Kdykoliv se mi objeví ve schránce e-mail z Místní akční skupiny MAS Kouřimsko – Podlipansko, vím, že jde o pozitivní informace, které bych měl rozšířit dál po vlastech českých a po celé síti www. Činím tak opravdu s chutí a rád, protože v tomto regionu žijí lidé, jimž leží na srdci vzhled a vývoj jejich okolí, usilují o to, aby k nim jezdilo co nejvíce hostů a návštěvníků.

Právě dnes mi poslali článek s výzvou „Ukliďme Výrovku – ukliďme svět!“ Protože minulou sobotu zde uskutečnili úklid podél toku Výrovky v obcích Vrbčany, Dobřichov, Chotutice, Pečky, Ratenice a Kostelní Lhota. Vyčistili říčku Výrovku a její břehy od odpadků a předmětů, které do vody nepatří. Poděkování za aktivní účast patří 130 dobrovolníkům, kterým se podařilo vysbírat 1 260 kg odpadu.

A velice děkují představitelům obcí, za zapojení do projektu a za organizaci v jednotlivých lokalitách. Velké poděkování patří neziskovým organizacím Ratenické včele, Českému svazu ochránců přírody a jejich kampani Ukliďme svět! MAS Podlipansko celou akci koordinovalo. Svoz odpadu zajistilo Povodí Labe, které v blízké době odstraní i odpad – ten dobrovolníci nemohli odklidit vlastními silami.

Nu, řekněte, mohu zůstat pasivním čtenářem takové zprávy? Takhle já nikdy neuvažuji, naopak přemýšlím, jak pomoci druhým, jak je podpořit v jejich úsilí a vím, jak i sebemenší pochvala vykoná své dobro. Prý nás je pouze čtyřprocentní menšina, jak o tom napsal Ondřej Tuček (Magazín Víkend, 20. dubna 2012).

Nevím, kde statistické číslo objevil? Znám kolegyni Annu Tučkovou ještě z dob Mladé fronty, pracovala potom v ženském týdeníku Vlasta, má syna statistika, ale ten se nejmenuje Ondřej. Nemá pevnou linku, nemohu se na ní i jinak dovolat. Ale to není podstatné, jen abyste pochopili moje myšlení, rád mám věci vícekrát ověřené.

Již jednou vzpomenutý autor se ptá čtenářů – odkud se naše pozitivita bere? Je vrozená? Nebo se utváří během dětství? Nebo prostě jen „tihle lidé“ (tj. jako my, pozitivisté) vědí něco, co my ne? Na otázky asi nečeká odpověď, kterou si proto raději také naformuloval: Mají napojení na Nejvyššího, ne-li přímo misi? Dochází jim vůbec, že ta žena, kterou teď tak milují, nedlouho poté, co jí dostaví dům, najde jiného „toho pravého“ a oškube je při rozvodu? Copak nechápeme, jaká nemoc nás za pět let čeká?Čteme noviny, abychom pochopili, že Češi budou platit stále vyšší daně, protože kamarádi politiků potřebují víc peněz? Zajímá nás, že západní civilizace je před zánikem? Řekl nám, sakra, někdo vůbec, že bude válka?

Před těmihle věcmi zkrátka ZAVÍRÁME OČI. Máme prostě ze života radost, a ještě ji rozdáváme. V jedné brožuře dokonce psali, že tím tu radost dokonce ještě získáváme. Jsou prý země, kde je takovéhle chování běžné. V Holandsku už prý smí pozitivní pár dokonce uzavřít manželství…

Přátelé moji, vězte, že existuje pozitivní psychologie – nově se rozvíjející směr v soudobé psychologii jako takové. Pozitivními jevy jsou například zdraví, naděje, radost, láska, životní pohoda, optimismus – a přidejte si k nim i vaše vlastní.

To ale neznamená, že na svět nahlížíme jen růžovými brýlemi. Odborník by řekl, že tu existuje patogenetický pohled, který se zaměřuje na negativní osobnostní rysy, negativní psychické procesy a vůbec na patologické chování a jednání jednotlivců či celých skupin. Asi ano, protože takový pohled udržuje a posiluje zdraví nás, kteří myslíme pozitivně.

Prosím pěkně, přátelé, ale mírný strach i obavy jsou také žádoucí. Neboť nečinnost druhých, jejich lhostejnost a opovržení tímto světem, naší vládou, našimi politiky, nás mnohdy naopak podněcují a motivují k našemu jednání a chování, k našim novým výkonům. A naděje – ta je naší ochranou před vlastní zranitelností, zejména v těžko kontrolovatelné situaci a dokonce je nezbytná či nepostradatelná v našem životě. V naději je pokrok.

Vím, o čem hovořím. V srpnových záplavách 2002 jsem přišel o rodný dům, který byl vzdálen dva kilometry od  soutoku dvou našich největších řek Labe s Vltavou. Zbyla po něm „měsíční krajina“, kterou jsme zplanýrovali, navezli koupenou čerstvou zeminu, obehnali drátěným plotem a nechali zarůstat plevelem. Z obce jsme se odhlásili – naštěstí máme byt v pražském paneláku.

Na rodnou obec jsem však nezapomněl, stejně tak obec nezapomněla na mé někdejší kronikářské a novinářské působení. Ale parcela dál vytrvale zarůstala… Po osmi letech, když už si můj jeden z vnuků pořídil s manželkou malého potomka - dcerku Andrejku – a oslovil mne, co zamýšlím s tou parcelou?

Co by? Je v zátopovém území, peníze na zhotovení nového druhého bydlení nemám, to, co nám dala pojišťovna, o tom raději pomlčím, protože to nestálo za řeč (chyba byla v nás – podcenili jsme výši pojistného) a kdybys tu například chtěl něco podnikat, pak věz, že podle stavebního úřadu objekt v tomto území nemůže být podsklepený, vchod musí být nejméně nad úrovní stoleté vody, znovu je nutné žádat o připojení všech inženýrských sítí…

Dědo, zadrž! Všechno už jsem podstoupil, sotvaže jsi parcelu dal převést bezúplatně na moje jméno. Tady máš projekt rodinného domku, který tam začínám stavět. Dodržel jsem všechny předpisy, vyjednal vše se sousedy, s obcí, zejména se stavebním úřadem. Elektřina, přívod plynu, vody, napojení na místní kanalizaci (obec má čisticí stanici) – vše už funguje, domek je rozestavěný, kdykoliv Tě tam odvezu svým autem, abys to viděl na vlastní oči!

Takže, přátelé, musel jsem se Vám svěřit, protože sdělená radost je dvojnásobná radost. Pokud dojde k sluchu vnímatelů a zdaleka se vyhne závistivcům, škodolibým škarohlídům, šťouralům a těm, kteří přemýšlejí, kde na to ten „kluk“ (téměř třicetiletý muž) vzal, kolik musel zaplatit na úplatcích, koho podplatil?

Ještě letos má dojít ke kolaudaci. Věděl jsem – nikoliv stoprocentně – že k tomu musí jednou dojít. Živil jsem se tou nadějí. Všechno chce svůj čas. Tak jako jsme se vyrovnali s manželkou s tou velkou životní ztrátou a neštěstím, které nás potkalo (ne ještě zcela), tak nastupující generace potomků nás přesvědčuje, že čas rány hojí, život jde dál, žít se chce a ne – přežívat!

Ukliďme svět! Říkám si s podlipanskými a kouřimskými i všemi ostatními – začněme každý z nás ve svém okolí. Hledejme pro svoji činnost spojence.