův zvítězil. Prozatímní divadlo vystavěno nákladem 75.000 zl. a otevřeno 18.XI.1862.

Připomeneme-li si konečně jeho autoritu, jíž se těšil již od dřívějška, i jeho vůdčí účast při zakládání pražského Hlaholu, pochopíme, že když došlo k ustavující valné hromadě pražského tělocvičného spolku 16.II.1862, většina z 75 přítomných za starostu nového spolku přála si osvědčeného již „výtečníka“ (jak nazývali tehdy populární vlastence) Taxise. Vzbudilo tehdy podiv, když předsedající dr. Jul.Grégr k radě Tyršově navrhoval za starostu Jindřich Fügnera a odůvodnil svůj návrh tím, že kníže Taxis je již starostou Hlaholu, mimo to hodnostářem více spolků a že je tudíž nutno práci rozděliti na více beder a získati nových sil pro náš spolkový život.

Vskutku J.Fügner byl tehdy ještě málo známý v českých kruzích. Třebas jeho sympatie k českým snahám byly staršího data, přihlásil se – nehledě na prvý zřejmý důkaz svého češství obětavou podporou J.Baráka * - pozn. 41: Jandásek Lad.: Josef Barák, 17, Brno 1933 – veřejně v české společnosti už v druhé polovině r.1861 u příležitosti „Národní loterie k opatření věna dceři Havlíčkově Julii“.* - pozn. 42: Tyršova R.: Národní loterie k opatření věna Havlíčkově dceři Julii. – Osvěta 1907. - Fügner stal se nejobětavějším pracovníkem „Sboru loterie“, rozprodav sám ze 124 000 losů 58 864 kusů! (Kněžna Taxisova rozprodala 13 000 kusů!).Účastenství toto sblížila tak Fügnera s čelnými representanty českého hnutí krátce před založením Sokola. Rovněž pí.Fügnerová, která zvolena také do „Sboru“, vstoupila po prvé do české společnosti při prvé schůzi v květnu 1861.

Taxis hned po řeči Grégrově prohlásil, že důvody jeho bere za své a hodnost starosty spolku nehodlá přijmouti, i kdyby zvolen byl. „Možno říci téměř s jistotou, že o volbě Fügnerově konečně rozhodlo prohlášení přítomného knížete Taxise, že volby nepřijme“ vypravuje účastník V.Červinka * - pozn. 43: Červinka V.: U kolébky Sokola, 34. Praha 1920. - a dodává, že tak učinil Taxis z nezištnosti.

Nicméně zvolen do výboru a účastnil se činně prvých 3 schůzí výboru 27.II., 2.III. A 10.IV.a pravděpodobně i nejdůležitější členské schůze 27.III.1862 na Střeleckém ostrově, jež pořádána společně s Hlaholem a na níž zrodil se teprve vlastní duch spolku (Fügner tam navrhl tykání!). Když 27.IV.1862 uspořádán prvý výlet sokolský na Říp spolu s Hlaholem (objevili se tu poprvé někteří členové v kroji sokolském), promluvili tu za přítomnosti 20 000 účastníků slavnosti sv. Jiří, jehož kaplička se zdvihá na temeni Řípu, Taxis a Barták. Vylíčili dobu husitskou, bitvu na Bílé hoře, vysvětlujíce, jakým byli kdysi Čechové národem, co jsou nyní a čím by mohli býti.* - pozn. 44: Zpráva krajského úřadu v Roudnici 30.IV.1862. Konečně ještě 1.VI.1862 po slavnostním svěcení sokolského praporu, jemuž byla kn. Jenny „v kroji sokolím jednou ze 12 milostných kmoter“,* - pozn. 45: Červinka udává, že byla matkou praporu, Památník Sokola pražského jmenuje matkou praporu K.Světlou; ve schůzi výboru Sokola 23.V.1862 uvádějí se pouze „Kmotrové a kmotry“, o matce nebyla vůbec řeč. - pokusil se Taxis, rovněž v kroji sokolském, na odpoledním výletu v Krči dvakráte promluviti k sokolům, ale prý – jak uvádí Červinka – bez valné
pozornosti cvičitelstva. Nastalo tu určité rozladění, jehož příčiny dobře neznáme. Taxis nedostavil se již do schůzí výboru 20.IV., 3, 13, 23, 29.V., 12, 18, 20, 27.VI. Spolu s profesorem Skuherským, svým spolubojovníkem ve „Sboru divadelním“, kde je dr.Rieger nazval „mladými sanquiniky“. 4.VII. Navrhl dr. E. Grégr, aby výborové p.Skuherský, kn.Taxis a p.Šteftek byli vyzváni odstoupiti. Fügner rozšířil návrh v ten smysl, aby celý výbor odstoupil. Na valné hromadě 19.VII. zvolen tudíž nový výbor, Fügner starostou a dr. E. Grégr náměstkem. Z roztříštěných hlasů dostal Taxis 15 hl.

O těchto vnitřních ideových proudech, jak se střetly v počátcích Sokola, nebylo dosud mnoho psáno. O boji dvou stran – bratří Grégrů a supiny Taxisovy – zmiňuje se jedině Červinka. Nebyla-li prý příčina nesouzvuku mezi oběma řevnivost politická, lze souditi, že tvůrcům sokolstva zdál se demokratický ráz spolku jistějším v rukou lidových demokratů bří Grégrů než v rukou rodového aristokrata knížete Taxise.Avšak nezdá se mi, že by mohl býti brán v pochybnost demokratismus Taxisův, o jehož opravdovosti bylo již dostatek důkazů. Vždyť sám Fügner, který sil – podle svědectví R.Tyršové - Taxise velmi vážil, vzpomínal, jak se Taxis až začervenal, když ho někdo oslovil „jasnosti“. Na druhé straně těžko je dnes rozhodnouti, nakolik rušily vnitřní souhru ideových tvůrců Sokola tendence politické. Že tu určité směry byly a působily v počátcích sokolských více, než je dosud známo nebo přiznáváno, je dnes už jisto. Daleko více než nejasný návrh Fügnerův na výborové schůzi 18.VI.1862, „aby se zamezilo psáti do knihy přání o politice a náboženství“, napovídá o radikálně politických intencích nového tělocvičného spolku zajímavá relace polic. ředitelství pražského ze dne 8.III.1862. Odsuzuje se prý tam spojenectví vůdců národní strany se šlechtou a klerem a kritisuje jako nepřirozené. Trojhvězdí Palacký-Rieger-Brauner prý bledne. Nová strana má prý sídlo v českém tělocvičném spolku a jejími vůdci jsou kn.Thurn-Taxis, dr. Grégr a poslanec Skuherský. Jejich stoupence tvoří mladí čeští literáti, žurnalisté a studující mládež. Usilují o změnu stanov teprve nedávno povolených v tom směru, aby mohli zakládati filiálky na venkově, býti s nimi v pevném spojení a pořádati v nich kursy vojenského výcviku. Ještě určitěji mluví další zpráva, kterou podává 13.III.1862 policejní ministr vídeňský Mecséry min.Schmerlingovi: „V právě zřízeném tělocvičném spolku pražském objevující se snahy, jež vtiskují mu význam daleko přesahující jeho vlastní určení. Zjevně jedná se tu o to, aby zorganisována byla k boji připravená moc, jež by za určitých okolností už váhou hrubé síly dopomohla k převaze podvratných živlů. Nesmí se přitom přehlednouti, že se tak utvoří nové agitační české středisko, okolnost to, jež zasluhuje tím větší pozornost, ježto mladistvý živel ve spolku převládající, budou se řídíti spíše unáhleností, než opatrností a rozvahou.

Jak vidno, byl Sokol hned od počátku pokládán od úřadů za spolek „výlučně výstřední“, jak přiznává také Červinka, a stavěn do fronty proti oficielním vůdcům Palackému a Riegrovi. Tuto složku přinesli do Sokola jednak bratři Grégrové, kteří už tehdy i v Národních Listech unikali diktatuře Riegrově, jednak skupina Taxisova, jmenovitě Tonner a Barák, kteří byli nejen nejdůvěrnějšími přívrženci Taxisovými, ale i v ideovém vývoji Sokola hráli vynikající úlohu, připomeneme-li si, že k Tonnerově návrhu přijato jméno Sokol a že od Baráka pochází sokolský pozdrav „na zdar“.

Když si uvědomíme všechny tyto okolnosti, pochopíme určitou nevraživost, kterou měli proti „politikům“ (jak označují skupinu Taxisovu) a proti „staré gardě“, jak se zvala strana dra Ed. Grégra, vlastní živel spolkový – cvičící členstvo a více ještě jejich vůdcové – cvičitelé. Tak, jak ignorovali politisující snahy Taxisovy, stavíce se vůbec proti „řečem“ v tělocvičném spolku /viz např. Spor mezi cvičiteli a výborem o programu slavnosti svěcení praporu 1,VI.1862), tak sváděli o valných hromadách boj o vedení spolku se starou gardou ještě po několik let. Skupina Taxisova brzy podlehla v tomto boji, stará garda se assimilovala a umožnila přístup do Sokola i vůdcům národní strany. (Dr.Rieger vstoupil r.1864).

Taxis od slavnosti svěcení praporu je v Sokole pražském jen tichým členem, Barák, který se na valné hromadě 12,X.1862 hájí proti výčitce, že se postavil v čelo strany, která staví zábavu před cvičení a prohlašuje zároveň za lživé pověsti o domnělé agitaci ve prospěch Taxisův, mizí na jaře 1863 z Prahy, aby se už do činné práce sokolské nevrátil, Emanul Tonner vzdává se 1.II.1863 členství ve výboru a vystupuje i ze spolku, profesor Skuherský umírá 9.X.1863.Tak brzo vymizela ze Sokola skupina radikálních pracovníků, jež nicméně k ideovému fondu sokolstva přispěla podněty trvale hodnotnými.

Určitý neúspěch Taxisův v Sokole neměl odezvy ve vřele přátelských stycích se starostou Fügnerem. Obě rodiny navštěvovali se navzájem a sešli se v národní práci i na jiném působišti. Snahou české národní politiky bylo dobýti jistých posic v odborných spolcích řemeslných, které dosud byly německé nebo utrakvistické. Tak v květnu 1862 obrátila se pozornost její k „Spolku ku povznesení živností v Čechách“, jenž měl býti počeštěn plánovitým přistupováním nových českých členů. K tomu účelu složili Taxis a Fügner 1000 zl., aby z tohoto obnosu placeny byly novým českým členům 10 zl. roční příspěvky. Policejní komisař Fr.Dedera hlásil tehdy, že „hlavním agentem v tomto podniku je Barák a účelem toho všeho je, aby ze spolku vytvořen byl politický klub, jak už v roku 1848 se také tak stalo“.

Ve stejném smyslu navržen byl Taxis 30.VI.1862 ze protektora společenstva krejčích.

Umělecká beseda

Snaha po rozpětí národního života ve všech směrech dovršena byla záměrně po Hlaholu a Sokolu založením organisace, již vytčen nový – dosud ladem ležící úsek – pěstování umění ve všech jeho projevech. Proto když 9.III.1863 založena byla „Umělecká beseda“ nechyběli v řadách jejích zakladatelů oba hlavní „představitelé společenského ruchu vlasteneckého prof. Josef Wenzig a dr. R. Thurn-Taxis“. Myšlenky této chopil se také Tyrš a hodlal z Umělecké besedy vytvořiti centrum, z něhož by se šířilo umělecké vzdělání po celém národě. Umělecká beseda měla býti po této stránce účelným doplňkem Sokola. Ale i když význam její nedosáhl toho stupně, jak si Tyrš přál, přece vykonala za všechna léta svého trvání velmi mnoho pro rozvoj českého umění a slovesnosti.

Prvním rolníkem

Obecného probuzení nemohl zůstati vzdálen ani stav rolnický, jádro celého národa. Tak jako všude jinde i použito i zde k organizaci národního ruchu činnosti spolkové. Hospodářské spolky zakládány sice už za Marie Terezie - „c.k. Vlastenecko-hospodářská společnosti“ živořila od roku 1770. Ale kdežto dříve byly tyto společnosti německých hospodářských úředníků, teprve ruch 60.let přeměnil je od základu přírustkem skutečného rolnického živlu. Tím se také rychle vytrácel jejich utrakvismus a spolky (počtem asi 80) nabývaly rychle národně- politického zabarvení. V Mladé Boleslavi založen hospodářský spolek jako odbočka zemské vlastenecko-hospodářské jednoty v r.1849. V r.1856 předsedal mu Hugo kníže Thurn-Taxis, bratr Rudolfův. Vzdal se však této hodnosti, jakmile se spolek počeštil. Taxis, který účastnil se horlivě zakládání těchto spolků už v r.1861, zvolen byl 27.III.1862 předsedou spolku boleslavského, 4.V. nymburského a 29.VI. benátského. Tehdy stála jeho popularita v zenitu a lid si vyprávěl, že brzy bude Taxis s Riegrem jmenován zemským presidentem a pak prý už donutí císaře, aby splnil nejvroucnější přání českého národa a dal se korunovati za krále českého.Tak málo stačilo k ukojení českého lidu, ale i to byla pro císaře přespříliš veliká oběť, než aby ji podstoupil!

Volbu Taxisovu ve spolku nymburském však úřady nepotvrdily. Místodržitelství vydalo totiž mezitím nařízení, podle něhož mohl býti členem okresního spolku hospodářského jen ten, kdo měl v okrese tom movitý majetek. Pomoc v případě Taxisově byla snadná. Taxis zakoupil si v Nymburce 2 jitra půdy a 2.VIII. na nové valné hromadě byl znovu zvolen. Poděkovav za důvěru řekl prý podle Boleslavana: “Děkuji Vám, že jste se nedali odstrašiti a zvolili jste mě znovu navzdor obmezování místodržitelství v přesvědčení, že co nám právem přináleží, bráti si nedáme a zákonitou cestou dobýti musíme“. A pro tato slova, ježto prý byla s to vážnost před zákonem zlehčiti, obžalován. Soudní řízení se táhlo velmi dlouho a Taxis zatím vykonával všechny funkce nerušeně. Tak 14.IX.1862 pronesl řeč při zahájení valné hromady spolku boleslavského, jež pro svou programovost a nápadnou podobnost s pozdějšími projevy Tyršovými tu uvádím ( podle Boleslavana z 25.IX.1862):
„Vítejte nám všichni na roli pokroku a zdokonalení! Ano, pokrok a zdokonalení budiž naším heslem, pokrok a zdokonalení v každém ohledu. Pokroku mají zapotřebí všichni národové, tím více však náš národ českoslovanský. Nechci říci, že by byl příliš pozadu, ale právě postavení jeho nutí nás v každém ohledu pokračovati co nejvíce a co nejusilovněji se vzdělávati v každém oboru lidské činnosti.
Pokrokem a ustavičným sebevzděláváním musíme napraviti, co provinil na našem národě krutý osud, jenž nás po vícero století stíhal. Musíme si získati čestného postavení mezi sousedy svými, vynutiti si uznání a úctu i nepřátel, musíme sobě zjednati postavení samostatného a neodvislého, abychom se konečně stali pány ve svém domovu, aby se vyvinuly pravé, neústupné a přímé povahy, které kráčí neohroženě za cílem svým; neb největší zkázou národa našeho jest, že mu povah takových schází. I k těm si však pomoci můžeme neúnavným vzděláváním a rozmnožením blahobytu, proto že právě poznání pravdy a vedle toho i hmotně neodvislejší postavení ryzé tvoří povahy, k nimž v českých lebkách dobrý máme základ. Proto tu ať živé, svobodné slovo se ozve a ať se potká s dobrým úspěchem na roli pokroku a vzdělání.“

21.IX.1862 zastupoval Taxis Hlahol pražský při svěcení praporu Hlaholu nymburského a pronesl při tom heslo „Ráznost“, jež dobře symolisovalo tehdejší jeho postavení.U soudu se hájil, že inkriminovaných slov nepronesl v tom smyslu, jak byla otištěna, avšak že nechce jinak zapírati. „Jsem zvyklý ke všemu se veřejně přiznati, což jsem učinil, jsem volný a připraven vše zodpovídati, maje to vědomí a přesvědčení, že vše s předložením konám, nic však bez něho“. Ačkoliv I. stolice jej osvobodila, vrchní zemský soud jej odsoudil ke 14 dnům vězení. Když pak byl tento rozsudek nejvyšším soudem ve Vídni 16.VII.1863 potvrzen, nezbylo Taxisovi, než-li trest 2.VIII. nastoupiti.

Už ve vězení dostalo se mu všeobecné pozornosti. Dámy boleslavské zasílaly mu tam občerstvení i květiny. Jeho odchod pak z vězení v neděli 16.VIII. stal se demonstrací pro celý boleslavský kraj a ještě po dlouhých letech si o něm lidé vyprávěli. Celé náměstí boleslavské bylo lidmi vyplněno. U povozu čekali ho staří přátelé: dr.K.Sladkovský, Jos.Macháček, O.Zeithemmer, Em.Tonner, J.Barák a Fr.Bělák. Dívky boleslavské s kvítím podaly mu slavnostní báseň:

Velký dav lidu a rolníků na koních doprovázel Taxise na cestě do Nimeřic. V krásném údolí zámostském stála slavobrána s heslem Taxisovým „Vždy rovnou cestou za právem a pravdou“ a před Nimeřicemi druhá s nápisem „Krásnější se nikdo nehonosí smělým čelem – jako vlastenec, jenž v svém nitru celý národ nosí“. Tam ho oslovil rolník Cetna: „Jasný pane, kolem vidíte rolníky, kteří přišli, aby viděli a oslavili toho, jejž prvním mezi sebou nazvali“. Taxis poděkoval za nečekané uvítání (podle úřední zprávy nevěděl prý skutečně o překvapení, jenž se mu chystalo) a dodal: „Chovám přesvědčení, že toto platí více zásadě než mé osobě, zásadě té, že máme neohroženě své přesvědčení hájit a právo, jež nám náleží, zastávati, byť i se nám překážky v cestu kladly. Ostatně ještě tak mnohý bude posazen do chládku, než svému národu plných práv vybojujeme“. V téže době dorazili do Nimeřic Sokolové z Mladé Boleslavi a z Prahy a na prostranství před zámkem dlouho do noci se tancovalo.

Velká demonstrace tato, jíž se účastnilo 5000 lisí skončila tzv. „ovačním procesem“. Vyšetřováním se ukázalo, že celou akci připravili Zeithammer, J. Grégr a Barák. Vedle nich byli obžalování také Sladkovský, Macháček, Tonner, Krouský a 66 jiných osob, které se činně vítání účastnili. Proces veden až do roku 1866, když za rozpaků státní správy na rozkaz císařův zastaven.

Nejhorší následky postihly však Taxise, který odsouzením pozbyl „neúhonnosti svého jména“ a zbaven byl proto všech svých funkcí spolkových. Nejtěžší ztrátou to bylo pro spolek boleslavský, kde na valné hromadě 1.IX.1863 dr.Mattuš takto želel odchodu Taxisova: „Tázali jste se, zda-li tato ztráta se dá nahraditi. Zda možno nahraditi tu hlavu bystrou, jež nás řídila, zda možno dosaditi tu sílu nezmarnou, jež námi vládla, zdaž možno vyplniti to místo, jež uprázdněné zůstalo nám. Nikdy, nikoliv, to nemůžeme. Jakou ztrátu v pravdě jsme utrpěli, nejspíše poznáme, když v minulou činnost spolku za jeho předsednictví nahlédneme. Údové v překvapující míře, ze všech stran se množili, knihovny se zakládaly, výstavy pořádaly. V odborech jevil se všude čilý ruch – byloť to právě, jako by v polomrtvém tělo rozproudila se nová, jaká krev a kdo ví, jaké ještě plány ku zdaru spolku v mysli své choval. Pakli se on opět vlády neujme, padne spolek náš v smrtící letargii a brzo klesne v jistý hrob.“

Usneseno tudíž vyslati deputaci až k císaři. „Kníže Taxis provinil se proti zákonu. Veškeré jeho chování nedoporučuje ho žádané milosti“, byla slova císařská v nemilosti pronesena. Až 20.VII.1867 při všeobecné amnestii pro politické přestupky dostalo se konečně rehabilitaci i Taxisovi.

Polská revoluce

Bylo-li úmyslem zbaviti se takto nepohodlného Taxise, možno říci, že zdařilo se jí to jen z pola. Taxisovi zůstala uzavřena činnost ve spolcích, ale v politice byl i dále činným, jsa v té době hlavním představitelem radikálně-demokratické strany české.

Politické poměry počaly se tehdy tříditi do dvou stran, jejichž rozdíl netkvěl ani tak v rozdílech názorových, jako spíše v taktice politické praxe. „Strana starších“ (= Palacký, Rieger, Brauner), strana majetné buržoasie, statkářů, kněžstva a učenců, byla v zásadě pro státoprávní postavení království českého v rámci jednotné monarchie na podkladě federace rovnoprávných národů. Vládla v předních institucích národních: Museu, Matici české, Svatoboru. Naproti tomu „strana mladších“ (dr. J. Grégr, dr. K. Sladkovský) kladla větší důraz na autonomii, a slučovala střední vrstvy s venkovskou inteligencí a rolnictvem. Rovněž u Sokolstva těšila se značných sympatií. Na levém křídle jejím stál Taxis se skupinou svých přívrženců.

Prvým úhelným kamenem, o nějž se tříštila jednota politického nazírání zřejmě a veřejně, byl ozvuk, jaký vyvolala u nás revoluce polská, vzniknuvší koncem ledna 1863 ve Varšavě. Nadšení, jež roznítila v českých zemích bylo všeobecné a přetrvalo i revoluci samu, jež brzo byla likvidována. V čele polonofilů stáli bratří Fričové, Taxis, Tonner, Barák, Zeithammer a Schulz.

Podporovali polské emigranty zaplavivší brzo Prahu a sbírali na české dobrovolce, z nichž prvý vypravil se do Polska Barák. O Taxisovi se vykládalo, že jeho finanční úpadek souvisel s podporou polského povstání. Orgánem polonofilů byl Boleslavan, který, aby potupil Rusko, otiskl z pozůstalosti Havlíčkovy parodii na hymnu „Kde domov můj“. Uvádím alespoň dvě nejcharakterističtější sloky:

Ale stejně oleje do ohně přilíval i Palacký, když psal ironicky o „statečných dobrodziejích“, povstalce zval „bandity“ a na konec prý se vyjádřil, že vidí spásu Slovanstva jen v ruském caru a vítězství Poláků že bylo by naším největším neštěstím. Třebas Palacký v polemice v Boleslavanem popřel uvedené výroky, přece zdůraznil, že ne vítězství, ale polské povstání samo o sobě už je velkým neštěstím nejen pro nás, ale i pro Poláky samy a zdůvodnil to názorem, kterým zároveň resignoval na ideu svobodného, neodvislého národa. „Doba, píše v Národních Listech 1863 čís. 132, v níž by mohli tvořiti a udržovati se státové druhé aneb třetí třídy v úplné neodvislosti a samostatnosti, za zmáhající se co rok více centralisace světové, jest alespoň v Evropě navěky ta tam“.

Nakvašená polemika mezi Boleslavanem a Palackým znepřátelila dokonale oba směry. Sebevědomí Palackého, který byl dosud zvyklý na autoritativní jednání, muselo býti uraženo, když např. Taxis napsal v Boleslavanu, že mu pramálo na tom záleží, co si myslí kdokoliv, třebas i p. Palacký - „zůstanu vždy věren heslu svému, vždy rovnou cestou na právem a pravdou, třebas abych tím sobě škodil a nepřízeň celého světa na sebe uvalil, anebo jindy, že má zcela jiný pojem o právu a jeho podstatě, jakož i jeho poměru k morálce než p. Palacký. Ale na druhé straně i mentalita Mladočechů mohla býti pobouřena. Dr. Ed. Grégr poznamenal si do Denníku, „že by se hanbou do země zahrabal a plakal nad bídným stavem naším, kdežto jediný muž, stářím na rozumu již slabý, bezpříkladnou náruživostí rozpálený, tak pokáliti a poskvrniti může české jméno. To jsou ovoce „výtečnictví“ a následek toho, když se v politické krátkozrakosti vystaví 1 – 2 modly, za jejichž autoritou kráčeti má slepě celý národ.“

Boj se přenesl i do Sokola, který se stal na straně polonofilů, správněji obhájců revoluce. I sám starosta Fügner byl – podle zprávy R.Tyršové na straně Grégrovců. Některé přívržence Palackého to popuzovalo tak, že např. v letě 1863 vystoupil ze Sokola mladý E. Engel, protože prý Sokol stranil Polákům.

Barák, který se mezitím vrátil z Haliče, byv uvězněn v Krakově, kandidoval při doplňujících volbách do zemského sněmu v listopadu 1863 na Novopacku. Jeho nejobětavějším agitátorem byl Taxis, trávě s ním celé dny ve volebním okrese. Radikální polonofil Barák byl proti mysli politickému vedení, v němž stále ještě rozhodovala vůle Palackého a Riegra, a proto klub poslanců neschválil Barákovu kandidaturu a navrhl novopackým Vojtu Náprstka. Palacký i Rieger autoritou svého hlasu agitovali proti Barákovi, míříce přitom na Taxise. Tak píše Palacký novopackým 26.IX.1863: „mladý ten muž (= Taxis) zřejmě i ukrytě podrývá to, co činí hlavní sílu národu českého, totiž jeho svornost a jednotu“, a Rieger v týchž dnech: „ Nemíním se nikterak dotýkati povahy p. knížete, aniž mu bránit jeti zde a snad i jinde cestou, kterou všichni uznalí representanti národu českého neschvalují. Co se týče zásluh jeho o národ, dejž Bůh, aby si jich ještě mnoho získal. Jest příliš mlád, aby si byl mohl dobýt již zásluh trvalých“ Barák podlehl tehdy Náprstkovi.

O novou stranu

Poněvadž Národní Listy nechtěly sloužiti úzké politice předáků národní strany, založili si Palacký a Rieger osobní list „Národ“, jeho prvé číslo vyšlo 18.XII.1863, zahájivší hned polemický boj proti Národním Listům.
Toto napětí dalo podnět Taxisovi k akci, jež měla vésti k založení nové svobodomyslné strany české. 8.1.1864 večer svolal k sobě bratry Grégry, Tonnera, Vinklera a Šulce a podal jim osvědčení, jímž se měla uvésti v život nová strana svobodomyslná. Nedá se zapříti, praví ve svém návrhu, že v českém táboře vytvořily dvě strany, jedna konservativní a druhá radikální. Sami jsme pro liberální zřízení, volební řád na základě všeobecného censusu, stojíme na diplomu a historickém právu, které však měniti se má dle časových potřeb, sympatisujeme s Poláky, nesympatisujeme se Slováky, pokud se nepřidrží politiky liberální. Neznáme stavů leč dle povolání. Chceme žíti s národy v Rakousku bratrsky na základě federačním. l0.l. rokováno o tomto návrhu v širším kruhu důvěrníků v bytě Jul. Grégra a tam zůstal návrh Taxisův v menšině, podporován jsa jen Tonnerem, Ed. Grégrem, Šulcem a Vinklerem. Než přece zvoleno pětičlenné komité (Sladkovský, Skrejšovský, Taxis, J.Grégr a Zeithammer), které mělo vypracovati liberální program, na jehož základě by se mohla organisovati strana. Ale k realisaci těchto návrhů nedošlo. Ačkoliv v národní straně byl od počátku směr, který 22.III.1863 po prvé „Bohemia“ označila „mladočeským“, přece nebylo ještě tak hlubokých ideových rozporů mezi starými a mladými, aby byl zdůvodněn a ospravedlněn velmi závažný počin: roztříštění národní jednoty. K tomu nestačilo pouhé rusofilské a šlechtě přátelské stanovisko starých, bylo třeba ještě dalších a hlubších nesouzvuků v taktice, zejména nesouhlasu s passivní oposicí a v neposlední řadě i ústupky Riegrovy v liberálních zásadách a velké jeho úsluhy klerikální šlechtě. Tak došlo teprve 27.XII.1874 k založení národní strany svobodomyslné.

Toto lednové „spiknutí“ nepostrádalo humoristické dohry. V červenci 1864 dověděla se o těchto poradách policie a mylně v nich viděla výbuch revoluce. Zalarmovala hned úřady, Belcredi telegrafoval i císaři a tu Taxis v poslední chvíli pověděl pravdu, takže celá věc skončila pro policii blamáží. Ed.Grégr vinil „Národisty“, že mystifikovali úřady, ježto prý v novinách i hospodách vydávají mladé za rebelanty.

Ve finančních nesnázích

Jelikož akce z ledna 1864 nezůstala utajena, je pochopitelno, že hněv starých i jejich šlechtických přátel obrátil se zejména proti osnovateli tohoto podkopu. Taxis byl donucen k veřejnému prohlášení, že se vzdává veškeré politické činnosti. Zakročil tak jeho bratr Hugo a místodržící království českého hr.R.Belcredi, jejichž nátlak byl tím snažší, ježto Taxis upadl tehdy do těžkých finančních nesnází. Neobyčejná dobrota srdce, obětavá podpora nejrůznějších národních podniků, ale zejména nedostatek praktického smyslu pro realitu byly příčinou, že vždy se mu peněz nedostávalo. Ačkoliv ještě v roce 1859 mohl být zván zámožným, už od tohoto roku počínaje stálé spory a s věřiteli, jak o tom výmluvné svědectví podává hlavní kniha zemských desek v Praze. Také korrespondence s Krouským, který býval ve věcech finančních důvěrníkem Taxisovým, ukazuje k témuž. A v letech 60., kdy hlídán policejně každý krok Taxisův, hlásí zprávy každou chvíli, kterém lichváři zase padl do osidel. (V dubnu 1864 dal např. Lichváři Freitovi úpis na 12 000 zl. splatných do 4 měsíců, za nějž ale dostal vyplaceno jen 10 000 zl.) Rovněž velmi neprozřetelně vedl si ve svých hospodářských spekulacích V roce 1862 koupil na dluh Vrutici Kropáčovu a Sušno.Ve Vrutici postavil 1864 rovněž na dluh cukrovar, jejž brzo k úpadku přivedl jeho ředitel, pověstný dobrodruh Barella. Před neodbytnými věřiteli musel často prchat i oknem a stalo se, že byl i do žaláře odveden přímo z pražského nádraží. (Tehdy ještě mohli věřitelé vsaditi dlužníky do vězení). Také správa jeho statků stála mnoho peněz. Taxis zaváděl nejnovější vymoženosti, které se v cizině vyskytly, pěstoval čistokrevný švédský a mongolský dobytek apod. Na takové nákladné pokusy však jeho prostředky nestačily.

Židovskými lichváři a staročeskou klikou nebyl vyčerpán počet jeho nepřátel. Také vídeňské žurnalistice byl „selský kníže“ terčem vtipů a pomluv. Vídeňská „Presse“ vysmívala se mu v r.1862, že prý má celý sklad čamar, aby jimi oblékal české vlastence k národním slavnostem, a v r.1863 ho zase pomlouvala, že prý chce prchnout z nevděčných Čech a vyměniti své statky s Bethmennem v Uhrách.

Proti Rakousku

Odmlčel-li se Taxis v l. 1864-65 následkem finančních starostí (r.1865 musel prodati i svůj pražský palác v Jámě), rok 1866 poskytl mu znovu příležitost uplatniti se, tentokráte skutečně ve vysoké politice.Bez nadsázky můžeme mu přiznati zásluhu, že po prvé od dob Komenského pokusil se spolu s J.V.Fričem o samostatnou protirakouskou politiku. Situace Rakouska byla opět velmi kritická. Bismarckovi, kancléři „krve a železa“, který dal veškeré síly do služeb národního sjednocení německého, podařil se nový úspěch: vyloučení Rakouska z německého spolku. František Josef I., který dotud každou válku prohrál, odhodlal se 17.VI.1866 k vyhlášení války Prusku jedině pod dojmem všeobecně panujícího mínění, že Prusko bude poraženo. „Utlučeme Prušáky čepicemi,“ toto okřídlené slovo Benedekovo nebylo jen přesvědčením všeho rakouského obyvatelstva, ale i nejvyšších kruhů evropské diplomacie.

Válka se připravovala delší dobu a od prvních zpráv stala se Čechům „národní věcí českou“ z historického nepřátelství k Prusku „odvěkému vrahu vlasti“. A ačkoliv byli už tolikráte zklamáni vládou i císařem, přece znovu Čechové osvědčili svou věrnost. Města i kraje posílaly do Vídně adresy a deputace, a pražský Sokol počátkem května nabídl vládě své síly k ochraně vlasti. Pevné přesvědčení o jistém vítězství a nedůvěra k českému lidu zaslepily však vládu tak, že odmítla jakoukoliv dobrovolnou pomoc. Vládní kruhy očekávaly totiž, že by se Čechy od Rakouska odtrhly, kdyby došlo přece jen k pruské okupaci,jak uvádí Dr. Sladkovský.

24.V.1866 hlásilo policejní ředitelství v Praze, že prý dr.Tyrš vyslovil se při prvých zprávách o válce:“ Když nás budou potřebovat, jsme tu, a když budou tvrdohlaví, jsme tu také“ a dodává: „Toto vyjádření, zdá se, naznačuje, že Sokol pomýšlí vytvořiti dobrovolný sbor a musí míti zároveň něco za lubem, s čím chce vystoupiti později, kdyby mu sbor takový nebyl povolen.Tato okolnost vyžaduje tím větší pozornost, zejména když uvážíme, že Sokol spočívá na čistě demokratických zásadách a do budoucna chová určitá, na národnostní živel se vztahující tajná přání. Taková zpráva nedala ovšem klidu pražskému policejnímu řediteli von Straubovi, který si pozval Tyrše a osobně s ním ožehavou otázku projednal. Podle relace, kterou o této rozmluvě odeslal von Straub 28.V. do Vídně, odpověděl prý Tyrš na otázku,, je-li pravda, že Sokol ve svém snažení není prost neloyálních úmyslů, takto: „Nejen Čechoslované vůbec, ale ani Sokol zvlášť nemohou býti neloyálními. Nelze je přece pomlouvati, že by blouznili o ruské nebo pruské anexi.Ostatně musí přiznati, že by nemohl žádného pravého Čecha považovati nejen za tak špatného, ale přímo báječně hloupého a nepříčetného. Jestliže Čechové neprojevili se neloyálními v době, kdy od vlády mohli velmi málo očekávati, museli by nyní býti zralí pro blázinec, kdyby chovali se nepřátelsky k rakouské vládě, jež jim ukázala možnost splniti všechny jejich oprávněné přání a naděje.“ Policejní ředitel doporučoval Tyršovi, aby Sokol svou žádost znovu podal. Ten prý mu slíbil, že svolá za tím účelem valnou hromadu, netajil se však s tím, že stěží návrh bude přijat, ježto nejen Sokola, ale celého národa na prvé odmítnutí velmi trpce dotklo.

Otázka válečné nabídky sokolstva bývá dosud diskutována z různých hledisek. Po pravdě nutno zdůrazniti, že byla jen úkazem všeobecného tehdejšího mínění. Brzy však přišla sprcha na všechny důvěřivce. Císařský manifest ze 17.VI. mluvil jen o „válce Němců s Němci“ a Ćervinka přiznává, že „po Sadové (3.VII.) blahořečili jsme, že nabídka Sokola odmítnuta“.

Strach před Pruskem, před jeho kapitálem, inteligencí a bezohledností, hnal vždy české politiky do náruče Vídně. Bude ještě nutno podrobiti tyto předpoklady kritice, aby se ukázalo, do jaké míry byly omylem naděje, které k Prusku chovala skupina českých emigrantů a radikálních politiků, vedených J.V.Fričem.

Frič, který žil od r.1859 trvale v Paříži a pak v Berlíně, přišel r.1866 za pruské okupace do Čech,aby tu rozdmychal nekrvavé povstání. Smysl politiky Fričovy byl prostý. Čechy jsou už svou polohou určeny k tomu, aby se staly neutrálním státem mezi německým západem a slovanským východem. Samostatné Čechy by oslabily Rakousko tak, že už by nikdy nehrálo vůdčí úlohu v dějinách, což bylo programem Bismarckovým. Bylo zřejmé, že svoboda Čech byla v souhlase s plány Bismarckovými o zničení moci Habsburků. Aby bylo možno využíti této jedinečné příznivé zahraniční situace, bylo nutno, aby také český lid si ji uvědomil a sám iniciativně zakročil a na táborech lidu za pruské okupace prohlásil svou svobodu a samostatnost. Za krále českého měl býti zvolen nejmladší syn italského krále Viktora Emanuela princ Tomáš. Evropa by už v zájmu rovnováhy nepřipustila, aby Čechy pohlceny byly Pruskem, a ostatně Bismarck se čestným slovem zavázal Fričovi, že vítězné Prusko ani pídě české půdy si neosvojí a svému slibu také dostál, když po válce ukrotil zálusk krále Viléma na zabrání alespoň části Čech až po Labe, čímž se stal zachráncem jednoty a nedílnosti království českého.

Frič snažil se získati pro své plány politické české vůdce. Jednal s Palackým, Riegrem, Skrejšovským a J.Grégrem. Sluchu nalezl však pouze u Taxise a jeho přátel. (Taxis přímo nenáviděl Habsburky, kteří byli v přímém příbuzenském svazku s řezenskou linií Thurn-Taxisů. Maxmilián Antonín (1831-1867) syn Rudolfova vlastníka Maxmiliana Karla (1802-1871) pojal za choť arcikněžnu bavorskou Helenu, sestru císařovny.) Porady Fričovy s Taxisem konaly se na zámku v Nimeřicích. Tam Frič sdělil, že provolání vrchního velitelství pruského k obyvatelstvu království českého, jež končilo příslibem národní svobody („zvítězí-li naše spravedlivá věc, uhodí bohdá i Čechům a Moravanům chvíle, kdy tužby své národní rovně s Uhry budou moci uskutečniti. Nechať příznivá hvězda blaha jejich na vždy pojistí!“), složil sám z uložení Bismarckova. Tam také Kotík sepsal pověstný leták „Pláč koruny české“. „Není dojímavějšího i krvavějšího pláče“, píše Holeček, „ na rakouské křivdy na českém národě, než je vyjádřen touto brožurou. Každé slovo v ní je těžkou a nevývratnou obžalobou habsburské dynastie i všech jejích pomocníků a stvůr. Jazyk je klassicky prostý a upřímný. Nehledá slov, aby obžalovaným přitížil, neboť každý uvedený fakt váží za mlýnský kámen. „Brožura vytištěna v Berlíně a počátkem srpna 1866 rozhozena po Čechách. Avšak přišla pozdě, promeškavši příznivou dobu. V srpnu se totiž situace úplně změnila. Začalo se jednat o mír a pak zakročením císaře Napoleona III. Nabyla všeobecná situace tvářnosti příznivější pro Rakousko. Organizovati jakýkoliv odboj bylo již marno.

Taxis byl v těch dnech (koncem srpna) v Berlíně třikrát přijat Bismarckem. Snažil prý se pohnouti Bismarcka, aby anektoval Čechy a Moravu a jako svobodné říšské země připojil k německému spolku. Bismarck však nechtěl slovanských zemí v Německu a proto mu plán tento rozmlouval. O těchto schůzkách dověděla se rakouská policie; ve zprávě policejnímu ministerstvu ve Vídni uvádí se o rozmluvě tyto podrobnosti: „Bismarck prý řekl knížeti Taxisovi, ačkoliv dřívější politické plány po uzavření míru padly, že by mu bylo milé uznati a v paměti podržeti snahy a práva Čechů. Dotyčný důvěrník poznamenává, že nebylo sice při této schůzce nic smluveno, přesto však vytvořen byl podklad pro výstřední snahy Čechů.

Třebas akce Fričova a Taxisova ztroskotala, ježto oficiální vůdcové českého národa byli právě ve chvíli rakouské porážky nejloyálnější (25.VII. dostavili se do Vídně Palacký i Rieger, aby vědomě čelili akci Fričově), přece jen zanechala hluboké stopy nedůvěry k Vídni. Dr.Mezník psal 6.IX.1866 dru Pražákovi, že provolání Prusů padlo na úrodnou půdu a 2.X. Dodává, že brožura „Pláč koruny české vzbudila v Praze silnou stranu, která má oproti Vídni „Lasciate ogni speranza“ - nečekati ničeho pro český národ od Vídně.“

Když r.1922 došlo k polemice o J.V.Friče, byla hodnocena také tato episoda jeho činnosti. Náhledy se ovšem rozcházely. Zatím co někteří, např. Pekař mluví o celé akci jako o politickém omylu, neboť „Bismarckovi byl neurčitý slib obnovení českého státu jen pomocnou kartou ve hře, která by byla po dosažení cíle nedbale odhozena“, druzí jako Holeček, stěžují si na „nestatečné propasení r. 1866“. Není-li tudíž shody o tom, jak dalece bylo možno důvěřovati pruskému protektorátu, jedna věc je jistá: veškeré naděje a doufání českých vůdců v rakouskou vládu a císaře ukázaly se za krátko lichými. Jak jinak si vedli tehdy Maďaři! Na císařův manifest den před obsazením Prahy,aby se Uhrové shromáždili na obranu přepadené říše jen tehdy, kdyby byly napřed splněny jejich politické požadavky.

A maďarský generál Klapka zřídil ve Slezsku legii z maďarských zajatců a dobrovolníků a táhl s ní na Přešpurk. Za tuto velezradu odměněni byli ovšem Maďaři hned v r.1867 vyrovnáním.

Taxisovi dostalo se opět důvěry občanstva, když byl zvolen starostou Nimeřic a 24.I.1867 i poslancem do zemského sněmu za okres Mladá Boleslav, Mnich.Hradiště a Bělá p.B. Když ale se ukázalo, že amnestie císařova z 8.I.1867 nevztahuje se na Taxise, vzdal se bez meškání mandátu a 4.II. podal žádost k císaři o rehabilitaci. Avšak vysvědčení, kterým žádost tuto doprovodilo c.k. státní návladnictví, způsobilo, že se žádost do Vídně vůbec nedostala. Vylíčen tam byl totiž Taxis jako jeden z největších politických agitátorů, kteří usilují o cíle, rozcházející se daleko se zájmy vlády. Udržoval prý nejužší spojení s nejvýstřednějšími hlavami nejkrajnějších směrů, snaže se podporovati všechno jejich úsilí penězi i osobními vlivy, takže sám brzy finančně ztroskotal. Jeho vliv na straníky byl značný. Podporoval podstatně „Boleslavana“ a „Svobodu“, radikálně demokratické časopisy. I když snad v posledních dvou letech se jeho jméno méně často objevovalo na veřejnosti, nestalo se tak proto, že by změnil smýšlení, jako spíše, že upadl do finanční krise, a poslední volby právě ukázaly, že jeho vliv v obyvatelstvu dále trvá ...“ Teprve císařská amnestie z 20.VI.1867 vrátila Taxisovi všechna občanská práva.

V době táborů

Vítězné narovnání s Maďary zahnalo Čechy opět do oposice. Ale i ta měla dvojí tvářnost. Kdežto oficiální česká politika byla i ve své oposici – ve srovnání např. s oposicí maďarskou v r.1867 – mírná, neodpírajíc ani vojáků ani daní, neoficiální oposice, v jejímž čele stál opět Taxis a nyní i jeho nejmilejší přítel Frič, pokusila se v brožuře „Ani groš daně víc, čili jen skutky a ne slova“, v Berlíně vytištěné a v tisícovém nákladu rozšířené po Čechách, agitovati, aby bylo vůbec odpíráno placení daní. (V r.1866 jenom z českých zemí řádně docházely daně, jak zdůrazňoval ministr financí. Maďaři častěji hrozili neplacením daní.) Frič, který v l. 1867-1871 sídlil v Berlíně, redigoval „Correspondence Tcheque“, jejíž přílohou byl od r.1868 týdenník „Blaník“, první orgán zahraničních českých spolků. Jak už symbolický jeho název napovídá, měl buditi český odboj za hranicemi, ale i doma v Čechách, kde byl Taxis hlavním jeho rozšiřovatelem, dojednav osobně v Berlíně jeho tajnou kolportáž přes hranice a sbíraje dary na jeho vydávání.

Zatím připravoval se nový způsob boje o české státní právo.Radikálně demokratická agitace od poč. 60. let počínala přinášeti ovoce. Vůdcové náhle pocítili, že už nejsou sami, ale že za nimi stojí celý národ, když ze jejich hlasem vyšly tisícové zástupy, pod širé nebe hlásili se o svá práva – nastala doba táborů.

První tábor 5000 občanů na Boleslavsku konán 21.VI.1868 pod Bezdězem za předsednictví Taxisova. V tištěném pozvání na tento tábor se pravilo, že se bude rokovati o poměru obou národností v Čechách a jakým způsobem by se mělo mezi nimi docíliti dorozumění .“Jako na svobodné půdě Švýcarské, vzdor rozličnosti kmenů a jazyků, vznešená myšlenka svobody sjednocenou vůlí a spojenými silami všelikých živlů se provedla pomocí rovnoprávnosti národní a samosprávy obcí a politická jedna idea rozličné kmeny k součinění a bratrskému spolužití uvádí, tak i v české zemi toho docíliti lze, aby souhlasem a součiněním obou národností toto království vzkvetlo na kruh spojených obcí, myšlenkou svobody a osvěty provanulých a blahobytem oplývajících. Pročež důležitou tuto otázku na srdci kladem zvláště obyvatelstvu sousedních okresů, našim krajanům jazyka českého i německého a k veřejnému a společnému pojednání o ní je zveme k valnému shromáždění lidu pod širým nebem, jež na úpatí památného Bezdězu odbývati se bude 21.t.m.“ Podle úřední zprávy ujal se nejprve slova Taxis a poděkovav za důvěru mu projevenou jal se líčiti krásnou zemi českou a chvále její obyvatelstvo vyzvedl, že celá země ještě zesílí a rozkvete, spojí-li se vespolek oba národové. Poněvadž země nemá vlastně žádného zastoupení a poněvadž práva se nelze dovolati v kabinetech, bylo by nejlépe, kdyby národové sami se dohodli a vše potřebné k svému sjednocení připravili. Ať si připomenou, že hlas lidu je hlas boží! Tábor byl krajským hejtmanem při řeči Sedláčka z Mnich.Hradiště, který volal lid na obranu historického práva , rozpuštěn pro přestoupení programu. Nejcharakterističtější je však konec zprávy: „ Ve mně vzbudilo“ píše krajský hejtman, „shromáždění na Bezdězi přesvědčení, že čeho Národní Listy, Sokolové a podobné spolky mohou dosáhnouti jen zdlouhavě, to podobná shromáždění nejrychlejším způsobem rozvinou a že, budou-li dále tábory povolovány, v nejbližší budoucnosti můžeme očekávati v Čechách katastrofu“.

26.V.1870 předsedal Taxis znovu táboru u Bělé za účasti 10.000 lidu, který jednal o témže námětu. První řečník, dr. Gábler prohlásil, že ač sám rodem Němec, oddal se věci národa českého jen proto, poněvadž v něm viděl národ utiskovaný. Skrejšovský pak přečetl resoluci o českoněmeckém smíru na podkladě českého státního práva. Konečně 19.VI.1870 na táboru u Jilemnice mluvil Taxis k 30.000 posluchačům. Velkou pozornost tu vzbudila jeho řeč, jejíž tresť možno čísti v brožuře „Plány Fadějeva a Čechy“ (Mladá Boleslav 1870. Jos.Zvikl). Ruský generál Fadějev vydal totiž tehdy (1870) v Praze u Grégra brožuru „O záležitostech východní a slovanské“, v níž nekriticky hlásal panslavismus. Všichni slovanští národové musí prý tíhnout k nejužšímu kmenovému spolku s Ruskem, k ruskému náčelnictví ve vojenském a mezinárodním vzhledě. Naše záležitosti půjdou prý úspěšně teprve tehdy, až venkovské ženy v údolích balkánských stejně jako na březích Vltavy ukonejšujíce své děti budou jim šeptati: „Neplač, brzo přijdou Rusové pomoci nám a donesou Ti cukroví“. Taxis mluvil proti takovému planému panslavismu, v nějž nevěřil, a obhajoval Prusko, jež prý nikdy nepodnikne těžkou a nevděčnou práci nás germanisovati, dobře vědouc, že by se to nepovedlo. Nemáme se proto do budoucna co báti vměšování německé velmoci do záležitostí naší vlasti, jmenovitě zaručíme-li krajanům našim německé národnosti úplnou samosprávu a svobodu národní. Nakonec vyslovuje přesvědčení, že náhledy tyto proklestí si dráhu u českého i německého obyvatelstva naší vlasti, že Češi přestanou vyhledávati spásu v Rusku a Němci v Prusku, ale spíše svorně hájiti budou samosprávu společné vlasti.

S názory těmito veřejnost nesouhlasila a také tisk vyslovil se ostře proti pruské koncepci Taxisově. Krátce na to opustil Čechy, aby se sem na trvalo už nevrátil. Nebylo možno totiž již zadržeti jeho finanční úpadek a proto statky, které měli býti prodány v dražbě, koupil bratr Hugo kn.Taxis. Rudolfovi zavázal se platiti z nich roční rentu 7000 zl. A po 16 letech vrátiti je jemu nebo
jeho dědicům.

Poprvé v Prusku

Taxis odebral se pak do Pruska, kde najal od bar. Pecse statek Golkovice v okrese ratibořickém. Tam ho následovala celá jeho rodina i rodina pí Jenny. Byly to sestry: Marie, provdaná za správce nimeřického statku Václava Horašického, který správcoval také v Golkovicích, Julie, provdána za vychovatele Taxisových dětí profesora Štěpánka, Fany, provdaná za Karla Berrvice, později okresního tajemníka v Nymburce, a poslední Leny, která zůstala neprovdaná. V Golkovicích zemřela stará paní Ständlerová, matka paní Jenny.

Taxis přejal sice statek golkovický ve špatné stavu, ale i další hospodářství zavinilo, že ještě před uplynutím nájemní doby musel – počátkem r.1877 – statek opustiti.

Odstěhovali se všichni na zámek Žerotín na Moravě, jejž Taxis z nouze najal a odtud hledal příhodného místa. A tak, když se dověděl, že kroměřížský advokát dr.Frant. Suchomel hledá koncipistu, přijel za ním a hned se domluvili, ježto mimo jiné sblížila je jednota ve smýšlení národním. Na podzim 1877 nastěhovala se celá rodina Taxisova a Horušických do Kroměříže – a ubytovala se na Velkém náspu č.24.II. (nyní Wilsonova tř.)

Kroměřížská idyla

Kroměříž koncem 70.let min.století žil ještě v područí německé nadvlády. Ačkoliv podle sčítání z 31.XII.1880 bylo tam na 8899 Čechů pouze 2836 Němců, měla česká strana v městském zastupitelstvu ze 30 členů jenom 10. Teprve r.1886 padá radnice do českých rukou, když zvolen byl prvním českým starostou dr.Vojtěch Kulp.

Národnostní boj rozvinul se až koncem 60 let. Po zrušení absolutismu a vydání spolkového zákona (1862) v Kroměříži založily si obě národnosti své spolky: Češi „Občanskou besedu“ (1862) a „Moravan“ (1863) , Němci pěvecký spolek „Concordii“ a společenské středisko „Casino“, aniž na sebe zvláště nevražily. Svěcení praporu „Moravanu“ v r.1865, této velkolepé národní slavnosti moravské, účastnilo se ještě svorně celé město; např. Tyrš, který dostavil se k této slavnosti v čele pražského Sokola, ubytován byl u starosty města Němce Wolfganga Lasnauského. Ještě několik roků potom nový starosta advokát dr.Demel otevřeně se hlásil k české národnosti. Ale v tu dobu přišel do Kroměříže na odpočinek Matěj Schrott z Roherberku, bývalý policejní ředitel v Terstu, jenž brzo ovládl německou stranu. Proti Demelovi zorganisoval oposici a přičinil se, že zavedeno proti němu i vyšetřování pro velezradu. Demel v rozrušení skončil v r. 1868 sebevraždou. Starostou se pak stal Schrott, který zavedl zuřivý protičeský a špiclovský režim. On způsobil, že byla úředně rozpuštěna Záložna, kterou si česká strana zřídila na podporu živnostníků. To byla velká rána pro českou společnost. Neboť Němci si zřídili městskou spořitelnu, jejíž pomocí působili na živnostnictvo i rolnictvo politicky. R.1874 zvolen starostou advokát dr. Benesch, který – prý českého původu – do Kroměříže přišel už jako Němec a svým uhlazeným a společensky bezvadným chováním byl české věci ještě nebezpečnější než Schrott, jenž svoji kaprálskou metodou odpuzoval i slušnější Němce.

České spolky – Beseda i Moravan – měly až do konce 60. let své sídlo v l.poschodí hostince Čerčanova v Kovářské ulici. Společenský život nemohl se však dobře rozvinouti, ježto místnosti tyto byly nedostačující. Větší zábavy a plesy nebo divadelní představení konány v sále Mühlmannově ve Vodní ulici nebo Heppnerově za mlýnem. Proto, když koncem 60. let právovárečné měšťanstvo postavilo „nadsklepí“ prokázalo českému živlu v Kroměříži velkou službu. Tam nalezly české spolky vhodné místnosti a velký sál, sloužící dodnes všem kulturním podnikům kroměřížským. Od těch dob počal se také český život slibně rozvíjet. Na rozdíl od Němců jejichž společnost sestávala většinou z inteligence (byli to advokáti, lékaři, úředníci okres.hejtmanství a soudu, měští i arcibiskupští, profesoři gymnasia, reálky, židé a důstojnictvo) – bylo kádrem české společnosti nižší živnostenstvo, obchodníci, rolníci a dělníci, kdežto tzv. Inteligence, již tvořili asi 4 advokáti, 2 lékaři, 3 suplenti, několik kněží a zámožnějších občanů, byla v mizivé menšině. Ruch společenský na české straně měl proto těžké začátky, bylo nutno k němu lid teprve vychovávati. Koncem 70. let scházela se česká společnost vedle „nadsklepí“ v hotelu Simonově a kavárně pí Vrbíkové (v místech nynějšího Baťova paláce. Hostinec Vrbíkův, známé středisko slovanských poslanců v r.1848, stával naproti v domě Ilichmannově).

Příchod Taxisův do Kroměříže na podzim 1877 znamenal značné posílení a oživení českého společenského ruchu. Zalétajíce ve vzpomínkách na rušný počátek 60.let, Taxis i pí Jenny octli se rázem v popředí české společnosti kroměřížské a za krátkého jich pobytu nebylo jediného podniku, jehož by se nebyli vynikající měrou nezúčastnili.„Nejenže všechny podniky vycházely z jejich iniciativy, byly jimi také od počátku až do konce promyšleny a aranžovány“, vzpomíná dr. K. Kozánek. Maloměstské společnosti jistě s počátku imponoval tento knížecí demokrat, který se hned v prvé schůzce u Vrbíků kategoricky ohradil: „Nejsem žádná jasnost, říkejte mi doktore!“.

V Kroměříži vrátil se Taxis předně do Sokola. 20.V.1878 čteme v zápise výborové schůze, že za člena jednoty byl přijat „pan Rudolf kníže z Thun-Taxisů“. Na valné hromadě 27.IV.1879 zvolen do výboru a účastnil se pilně všech schůzí – z 8 schůzí do konce roku vynechal pouze jednu.

Pí Jenny našla si zase pro své působiště dívčí pěvecký spolek „Vlastimilu“. 6.II.1878 ustanovena již učitelkou zpěvu. Vyučovala ve svém bytě třikrát týdně za honorář 10 zl. měsíčně. 15.II.1878 přijaty za členky Vlastimily Magdalena Ständlerová, sestra kněžny Jenny a „J. J. Ludmila princezna Thur-Taxis“ (sic!). Téhož dne na koncertě Vlastimily společně s Moravanem zpívala po prvé kn.Jenny arii ze „Střelce kouzelníka“. Bylo to její „parádní číslo“, vždyť jím ucházela se za mladých let o engagement u divadla v Heidelberce. Valná hromada Vlastimily 20.IX.1878 vzdává povstáním díky kněžně Jenny za dobré řízení zpěvu. Tehdy zvolena kněžna Jenny do výboru a „pan kníže Taxis“ jednatelem. Pak už kniha zápisů Vlastimily nezná po dvě léta jiných jmen než Taxisových. Na domácí zábavě 19.X.1878 na Nádsklepí vyplnila zpěvní program kněžna Jenny téměř sama. Taxis přednesl deklamaci „Chyby“. Na valné hromadě 30.XI.1879 zvolen výbor Vlastimily úplně „taxisovský“. Předsedkyní byla pí Marie Kozánková, výbornicemi: pí Jenny kn. Taxisová, Magdalena Ständlerová, Ludmila Taxisová, výborníky: dr.Taxis a dr. Suchomel. Jednatelskou zprávu končil tehdy Taxis vřelým přáním, aby velectěným údům dostávalo se větší opravdovosti ve svém snažení, větší horlivosti, lásky a příchylnosti k spolku, než se to v posledním čase bohužel ukázalo, a spolku našemu většího účastenství i v oněch třídách zdejšího obecenstva, kterým i ty nejhorlivější snahy pro umění národní, pro ušlechtění mravů a pro povznesení národního života společenského dosud bohužel cizími zůstaly“.

Ale i v druhém pěveckém spolku kroměřížském – Moravanu – dostal se Taxis záhy na vůdčí místo. 14.II.1879 zvolen tu starostou a 8.VIII. převzal i jednatelství a pokladnictví, takže vedl sám Moravana až do svého odchodu z Kroměříže. Pro oba spolky znamenalo Taxisovo působení novou epochu. Taxis snažil se uvésti nového, světového ducha do činnosti spolkové získáváním předních umělců té doby k návštěvě Kroměříže, jednak snažil se čilou spoluprací s ostatními pěveckými spolky moravskými vytvořiti vyšší organisační jednotku – zemský svaz pěveckých spolků, který by na svých sjezdech shromažďoval celou hudební Moravu, jak tomu bylo v Čechách, až od počátku 60.let. Zajímavou vzpomínku, ukazující snahu Taxisovu použití každé příležitosti ku propagaci české hudby, zaznamenává dr. K. Kozánek. Když v prosinci 1878 pozval Taxis do Kroměříže světoznámé „Florentinské kvarteto“, nadchl primaria jeho Jeana Beckera pro hudbu Dvořákovu  tak, že Becker vyžádal si od Dvořáka prostřednictvím Kozánkovým smyčcový kvartet.

Dvořák složil pak skutečně kvartet v tonině Es-dur op.51, jedno z nejlepších svých děl a věnoval jej Jeanu Beckerovi, který jej zařadil do programu téměř všech večerů a propagoval tak hudbu Dvořákovu po celém světě.

Bohužel nenalézal Taxis mezi členstvem pravého pochopení pro své snahy. Trpce si stěžoval proto v jednatelské zprávě 21.XII.1879, už na sklonku svého kroměřížského působení: „I Moravan, který v posledních letech více jen v úzkém kruhu pouze k zábavě svých údů působil, započal v letošním roce opět činnost rozsáhlejší, dával podnět k pěstování vzájemností mezi spolky československými vůbec a mezi sousedními zvlášť a nastoupil i při snažení se svém vyšší, účelu svému a požadavkům naší doby přiměřenější směr. Bohužel jen, že snahy ty i ve středu samého spolku všeobecně neuznány, že řevnivost, podezřívání a malicherná nesnášenlivost důkazu o tom podaly, že pravý duch rovnosti bratrské, podle které žáden nad druhého vypínati se nesmí, jeden úd spolku druhému roveň jest a bez které každý život spolkový hynouti musí, dosud v spolku tom se neuhostil – zkrátka, že schází jednota, která jedině sílí a nedovoluje jednotlivcům, pokrytcům a štváčům rozsívati rozkolnictví na úkor dobré věci i na úkor pravému životu spolkovému a na úkor vyšší myšlence znázorněné v krásném heslu spolku našeho, za kterýmžto kráčeti povždy snahou každého údu býti má!“ Za krátkou dobu postavil Taxis Moravana na nový základ a připravil mu tak podmínky pro lepší rozvoj do budoucnosti. „Škoda, že sám sklízel jen trpké ovoce svých snah v době, kdy všude z jeho plánů zbývaly jen trosky, takže měl o důvod více, aby se odstěhoval do ciziny“, končí posudek o činnosti moravské dr. Fric v „Památníku Moravana 1862-1932“.

Právníkem v Bulharsku

Příčina, že Taxis náhle opouští Kroměříž, neležela ovšem jen v místních poměrech. Zejména neměl nejmenšího nedorozumění se svým zaměstnavatelem dr.Suchomelem, o němž sám praví, „že ho zavedl v právnickou praxi“, a s nímž pak po dlouhá léta udržoval velmi přátelskou korrespondenci. Ale výhodná nabídka, kterou mu učinila z návrhu prof. Randy vláda Východní Rumelie, zlákala ho tak, že přijal místo generálního advokáta při vrchním soudě v Plovdivě s úkolem vypracovati trestní zákon a řád. „Podivná se jevila v něm mravní síla, že nikoliv ve věku mladistvém, v zemi cizí s jazykem cizím podjal se úkolu jemu nezvyklému, důležitého a se značnou odpovědností spojeného a zajisté ke spokojenosti úřad ten zastával a byl by se i nadále udržel, kdyby poměry jeho přesvědčení protivné nebyly ho přinutily, by se jej vzdal.

Východní Rumelie byla samostatná turecká provincie, utvořená mírem svatoštěpánským (3.III.1878) vedle knížectví bulharského, kde dosazen za panovníka Alexandr I. Battenberg. Měla křesťanského guvernéra, vlastní správu i milici. Rumelie, jsouc nejbohatší částí Balkánu, rychle se zotavila z útrap válečných a za prvých let zůstala ušetřena rozbrojů, jakých bylo dosti v sousedním Bulharsku. Neměla však budoucnosti, neboť jednak Turci snažili se podkopati její autonomii, jednak většina domorodého obyvatelstva přála si spojení s Bulharskem. Sídlem vlády stal se Plovdiv, město tehdy s 33.442 obyvateli velmi pestrého složení. Vedle 16.000 Bulharů a 7.000 Turků žilo tu 5.000 Řeků, 2000 Židů, 1000 Arménců a 1000 cizinců. Guvernér sídlil dosti skromně ve starém konaku. Správu zemskou vedlo 6 direktorů se značným počtem úředníků. V zimě zasedal sněm o 56 poslancích. Blízkost Cařihradu působila, že celý způsob života, společnosti i obchodu byl tu docela jiného rázu, než např. v Sofii. Uhlazení měšťané plovdivští mluvili zběhle francouzsky i anglicky, takže i cizinci po balkánských útrapách bývali v Plovdivě příjemně překvapeni.

Idylický život netrval dlouho. 18.IX.1885 vypukla v Plovdivě revoluce, jež prohlásila spojení Velké Rumelie s Bulharskem a povolala do země kníž. Alexandra I. Rusko, dotud protektor Bulharů, považovalo převrat za nepřátelský, ježto Alexander již předtím ztratil přízeň carovu, a odvolalo své důstojníky z Rumelie. Deputace Bulharů z Vel.Rumelie u cara stěžovala si, jak obyvatelstvo bylo těžce stiženo břemenem daní, nutných na vydržování složitého aparátu vládního a že tudíž nemohla dělati jinak. Alexander I. však už 1886 byl donucen pro nesmiřitelný odpor carův vzdáti se trůnu. Tehdy čeští rusofilové – nekritičtí jako vždy - radovali se, jak uvádí Denis, z pádu Alexandrova, ale docela neprávem. Politika Ruska rozvrátila tehdy stát bulharský a vrhla jej v náruč Německa a Vídně. Po neblahé vládě tří regentů zvolen 25.VI.1887 knížetem obou států bulharský princ Ferdinand Koburgský, smutně proslulý pak za světové války.

Taxisovi dařilo se zprvu velmi dobře. Jazykové obtíže, než-li si osvojil bulharštinu, překonával plynnou znalostí francouzštiny. V úřadě dočkal se značného úspěchu. Jím vypracovaný trestní řád soudní zaveden v r.1885, připravený trestní zákoník a pravidla pro žaláře oddáleny však zpátečnickými vlivy u vlády. Krátce před převratem jmenován byl i generálním prokurátorem.

Dům Taxisův tvořil středisko české kolonie. O životě v Čechách informovaly je Národní Listy, Moravská Orlice, Ženské listy a Parlamentär. Taxisovy děti měly stále českého vychovatele. Zprvu byl jím Jar. Hrubý, známý pak redaktor Ottovy Ruské knihovny, pak filolog Dobrkovský. A přece bylo tehdy v Čechách dobré pověsti Taxisově ukřivděno, když se roku 1880 proneslo, že nejstarší syn Taxisův Jan ocitl se pojednou v čele provokujících pražských buršáků. Josef Holeček zlomil proto nad Taxisem hůl a ještě v r.1918 uváděl právě tuto příhodu jako doklad šlechtické zrady a klasického přísloví „naturam espellas furca, tamen usque recurret“ (Přirozenost vypuzuj třeba vidlicí, přece vždy se vrátí). Podle pravdy nutno zdůraznit, že na neblahé události neměla rodina nejmenší viny. Princ Jan, jsa daleko od domova, vymknul se přímému vlivu rodičů. Taxis i kněžna Jenny těžce nesli jeho chování, jak svědčí list pí Jenny dru Suchomelovi: „ Měla jsem velké soužení, když jsem se k svému zármutku dověděla, že můj syn Janíček stal se buršákem. Naplakala jsem se dost a ještě mě to bude stát mnoho slz. Můj muž je v tomto ohledu neústupný, zuřil zrovna zlostí“ („Er war rasend vor zorn“). Poněvadž událost tato nadělala v Čechách mnoho hluku, dopovím hned celou historii mladého prince. Dobrodružná povaha svedla ho ze studií k vojsku. Prostřednictvím svého švagra ruského kapitána Vojtašenka (který si roku 1883 vzal za choť Ludmila Taxisovu) dostal se do ruské vojenské školy v Jelizavětgradě. Přijat do svazku ruské armády, účastnil se války ruskoperské a ruskojaponské, aby nakonec jako plukovník v Kyjevě účinně podpořil čsl.odboj v Rusku. Než ruská revoluce zničila celou rodinu. Choť i 4 synové zmizeli beze stop ve zmatcích bolševického převratu. Dostihnuv po dlouhém bloudění do Prahy, přijat byl za zásluhy o čsl.vojsko na Rusi do čsl.armády v hodnosti plukovníka a jmenován velitelem 20. p. pl. v Mukačevě. Zemřel však záhy na to v listopadu 1920 v Praze. Poslední – pátý - syn přihlásil se konečně z Cařihradu a také jemu umožněn vstup do čsl.vojska.

Převrat v r. 1885 změnil poměry plovdivské tak, že se staly „k nepopsání trudnými. Potlačený, k mlčení odsouzený a terrorizovaný lid očekává spásu jen od ruské okupace, které se ale, jak se zdá pro diplomatické pletichy, dočkati nemůže. Jak to všechno skončí – Bůh sám ví – nejspíše ne jinak, než násilným vypuzením západního neoprávněného vlivu na jihoslovanstvo válkou rusko-rakouskou“. Po připojení Velké Rumelie k Bulharsku jmenován byl Taxis prokurátorem při plovdivském apelačním soudu, ale hmotné jeho postavení bylo v těch letech plných zmatku otřeseno. Nebylo možno vůbec počítati na pravidelné příjmy a proto tehdy žádal Taxis dra Suchomela, aby zastavil v Kroměříži zanechané rodinné stříbro a poslal mu „alespoň několik zlatek, které by mi v nynějších těžkých časech dobře posloužily“. Poměry se stále horšily, zvláště když kníže Alexander I., osobní přítel Taxisův, opustil zemi a vlády se ujali diktátoři Stambulov, Mutkarov a Živkov. Ale i za Ferdinanda Koburka nebylo lépe. Taxisovi byl nový panovník osobně tak nesympatický, že nepřijal ani ministerstvo spravedlnosti, jež mu kníže Ferdinand nabízel, a v roce 1888 vystoupil vůbec ze státní služby bulharské, „v níž poctivý člověk pod nynější vládou vydržeti nemůže“, a zabýval se dále jen advokacií, zastupuje cizince před konsulárními soudy. Tehdy také, maje více času, sepsal všeobecnou teorii práva trestního česky, jež vyšla tiskem v bulharském překladu. Na základě svých zkušeností v Bulharsku nabytých, vydal ještě po letech v Lipsku spis „Boris oder Arsen. Ein Beitrag zur Lösung der balgarischen Frage“.

Na odpočinku

Ačkoliv se v následujících letech poměry bulharské upravily k lepšímu, v roce 1892 vyhlásil náhle Taxis rodině své rozhodnutí – vrátiti se do Čech. Doufal, že se mu dostane zpět statků, jak se k tomu zavázal před lety bratr Hugo. Avšak bratrův nástupce Alexander kn.Thurn-Taxis nemohl dostáti této povinnosti, ježto řezenský kníže vtělil na statky simultanní půjčku 7 mil. marek.Taxis odhodlal se proto upraviti svůj poměr k vládnoucímu domu taxiskému tím způsobem, že se vzdal se svou rodinou jména i stavu a přijal s císařským svolením jméno svobodného pána z Troskova, podle rozvalin Trosek, jež se mu kdysi v mládí tak zalíbily. Za to řezenský dům uvolil se vypláceti mu a jeho dětem doživotně zvláštní rentu. Maje tak zajištěno klidné stáří, vyjednával s knížetem Alexandrem, aby poskytnut mu byl svobodný pobyt v nimeřickém zámku, „kde bychom rádi na stará kolena odpočinuli po veškerých trampotách života“. Ale ani toto poslední přání se mu nepodařilo uskutečniti. V l.1892-1893 vede opět celá rodina „cikánský život“, nemajíc místa, kde by spočinula. Bydleli v té době v lázních Salzsihlirfských, v Uhřích, Čechách, Výmaru a Heidelberku. Zvláště tu prodleli delší dobu a staré vzpomínky z mládí způsobily, že se Taxis cítil opět po dlouhých letech vesel a šťasten. Byl prý to nejkrásnější rok jeho života. Konečně se od září 1893 usadil v Drážďanech-Fürstenstrasse, vila Ober-Lösnitz. Tu se oženil syn Vojtěch a provdala dcera Hedvika za nadlesního Schmieda na moravský Velehrad.

Když osiřeli, starý dr. R. Troskov (neužíval nikdy šlechtického přídomku) s paní Jenny odstěhovali se do dražďanského předměstí Trachau a žili tu klidná léta pozdního stáří jako soukromníci, hmotně poměrně dobře situováni. Dostával totiž Taxis jednak rentu, ujednanou za změnu jména, pak tzv. „Postrente“, kterou bral každý člen rodu, a konečně rentu za odstoupení statků od knížete Alexandra, sníženou z 9000 zl. na 4000 zl . Do Čech se k delšímu pobytu už nikdy nedostal. Do poslední chvíle však sledoval podrobně celý kulturní a politický život český a nezapomínaje na staré boje, zůstával důsledným odpůrcem staročechů. Po této stránce je příznačné, že ještě krátce před smrtí slíbil napsati své „Paměti“ pro radikálně-pokrokový orgán „Samostatnost“, mezi jejíž horlivé čtenáře od počátku náležel.

A tak nemilosrdný osud, který dovedl mu nanésti v dlouhém životě tolik trpkých chvil, ukázal nakonec přece jen smířlivou tvář. Nejen klidné stáří bylo mu odměnou za ideální snahy a nezištné boje, ale i poslední přání – spočinouti trvale na rodné, české půdě – mělo se mu splniti v době, kdy u vědomí dobře prožitého života mohl klidným okem patřiti na nový svět za sebou.

V r.1904 navštívil svou dceru Helu na Velehradě, maje v úmyslu odebrati se odtud k delšímu pobytu do Luhačovic. Ale již po několika dnech onemocněl a 3.VII.1904 umírá náhle slabostí srdeční. V úmrtní matrice uvádí se za příčinu smrti chronický katar plic s oslabením srdce po chřipce.
Pohřeb, který se konal 5.VII. o 5.hodině odpolední - zrovna v den velké slavnosti velehradské – připomněl tisícovým zástupcům moravského lidu, který se tu shromáždil, vděčnost, jíž byl povinován jednomu ze svých dobrých bojovníků. Vedle nejrůznějších spolků, korporací, zástupců učitelstva, úřednictva atd. Přítomen byl za ČOS. starosta dr. Podlipný. Smuteční sbory zapěl kroměřížský Moravan, pořadatelskou službu vykonalo sokolstvo.

Jenny, svobodná paní z Troskova žila do roku 1907 s paní Schmiedtovou, později provdanou Kallusovou v Uh.Hradišti a pak u svého syna Vojtěcha ve Štýrském Hradci – Goethestrasse 46, kdež i 29.IX. r.1914 zemřela a pochována rovněž na Velehradě.

V roce 1930 byly pozůstatky obou manželů exhumovány a uloženy v rodinné hrobce ve St. Boleslavi.Jestliže již dlouholetý pobyt v cizině uvolnil značně pouta, vížící kdysi Taxise tak úzce s veškerým českým světem, smrt jeho jakoby na vždy odvanula z českých myslí zajímavou a rázovitou jeho postavu. I časopisy pro činnost Taxisovu tak významné jako „Sokol“ a „Právník“, ani nezaznamenaly jeho úmrtí, ačkoliv zpráva o tom proběhla denním tiskem. Zapomněli na něho i radikálové, jichž směr kdysi tak štědře podporoval, stejně jako mladočeši, jejichž příchod do české politiky chtěl uspíšiti o jedno desetiletí.

Hlavní příčinou tohoto nedocenění, vedle podvědomé nedůvěry, kterou choval vždy český národ ku šlechticům, byla i česká předválečná politika, jíž každý veřejný pracovník, který nevěřil v Rakousko, byl neodpovědným snílkem, jeho radikalismus „zamrzlým tonem z Prášilovy trouby, politickou fantasmagorií, ne-li ještě něco horšího“, jak psal dr. K. Kramář ještě l.ledna 1915 v Národních listech. Jak lid, tak i političtí vůdcové nenosili v srdci ideál svobodného národa. Ani v nejtajnějších snech nepřišla jim na mysl idea svobodného státu, idea, jež např. Polákům tvořila po staletí jediný smysl jejich národního života a v četných revolucích, byť i neúspěšných, zachránila přece nakonec celý národ od resignujícho zoufalství.

Byla-li tak převážná většina českého národa přesvědčena o nezbytnosti Rakouska pro zabezpečení vlastní existence, pochopíme snadno, že politika naše nebyla dosti citlivá, by pružněji reagovala na osudové události, jak je běh času přinášel. V Čechách nebylo odvahy k revoluci, protože nebylo vůle k svobodě. Zásadní změnu názorů v tomto směru způsobil až r.1918 a to pod přímým vlivem zahraniční revoluce. Co se však stěží podařilo před 15 lety, nemohlo míti naděje na úspěchy před 50 lety, kdy sice žila ještě revoluční tradice r.1848, ale už jen v úzkém kroužku radikálu, nezviklaných ve svých nadějích ani silou nastalé reakce a krutosti persekuce. A v tom je právě největší význam Taxisův i Fričův, že v době, kdy přední vůdcové národa, zříkajíce se odkazu revoluce povznášejíce se nad „plytký“ radikalismus osmačtyřicátníků, stávali se advokáty šlechty a kléru, vyzvedli tito bouřliváci s několika jen oddanými přáteli ideu odboje a vytvořili tak tradici, jež na konec přece jen dovedla národ k 28.říjnu.

A tak mezi vítěznými dovršiteli naší národní revoluce a jejími prvními apoštoli je hluboká vnitřní a organická spojitost, vyjádřená snad nejkrásněji v symbolismu životních zásad hlavních představitelů obou těchto dob. Mohl-li totiž Masaryk korunovati své dílo heslem „Pravda vítězí“, stalo se tak v ne poslední řadě také proto, že už počátek protirakouského odboje stál ve znamení přímočarého a nekompromisního hesla Taxisova „Vždy rovnou cestou za právem a pravdou“ !