Otevřená diskuze: MÉDIA NA TAPETĚ

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Otevřená diskuze:  MÉDIA NA TAPETĚ
k článkům
Vlastimila Marka: Podřezáváme si větev
a Pavla Loužeckého: Tak mě zase PRIMA vytočili ...

(11) ■ Zita Mudráková, autorka PN, 16.11.2005

Nejsem žádný hrdina, přesto mám sklon míchat se občas i do toho, co mě zrovna nepálí. I když to, co chci sdělit, nesouvisí tak přímo s tématem diskuse, přece do ní v čemsi zabředá.

Bylo to jednoho mrazivého únorového dne před pár lety, kdy jsem se s dcerou vyskytla na autobusovém nádraží v našem městě, nacházejícím se nedaleko základní školy. V době, kdy končilo vyučování a mládež se rojila ze školy, zahlédly jsme hlouček děcek, lépe řečeno shluk, a uprostřed nich dva zdatné zápasící cvalíky, v té chvíli už do půl těla nahé. Teplota tak mínus pět, docela kosa na to, být nahý. Kluci to brali opravdu vážně, neslyšeli, neviděli, čistokrevný ring. Do toho zápasu se vmísila stará bába (já), která jim domlouvala: „Kluci, nechte toho, kluci, vzpamatujte se, slyšíte…?“ Byla to samomluva. Oni vůbec nevnímali. (Přiznávám, mohlo to skončit i hůř, mohla jsem třeba taky jednu koupit, minimálně mi mohli říct – bábo, nezacláněj). Pak jsem oslovila kolemstojící zevlující kluky, proč je nezastaví. Tady už jsem se odpovědi dočkala: A co máme dělat?
No nic. Taky jsem se dočkala hodnocení od své tehdy šestnáctileté dcery: „Mamko, ty jsi trapka!“ Řekla jsem jí k tomu ještě pár slov, čímž to skončilo.

Před krátkou dobou jsme v televizních zprávách sledovali případ dívky, již na vlakovém nádraží násilím odváděli dva muži kamsi, už si nepamatuji kam, kde ji znásilnili. Určitě to zůstalo v povědomí těch, kteří budou číst tyhle řádky. Zarážející na případu bylo, že nádražní kamera dívku a dva násilníky sledovala, a přesto to skončilo tak, jak to skončilo. Nikdo nezakročil. Dceru však velice popudilo, jak je možné, že kamera tenhle případ sledovala, a přesto dívku stačili znásilnit.

Teď jsem dospěla k bodu, abych navázala na příhodu, v níž jsem se vyskytovala v roli „trapky“. Připomněla jsem jí to, myslím, že svůj tehdejší silně pubertální názor (nepoutat pozornost, ať se děje, co se děje), alespoň mírně poopravila. Nevím, jestli bude mít příležitost – kéž by raději neměla – míchat se do nepravostí, a nevím taky, jestli to udělá. Mohu jen doufat, pokud by k tomu došlo, že jí to nebude připadat trapné…

A s panem Loužeckým, Markem i všemi, kteří zde diskutují a nelíbí se jim to, co se děje v médiích, souhlasím: nemusím se dívat na televizi, ale když se dívat chci, přeji si (vždyť si to přece PLATÍME), aby to, co vidí milióny zralých i nezralých lidí, nenavádělo k šíření zla.
Totéž ale platí o tisku – i tam se občas vyskytují dokonalé „návody“, a nejvíce žasnu u těch, jimiž se potenciální nespokojenec může nechat inspirovat k teroristickým činům. Všichni bohužel víme, že kromě jiného jde především a v první řadě o penízky. O honbu za tím, kdo víc, kdo lépe, kdo přitažlivěji, o ten nekončící maratón, který by bylo zapotřebí zatrhnout. Ať se běžci na chvilku zastaví a porozhlédnou… Po čem? Pravda, budou zas Vánoce, a další běžci finišují… To budou zas žně… A tak dále.

P.S. Vůbec nechci být negativní, věřte mi. Zastavuji se a rozhlížím každou chvilku. Jsem trapka.
Zita Mudráková

(10) ■ Oldřich Průša, čtenář PN, 16.11.2005

Mediální vraždy: za agresivitu krásnější
V posledních týdnech jsme byli prostřednictvím sdělovacích prostředků svědky vyšetřování několika dokonaných vražd. Oběťmi byli obyčejní lidé. Vrahy byli také obyčejní lidé, akorát se stali vrahy. Policisté vyšetřují, proč zabíjeli, jaký měli motiv. Zkoumají, z jakých pocházejí poměrů. Psychologové se snaží vysledovat příčiny, které je přivedly tam, kde se octli. Společnost se bojí, kdy se stane další podobný případ. Dopadení pachatelů bylo pro policii tu snadnější, tu obtížnější, tu pomohla náhoda, tu občané, tu práskač.
Co si v této souvislosti myslet o našich sdělovacích prostředcích, které nám toho zprostředkovávají čím dál více a podrobněji, když se tyto případy dostávají na první místa prvních stánek nejčtenějších novin. Napadá mne jediné slovo, vlastně dvě – bulvarizace, peníze.
Bulvarizace a peníze se staly též motivem všech zúčastněných nové hry - před kamerou, za kamerou, každý musí stát, v případě reality show, které jsou na diváky připraveny zaútočit po stisknutí knoflíku ze všech stran. Odborníci je také ze všech stran zkoumají a zásobují veřejnost svými úvahami a úsudky.
Jak ale reagovat na fakt, že se kdokoliv z nás může stát prostřednictvím televize účastníkem „vědomostní soutěže“, vysílané v přímém nebo téměř přímém přenosu, ve které, když dotyčný neví správnou odpověď, dostává od zamaskovaného střelce přímý zásah z paint ballové pušky. Aby to snad nebylo málo akční, tak správná odpověď znamená alespoň výstřel vedle hlavy. Opakuji – střelba na živého člověka, do živého masa, vše v hlavním vysílacím čase. Jak tyto informace zpracovává hlava dítěte, dospívajícího, nespokojeného… Co od některých z nich můžeme čekat až se setmí, zítra, za pár let? Do jaké míry je takovéto chování návodné a společensky nebezpečné?
Jak se k tomu postaví Rada pro rozhlasové a televizní vysílání? Jak další kompetentní?
Zajímá tento fakt ještě vůbec někoho? Nepokračuje pod patronací státu postupná likvidace úcty jednoho člověka k druhému? Nedochází k cílené likvidaci hodnot, které by měly zůstat svaté? Nemohl a neměl by být toto obsah práce církve, místo handrkování se o vlastnictví Chrámu? Nepřipravuje se tímto způsobem něco mnohem horšího? Nedostane se postupně výchova ke střelbě na člověka do školních osnov? Který Velký bratr diriguje Velkého bratra?
Na závěr přání hezkého státního svátku – výročí založení republiky, ve které se většina z nás narodila, žila a měla ji ráda. Nezačalo to vše zčásti právě v té době, kdy nám byla vlast rozpadnuta?
Nazdar, vážení spoluobčané, a hlavu vzhůru, třeba právě vás netrefí.

(zmiňovaný pořad odvysílala TV Nova ve středu 26. října 2005 večer)
Oldřich Průša

(10) ■ Jana Stuchlíková, autor PN, 16.11.2005
Obávám se, že se ocitáme na nepříjemné spirále. Její počátek je někde v předminulém století, kdy první krystalky začaly šířit informace posluchačům. Tyto informace dozajista obsahovaly jednoduché sdělení, že se přihodilo to a to.
Postupem času byl samotný poslech málo, přidal se obraz. Nejprve malý černobílý obrázek, který v prvních divácích vyvolával nadšení. Vysílání probíhalo pár hodin týdně a lidé se scházeli, aby si vychutnávali ten zázrak techniky.
Zázrak techniky se postupně zdokonaloval až po velkoplošné barevné plazmy. Ruku v ruce se zdokonalováním přístroje se zdokonaloval a v poslední době také „ještě více zdokonaluje“ způsob prezentace informací. Informací je nejen více a více, ale způsob jejich podání se vyvíjí stylem „s jídlem roste chuť“, takže co bylo před deseti lety odvážné, dnes nestojí za povšimnutí.
Bohužel, i tenhle vývoj má své hranice a ty jsou překračovány do té míry, že mnohdy nejsme nezaujatě informováni, ale dozvídáme se „jak na to“. Někteří jen obrátí oči v sloup a pomyslí si své. Jiní se nechají inspirovat a to je pak průšvih. Další si dokáží dát dohromady souvislosti a jasně si uvědomí, že nejenže nechtěně „ví jak na to“,ale zřetelně jim dochází důsledky stále „dokonalejšího, zajímavějšího a poutavějšího“ zpravodajství, a také, že únik před takovou formou a způsobem prezentace informací je čím dál menší. Pak už nestačí řešení jednotlivce, že vypne bednu a vede své děti k tomu, aby se dokázaly bránit. Tehdy je zapotřebí zvednout ruku pro apel na patřičná místa, za účelem ujasnění pravidel a jejich dodržování.
Zvedám ji.
Jana Stuchlíková

(9) ■ aTeo, autor PN, 16.11.2005

Vážení VyTočení,
nerad vám kazím hru, původně jsem ani reagovat nechtěl, avšak oba články i reakce na ně jsou na můj vkus příliš jednostranné. Hodnotí z různých úhlů pohledu v podstatě totéž. S neskrývaným pobouřením a znechucením poukazujete na neslýchanou agresivitu komerčních televizních stanic, jež jsou příčinou všeobecné pokleslosti morálky a hrozí nás zadusit tím nejodpornějším svinstvem včetně navádění k trestné činnosti. Dejme tomu. Ale představme si modelovou situaci, že nějaký Velký inkvizitor mávnutím ruky zauzlí všechny přenosové signály, naše televizní přijímače oslepnou a oněmí, v éteru se rozhostí „absolutní“ ticho… Stanou se tím lidé lepší? Budou naše děti méně ohroženy nevhodnými příklady? Bude na ulicích bezpečněji? Co je vlastně větší zlo… odvysílat pořady, jež sice vytáčejí osvícené jedince, avšak spolehlivě působí na cílovou skupinu, zvyšují sledovanost a tím i zisky mediálních impérií nebo se uchýlit k cenzuře, jednoduše je zakázat a nelítostně trestat prohřešky proti pravidlům hry, jež stanovila menšinová morální elita zabedněné, leč zdrcující většině? V Rusku žádnou reality show neznají. Jsou snad proto průměrní Rusové vyspělejší a méně vypatlaní, než průměrní Češi? V Afghánistánu či Iráku je televize přepych, krutá a surová SurRealityShow tam probíhá denně na ulicích, přestože k nim byla velkoryse vyvezena „civilizace a demokracie“. Vážně, mně vždycky spíše děsili inkvizitoři a fanatici, kteří vědí, co je správné a od toho nesprávného by mě ochránili třeba i proti mé vůli… Děkuji, ale raději si ponechám svůj lehce pomýlený, smířlivě ironický nadhled, který jsem už onehdá vysvětlil na tomto webu zde: https://www.pozitivni-noviny.cz/474.html
P.S.: Názory jsou přece od toho, aby se rozcházely… nebo snad ne?
aTeo

(8) ■ Jan Kuthan, autor PN, 16.11.2005

Milí přátelé, problém cítím stejně, a tak přikládám svou trošku do mlýna. Osobně nevidím jiné řešení, než striktní, jednoznačně založené na zákonech. Jedině zákony mohou účinně bojovat s tím, aby televize nevysílaly krváky, „návody“ k trestným činům, vulgarismy apod. A nejde jen o televizi, jde také o počítačové hry. Střední, natož starší generace vůbec netuší, jaké hry dnes vychovávají malé děti, které sotva ovládají základní počty a první písmenka. Snad nejoblíbenější jsou střílečky, kdy se dítě „převtělí“ v kriminálníka, jehož úkolem je zabíjet, zabíjet, zabíjet... Čím více krve, čím více způsobů, jak zabít, tím lépe. Takže sedmiletý kluk umí virtuálně chodit městem, jednomu chodci dát baseballovou pálkou, druhého chodce probodnout nožem, dalšího zastřelit, zmrzačit, zmlátit, znásilnit, skalpovat, rozřezat atd. To je naprosto běžná „výchova“ dnešních dětí, která se neřeší a která přitom v lidech vyvolává permanentní agresi, touhu po „akci“. Volejme tedy po zákonech, které dokáží těmto nešvarům zamezit, jednoduše je zakázat. Hranice demokracie je podle mého soudu namalována krví a společnost ji dnes a denně překračuje.

Zrovna tak by měly být tvrdší pravidla na vulgární vyjadřování v médiích - alespoň tedy před 22. hodinou. Ubožáci ve střižnách a za režijními pulty schválně vybírají momenty, kdy na sebe „obyvatelé vily“ křičí, nadávají si a mluví sprostě. Kolikrát v daném sestřihu o nic jiného nejde, než že si dva lidé vymění vulgarismy nejhrubšího zrna. Směšně pak působí „propípnutí“, schválně udělané tak, aby byl slyšet alespoň nástin nadávky a bylo tedy každému jasné, o jakou konkrétní nadávku se jedná. Děti se báječně baví „luštěním“ těchto výrazů a jejich následným používáním. Nehledě na to, že jejich uznávané vzory, kterým jsou schopny posílat miliony esemesek, denně vykuřují cigaretu za cigaretou, denně chlastají, pomlouvají, projevují se psychicky velmi labilně atd.

Komicky pak působí pondělní fotbal na Primě. Lidé mohou posílat esemesky, které v průběhu zápasu občas proběhnou ve spodní části obrazovky. Moderátor nezapomene zdůraznit, že zprávy s vulgárními výrazy nebudou zveřejněny. Že by mravní polepšení? Kdepak, takovéto esemesky jim totiž na sledovanosti nepřidají a tolik nevydělají, jako vulgarita zvolená daleko „vhodněji“.

Jedině správná legislativa a tvrdé postihy na úrovni příjmů z takovýchto pořadů mohou věci vyřešit. Je nejvyšší čas procitnout, protože doba jde rychle dál a co se včera zdálo nepřiměřené devadesáti procentům populace, nad tím se zítra pozastaví hrstka lidí. Za pár let už nebudou naše děti zajímat pohádky, budou chtít vidět horory a střílečky. Musí se to přeci řešit jinak, než že si všichni pro svou „bezpečnost“ začneme kupovat zbraně...
Jan Kuthan

(7) ■ Pavel Loužecký, vydavatel PN, 15.11.2005

STAČÍ JEN VYPNOUT TELEVIZI?
Již v několika předchozích ohlasech se objevil názor, že pro vlastní ochranu nás a našich dětí před působením nežádoucích televizních pořadů STAČÍ PŘECI TELEVIZI JEDNODUŠE VYPNOUT a že od základu JE TO VŠECHNO POUZE OTÁZKOU VÝCHOVY. Je-li toto řešení postaveno takto, odděleně od dalších souvislostí, pak s ním mohu jen vřele souhlasit a klidně ho okamžitě podepíšu.
Jenže!!! Můj článek byl o tom, že v TELEVIZNÍM ZPRAVODAJSTVÍ jsou lidem předkládány konkrétní návody na to, jak působit zlo, krást, vraždit a beztrestně zneužívat lidí.

Nikdo mi asi nevymluví, že je prospěšné sledovat denně zprávy, vědět co se u nás i ve světě děje. Já prostě nechci vypínat televizi v okamžiku, kdy mi někdo ve zprávách začne hučet do hlavy návod, jak se dají ideálně přepadávat důchodci. Já chci jediné: aby tyto návody PROSTĚ VŮBEC NEBYLY VYSÍLÁNY, protože tam nemají co dělat! Neboť i kdyby inspirovaly k činu jen jednoho jediného delikventa, tak je to konání vysoce protispolečenské, které musí být nutně eliminováno zákonem.

Máme-li funkční Radu pro televizní a rozhlasové vysílání, jíž denně dochází kolem deseti stížností občanů na pořady s tématikou reality show, a která za různé prohřešky nedávno už několikrát udělila komerčním televizím miliónovou pokutu, tak proč by nemohla tato Rada udělit stejně tvrdou pokutu i za odvysílání REPORTÁŽÍ PŘÍMO NAVÁDĚJÍCÍCH KE ZLOČINU?
Nechť Rada v této věci stanoví nějaký kodex, podle kterého bude tyto věci posuzovat, a odešle ho všem televizím jako své pravomocné rozhodnutí s tím, že od určitého data bude podle tohoto kodexu posuzovat jednotlivé pořady. To mi připadá jako poměrně jednoduché řešení, jehož přijetím by se nemuseli unavovat ani poslanci ani senátoři, nemluvě o prezidentu republiky.

Vypnout reality show v televizi mohu. Také to sám dnes a denně velmi důsledně dělám a všem to vřele doporučuji. Ale nechtějte po mně, abych se na televizi nedíval vůbec! Tudy cesta nevede a nikdy nepovede. Možná se jí vydá pár tisícovek „vysoce osvícených“, ale ty milióny „normálních“ lidí televizi zůstanou věrni. Ale zároveň jí zůstanou i ohroženi, protože si třeba sami nedokáží nebo nebudou chtít uvědomit souvislosti. A právě tyto lidi je potřeba ochránit shora, z pozice státu, třeba i formou jakési DOČASNÉ MEDIÁLNÍ CENZURY (byť to zní hnusně nedemokraticky).
Když tuto SEBECENZURU nemají naše média zakódovánu sama v sobě, tak si jí musíme prostě vynutit „finančním násilím“ (pokuty). To jediné na naše dosud nevyzrálé, „kapitalisticky-tržní“ mediální prostředí zřejmě platí.

Pavel Loužecký

(6) ■ Jitka Stošická, čtenářka PN, 15.11.2005

Jak z toho ven ... aneb Čeho jsem nebyla svědkem a moc bych si to přála
V autobuse sedí starý pán a proti němu mladá maminka se synkem. Asi čtyřletý hošík si pohupuje z dlouhé chvíle nožkama.
Starý pán si poposedá a uhýbá. Když synka nenapomenula matka, ozve se pán s prosbou: „Dávej, prosím tě, pozor, ať mě nenakopneš. Operovali mi koleno a mám ho moc bolavé, víš?“
Hošík se s očima upřenýma na pána posune ještě o kousek. Aby dosáhl ...
Pán se tedy obrátí na matku a než může cokoli říct, ozve se z jejích krásných úst: „Nevotravujte, vždyť máme svobodu, tak si může dělat, co chce!“
Autobus přijíždí do stanice a mladík, který vše sledoval zavěšený nad zúčastněnými, vyndal z pusy žvýkačku a lípnul jí ženě na čelo. Do jejího nadávání s klidným hlasem pronesl: „No co je, dámo? Máme svobodu, ne? Tak si dělám co chci ...?!“ a vystoupil.

PS. Zeptejte se učitelek mateřských škol, jaké jsou dnes děti a jejich mladí rodiče! Zeptejte se učitelů na základních školách, jestli by nebyli pro zavedení předmětu Základy slušného chování ...!

Jitka Stošická

(5) ■ Jitka Dolejšová, autorka PN, 15.11.2005

Budka
Byla jednou jedna budka. Ale nebyla to obyčejná budka. Byla to televizní budka. A ta budka měla jeden zázračný knoflík. Ten když jste zmáčkli, tak nastalo TICHO. Vlastně to nebylo docela obyčejné ticho. Bylo to ticho plné zvuků. Zvenku byla slyšet ptačí serenáda, pes zakňučel ze spaní. Prvňák nahlas slabikoval z pohádkové knížky, mimino si spokojeně broukalo v postýlce. Z máminy žehličky zasyčela pára, na sporáku probublávala polévka, v koupelně bzučel tátův holicí strojek. Jenom ta budka telebudka mlčela…

DOUŠKA (DO OUŠKA): Čím to jenom je, že ten zázračný knoflík nějak neumíme najít včas…
Místo tečky:
„Mamí, můžeme se koukat na televizi?“
„Můžete, děti, ale nepouštějte si ji!“

Jitka Dolejšová

(4) ■ Libuše Čiháková, autorka PN, pan Vrabec, čtenář PN, 14.11.2005

■ Ano, pane Loužecký,
tak to má být. Když už člověk něco kritizuje, tak by měl současně navrhnout řešení k nápravě. Když kolem sebe slyším jen kritiku a nadávání na všechno a na každého, tak se neudržím a oženu se slovy: "Když nepomůžeš, tak neubližuj!"
Zkrátila jsem si citát dalajlámy: "Je nutné pomáhat ostatním nejenom v našich modlitbách, ale i v našem denním životě. Pokud zjistíme, že nemůžeme pomoci ostatním, to nejmenší, co můžeme udělat, je upustit od toho, abychom jim ubližovali... Jeho Svatost dalajláma".
Toto se pro mne stalo denním mottem a fakt mi pomáhá. Myslím, že by to byla dobrá rada i pro ostatní. A taky nemám ráda farizeje. Nadávat doma, a když přijde na věc - "já nic, já muzikant". Za takové lidi se stydím. To raději "páchám dobro" a nesu kůži na trh.
Zdraví Libuše Čiháková
-------
■ Článek jsem si přečetl a z plna srdce s ním souhlasím. Na rozdíl od své "lepší polovice" paní Čihákové jsem okamžitě prohlásil, že není negativní, přestože se v něm o negativních věcech píše. To proto, že hledá a doporučuje řešení, východiska. Bohužel dnešní svět je takový, že mu spíše vládne zlo než láska, klid, mír, vzájemná vstřícnost. A kdybychom to brali do důsledku, moc témat ke psaní bychom neměli. Ono jde především o to nenechat se otrávit a za to dobré bojovat. Všemi prostředky.
Zdraví Vrabec

(3) ■ MUDr. Radim Uzel, autor PN, 14.11.2005

Pozitivní noviny občas přebírají funkci duté vrby, do které přispěvatelé šeptají své bolesti a strasti, aniž by se dočkali skutečně pozitivního ohlasu ze strany rozhodujících a mocných. Zaplaťpánbůh aspoň za tato šeptaná nebo tiše pronášená slova. Aspoň se vzájemně utvrdíme ve svých názorech, a pokud bude opravdu hodně lidí své protesty pronášet polohlasně, snad se ty hlasy dohromady spojí v jeden silný nesouhlasný a protestní křik.
Opravdu se mi chce silně řvát, když sleduji zpravodajství soukromých televizních stanic. Obzvlášť TV Nova se vyznačuje zásadou, že vítaná je každá zpráva o násilnostech, zlodějinách, podvodech a zločinech všeho druhu. S hrůzou pak zjišťuji, že naprostá většina těchto nepravostí působí návodným dojmem, ti zločinci jsou vlastně favorizováni, jejich často odporné počínání se náhle jeví jako následováníhodné. Informační hodnota tohoto zpravodajství je téměř nulová a všechno je pronášeno lajdáckou výslovností, nápadně připomínající verbální komunikaci pacientů na uzavřeném psychiatrickém oddělení.
Za své čtyřicetileté lékařské praxe jsem byl svědkem nepřeberné řady lidských tragédií, katastrof a všemožných ran osudu. Navíc praxe soudního znalce z oboru lékařské sexuologie mne často postavila tváří v tvář situacím, které by vyrazily možná dech i otrlým a češtiny neznalým postpubertálním „redaktorům“ soukromé televize. Ze židle mne však zvedne statistika, která tvrdí, že tato žumpa má dvojnásobnou sledovanost než jakž takž seriózní zpravodajství televize veřejnoprávní.
Ano, je to právě zlaté tele „sledovanosti“, kterému se klaní všechna média, kterým se kdysi za komunismu říkalo „hromadně sdělovací“. Co asi pudí obecenstvo ke sledování pologramotných flákačů v různých „vilách“ a „domech velkého bratra“? Jaký užitek mají z jejich jalových a hloupých řečí? Opravdu se jim líbí vulgarity, za které by se styděl i hostinský Palivec? A tisková média téměř bez výjimky tento cirkus ještě podporují popularizací různých pochybných „celebrit“, jejichž jedinou předností jsou sprostá slova, flákačství, opilství, kouření a sexuální exhibicionismus na úrovni nejpodřadnějších odpudivých pornografií.
Na rozdíl od většiny mravokárců se nedomnívám, že by nápravu zjednala přísná cenzura a pokuty udělované různými dohlížejícími orgány. Staletá pravda o zakázaném ovoci platí i v novém tisíciletí.
Náprava musí začínat v každé rodině. Pokud budou rodiče se zájmem sledovat každodenní krvavou podívanou v televizních novinách a radostně se těšit na to, jaké moudrosti budou zase proneseny v různých vilách, nemohou od svých potomků čekat, že si místo toho třeba něco hezkého přečtou.
Já sám teď ze sebe nedělám nějakou fajnovku. Taky jsem už v televizi shlédl věci, kterými bych se raději nechlubil. Ale od těch dob, kdy hlavní vysílací dobu obsadily různé stupidní „reality show“ mám opravdu více času, za což těm televizím děkuji. Pohled do vily jsem zatím vydržel nejdéle 3 – 4 minuty. A nedívá se na to dokonce ani můj patnáctiletý vnuk, čímž mne docela mile překvapil.
MUDr. Radim Uzel

(2) ■ Václav Židek, předseda redakční rady PN, 14.11.2005

Včerejší článek Pavla Loužeckého „Tak mě zase PRIMA vytočili…“ mě dokázal citelně zasáhnout, takže jsem musel zasednout a písemně vyjádřit to, co v posledním čase sám, pod vlivem nekulturních televizních pořadů, prožívám. Stále zřetelněji si uvědomuji tu hrozbu, která by se neměla v žádném případě podceňovat, a že je potřeba v tom začít něco dělat - bubnovat na všechny strany a vyburcovat všechny slušné lidi, aby byla zjednána co nejrychleji náprava.
Pozastavuji se nad tím a ptám se: mají tvůrci těchto televizních paskvilů vůbec děti? A když je mají, vědí že je mají a nebo je jim jedno, co z nich jednou vyroste a jak se k nim později budou chovat?
Mrazí mě nepříjemně v zádech a dostávám strach! Budeme-li k tomu všemu, co se děje, jen nečinně přihlížet, tak vlastně se vším souhlasíme, zaséváme vítr a jednou sklidíme bouři!
Proboha, proč je náš národ tak pasivní a tolik lidí se „kulturně“ ukájí sledování nemorálních programů typu reality show, nestydí se šmírovat „klíčovými dírkami“ svých televizí a nedokáží bojkotovat svinstva, o kterých píše Pavel Loužecký a už mnohokrát předtím psal ve svých článcích Vlastimil Marek.
Sám nevím, jak začít, aby se už konečně podobným úchylnostem zabránilo. Psaním protestujících dopisů pohlavárům televizních programů asi nic nezmůžeme, ti mají před očima jen své osobní komerční zájmy; proto jsou hluší a čest a morálka je nezajímá.
Já sám televizi nesleduji už mnoho let hlavně proto, že jsem se na to už nemohl dívat. To, co se v našich televizích vysílá, se dozvídám jen od svých přátel. Ale to je málo (že se na televizi nedívám já sám)! Je potřeba, aby totéž udělala většina z nás.
Je mi jasné, že docílit toho, aby lidé přestali sledovat televizi ve větším množství, je asi nemožné, poněvadž těch, kteří jsou na TV závislí, je drtivá většina, a přestože mnozí na oko některé programy odsuzují, sledují je pečlivě stále. Zřejmě už bohužel zapomněli, že jsou i jiné formy zábavy, a nedovedou si vůbec představit, že by se mohli bavit jinak.
Odjakživa jsem byl odpůrcem cenzury, ale jak nyní zjišťuji, naše společnost není pro "tohle" zralá. Když se už dělá sprostotě a zločinnosti skrytá či nepřímá reklama, měla by se cenzura zavést v zájmu všech lidí.
Připojuji se tímto nesouhlasem k Pavlu Loužeckému a vyzývám všechny čtenáře Pozitivních novin, aby nám napsali své připomínky a nápady, jak konečně účinně zabránit šíření této nebezpečné infekce prostřednictvím nezodpovědných televizních papalášů, kteří vidí jen jedno: sledovanost a co nejvíce peněz.
Václav Židek

(1) ■ Ondřej Suchý, autor PN, 13.11.2005

Pavle, právě jsem si přečetl Tvůj nový příspěvek. Ty mi snad čteš myšlenky! Napsal jsi vše přesně! Naše reality show by se mohla jmenovat VyTočení.
Zdraví Tě Ondřej

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 11. 2005.