Chtěl bych vyprávět dva příběhy, které se - když se jim pomůže – zajímavě prolínají. První je příběh života člověka, kterého si velmi vážím a myslím, že je jednou z nejvýraznějších českých osobností, reprezentujících nás skvěle i v zahraničí.
                                  
                                                                     Miroslav Ondříček
■■■   Příběh první

Propracoval se ve svém oboru mezi světovou elitu. Svou práci označuje za řemeslo a řemeslník je opravdu vynikající. Pokud chceme být na někoho hrdi, je on rozhodně na jednom z nejpřednějších míst.

Stejně tak bychom měli být hrdi na ty, kteří už dávno nejsou mezi námi, ale po staletí určovali a řídili chod této země. To je příběh druhý. Život a činy a trochu genealogie našich panovníků. Někdy výrazně, někdy méně výrazně, někdy hůře a někdy lépe - každý sám a každý ve své době „reprezentovali“ naši vlast.
Je pravda, že nám, současníkům, se doba, kdy jsme v české kotlině ještě měli v čele státu monarchu, zdá být již velmi vzdálená. Shlédneme-li však na uplývaní času pohledem více jak tisícileté historie našeho státu, pak období bez knížat a králů je tou hodně, ale hodně menší částí.
Je tomu tak i v převážné většině ostatních evropských států – jen několik desetiletí jsou republikami. Ale v některých zemích formu vlády neměnili, a mají tudíž stále monarchii. Nejznámější z nich je zcela jistě Velká Británie. Zajímavá svým specifickým humorem, sympatickým lpěním na tradicích, nepsanou ústavou a královskou rodinou. Ta nás teď zajímá nevíce.

Konkrétní kontury prolínání zmiňovaných příběhů začínaly nabíhat na premiéře filmu Davida Ondříčka Grandhotel. Ve Slovanském domě v Praze na Příkopech 11. října 2006 v půl deváté večer. Má žena Alena měla narozeniny a myslím, že si příjemný zážitek v podobě shlédnutého snímku určitě zasloužila.
Na premiéru nás pozval Davidův otec, kameraman Miroslav Ondříček. Když jsme se po promítání potkali, stručně mi sdělil: „Tak 9. listopadu opravdu letím, doufám, že máte vše hotové, vezmu to s sebou, jak jsem slíbil.“

Neviděli jsme se více jak tři měsíce, ale Miroslav Ondříček navázal hovor přesně tam, kde jsme ho v červnu 2006 v restauraci U vladaře na pražském Maltézském náměstí přerušili. Setkali jsme se tam tenkrát při jednom z našich nepravidelných, ale letitých letmých potkávání se.
Probírali jsme také plakátový rodokmen Přemyslovců a jejich potomků na českém trůně, který jsem s kolegou Pavlem Loužeckým právě připravoval pro ČNB a Národní památkový ústav. Bylo to k připomenutí si 700. výročí vymření této první české knížecí a královské dynastie.
Zmínil jsem, že mám rozpracovaný podobný plakát se zdůrazněním možná málo známé skutečnosti, že také anglická královna je potomkem české královské dynastie... a dalších českých šlechtických rodů.
A pan Ondříček mi po chvíli povídá. „Dodělejte to, v listopadu mi v Londýně připravují přehlídku filmů, já to tam vezmu“.

Plakát jsem nazval Genealogická tabule britské královny Alžběty II. a jejího manžela Filipa, vévody z Edinburgu, v návaznosti na jejich české předky.
Královna i její manžel oslavili letos kulatá jubilea a sluší se věnovat jim pozornost. Připomenu, že mezi jejich předky je také český král Jiří z Poděbrad a jeho druhá manželka Johana z Rožmitálu.
Nic vám to nepřipomíná? Mně ano. Proslulou diplomatickou cestu poselstva českého krále po evropských panovnických dvorech. Jejím posláním bylo hledat podporu proti turecké expanzi a také zvýšit prestiž českého království. Dokonce „až na konci světa“, čímž bylo tehdy míněno Portugalsko. Výprava navštívila v letech 1465 -1467 mj. Německo, Francii, Nizozemí, Anglii, Španělsko, Portugalsko.
V čele poselstva, vypraveného z nádvoří blatenského zámku, stál švagr krále Jiřího - bratr jeho manželky Johany - šlechtic a diplomat Lev z Rožmitálu.

Před více jak 500 lety tedy poselstvo 40 českým pánů a rytířů v Anglii krále Edwarda IV. Yorka z rodu Plantagenetů, dnes český kameraman ve Velké Británii královny Alžběty II. z rodu Windsorů.
Aby se Miroslav Ondříček na své cestě necítil osamocený, podporují ho alespoň fotografickou cestou „páni a rytíři“ doby současné. Jsou, stejně jako britská královna a její manžel, potomci první české knížecí a královské dynastie Přemyslovců po přeslici.
Sešli se v Praze a na zámku Mělník u příležitosti 700. výročí vymření dynastie 4.8.1306 českým králem Václavem III. Mělník by kdysi sídlem jejich nejstarší prabáby sv.Ludmily Pšovské, manželky prvního historicky doloženého českého knížete Bořivoje I. Přemyslovce.

     
       

 

V současnosti snad už není nutno hledat podporu proti jakékoliv expanzi, ale určitě se lze stále a stále snažit o zvýšení prestiže české země.
Miroslav Ondříček tak činí výsledky své práce a autoritou své osobnosti a o ohlasu jeho konání svědčí i zmiňovaná přehlídka filmů v Londýně. Jsou mezi nimi i britské filmy, na kterých spolupracoval.

Z originální verze rodokmenu, který Miroslav Ondříček veze do Velké Británie, se můžeme například dozvědět, že zmiňovaný anglický král Edward IV. byl potomkem prvního historicky doloženého českého knížete Bořivoje I. Přemyslovce a jeho manželky sv. Ludmily Pšovské v 22. generaci. A britská královna Alžběta II. je zase potomkem Edwarda IV. v 18. generaci.
Důležitý pro rodokmen anglických králů byl zase svazek Alžběty, dcery skotského a anglického krále Jakuba VI. (I.) Stuartovce, s českým „zimním králem“ Fridrichem Falckým. Zajímavé bylo samozřejmě také přímé spojení českých a anglických královských dynastií v podobě manželství Anny, dcery císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského s anglickým králem Richardem II. Plantagenetem. Bohužel tento šťastný svazek byl ukončen předčasnou smrtí české princezny.

Rodokmen graficky znázorňuje také fakt, že předky současné anglické královny a jejího manžela byli i příslušníci starobylých českých rodů Markvaticů, resp. pánů z Vartemberka a Lemberka, Bavorů ze Strakonic, Rožmberků a pánů z Landštejna, Lichtenburka nebo Rožmitálu.
A z žijících rodů by se např. Sternbergové nebo Lobkowiczové, pokud by se s britským královským párem setkali, mohli představit také jako - potomci vašich předků. Samozřejmě také současná hlava lobkowiczkého rodu kníže Jaroslav Lobkowicz, který je, spolu s Miroslavem Ondříčkem, patronem tohoto rodokmenu.


► ukázka
   

Pokud příště budou chtít uspořádat týden Ondříčkových filmů třeba ve Stockholmu, a i on bude ochoten pokračovat ve svém „poselství“, poveze s sebou rodokmen Přemyslovců a jejich potomků, směřující tentokrát ke švédskému králi, resp. ke králi španělskému, norskému či belgickému. Nebo potomkům bývalých králů francouzských a portugalských.....
Doba se od časů poselstva českého krále Jiřího neuvěřitelně zrychlila a vzdálenosti zkrátily. Na postupné procestování Evropy není dnes již potřeba koní a kočárů, ani tříletého časového plánu.
Poselstva, rozvážející ze země „v srdci Evropy“ graficky zpracované genealogické důkazy o vzájemné staleté evropské propojenosti, se mohou v dnešní době možná jevit jako anachronické. Ale na propojenost příbuzenskou logicky a úzce navazuje propojenost politická, hospodářská, kulturní i náboženská, a před námi se rozevírá ohromující prostor společných evropských dějin, sahající nejen od severu k jihu a od západu k východu, ale také od dob nejstarších až k dnešku. A dnešek, v návaznosti na zkušenosti včerejška, by nás už mohl a měl zajímat.
Pokud souhlasíme s platností poznatku, že kulturní úroveň národa tvoří jeho vlastní historie, která je jeho pamětí, musí totéž platit i v globálním měřítku. Tedy pro celou Evropu. Genealogické počiny mohou být v této oblasti jen začátkem. Jejich pokračování a rozvíjení o další obory a směry bude záležet na zájmu, snaze, ochotě ke spolupráci, penězích – nevím.
Aristokracie po staletí rozhodujícím způsobem ovlivňovala dění ve všech částech Evropy a potomci starých rodů v sobě nesou zakódovanou staletou historickou zkušenost, přenášenou z generace na generaci.
Pojí v sobě minulé a současné a symbolicky, prostřednictvím svých předků, nesou na svých bedrech i odpovědnost za evropský historický vývoj. A proto, pokud chtějí být slyšeni, naslouchejme jim.

Věřím, že Miroslavu Ondříčkovi neděláme ostudu svým malým příspěvkem k česko-britským vztahům z oblasti genealogie. Množným číslem myslím nás dva s Pavlem Loužeckým, dále historika a genealoga a v tomto případě i překladatele pana dr. Milana Bubna, pana MUDr. Emanuela Bechinieho, patřícího k nejpreciznějším rodokmenovým znalcům (jeho rod Bechiniů z Lažan je jedním z nejstarších v Čechách). Dále uznávaného odborníka v oblasti heraldiky Petra Tybitancla, historika Jiřího Janáče, firmu Fontes Europae s.r.o., a jako instituci Národní památkový ústav. 

 

■■■   Příběh druhý  -  Jan Drocár:  Miroslav Ondříček - kameraman (2)

Foto: Libor Hajský, Jaromír Komárek, Pavel Loužecký, Alena Drocárová,
archiv Miroslava Ondříčka, archiv Aleny Sísové, archiv Jana Drocára.