S filmovým režisérem Jiřím Strachem jsme se sešli v Debatních trámech písecké Sladovny, kam si přijel v předvánočním čase popovídat s lidmi. Po besedě jsme zašli na kus řeči do restaurace na náměstí, kde pracovně velmi vytížený filmař zůstával v pohodě, i když ještě v noci odjížděl vlastním autem na filmování do Liptovského Mikuláše.

Ve vašem novém filmu Vrásky z lásky hrají Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý, kteří spolu čtyřicet let nehráli, a dokonce z osobních důvodů ani nemluvili. Jak se vám podařilo dostat je před kameru?
To má své tajemství, které vám neřeknu. Ale než se mi to povedlo, musel jsem být hodně trpělivý a velmi diplomatický.

Nepoznamenal jejich vztah atmosféru natáčení?
Oba byli úžasní. Bohdalová umí být na nás filmaře přísná, ale při tomto natáčení s ní pracovat bylo pohlazením. Být na place s takovými herci, kteří mají tak obrovské filmařské zkušenosti, bylo pro mě velmi inspirující. To, s jakým entuziasmem lidé pracují, je potom na filmu znát.

Máte pocit, že se povedl?
Nechci, aby to znělo samolibě, ale při projekci sestřiženého filmu byla Jiřina Bohdalová, o které je známo, že je velkým kritikem. Před začátkem promítání si připravila papír na připomínky, ale když film skončil, neměla na něm jedinou poznámku. Z toho plyne, že se biják povedl a že na jaře se na něj můžete těšit.

O čem bude?
O naději. Že i v osmdesáti letech má smysl za život bojovat a nemávat nad ním rukou. Člověk vždycky může najít nějaké světýlko, pro které stojí za to být na světě. Je to film, který rozesměje i dojme.

Ještě vám není čtyřicet, jste vlastně mladým režisérem. Nemáte problémy při práci se zkušenými hereckými bardy?
Člověk musí vědět, ve kterém patře zrovna koná potřebu. Jinými slovy, nepovyšuji se a nedělám ze sebe něco víc. Uvědomuji si, že se nacházím v nějaké vývojové fázi, a snažím se to mít na paměti. Za druhé mám herce opravdu rád, nejsou pro mě jen součástí dekorace. Když pracujete s Janou Hlaváčovou, Jiřinou Bohdalovou, Jiřinou Jiráskovou nebo Josefem Somrem, to je k úkloně. Vždyť byli v rukou Kachyni, Vláčila, Krejčíka, Vávry a dalších režisérských ikon, kterých si velmi vážím. Vlastně se od nich pořád učím. Bohdalová třeba odsekne: Tohle by Kachyňa dělal jinak! A jak by to dělal Kachyňa? zeptám se.

Býváte na herce přísný?
Ne, ale důsledný. Oni už totiž hráli všechno a musí je občas taky někdo zdravě nakopnout, aby neupadli do svých škatulek, aby se neopakovali. Mohou se na mě spolehnout, že je nenechám v klišé a že je povedu k něčemu novému, co ještě nehráli.

Vrásky z lásky jsou vaším druhým filmem pro kina, před nimi jste natočil ještě divácky velmi úspěšnou pohádku Anděl Páně, ale ostatní vaše tituly jsou televizní. Proč upřednostňujete televizi?
Českou televizi beru jako fenomén, v níž lze s úspěchem dělat filmy, na které by do kina přišlo málo diváků. Na Silver A by nikdo do kina nepřišel, v televizi ho vidělo milion lidí. Na Zdivočelou zemi nebo na Bumerang do kina nikdo nepůjde, v televizi měly obrovskou sledovanost.

Co pro ni chystáte?
Se scenáristkou Lucií Konášovou se bavíme o příběhu Mašínů, ale nejen bratrů, kteří se do svobodného světa prostříleli. Jejich historie je zajímavá od otce Josefa Mašína, důstojníka prvorepublikové Československé armády a člena protinacistické odbojové organizace Tři králové. Zamýšlíme rozdělit příběh do čtyřdílné inscenace, protože sága rodiny od Josefa Mašína, který se v devětatřicátém roce zabarikádoval před Němci v ruzyňských kasárnách až do jeho konce před popravčí četou v roce 1942, je veliká historie.

Chcete bratry Mašíny obhájit?
Nechci je ani obhajovat, ani označit za vrahy. Chci film o nich natočit jako sled obrazů – stalo se toto, toto a toto. Emoce chci vyvolat na osudech jejich maminky, babičky a sestry Nendy, které to tady těžce odnášely v době, kdy oni už byli v USA, chodili v uniformách a kouřili Lucky Strike. Ponechám na divákovi, bude-li oba bratry vnímat jako hrdiny, nebo zločince. Ale oba lépe pochopíme, když ukážeme jejich tátu. To byl stejný buřič.

Vaším dalším snem je Jan Hus...
Doufám, že se mi toto nádherné téma povede zpracovat do roku 2015, kdy si připomeneme 600. výročí upálení Jana Husa v Kostnici. Je nejvyšší čas přestat Husa interpretovat, jak se nám to právě hodí, a začít respektovat historiky. Sedlákem počínaje a Čornejem konče.

Tedy další velkofilm?
Nechci příběh pojmout jako historický epos. Jako katolík tvrdím, že Jan Hus je v nebi. Zcela jednoznačně a nepopiratelně. Proč? Pro své smíření se Štěpánem z Palče, ke kterému došlo v kostnické kobce čtrnáct dní před jeho upálením. Tam ti dva chlapi, spolužáci, oba wicleffovci, kteří se od sebe postupně vzdálili natolik, že Štěpán z Palče se nakonec stal hlavním žalobcem Husa v Kostnici, najednou zjistili, že jsou vůči Pánubohu a jeho soudu v pěkném průšvihu. Jak píše Mladonovič, byli najednou schopni se potkat a vzájemně se poprosit o odpuštění. A i kdyby do té doby udělal Jan Hus všechno špatně, tak umění odpustit svému nepříteli, kterým Štěpán z Palče bezesporu byl, je křesťanská velikost, které se jako katolík musím poklonit. V jakékoliv době to jen tak každý nedokáže. Takto pojatým příběhem Jana Husa jako křesťana obhájím.

Santiniho jazyk – klíč k Jiřímu Strachovi?
V mé tvorbě to je nezvyklý film. Po dvanácti letech natáčení „srozumitelných filmů“ jsem si z důvodu vlastní očisty namaloval abstrakci. Santiniho jazyk je filmové podobenství natočené s rizikem, že ne všichni ho pochopí. Ale diváků, kteří film rozluští a přijmou až v apokalyptickém jinotaji, si budu nesmírně vážit.

Například ale mladá generace váš film vůbec nechápe.
Mému bratrovi, který je lékařem, se můj film zoufale nelíbil. Prohlásil, že jsem natočil souboj konzervativního s liberálním. V podstatě má pravdu! Srovnávám naší dnešní užvaněnost se zapomenutou dobou, která tu byla a která je o tichu. Ticho má zvláštní specifickou hodnotu; dá se v něm přemýšlet, modlit, meditovat. Někdy je zajímavější než tuny slov, kterými se náš svět cítí potřebu obhajovat. Santiniho jazyk je vlastně příběhem konverze. Na počátku příběhu poznáváme člověka pracujícího v reklamní agentuře, ve zcela materialistickém prostředí, ve kterém jde jen a jen o peníze. Na jeho konci se ale už setkáváme s člověkem, který se v tichu zastaví a dívá se do nebe.

Nalezl Boha?
Když hledáme Boha, nemůžeme o něm na konci filmu podat důkaz: Ano, našli jsme ho. On stále zůstává někde jenom tušen.

Přes nádhernou kameru je ale příběh pro mnoho lidí zavádějící, plný neřešených vražd…
Nevyprávím tak, že každá postava má svoji motivaci, jak každý očekává. Figury jsou artefaktální. V momentě, kdy někdo nastoupí duchovní cestu, má v tu chvíli za sebou ďábla, který mu podsouvá různé egyptské zapalovače s drogou, ale také anděla strážného, který mu umetá cestu a někoho i zabije, aby ho odstranil z cesty. Vraždy v tomto filmu nevnímám jako vraždy, které je třeba vyšetřovat, neboť jsou pojaty biblicky: Pane, zbav mě nepřátel, odstraň je z mé cesty, abych mohl jít k Tobě.

Co byste popřál lidem do nového roku?
Svornost. V té je všechno – odpouštění, touha po lásce a vzájemnosti.

Jiří Strach

Televizní a filmový režisér Jiří Strach se na plátně objevoval jako herec již od dětství. K jeho nejznámějším filmovým rolím patří Láďa Bajza, starší bratr hlavního hrdiny v seriálu BYLO NÁS PĚT (1994) a titulní role loupežnického synka v pohádce LOTRANDO A ZUBEJDA (1997).

Od studií na FAMU se Jiří Strach věnuje především režii. Jeho prvním a hned velmi úspěšným celovečerním hraným filmem byla vánoční pohádka Anděl Páně z roku 2005. Nyní dokončil druhý film určený do kin s názvem Vrásky z lásky. V hlavní roli se představí Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý.

Krátce po dokončení studií režie zaujal Jiří Strach několika výraznými pracemi pro Českou televizi. Velkou hereckou příležitost poskytl Jiřině Bohdalové a Jiřině Jiráskové v televizním filmu POVODEŇ (2005). V roce 2007 obdržel cenu Elsa za režii OPERACE SILVER A, rok poté za BRAINSTORM . Z další tvorby pro televizi uveďme alespoň ĎÁBLOVU PAST (2009), SANTINIHO JAZYK (2010), SETKÁNÍ S HVĚZDOU - (Jana Hlaváčová, 2011) a v témže roce ještě realizovanou ZTRACENOU BRÁNU.

Jiří Strach působil v letech 1999 - 2002 jako odborný asistent katedry režie FAMU, od roku 2005 je pedagogem katedry tvorby Filmové akademie Miroslava Ondříčka (FAMO) v Písku. Je také členem České filmové a televizní akademie (ČFTA).