Literatura – Zamyšlení
Martin Kašpar: Uplakané Vánoce
Na Štědrý den pršelo. Řekne-li se "Vánoce na blátě", už se nad tím nikdo nepozastaví, je to běžný jev posledních mnoha let. Vzpomínám na Vánoce před 40 lety, kdy sníh od svatého Martina jen zřídka přečkal vánoční svátky. Většinou byla obleva, ale když se někdy poštěstilo a na Vánoce byl sníh, většinou moc nemrzlo. Takže letošní uplakané Vánoce nejsou žádnou výjimkou. Vlastně jsme to tak nějak všichni čekali. Jen si vždycky bezmocně povzdychneme. Hlavně když budou veselé, plné slavnostní atmosféry a hojnosti jídla.
Danuše Markovová: Pes, který zakopával ve tmě
Každý z nás občas musí zakopnout či klopýtnout, aby se pro příště poučil z chyb. Někomu se to podaří hned zatepla zrána. Pak takovéto zakopnutí, kterému by spíše příslušela jiná předpona, se neobyčejně zbrkle promítne do ranního vstávání. Nejenže není čas na mžiknutí oka, natož na dlouhé přemítání. Do reality jsme vrženi střemhlav zdravou nohou, jejímž hnacím motorem je nakopnutá. Dostává nás do takového kalupu, jaký jsme naposledy zažili na základní škole při hodině tělocviku, když jsme v družstvech zápolili, kdo nejrychleji doskáče po jedné noze k vytyčené metě.
Egon Wiener: Lodní turistika v Libereckém kraji
Dobrý den, pane kapitáne… Začínám, jako bychom si esemeskovali, nebo psali e-mailem. Ještě jsem na Vaši loď nenastoupil, nejsem si docela jistý… Ne, nemyslím, že bych Vám psal, že se bojím, že má příprava na setkání s Vámi a Vaší lodí je mých pár minut plavby na kanoi. Že nejdál jsem plul na nafouknuté pneumatice od traktoru po Nise od mostu v Machníně k Pfeiferově fabrice. Ta Vaše loď je velký parník.
Danuše Markovová: Radost z nalézání
V životě stále něco hledáme. Dřív nebo později třeba i nalezneme, pokud jsme urputní a nehodláme se jen tak lehce a zbytečně vzdávat. U mě to bývá také tak. Sotva si skvělý okamžik z nalezení stačím vnitřně uvědomit či dokonce zažít, namísto něj se dostaví zvláštní neklid z klidu. Tato nedefinovatelná posedlost, popoháněná vnitřním hlasem nespokojenosti, ze mě dělá věčně hledající bytost. Nevím, zda je to dobře či ne.
Egon Wiener: Dřeváky | Chmel-kam s ním | Mít kliku, kličku
Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen. Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.
Vlastimil Marek: Podzimní sonáta
Ten den jsem v Praze v rozhlase předtáčel tři své pořady, a tak jsem dopoledne jel na kole z vesnice, kde bydlíme, do Kolína. Jako obvykle podél potoka Polepka a ulicemi přízemních domků až k nádraží. Tam si kolo zamykám a jedu vlakem, v prvním patře osobáčku, tichá jízda, noviny, idyla. Někdy jezdím do Kolína jinudy: přes vesnici až na kopeček, a pak úzkou asfaltkou, jen tak na jedno auto, mezi dvěma lány.
Jaroslav Kovaříček: Mít dobrou náladu je snadné
Stalo se mi nedávno při vaření, že se mi smekl nůž a já se řízl do prstu. Ranku jsem ošetřil, nebylo to nic vážného, ale přesto mi ta drobná nehoda přivodila blbou náladu. Ale vezme to několik dnů a můj prst se zahojí. Tak už to v životě chodí, že se nám přiházejí různé nehody, s tím nutno počítat.
Milan Markovič: Lož je predsa len zaujímavejšia
Mnoho známych príkladov veľmi výrečne dokazuje to, čo vlastne už dávno vieme: ľudia sú radi klamaní. Nie je to však len špecialita politikov – hovoriť svojim vďačným voličom o tom, ako je v krajine všetko v poriadku, akí sú spokojní a akí sú šťastní a koľko šťastia ich všetkých ešte len čaká. Ono sa to dobre počúva aj kdekoľvek inde a hoci národ za tým často aj tuší všeličo nie celkom príjemné, neprotestuje.
Anna Malchárková: Andělé mezi námi
Setkání s andělem máme všichni za sebou, a ani o tom nevíme. Nemají křídla a zlaté vlasy, ale stále jsou tu a ochraňují nás. Nikdo je nevnímá, protože neupoutávají žádnou pozornost, nekřičí, nejsou ani bohatí ani vlivní.
Setkání
Byla sobota ráno, Honza se pomalu probouzel. Kolik může být asi hodin, napadlo ho. Otočil se na bok, aby viděl budík na stole. Bylo za deset minut šest. Zkoumavě se zadíval směrem k oknu ve snaze odhadnou vývoj sobotního počasí.
Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem
Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...
Člověk v sídlišti – úprk do ticha
Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”
Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?
Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.