Literatura – Zamyšlení
Drobná srdečně adventní
Bylo to v noci. V hluboké prosincové noci před mnoha lety. Ležel jsem doma v posteli. Zničehonic jsem se tehdy probudil, aniž bych sebeméně tušil, co se kolem mě děje. Dva dny předtím jsem se setkal s jedním svým známým - výtvarníkem
Egon Wiener: Výjimečné podstávkové domy
Tak jsem uvažoval o tom, kam a do jaké školy marketingu chodili takoví obři obchodu a výroby, jako Baťa, Ford, Rotschildové, a desítky dalších veleúspěšných businessmenů, bez kterých by to prostě ve světě nefungovalo. Došel jsem k závěru, že tihle pánové do žádných škol obchodu, ba do vůbec žádných škol moc nechodili. Většinou se jim nedostávalo peněz na vzdělání, nebo školy typu "jak úspěšně prodávat, vyrábět a pracovat s lidmi" vůbec neexistovaly. Pak se ovšem naskýtá otázka, odkud věděli, jak na to…
Egon Wiener: Co všechno uvidíte z okna vlaku jedoucího z Liberce do Žitavy
Starýmu Reichlovi shořelo všechno. Ruda mi přeříkával, co všechno si včerejší požár Schwabovy textilky v Machníně - Hamrštejnu vzal. „No a co mu zbylo?“, chtěl jsem Rudu zastavit. „Holinky, fakt jenom holinky,“ chrlil ze sebe Ruda. A pak jsme se smáli a smáli, jako dva blázni. Bylo nám pět a vůbec nám nedošlo, jaká významná továrna právě vzala za své. Byli jsme zvyklí na to, že kolem nás stále někde hořelo, umírali lidé, stále nás někdo před něčím varoval. Marně. Válka skončila před pár lety a všude číhalo na zvědavé kluky nebezpečí.
Jan Řehounek: Nejkrásnější prázdniny
Tehdy, na konci padesátých let, byla na českém venkově v plném proudu kolektivizace. Když těsně po Novém roce přišli za mým dědou agitátoři z národního výboru, kteří s sebou vzali souseda Štefana – sedláka, který už podepsal, strašně se rozčílil. „Ne a ne! Do žádnýho kolchozu mě nedostanete!
Nemoc je jen špatná písnička
Tvrzení, že „každý zvuk je hudba“ ocení a docení jen ten, kdo se promeditoval a možná i protrpěl ke zjištění, že ucho slyší vždy jen v dokonalých intervalech (tzv. hudba sfér), ale mozek současníka ty dokonalé frekvence „překládá“ ...
Balada o servírce Hance (1/5)
„Počkejte, slečno Rynešová! Hanko. Posvítím vám!“ řek Raška. Zved mý kolo a roztočil pedály. Žárovka vyplivla trošíček světla na výčepní pult, takže jsem konečně nahmatala číšnický nůž a otevřela starýmu Raškovi poslední pivo; čtvrtý.
Milan Turek: Zmrazená muzika
Pro blaho duše tam musí člověk stát na té zemi, opřít se rukou o bečku, pohladit futro a usrknout slzu, co zbyla v skleněné trubce vinařova nástroje. A ani nebude nikdy slast bez kamarádova ramene obejmutí, daleko uprostřed noci zavýsknutí a ztracené písničky. Nikdo tam na internetu nenajde stisk ruky nad ránem při loučení a tón vzdalujících se přátel.
Radka Jurkovičová: O zlomeném srdci / Chudinka obecná
"Ty už mě nemáš rád…?“ Napůl výčitka, napůl otázka. "Mám tě rád…“ brání se dotyčný chabě, pokud nepřejde rovnou do protiútoku. Ostatně, co říct na takové nařčení. A vzápětí přijde další: "Zlomil jsi mi srdce..!“ (rozuměj: přišla jsem o své iluze) Následuje srdceryvná scéna, jejímž cílem je, aby se dotyčný cítil alespoň tak špatně (raději hůře), než ta s domnělou frakturou.
Jaroslav Volf: Hříbě
Když viděl, jakou mají spolužáci i kantoři dobráckou legraci z jeho ranních a odpoledních tréningů, ještě jim to pro pobavení vylepšil. Na levou zadní kapsu džínek si nažehlil na plátně ručně namalovanou kulatou značku nejvyšší dosažitelné rychlosti 15 km, jakou mívají nákladní auta, a za pravou zadní kapsu si zatkl za klips červený blikač na kolo. A hned bylo klusání o třídu zábavnější.
Pavel Vrána: O důležitosti správného úsudku
Podivná zima pokračuje. Zimní a jarní teploty se už nestřídají po dnech, ale po hodinách. Ráno a dopoledne je obleva, po obědě přituhne a nějakou dobu sněží a večer zase taje. Nějaký sníh sice kolem nás ještě na svazích leží, ale okolí chalupy, tam, kde jsme sníh odklízeli, je blátivé. Jenom smrky na vršcích okolních kopců mají bíle namrzlé koruny a z dálky vypadají velmi malebně. To se ale týká jenom poměrně vzdálených kopců. Naše nejbližší okolí je vlhké a smutné, k procházkám neláká, a tak trávíme čas doma, u televize, při poslechu hudby a čtením.
Miroslav Sígl: Jaké je vaše životní krédo?
HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA, snaha vytvořit si vlastní filozofii anebo řídit se filozofií jiné autority, víra v Boha, víra v život sám, víra v sebe samého - to všechno lze nalézt u osobností, které se veřejně vyjádřili o svém krédu. KRÉDO čili souhrn názorů či přesvědčení, založené na víře, má svůj původ v latině. Credo = věřím. To je počáteční slovo křesťanského vyznání víry, tak začíná modlitba.
A klidně si postupně zešediví
Kolem projížděla auta, tramvaje, autobusy a chodili lidé. Ve vzduchu byl cítit mrazivý prosincový den. Rackové prováděli neúnavně své nálety na kousky rohlíků a vánoček, které házely mladé, starší i nejmladší ruce do vzduchu a do vody ...
Věra Ludíková: Vybírej z úhlů pohledů...
Tak dlouho hledáš v dávno zapsaných slovech, v starých knihách i v knížkách současníků, tak dlouho hledáš právě taková slova, která by hovořila za tebe, která by vystihla právě tvoji situaci, tak dlouho je hledáš, až si je sám zapíšeš na papír, sazeč je přepíše a urovná do stránek, tiskař možná vytiskne a knihař sváže. Mezitím se mnohé změní a ty se udiveně dočítáš o někom, kdo už došel o kus dál, než jak ho popsalo tvoje pero ...
Jana Pilátová: Milý deníčku (1)
Představme si to. Úřady by se vyprázdnily na vedoucích postech, které jsou stejně pouze k tomu, aby na nich osoby za tučné prebendy cirkulovaly dle momentální volební nálady v té či oné lokalitě. Státní rozpočet by tím ušetřil nemalý peníz, za který by se daly například pořídit potřeby pro imobilní občany nebo by těžce nemocné děti mohly získat naději na lepší péči.