Krajina se úzce pojí s uměleckou osobností Františka Kavána (1866–1941). Výstava v Paláci Kinských v Praze prezentuje krátké období malířovy tvorby v překvapujícím světle. Prodchnuta symbolismem a dekadencí vytváří pevnou spojnici mezi tendencemi výtvarného umění a literatury na rozhraní dvou století. Umělec jí vytyčil práh české moderny.

Klid ovlád ve žlutém oblohu,
krajem se plazilo klekání,
zjevil se černý šat přízraku,
přízrak se díval do strání.

Symbolismus

František Kaván, jehož kolébkou byly Východní Čechy a který dostal do vínku být malířem i básníkem, byl hvězdou Mařákovy školy. Na podkladě seznámení se s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka začal již na gymnasiu v Hradci Králové zkoušet první malby i verše. Mařák tyto malby znal, a proto se mladík dostal do jeho ateliéru na Akademii výtvarných umění. Krajinářské pobyty, využití Hlávkova stipendia k novým záměrům v malbě, mladý talent jen rozvíjely. Kromě plátna Ponikelská Dola, navazující na Chittussovu plenérovou tvorbu, navázal Kaván i na svého profesora rozměrným plátnem Podmrak: za něj získal diplom a zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži (1900). Neshody kvůli tzv. tmavým obrazům jižních Čech znamenaly předčasný odchod ze školního ateliéru, ale i uvědomění si svobodné tvorby – ještě dřímající formou. Později, především po smrti první ženy, se umělec usadil v Libuni. Druhá žena pomáhala Kavánovi v kontaktech s tehdejší uměleckou scénou, s organizací první samostatné výstavy v Rubešově salónu v Praze, po níž následovaly další po celé zemi. Malíř byl členem výtvarných spolků, především Spolku výtvarných umělců Mánes a České akademie věd a umění. Ve ztvárňování rodného kraje východních Čech i Vysočiny přecházel postupně od realismu k symbolismu. S Antonínem Slavíčkem a Otakarem Lebedou patřil mezi nejpřednější umělce, kteří obohatili českou krajinomalbu romantickou symbolikou.

Ve světle zchřadlém
černé nezbytné zvíře se blíží
lesem myšlenek,
strašidlem srdcí.

Na hranici černě pokleslé reality,
kde se rozcházejí dimenze z bahen chaosu.

Spojení

Sepětí s osobnostmi, hlavně časopisu Moderní revue: Jiřím Karáskem, Arnoštem Procházkou a Karlem Hlaváčkem ve Františku Kavánovi zároveň probudilo jinou formu vyjádření: verši. Ty z let 1894–1898 psal – stejně jako mnohé glosy i pro časopisy Niva, Rozhledy, Nový život a Volné směry. Dodával pro ně také ilustrace k článkům jiných osobností. Se zájmem především o Gogola a Dostojevského přeložil sbírku povídek Tolstého. Později vyšly v krkonošském nářečí jeho „Poudačky: nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František“. Zajímavé jsou jeho Dopisy F. K. – K. V. Raisovi (vydány 1949) a písemná pozůstalost (1986), dnes oboje v archivu Památníku národního písemnictví. Malířskou tvorbu vyzdvihuje katalog Česká krajina v obrazech (1952) či František Kaván: Hvězda Mařákovy školy (2011). Od počátku první světové války do konce života byla kvalita děl proměnlivá. Přesto se staly předmětem sběratelskému zájmu, a proto vznikala i mnohá falza. Spojení s výtvarnou i literární platformou umožňovalo Františku Kavánovi zůstávat trvale v nejen rodné, ale především ve „své“ vnitřní krajině.

Mám takovou náladu rudou:
za můstkem planoucí stráň,
po březích červené stromy,
řeky tok krvavých vln.

Stromy se příliš rozednily,
nachová hnízda se nemohou skrýt.
Všecko je samá obloha.

Dekadence

V období literární invence umělec zároveň tvořil pozoruhodná výtvarná díla. Vrcholem jsou malby, prezentovány již na první výstavě S. V. U. Mánes roku 1898. Zejména zimní krajiny, evokující nálady: symbolistně dekadentní, v nichž po roce 1990 začal převažovat impresívní realismus.

Na současné výstavě Františka Kavána představuje Národní galerie v Praze šedesát obrazů, kreseb a grafických listů z let 1894–1899. Z nich některé získala teprve nedávno, některé prezentovala na dřívějších výstavách, především kvůli zvolenému období či tendencím. Nyní vytvářejí kolekci, která je v pečlivém výběru konfrontována s obdobnými díly například Antonína Chittussiho, Karla Hlaváčka či Jaroslava Panušky. Například Zoufalství (1896) je tu leitmotivem k Výkřiku E. Muncha. Nádherná spojitost krajinomalby s postavou ženy v Kavánově Chátrání (1896) je paralelou k obrazu Padání listí A. Slavíčka. Dekadentnost je v určité náladě ztvárněné přírody a v uvědomování si její pomíjivosti, například v dílech Odtékání, Stmívání, Klekání. Či v krajině se ztichlým zachycením hřbitůvků a tajemných zákoutí. Doplněno tisky časopisů a knih, korespondencí a verši autora.

Stěny se tuze vynořily,
den a vzduch vadne na pláních,
zelená hesla v řece hnijí,
po kopcích vyčkává pravdivý sníh.

Kavánova tvorba se zde ocitá v kontextu, který umožňuje vcítit se do zjitřené a neobyčejně inspirativní nálady výtvarných děl doby. Katalog i doprovodný program jsou toho důkazem.

Výstava v Konírně Kinského paláce potrvá až do 13. května 2012.