Zpívám si svoji vlastní píseň, protože vlastní chleba jím. Na kradeném je vždycky plíseň, po níž se záda shýbají.

 

Od ukolébavky k vrabčákovi Editě
“Narodila jsem se v Českém Brodě, nicméně do polabské nížiny skutečně patřím. Žila jsem dlouho v Sadské a Nymburce. Tam jsem chodila do gymnázia a od roku 1975 žiji v Praze. Můj dědeček byl kapelníkem, babička nádherně zpívala národní písničky a maminka ochotnicky ve sboru. Učila jsem se od malička nejen zpívat, ale i hrát na piano, na violoncello a jako samouk na kytaru.
Cesta k šansonu nebyla zcela přímočará a vedla samozřejmě přes  Edith Piaf.
V rozhlase tehdy uvedli zprávu, že zemřela a zahráli Je ne regrette rien. Ačkoliv jsem byla malá holka, zůstala jsem fascinovaná sedět u přijímače, strašně mě to oslovilo.
A tenkrát jsem si řekla, že se musím naučit francouzsky, abych věděla, o čem ta vzrušující, nádherná píseň je. V té době již zpívala královna českého šansonu,  Hana Hegerová. Byla to tehdy zpěvačka, která oslovila třetinu národa. Skvělá. Neznáme se, jen jsme se párkrát potkaly - nic víc. Ale nebyla sama. Milovala jsem Juditu Čeřovskou i Laďku Kozderkovou. Tenkrát to měly tyto zpěvačky jednodušší v tom, že tím jak byly zaměstnány v hudebních divadlech, projevoval  o ně zájem rozhlas, televize, točily desky. Teď sice není problém natočit cédéčko, ale potom narazíte na bariéru špatné distribuce, propagace.” 

O kraji kde Marta vyrůstala se dá říci, že je kolébkou mnoha českých muzikantů. Nejen těch starších s housličkami a křídlovkou, ale v Poděbradech vyrůstala i Jitka Zelenková, svou cestu za slávou začínala Marta Kubišová či kytaristé Zdeněk Sarka Dvořák a Pete Kaplan.

Těžko bych mohla mít doma chemika

“To už mám za sebou. Já ale zpívám šansony, protože se v nich vypráví o normálním životě, texty mají hlavu a patu, vždy jde o malý příběh.
Mám dceru a syna, snažila jsem se, aby také na něco hráli, ale dostala jsem odpověď, že je nutím do něčeho, do čeho se jim vůbec nechce.
V rodině mého manžela jsem podporu  nenašla. Jsou lidé, kteří uznávají jen postavení lékaře, ekonoma. Duševní potrava, umění je příliš nezajímá. Nepochopení, kdy jsem s kapelou vyjela na koncert a vracela se v noci, rostlo, podpora mé práce nebyla žádná. Nikdo ji neuznával, nikdo neřekl - ty jsi dnes unavená, já odvedu děti do školy. A tak jsem z té rodiny nakonec musela odejít.
Teď mám životního partnera, který je též muzikant a zvukař a tak ví, co tato práce obnáší. Že když někde zpívám do noci, tak prostě pracuji a není to nějaký flám. Oba známe slunná místa ale i stíny našeho řemesla, u kterého neexistují svátky, neděle. Víme, co budeme dělat třeba za půl roku, ale ne, kdy budeme moci jet třeba na tři dny na dovolenou. Chápe, že když sedím tady s vámi, že to má svůj význam, stejně jako já vím, že když přijde po půlnoci, že to prostě k té profesi patří. Už bych nemohla mít doma třeba chemika, u některých povolání je asi lepší, když jsou spolu lidé podobných osudů.”
 

Potkávám se s Martou Balejovou a jejími písničkami často a rád. Zpívala v exkluzivních pražských vinárnách francouzského střihu Bazaar a La Provence, vystupovala v Semaforu a Lyře Pragensis. Je součástí společenství Šanson věc veřejná. Vždy svá, spíš zasněná a usměvavá, než “piafovsky” rozervaná a drsná. Jako laik mám představu, že by správná šansoniérka měla projít kusem dramatického života.

Šanson jsou především slova.
“Říkala jsem si, že to textování nějak jít musí. Příkladem mi byl samozřejmě Pavel Kopta, který vyučoval na Ježkově konzervatoři, takže když jsem dokončila studium na Středočeské konzervatoři,  přihlásila jsem se i k panu Koptovi na “ježkárnu”. Učil tam tehdy i Jiří Suchý, pan Borovec, básník Brukner. A tam jsem teprve poznala, jak na to, jak se ta textařina dělá. Dali nám noty, magnetofon, tři hodiny času a odešli. A po těch třech hodinách musel být text na světě. Domnívala jsem se zpočátku, že to je nesmysl, ale v praxi jsem poznala, že to tak chodí. Přijde zpěvák a řekne - zejtra jdu točit a potřebuji do rána text.”  
Texty teď tedy Marta píše nejen pro sebe, ale i pro další interprety, včetně kamarádky a bývalé kolegyně ze skupiny Newyjou, naší country-stálice, Mileny Soukupové.
 

Zpěvačka absolvovala konzervatoř, začínala s country ve skupině Newyjou. Mohla si vystačit se svým příjemným hlasem jako “pouhá” interpretka. Její repertoár, který je složen buď ze skladeb ve francouzském či německém originále, či textů mistrů rýmu a myšlenek, jakými byli třeba Kainar, Kopta, Jakoubek, Suchý či Voskovec s Werichem, však napovídá, že zde jde o víc než plnou kasu či Zlaté slavíky.
Držím v ruce svazek básní a písničkových textů. Mají jedno společné – autorku M. Balejovou.

Osud má ale jméno Piaf Pocta Edith Piaf, kde převedla do češtiny nejslavnější šansony malé velké Francouzky. Byl to vlastně odvážný kousek, kdy riskovala srovnávání se známými Koptovými skvosty. A risk vyšel. Do těch textů a  zpěvu jako by se vešly obě dvě – tragická a přesto šťastná Edith a interpretka jejích velkých hitů s neméně niterným projevem, byť jiného druhu, Marta Balejová. 
Dočkaly se posléze i divadelního zpracování.
"Objevil mě v divadle U hasičů hasič ze Semaforu," popsala lapidárně cestu, jakou se dostala s pásmem Pocta Edith Piaf až na kdysi prestižní jeviště v Karlíně. Libuše Švormová čte kapitoly ze známé knížky Editiny sestry, Marta Balejová zpívá za doprovodu klavíru slavné šansony, opatřené svými texty nebo v originále. Asi ne nejhůř, protože si je před časem vybrali krajané k vystoupení ve Stockholmu.
 

Slušnou řádku textů napsala ovšem i na své tělo. Jsou soustředěny na cédéčku

S mikrofonem i bez něho

Jen ten, kdo žil na volné noze, může pochopit klady a negativa tohoto způsobu existence. Pojmy jako volný čas, práce, peníze jsou vždy v uvozovkách. Člověk má vše ve svých rukách, záleží pak ovšem, jak jsou šikovné a zdali se moc netřesou. S pásmem Pocta Edith Piaf jezdí s Libuší Švormovou po stále zaplněných sálech celé republiky, písně slavné Francouzky dokonce interpretovala za doprovodu Zlínské filharmonie.
Každý měsíc Marta vystupuje v Deylově konzervatoři jako protagonistka společnosti Šanson věc veřejná, s kolegou Filipem Sychrou, Rudolfem Pellarem ji můžete potkat na Chodovské tvrzi, v hudebních a literárních kavárnách. Často je hostem Jiřího Hoška, našeho předního violoncellisty a nejen hudebního mága, na jeho nyní už velice prestižním festivalu Nekonvenční žižkovský podzim. Jsou ovšem i chvíle bez mikrofonu a potlesku publika.  
“Starám se u mámy trochu o zahrádku a hodně jezdím polabskou nížinou na kole. Tam na Nymbursku tak teď činí skoro každý od narození  až do smrti..”
 

Dobře-li Marta Balejová zpívá? To není předmětem mého článku. Pojďte a poslyšte…. Chtěl jsem se jen na chvíli zastavit v té poněkud monotónní záplavě prakticky jednoho druhu muziky, valící se na nás z medií, na zahrádce, kde kvetou jiné kytky. Žijí tam lidé, kteří mnoho umějí a málo se o nich ví. Ať už zpívají swing, jazz – nebo šanson.

Jan Petránek psal tento text na hudbu Milana Jíry v  normalizační době, kdy mnozí šansoniéři a básníci měli dveře do medií zavřené a naopak se jim otevřely ty do kotelen a skladišť. Jejich společenství Šanson věc veřejná, vzniklé v únoru 1969, však všechny svízele přežilo a v současnosti se má čile k světu. I přes slušný počet křížků jeho slavných protagonistů, jakými jsou třeba Rudolf Pellar, Ilja Racek, Milan Jíra a další. Ve stínu protěžovaných superhvězd popového nebe, ochotných pro svou slávu a peníz udělat a zazpívat často cokoliv, stále tu existují nadšenci, interpretující písničky s myšlenkou. Ne nadarmo si někdy říkají Opravna duší. Jak se vlastně žije, paní Balejová, se šansonem daleko od země zaslíbené – Francie?

OHLASY k článku:    L.Háva / J.Vlastník:   Nejen o šansonech