Peter Bradford Benchley (nar. 1940) zemřel před pěti lety. Byl vnukem humoristy a herce Roberta Benchleyho (1889–1945), který se proslavil filmem Jak spát (Oscar 1935), a synem snad ještě plodnějšího autora románů i knih pro děti, dramatika a scenáristy Nathana Benchleyho (1915–1981). Tedy i „zlatým“ dítětem.

Veškeré prázdniny a někdy i delší čas v letech 1949–1961 strávil Peter mezi devátým až jedenadvacátým rokem na malebném ostrově Nantucket, odkud pochází i fiktivní hrdina jediného Poeova románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma z Nantucketu. Často rybařil a býval varován, že je tamní oceán plný žraloků. To byla pravda. Hoch se zdravě bál a přečetl o těchto rybách většinu dostupné literatury. Také viděl celovečerní film Modrá voda, bílá smrt, asi nejlepší dokument o žralocích vůbec. Potom ale zapomněl a stejně jako slavný dědeček vystudoval Harvard a zkoušel se uchytit v týdeníku Newsweek u společnosti Washington Post. Nutno dodat, že i jeho otec býval editorem Newsweeku, ale Peter se nespokojil s upravováním cizích textů a ostatně už dávno pracoval na vlastních.

Knížka Čas a lístek (1964), kterou napsal o vlastní cestě kolem světa a kterou vydal v nákladu pět tisíc výtisků, nicméně zapadla a „mám podezření, že většinu stejně skoupila babička,“ komentoval to Peter Benchleji později, když už byl slavný.

Roku 1964 ho v New York Times zaujala i reportáž o víc než dvoutunovém bílém žralokovi polapeném u Long Islandu, trvalo ale ještě skoro celých šest let, než pojal mladík rozhodnutí napsat o podobném stvoření celý román. Vytvořil mezitím ještě publikaci o „Tempu života na ostrově Nantucket“ (1970), ale tím „pravým ořechovým“ nestaly se dokonce ani jeho projevy prezidentovi Lyndonu Johnsonovi, pro kterého přestal pracovat rokem 1969. Co bude dělat dál? - přemýšlel více než rok a začal plánovat román o moderních pirátech, na které na moři narážel. Taky na tohle téma mělo dojít, ale přednost dal žraločí story.

Štěstím ovšem byla literární agentka Roberta Pryorová, která pracovala pro jeho otce. Tato dáma udělala Nathanielu Bechleymu laskavost již v padesátých letech , když vzala „pod křídla“ i syna, už když mu bylo šestnáct (1956). Roku 1960 pak i prodala jeho první povídku.

Právě na Robertino doporučení chodil taky na obědy s pracovníky různých nakladatelství. Jedním z nich se stal i Thomas Congdon z nakladatelství Doubleday a po obědě s Peterem paní Pryorové zatelefonoval a nabídl jí tisíc dolarů za pouhé čtyři kapitoly budoucích „Čelistí“.

Za knihu jako celek nabízel sedm a půl tisíce. Benchley byl již otcem dvou dětí a zálohu klidně utratil, aniž cokoli napsal, ale dal se do práce, když chtěla Roberta tisíc dolarů vrátit.

Psal. Výsledek se však nelíbil. Proč?

V první verzi se humoristův vnuk také pokoušel o humor. Se žralokem to jednoduše neladilo. Humorný thriller o žralokovi, který požírá lidi, je téměř dokonalý oxymóron, uvědomil si Benchley konečně a začal přepisovat. Výsledek?

Congdonovi se zalíbil, nicméně přepisování a psaní Čelistí trvalo ještě celý rok, přičemž se výsledná kniha původně mohla klidně jmenovat Klidná voda, Tichá smrt, Bílá smrt, Léto žraloků anebo Leviatanova vzpoura. Nathan Benchley dokonce prý navrhoval tituly Kdo mi sežral hnátu? a Tady už raději nebudu očumovat. Román měl prý jít do výroby už za půl hodiny (vzpomíná Benchley) a titul nebyl na světě. Konečně ho napadlo, že jednoduše zkrátí jeden ze dvou původních návrhů, které zněly Leviathanovy čelisti a Vražedné čelisti. Potom...

Střízlivě jsme si uvědomovali, že není jediná šance, aby podle knihy někdo někdy chtěl natočit film, vzpomínal Benchley už v našem tisíciletí počítačových triků. Všichni s tou nemožností i odevzdaně souhlasili a já chápal, že chytit a vycvičit velkého bílého žraloka nelze, a všichni ostatní chápali, že technologie pro přípravu triků nejsou na takové úrovni, aby vytvořily jeho přesvědčivý model.

Kniha vyšla zjara 1974, byla příznivě kriticky přijata a začala být překládána do různých jazyků. Také do španělštiny, přičemž titul zněl Tiburon. Fidel Castro poskytl interview a „Jaws“ (což vlastně znamená i Chřtán) označil na rozhlasových vlnách za „úžasnou metaforu na hroutící se kapitalismus“. Jiné kritiky označily knihu zase za alegorii na aféru Watergate (1972) a tak či tak šplhala žebříčkem bestsellerů v New York Times a udržel se tu čtyřiačtyřicet týdnů, přičemž zůstala celé měsíce druhá. Ano, mohla být i první, to by ale nesměla v USA zrovna vyjít Adamsova Daleká cesta za domovem (1972, česky až 1987 v překladu Jitky Minaříkové, dcery básníky Františka Hrubína), která je paradoxně o králíčcích.

A tak se poprvé a naposled v dějinách světa stalo, že králíci žraloka přebili.

Benchley nicméně prodal okolo 125 tisíc vázaných výtisků a brožované vydání bylo na celém světě po měsíce na prvním místě v žebříčku bestsellerů. Jen v USA se prodalo přes devět milionů výtisků a za sto padesát tisíc dolarů koupila práva společnost Universal proslavená horory s Draculou i Frankensteinem. Richard Zanuck dovolil pak Peteru Benchleymu nejen napsat pár předběžných verzí scénáře, ale obsadil jej i přímo do filmu.

Česky román vyšel až roku 1977, ale rozsáhlá ukázka se vynořila už ve 100+1 č. 3/1976. A pak?

S výjimkou pirátského thrilleru Ostrov (1979, česky 1994 jako Satanské moře, film 1980) zůstalo už Benchleyho dobrovolným údělem psaní dalších a dalších knížek o všemožných oceánských bestiích. Konkrétně jde ještě o svazky Hlubina (1976, česky 1994, film 1977), Dívka z Cortézova moře (1982), Bestie (1991, česky 1992, film 1996) a Bílý žralok (1994, česky 1996, film 1998 pod titulem Kreatura). Benchley se zatím potápěl pro televizi a pokračoval i v psaní pro National Geographic a The New York Times. Namlouval i komentáře televizních dokumentů a hrál i v dalších filmech točených podle svých románů (v Čelistech je vysokým televizním reportérem). Roku 1989 také spoluvytvořil televizní seriál Delfíní zátoka a deset let nato seriál Amazonka (1999). Povídku Den, kdy zemřeli všichni žraloci (2004) si můžete přečíst v jeho faktografické a vzpomínkové knize Žraloci (Shark Trouble, 2001) - barevnými fotografiemi a úvodem ji doprovodil Čech Steve Lichtag (nar. 1954), tvůrce filmu Carcharias - Velký bílý. Další dvě knihy literatury faktu o žralocích Žralok! (2002) a Žraločí život (2005) zůstávají do češtiny nepřeloženy.

A Benchley? Psát bez debaty uměl, nicméně je názornou ukázkou člověka, který zbohatl díky jedné mistrné režii i umění správně se narodit. A taky člověka, který za svými Čelistmi zmizel.