Olga Szymanská: "O co jsem v životě zakop a co spadlo z nebe"

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Tvořil fotografie, kresby, malby grafiku, plakáty a knihy. Na otcovo přání nejdříve vystudoval pedagogickou fakultu, aby měl „něco jistého“ Umělec, který by se letos dožil významného jubilea – JAROSLAV KREJČÍ (1929 – 2006).
Na pedagogické fakultě UK v Praze se setkal s M. Salcmanem – nabádal studenty vnímat a používat kontrasty, valéry i vztahy, s jeho asistentem J. Helekalem – svěřencům odpřednášené vždy prakticky předvedl. Se sochařem K. Lidickým – učil „stále sledovat velký tvar, pracovat na celku“. S J. Burešem – zasvětil všechny do tajů písma a Krejčí mu byl vždy vděčný, že se písmem později mohl živit.
Po studiu učil Krejčí v Opavě, Kylešovicích a po vojně v Horním Benešově. Působil jako grafik v Hutním projektu v Praze. Od roku 1962 byl jako výtvarník-grafik registrován v ČFVU. Spolupracoval s Národním divadlem na programech a plakátech, s nakladatelstvím Albatros, Artia, Artcentrum, Panorama, Odeon a s Belser Stuttgart na ilustracích a knižním designu. S Divadelním ústavem Praha na sériích fotografií a titulech monografií o například J. Svobodovi, A. Wenigovi a dalších scénografech. Upravoval publikace pro Státní nakladatelství dětské knihy.

DIVADLO – FOTO

Rodiče byli ochotníky. Malého Jaroslava brali do divadla s sebou. Otec Eduard – režisér, herec, scénograf sledoval výtvarné umění a syna seznamoval s P. Picassem, V. Makovským, V. Špálou. Matka psala do časopisu pro děti. „…svět tajemných vůní, světel, dekorací, hereckých šaten a rekvizit,…svět kouzel a tajemství… Najděte svět bohatější na zážitky pro malého kluka vnímajícího všemi smysly… – této ,infekce´ se nezbavíte.“
Pro úpravu publikací potřeboval Krejčí velké množství fotografií. Naučil se fotografovat a užívat různé technické postupy. Za plných třicet šest let, strávených s divadlem a s prstem na spoušti, Krejčímu „prolétlo čočkami objektivů na 257 inscenací, sta hereckých a režisérských osobností, zájezdů do světa, hostování zahraničních, divadelních dílen,…“ S režisérem A. Radokem koncipovali divadelní programy, při nichž mu opakoval: „… netrefíte-li rytmus, netrefil jste nic!“ J. Grossmann ho mohl pozvat do Divadla Na zábradlí jako herce, aby mohl fotit a jezdit na zájezdy. Při zkouškách, kde dělal „křoví“, vylézal na stůl, dělal snímky.
E. Schormovi fotografoval v DNZ představení Bratři Karamazovi. V noci vyvolával a zvětšoval. Hledal a vytvářel tak nové vztahy mezi herci na jevišti a ovlivňoval definitivní tvar hry. Snímky získaly zlaté ocenění na trienale v Novém Sadu (1980). Zaznamenal představení Maraton. Po odchodu s J. Grosmmanem z DNZ bylo na tvorbu J. Krejčího uvaleno embargo – další představení musel fotit tajně. Fotografie zvětšoval „přes papír“ – pozbyly ostrosti a opisnosti, divák je bral jako celek a vnímal jejich výraz a obsah. Za ně proto získal v Novém sadu stříbrné ocenění (1983). Další (1977) bylo za cykly snímků z her Ošklivá slečna a Matka Kuráž s Danou Medřickou v hlavní roli. Krejčí spolupracoval i s M. Macháčkem, J. Kačerem, I. Pistoriusem, J. Krejčíkem, O. Krejčou a s dalšími.
Vytvořil design repre fotoalb pro světovou výstavu v Montrealu (1967), pro čs. expozici na bienále světové architektury Interarch v Sofii. V 70. letech stihl fotografiku a plastiku: pro interiéry čs. velvyslanectví v New Delphi a pro domácí interiéry výpočetních a obchodních středisek, kulturních a společenských domů. Od listopadu 1989 ve štábu OF pracoval jako fotograf i na koncepci výstavy DIVADLO NAVZDORY (370 fotografií). Od roku 1993 stihl spolupracovat s Centrem Egona Schieleho v Českém Krumlově.

FILM – FOTO

Pro ČT točil filmový dokument o Bohuslavu Reynkovi s J. Protivou, který ho žádal, aby při točení fotografoval to, co on jako kameraman nestihne. Při pozdějších návštěvách v Petrkově Krejčí Reynka zachytil velmi citlivě (byl naladěn na jeho rytmus života), naposledy na jeho pětasedmdesátinách. „…Je to poslední snímek pana Reynka v Petrkově – silueta hlavy s lampou u stropu. Pro mě je na té fotografii pan Reynek nejpodobnější. On totiž nebyl člověk, - on byl ,zhmotnělá idea´“. Pro další filmové dokumenty byli vybráni V. Tesař, M. Holý, V. Preclík, M. Macháček.
Krejčí spolupracoval i s ČT na filmu Hodina mezi psem a vlkem a na záznamu inscenace Hamlet z pražského Národního divadla. A co fotografie z první návštěvy na Nových zámeckých schodech u Jana Zrzavého?: „Když si ji mistr prohlížel, (myšlena poslední ze série) dlouho mlčel – a po chvíli řekl: ,Na tý fotografiii není nic zbytečnýho…´ Za tři týdny Jan Zrzavý zemřel…“
Návštěvy u Seifertů zachycuje první část knihy „Jaroslav Seifert a Jan Zrzavý ve fotografiích Jaroslav Krejčího“. Druhá „1. 1. 1986 – Zpráva o pohřbu básníka Jaroslava Seiferta“ přináší snímky umělce ze státního pohřbu v Rudolfinu, pietní rozloučení v kostele U svaté Markéty v Břevnově a uložení rakve do hrobu v Kralupech nad Vltavou. Doprovází je kromě jiných textů i text J. Krejčího. Pro Krátký film spolupracoval s Janem Špátou na filmu „Variace na Mahlerovo téma“.

FAMU – FOTO

V roce 1975 vznikla na FAMU katedra fotografie jako samostatný obor. K J. Šmokovi nastoupil J.Krejčí (po L. Fárovi) jako externista oboru grafické úpravy a divadelní fotografie. Jeho posluchači měli hodiny místo ve škole v jeho ateliéru nad Čertovkou. V roce 1974 začal intenzívně pracovat na osm let chátrajícím a zdevastovaném suterénním prostoru a do Vánoc z něj vybudoval nádherný ateliér s temnou komorou: „Prostor s ,geniem loci´ v domě, kde žila Zdenka Braunnerová. Trojúhelníková místnost, klenuté stropy, žádný pravý úhel. Až do roku 1999 – klidné, ojedinělé, koncentrující prostředí.“
Tady mohli vést řeči „nepřípustné“ a přes profesora do sebe transformovat tvorbu Radoka, Grossmana, Patočky, Havla, Medřické. Prakticky se učili různé úpravy fotografie pro časopis, plakát, knihu, ale hlavní byla divadelní. Pokaždé končily konzultace nad Čertovkou, stejně jako setkávání adeptů s herci v divadlech stejnými slovy profesora: „…zapomeňte vše, co jsem řekl… a dělejte si to po svém! Teprve pak to budete Vy.“ Jako pedagog usiloval Krejčí plných dvacet let o to, aby svěřenci měli pocit smysluplné práce, kterého nabývali v divadlech – díky zájmu herců o jejich práci. Proto se katedra úspěšně zúčastňovala mezinárodních trienále ve zmíněném Novém Sadu, odkud vozila zlaté, stříbrné, bronzové medaile a čestná uznání. V roce 1986 zde měla samostatnou čestnou instalaci jako uznání kvality své práce a činnosti. Z řad studentů J. Krejčího vyšli takové fotografické osobnosti, jako například Jan Pohribný.
Ateliér nad Čertovkou v roce 2001 vykradli, o rok později byl totálně zaplaven.
„Poněvadž jsem předpokládal, že vody bude asi tak 1,5 metru, uložil jsem kompletní výstavy + šestero desek s 800 tabulemi DIVADELNÍ JARMARY – /2000 fotografií/až těsně pod strop. Zařvalo všechno…“ Umělec se nikdy z těchto ztrát nevzpamatoval. Skonal začátkem února 2006.

Všestrannou tvorbu Jaroslava Krejčího v celém rozsahu jeho tvořivosti můžete vidět na Novoměstské radnici v Praze – škoda, že pouze do 8. listopadu 2009. 

foto ©  www.uvaly.cz/zivotuval/0603/zivotuval.htm

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 11. 2009.