Dřeváky

Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen.

Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.

Dřeváky nosil chlapík s dlouhým nosem – Pinocchio a snad služky jako domácí obuv, když šly do chléva, dát kravám, kozám, koním, drůbeži. Dnes se nosí holínky, tehdy dřeváky. Nevím si s nimi rady. Teplé ponožky do nich v zimě, v létě zpocené nohy. Místo vyčistit - vyhoblovat, ekologicky zrušit, hodit do kamen. Měly ozdoby, byly barevné?

Umím si v nich představit vzor vší barokní krásy – Honzu, na hlavě beranici, na nohou dřeváky. Beraní kožich, vestu, pumpky a dřevěnou obuv. Nemá šněrovadla, není potřeba krém na boty, leštidla, kartáče. A pravděpodobně hodně vydržely. Dřeváky. V Čechách? Snad na Slovači. V Čechách opravdu nevím. Plzeňsko, jižní Čechy, kus Moravy? A hlavně … Hlavní město? Tam by se styděli. A určitě se nekradly. Jsi v … jak Baťa s dřevákama. Stereotypy přežívají. A o dřevácích tak málo.

Jejich klapot musel být slyšet na hony daleko. To jenom koně se svými podkovami museli být hlučnější. A jak se prodávaly? Spíš, kdo je vyráběl? Na pile, ševci, truhláři? Musela to být svinská práce, samé hoblovačky, suky, odpad do kamen. Úžasné teplo z rozpálených pecí, kde se topilo dřeváky. Zabýval se někdo jejich významem, odkud k nám přišly? Zda na ně byla někdy reklamace, jak šly na odbyt? Nesmáli se nám věční posměváčci, že jsme také ze dřeva? Neumím si představit vojáky v dřevěných kanadách. Snad vojenští pucfleci, sluhové, markytánky, pradlenky a to je vše. Navlékali si je lidé u doktora? V sobotu v neděli na zábavu? Chodili s nimi na mši svatou, do hospody, do synagogy? Musím se zeptat rabína nebo biskupa.

Lidové tanečky v dřevácích, proč ne? Dřevák, to byla výhra. Neuplavaly. Asi to nebyla jenom bída ani z nouze ctnost. Nic jiného nebylo. A dřeva bylo vůkol plný les…

Chmel – kam s ním?

Vy z Jablonce nad Nisou, Liberce, Chrastavy a ze zbytku České republiky, vzpomínáte na čas obvyklého nástupu studentů středních škol na česání chmele, směr Rakovník, Žatec, Roudnice, Litoměřice, Ploskovice, Horní Nezly…? V jednašedesátém si nás pozvali koresponďákem, který jsme při přijímacím pohovoru vyplnili, a tehdejší liberecká jedenáctiletka jich použila k našemu sezvání k nástupu na česání chmele. Věčné a šetřící. Jediné a poslední šetření, se kterým jsem se později na této škole setkal. Pozvání. Došlo a my jako tisíce dalších odjeli.

Jo, chmel počátku šedesátých let se spíš podobal tomu, o kterém psal E. E. Kisch z počátku století, než na který jste jezdili už vy v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jaké sklízecí stroje? Vše strhávat „růčo“ a ručně očesat do košů. Do věrtelů bábě, co vám je počítala. Žádné sušárny. Lopatou a prohazovat. A spaní? Na slamnících méně či více „růčo“ nacpaných. Byla to romantika? Nevím. Mohu to porovnat s česáním o 10 – 20 let pozdějším. Česáním strojním, na směny.

Vše bylo o únavě, o „vůni“ chmele, který nešel smýt, který byl všudypřítomný. O ešusech dokonale nemytých, o srandičkách, které druhý nepochopil. O dřině, která se nezdála. O pocitu zmaru a nechuti ráno vstávat. O učitelském dozoru, který nešel daleko pro facku. Spali jsme všichni pohromadě a pan profesor už chtěl také spát a tak udeřil.

O sázkách, kdo sní tu hnusnou housenku, kdo kolik piva vypije a jak ošidí bábu, co počítala věrtele. Vidíte, žádná romantika se nekonala a přesto většina, když vzpomíná, tak se usměje a zasní. Snad, že nám dosud byla většinou fyzická práce cizí, snad, že jsme tam byli tak trochu jako později ve vojenském přijímači, snad, že jsme se báli, styděli a byli rozmazlení…

Došlo nám to později a tak občas dnes zvedneme své tlusté zadnice a jedeme se tam podívat. Do Nezel, do Ploskovic. Je to padesát let. Je to vůbec možné? Půl století! Všude kolem je chmel jako tenkrát. Polovina června, vzduch se horkem jenom tetelí. V parku zámku roste tráva, stromy odkvetly. Všude voní lípa a na lavičkách posedávají důchodci… Tady všude jsme tenkrát byli my. Dnes jsou důchodci i z nás. To mě až zas tak moc netrápí, to, co jsem slyšel z rádia, je však něco horšího. Chmel už dnes nikdo nechce. Nevyplatí se ho česat, je ho všude dost ještě od loňska. Je to vůbec možné? A pak jsem to samé slyšel i z televize. Není se z čeho radovat, chmel nikdo nekoupí. A já myslel, že je to naše zlato…

Není to zrovna pozitivní zpráva. I když piva není nikdy dost. Jsem optimista, věřím, že se najde nějaký fištrón a chmel si očeše. Toho v Čechách nebude, aby si česká hlava s něčím takovým neporadila. Poradili jsme si vždycky se vším, proč ne s otázkou: Kam s ním?

Mít kliku, kličku

Mít kliku znamená mít štěstí. Kde se to vzalo, odkud to kdo má, mi zůstalo utajeno. Vím jenom, že mám kliku. Utekl jsem hrobníkovi z lopaty.

Čeština je prostě úžasná. Na všechno má vtipnou průpovídku. Žel, tady neplatí, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Chceš-li něco znát, musíš pro to něco obětovat. Nic není zadarmo a něco to stojí. Zjednodušeně řečeno, ani do hospody bez peněz nelez…

K té klice. Jsou různé a mají dost prozaický účel – něco otevírají a při štěstí, že mechanismus funguje, také zavírají. Asi tak tři kliky byly výjimečné a ty si pamatuji.

Klika v Dětřichově na postranní brance ve zdi u kostela ve středu obce. Vydržela na svém místě dobrých 200 let. Masivní, barokní kovářská práce. Kdo za ni vzal, držel v ruce staletí. Mohutná jak víra katolíka, německého sedláka i nádeníka. Generace ji tiskly nahoru i dolů, otevírala jim cestu k Bohu. Klika od vrátek do kostela. Vzalo mi dech, že tolik let tam vydržela. Ze silnice a tolika lidem na očích. Jako by tam měla zůstat do konce světa. No, vidíte, nezůstala. Tak někdy v tom osmdesátém roce minulého století ji ruka neznaboha ukradla. Klika zmizela a je bůhví kde. Řekněte, co je to za lidi, pokácí-li zdravý strom, ukradnou-li něco, co jim nepatří?

Druhá klika, snad ještě masivnější, byla na okrasném mřížoví na vratech měšťanského domu naproti liberecké radnici. Dům honosící se vraty, že kolem nemají obdoby. Panáček, co je koupil, ozdobil nejen dům, ale i město nevídaným kovářstvím. A klika byla třešničkou na dortu, jahodou ve skleničce se šampaňským. Kdo ji stiskl a měl tu sílu zatlačit, pak se mu vrata otevřela jak brána ke štěstí. Sezame, otevři se. Poctivá, stará rukodělná práce… Klika je rovněž pryč, vrata, dveře a mřížoví zůstalo jen proto, že zloděj by je neunesl. Kliku si odnesl snadno a dveřím vylomil jejich srdce. Kdo tohle pochopí, kdo tohle pochopí? Kdeže ti muži jsou? Copak je válka, že se loupí, kostelní zvony, bronzové kliky, barokní skvosty?

Poslední kliku mám já. Našel jsem ji ve vybourané suti vyvážené na skládku při opravě zámku a hradu Grabštejn před třiceti lety. Otloukala se omítka, rozbíjela se stará ztrouchnivělá okna a z jednoho rámu vypadla stará, původní, okenní klička. Tu jsem si vzal na památku. Mám mladší sestru kliky. Kličku. Ze štěstí jenom malý díl. Docela malou kličku.

Má zvláštní tvar – vzor, konec 19. století. Je z ušlechtilého kovu, pokrytá vrstvou staré patiny. Zároveň se starým oknem hleděla do krásné krajiny, dolů pod hrad, do obce Chotyně. Teď si ji prohlížím já a jsem jí nadšen. Je součástí mých akvizic, které jsem kdy v životě našel. Mám kliku, kličku chcete-li a přesto jsem šťasten a spokojen. Stačí mi, byť je malá, aby potěšila a rozjasnila můj všední den…