ZPOVĚDNÍCI (10) Zita: Svět si lze utvářet chvíli i růžově
Milý Petře, trochu jste rozjitřil svými myšlenkami doposud klidnou hladinu našich přátelských citů. Ano, slyšíte dobře, to slovo „přátelských“ jsem užila záměrně, abych se k tomu tématu mohla později vrátit z pohledu svých životních zkušeností. Nejprve mi ale dovolte vyvrátit Váš mylný názor na setkání se mnou. Vůbec mě neděsí představa, že bych Vás mohla spatřit nebo o Vás dokonce ztratit všechny iluze, které jsem získala zásluhou slov „ukrytých v modrých obálkách“.
ZPOVĚDNÍCI (9) Petr: Nabízím Vám svoji tvář k čestnému úderu
Chacháááá :-))) Když to vidím takhle napsané černé na bílém pod sebou, a mám říct pravdu pravdoucí, tak si připadám jako ze všech stran nakousnutý trojhránek, protože já osobně mám tendenci při různých příležitostech volit vždy některou z těchto tří variant. Nejvíc však záleží na okolnostech, na osobnosti, na povaze i na vzhledu dotyčné „madam“ ....
ZPOVĚDNÍCI (8) Zita: Kterou švadlenku pověřím úkolem ušít šaty...?
Milý Petře, vždy když si přečtu Váš dopis, napadá mě na něj spousta odpovědí převedených do životních okamžiků, a tak jej pročítám znova a znova, abych si spolu s Vámi - jak ve filmu - promítla jednotlivé záběry, které se nesou často v duchu vážném, ale naštěstí jsou prokládány i úsměvnými příhodami, viz tučňák :-), a to mě utvrzuje v tom, že si píšu s člověkem, který je nejen hloubavý, ale má naštěstí i smysl pro humor.
Pavel Ján Buvala: Senioři k počítačům v Lázních Libverda
Je to již několik let co Pozitivní noviny vyhlásily výzvu SENIOŘI K POČÍTAČŮM. Tak se stalo, že jí dnes - po České televizi, řadě rádií a partnerů, jakož i díky Výstavišti Lysá nad Labem a Krajské radě Liberec-SDČR o.s. vyslyšel další subjekt – Lázně Libverda. Právě ony připravují velký vzdělávací projet ve prospěch těch, na něž se neustále zapomíná - na důchodce.
ZPOVĚDNÍCI (7) Petr: Začněte se pomalu připravovat...
Nejsem si teď sice momentálně vůbec jist, jak dlouho poté byste byla poctěna mojí vnímavou přítomností, ale s Vámi, milá Zito, bych se rozhodně snažil držet na uzdě, a v žádném případě bych nevolil opouštěcí metodu stylem „Zavřete oči, odcházím...“ Tím ovšem vůbec nechci naznačit, že bych práskl dveřmi a zmizel beze slova. To zas ne!
ZPOVĚDNÍCI (6) Zita: BUĎME SAMI SEBOU...
Milý Petře, opravdu mě Vaše loutna nenechala usnout poté, kdy jsem si v nadýchaných voláncích doběhla nedočkavě k modré schránce pro něžně modrý dopis a všemi smysly jsem se jej snažila prozkoumat dříve než jsem jej otevřela... Zatímco prozaická Zita asi po páté restartuje zavirovaný počítač, cenné minuty plynou a virtuální zpovědi se tajemně vznášejí ve značných výškách!
ZPOVĚDNÍCI (5) Petr: Nebojte se mého Trojského koně
Milá Zito, dneska jsem přišel domů až pozdě v noci, protože jsme měli v redakci velkou oslavu. Jedna kolegyně – mimochodem mladá a velmi krásná – měla narozeniny, a určitě znáte tu lidskou posedlost „prolévat oslavy hrdlem“. Na to mě nikdy neužilo. Celý život se nějak podvědomě straním veškerých bujarostí, ať už se to týká kafe, kouření, alkoholu, drog, adrenalinu nebo jiných radovánek s cílem opustit realitu tohoto světa či užívat si ho nezdravě-příjemným způsobem.
ZPOVĚDNÍCI (4) Zita: Raději sbírám koření...
Milý Petře! Rovněž jsem netrpělivě čekala na Vaši ozvěnu: jak bude asi znít, jakou bude mít hloubku v těch hlubokých propastech, které nám nastražuje život, jak se bude asi odrážet v našich duších, které občas přestávají být pevnou skalou, a proto se ve Vašich řádcích chvílemi zračil i bezmezný smutek nad věcmi kolem nás. Naštěstí jsem tam v závěru našla i naději, která nám dává touhu jít zase dál, i když se musíme prodírat často bolestně trnitými cestami života
ZPOVĚDNÍCI (3) Petr: Abych nezakopl o bludný kořen...
Ó ano, očekávání ...., to je pravá metla každého vztahu, možná že dokonce i jakéhokoli setkání člověka s člověkem. Každý z nás něco od druhých lidí očekává, a většinou to, co chce získat či objevit, odvozuje hlavně sám od sebe, respektive od toho, co on sám chce, co si přeje. A když to pak z určitého důvodu hned napoprvé nedostane, je zklamán. Tedy nikoli zklamán dotyčnou osobou, ale svými vlastními nesplněnými představami o dotyčném.
Annie: Pomůžete mně nebo jinému pejskovi?
Pocházím ze země zelených luk a vřesovišť, které se říká Éire, ve vaší řeči pak tuším Irsko. Říkají, že jsem greyhound, nejrychlejší pes na světě, prastaré plemeno s tradicí sahající až kamsi do dávnověku. Bývali jsme společníky šlechticů, znakem jejich urozenosti. Pokud jsme zrovna neodpočívali na kožešinách u krbu, chodívali jsme s pány na lov, byli jsme ctěni a milováni.
ZPOVĚDNÍCI (2) Zita: Kéž bych mohla naplnit Vaše očekávání
Milý Petře! Nevím, zda naplním všechna Vaše očekávání, která jste na mě „ jedním dechem ze své tajemné pokladnice-nitra vychrlil“. Na jedné straně Vás plně chápu, jak nádherně jste si zosobnil vysněnou bytost, která by měla mít všechny ty noblesy, šarm i mondénnost dam 30. let; snesl jí poklony až k nohám, prozradil jí své tužby, pocity, přání, prohry a snažil se objasnit neobjasněné.... Ale myslel jste při tom také trochu na skutečnou Zitu, jestli se s tím vším dokáže porvat stejně dobře, a přitom Vás nezklamat.?
ZPOVĚDNÍCI (1) Petr: Kéž bych mohl být i já pro Vás zpovědníkem...
Exkluzivní internetová kronika těchto dnů, v níž se navzájem osobitě zpovídají dva padesátníci - Zita a Petr - a odhalují tak čtenářům celou řadu problémů lidí středního věku na pozadí svých vlastních životních osudů. Příběhy našich zpovědníků se odehrávají na neviditelné hranici mezi každodenní realitou a lehce mystifikující literární fikcí. Autor zpovědníka Petra je postavou veřejně známou, neboť se za ní skrývá vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký, zatímco autorka zpovědnice Zity si přeje zůstat v anonymitě. Budiž jí to v zájmu zpovědního tajemství dopřáno....