Literatura – Povídky
Antonín Suk: Ramlice | Bezpracný pych
„Tak a teď si ty ramlice remlujte sami! Já už sem starej!“ Takto se jednou moc a moc rozčiloval ve strojetické hospodě malý, rtuťovitý děda. Byl myslivec tělem i duší. Jen někdy mu flinta vhledem k jeho postavě byla trochu delší. To byly laufy nad hlavou a pažba skoro na zemi. Nemělo to ale vůbec vliv na jeho mysliveckou důstojnost. Ale k věci. Na Strojeticku se chytali zajíci do sítí a v té době to tvořilo nezanedbatelnou položku příjmu do státního rozpočtu, a to v tvrdých valutách.
Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem se zviditelnil
.jpg)
Člověk občas někam odloží brýle a pak je nemůže najít. To je celkem normální. Také já jsem minulý týden najednou nemohl najít brýle. No což, ony se najdou a nijak jsem se proto nevzrušoval. Když jsem je však postrádal i druhý den, tak jsem znejistil. Situace se stávala povážlivou. Začal jsem detailně hledat po celém baráku, u počítače, u stolků, v kuchyni, v kotelně. Nic. Pak jsem prošťoural i auto, zda mi tam někam nezapadly, hledal jsem i méně obvyklá místa, dokonce jsem nahlédl i do nákupní tašky manželky. Stále nic. Nezbývalo, než hledat mimo barák.
Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem honil sýkorku
Byl parný letní den. Parno a dusno neustalo ani v noci, a tak jsme otevřeli na noc dveře na balkon a šli si normálně lehnout, když před půlnocí nás začaly probouzet hromy a blesky a najednou i prudké údery do oken od deště. Žena vyskočila z postele (no, je přece taky mladší a nebolí jí tolik záda) a běžela zavřít dveře na balkon, kde už se začala tvořit od prudkého západního deště loužička. Jakmile ale pohnula dveřmi, vůbec si nevšimla, že někde u dveří se před tou sibérií (průtrž nebo příval s prudkým větrem) schovala sýkorka a ta vylekaná vletěla do ložnice, nejdříve do zrcadla, následně do zdi, pak opět do zrcadla, kde si myslela, že je pokračování pokoje.
Antonín Suk: Strýček Jirka
Nějak jsme se zapomněli u babky na lahvovém. Tak hluboko klesl strýček Jirka z Prahy. Pivo v Praze pil jen jako štamgast točené – plzeň u Šnelů na Malé straně. Tady v té naší zapadlé polodivočině mu musela stačit v partě méně otesaných, ale zato upřímnějších chlapů z polí a lesů obyčejná lahvová kutnohorská desítka. Proložili jsme ji ovšem občas větším či menším rumíčkem.
Jan Řehounek: Děsná divočina
Matěj byl chlapík k pohledání. Pod jeho rukama v truhlářské dílně se rodily nádherné věci - Nábytek od něj, to je klasa! prohlásil svého času jeden slavný pěvec z Národního divadla, v sadu pak pěstoval ty nejskvělejší meruňky a broskve a když přišel do hospody U Valtrů, nebylo nad něj lepšího kumpána. Jediné, co se mu nedařilo, byly ženy. Jakoby právě o něm notoval známý popěvek: Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí?
Zdislav Wegner: Kaliště (2/2)
Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.
Jitka Krpensky: Kuplířka – aneb Různé jsou cesty osudu
Potkávali se každé ráno, když některý z nich nezaspal. On na kole, ona pěšky. Nejprve se na sebe jen nejistě usmívali, po nějaké době se začali zdravit, a ve třetí fázi si už přáli hezký den – dál ale nedošli. I když to už byla, dalo by se říci „ dlouhodobá známost“, nic o sobě nevěděli, ale sympatie tu byla veliká. Dala mu jméno Adam.
Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)
Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm! Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál. „Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek.
Ivan Kraus: Houser
Mechanik seděl u okna a hleděl na liduprázdné náměstí. Jeho dopolední svačina sestávala jako obvykle z černé kávy a několika cigaret. Hostinský obsloužil dva zamlklé muže v rohu místnosti, přehlédl prázdnou hospodu a krátce bojoval se svým svědomím. Už tři dny dodržoval své předsevzetí, že se ničeho nenapije až do šesti hodin do večera. Teď stál za výčepem a cítil jak se ho zmocňuje zvolna deprese.
Luděk Ťopka: Drama při sokolím lovu
Byl to Ahmad, jehož jsme odpoledne nenašli doma. Přijel tedy na obvyklou tajnou sklenku vína a s otázkou, o co šlo. Prozradili jsme mu to a obratem se nám dostalo upřímného pozvání na zítřejší exhibici, kterou uspořádá výhradně na mou počest. Vyslovil jsem patřičné poděkování alespoň částečně v arabštině a pak jsme ještě společně „setrvali v delším a srdečném rozhovoru“, jak říkají diplomaté, dokud ten dobrodinec neodklusal zase na svém plnokrevníku domů.
Michal Čagánek: Sumec v trenýrkách
Chytil jsem sumce. Dobrý metr sedmdesát, osmdesát kilo živé váhy. Jak? No, docela jednoduše, za límec. Abyste tomu rozuměli. Původně jsme se s dědečkem vypravili k Olšavě nachytat drobné rybky, abychom mohli políčit na štiku. Jednou kdosi dědovi řekl, že čas strávený u vody se nepočítá, snad proto tak rád chodil na ryby.
František Mendlík: Trestní rota výpravčího Bernáta
Výpravčí Lojzík Bernát se projevil jako smírčí soudce. Tento mírný člověk, nevyhledávající konflikty, měl jedinou vadu. Byl huba plechová. Nedával si pozor na pusu a stěny v dopravní kanceláři mívaly uši. Jako každý představený měl i náčelník svoji síť placených informátorů. Hlavní stan byl u králíkárny. Prostořeký výpravčí mnohdy pronesl výrok, který nesprávně vyložen, mohl působit jako narážka. Náčelník jej přímo nepronásledoval. Přiděloval mu ale problémové zaměstnance.
Kamila Urbanová: Jak strýček Bedřich vyhrál v tombole králíka Ferdinanda
Strýček asi usoudil, že jako anonymní dárce do tomboly se svého přerostlého králíka s tuhým a nestravitelným masem zbaví pod záminkou štědrého dárcovství. Dost ubohé! Potrestal se sám, když Ferdinanda vyhrál zpět na své číslo 13. Musel všem přihlížejícím předstírat nebývalou radost z výhry, aby podpořil plesovou atmosféru plnou euforie a závisti nevyhrávajících, kteří za losy utráceli každoročně velkou sumu peněz.
Ivan Kraus: Tajná znamení
Poslala otci do vězení kalhoty s páskem, do kterého vložila peníze. Zároveň odeslala zprávu: PAN PÁSEK UŽ ODJEL. Když otec napsal, ŽE SE S PANEM PÁSKEM NESETKAL, matka pochopila, že peníze nedostal. Později se otci podařilo poslat další zprávu, v níž sděloval, ŽE PAN PÁSEK SICE DORAZIL, ALE STÝKÁ SE S NĚKÝM JINÝM. Matce bylo jasné, že se stalo něco nepředvídaného a že se zásilka s penězi zřejmě dostala do rukou někoho jiného. Uklidnila se, až když dostala zprávu, že PAN PÁSEK JE NA MÍSTĚ.