Ivo Fencl: Nekomentovaná fakta o smrti zpěváka populárních písní Jiřího Schelingera

Rubrika: Publicistika

"První, na co jsem vzpomněl, když mi o tom skoku řekli v hotelu Děvín, kde Jirka tři dni
před námi bydlel, bylo to, že kdyby tam byl Franta Čech, tak by k tomu nikdy nedošlo.
Ale nebyl tam. V Bratislavě se projevilo, jak byl Jirka na Frantovi závislej.
Ringo by mu dal místo skoku pár facek a Jirka mohl žít. Neštěstí se stalo proto,
že byl najednou svým pánem a nedokázal se s tím vyrovnat."

Olda Říha, Katapult

"Jednou, když ho vyhodili v druháku z učení, jsme se koupali a on začal řvát, že ho chceme utopit.
Seběhli se všichni možní plavčíci, přehrada v pozoru – a Jirka s nevinnou tváří prohlásil,
že to všechno byla vlastně sranda."

Jiří Šlupka Svěrák

13. dubna 1981 nepřeplaval socialistický bavič Jiří Schelinger ani do socialistického Maďarska, ani do kapitalistického Rakouska, jak se říkalo, ale utopil se v Dunaji. S velkou pravděpodobností je pohřben v neznámém hrobě v Maďarsku jako neznámý člověk, zatímco v pražském hrobě na Olšanských hřbitovech uctíváme nepravé tělo, jak už to chodívá, a právě já jsem byl shodou okolností přítomen taky na bratislavském železničním mostě té noci, kdy se skákalo, mám tedy právo uvést ty věci po třiceti letech na pravou míru.

I kdybych tam ale nikdy nestál a předchozí větu vypábil, existuje jediná pravda a dá se aspoň částečně rekonstruovat. Co se tedy přihodilo?

V oněch dobách jsme ještě byli Československem a Česká televize televizí Československou, takže slovenština, a nejen ta svébytná Husákova, pravidelně vcházela z obrazovek do našich bytů a nebylo tudíž zvláštní, že Schelinger "znenadání" obdržel i nabídku účinkovat v pořadu natáčeném v metropoli Slovenska. K našim východním přátelům zajížděla přece osvědčená Skupina Františka Ringo Čecha už i předtím, tak jako do Polska a Ruska; ale vraťme se dokonce až k datu 11. 8. 1975. S idolem mnoha dívek se ten den prvně setkala Anička z Martina a téhož roku idol natočil film Romance za korunu (premiéru měl v říjnu), v němž rozjásaně účinkoval i po boku tajného agenta státní bezpečnosti Rudolfa Cortése. Podle té snad nejkrásnější z bezpočtu konspiračně hospodských teorií měl muzikantskou Lidušku Aničku, která byla i sousedkou režimně prominentní kapely Team, "navést" na Schelingera právě Cortés, ale zájem StB o zpěváka prý nevyvolal ani tak příklon kapely k hardrocku inspirovaný Ringo Čechem, jako spíš zpěvákovy styky s bratrem jeho druhé ženy, Viktorem Faktorem. Což je ovšem nejspíš nesmysl, stejně jako i další a jaksi naruby obrácené teorie, podle níž se právě Viktor Faktor vrátil (1973) z USA do Československa už jako tajný agent. V Jiřího případě snad i agent-provokatér, i když si Jirku zamiloval, anebo i právě proto! Ale vraťme se k Aničce. Je 11. 8. 1975 a pronikla do šatny s tvrzením, že se do té chviličky zúčastnila všech jeho koncertů. Inu, byla to první z mnoha Aniččiných lží, nicméně agentka zpěvákovi padla do oka: o typu styků, které pak příležitostně udržovali po celých pět roků, tady však nehodlám naivně spekulovat. Jedno je jisté. Zjara 1980 měl Jiří vztahu dost. Kdo ví, v kolika taky směrech "televizní mikrofonistku" prohlédl, a dostala košem. Navždy? To byla otázka, ale podle další konspirační teorie tím bylo zničeno velmi podstatné "napojení" alias byl odťat kohoutek s přítokem informací, nad čímž ovšem nezbývá než se pousmát, protože… JAKÝCH informací asi? Že se Jiří i dál rozhodl nejíst maso a že ani nově nehodlá emigrovat na kapitalistický Západ? Já to netuším, je nicméně zajímavé, že po smrti zpěvákově Anička sice razantně odmítla vypovídat, avšak v minimu, co kdy řekla, zdůraznila o to silněji, jak si kapela včetně Ringa POUZE A POUZE SUGEROVALA údajnou pozornost StB. Otázka: Z čeho však tato pí Holmesová asi dedukovala, když jako bedňák s kapelou nikdy nejezdila? A když byla více či méně normálně zaměstnána v Bratislavě na Zlatých píscích? Vraťme se však na začátek osudného roku 1981 před třiceti lety, kdy došlo i k "zajímavé" příhodě na Karlově mostě. Jiřího švagr Viktor Faktor tam inspirativně vystoupil na zábradlí a to právě s Jiřím a nevím, zda ho nabádal, ale chtěli skočit do Vltavy. Šli jste někdy po Karlově mostě? A viděli jste film Zítra vstanu a opařím se čajem? Faktorova sestra (a Jiřího druhá žena) Jitka Poledňáková dnes tvrdí, že jenom ona ty dva kamarády "stáhla zpátky".

Nastal únor a kapela hrála v Klicperově divadle, když tu se v sále vynořil mladinký smíšený pár slovenského původu, dívka a hoch, a představili se jako produkční. Vyzvali Jiřího k cestě na Slovensko.

5. března se pak zpěvák zúčastnil premiéry filmu Trhák a týž večer slavil U Zpěváčků své zítřejší třicátiny s Jitkou, herečkou Jiřinou Jiráskovou a režisérem Trháku Zdeňkem Podskalským. Zpívaly se lidovky, ale nikdo je bohužel nezachytil, dnes by stály milion. Odbila půlnoc a Podskalský všechny přítomné v podniku vybídl, aby Jiřímu "popřáli dlouhý život".


Třináct dní před smrtí Schelinger ještě naposled vystoupil v jisté hospodě u Soběslavi, kam ho jen tak bez kapely nalákal právě Viktor Faktor, ale věnujme se osudnému víkendu. Ze Skupiny Milana Schelingera, ve kterou se změnila Skupina F. R. Čecha, viděl Jiřího naposled živého bubeník Josef Havlíček, a to jen díky profesi své tehdejší manželky. Byla totiž kadeřnicí a uzpůsobila slovenským televizním požadavkům neskutečnou Jiřího hřívu. Podle Havlíčka stříhala Jiřího v sobotu 12. 11., ale to je nesmysl, Jiří totiž odjel do "Blavy" už v pátek. Bohužel sám. Párek mladých produkčních z Televizního klubu mladých totiž kapelu na nic nepotřeboval a šlo mu pouze o vizuál Jirkův a fullplayback ke Svobodově písni Což takhle dát si špenát natočené už 3. 3. 1977, tedy čtyři roky předtím! Původně do Bratislavy měla jet i Jitka Poledňáková, a je otázkou, co by následovalo, kdyby skutečně partnera doprovodila, ale v té době už spolu podle všeho nežili a ona mu řekla, že je nemocná. Schelinger nejprve odvezl Jitčiny rodiče k jejich autu, protože chtěli na chalupu, vrátil se a vezl Jitku do samoobsluhy, protože prý si chtěla nakoupit. Údajně slíbil, že s ní v pondělí půjde na oběd před zkouškou v Redutě a vyzvedne ji tedy v poledne na FAMU - a odjel na Slovensko a ubytoval se v bratislavském hotelu Devín. V neděli 13. 4. bylo vše natočeno, ale místo návratu Schelinger večeřel U Františkánů s Mirem a Jožem (nepravá jména). Proč?

Jak se zdá, rozbilo se na autě řazení i spojka, takže se zpěvák rozhodl přenocovat do pondělí, kdy chtěl snad s autem do servisu, ale to je otázka. S novou nocí v Bratislavě však asi nijak "nemravně" nesouviselo, když k Františkánům později dorazily i Magda s Eržikou (jména tu opět měním). Nato se ovšem objevil i třetí pár, a právě jeho polovičkou byla muzikantská Liduška Anička. U Františkánů prý večeřela se svým známým Borisem (opět fiktivní jméno) čirou náhodou, ale pravděpodobnost takové náhody (a ještě v poměrně velké Bratislavě) se mi nezdá. Ani vám asi ne. Anička a Boris (podle konspirátorů další agent) vstoupili do podniku spíše cíleně a zbavili vzápětí Jiřího zbylých dvou párů, které tudíž, dá-li se to tak říci, Schelingera na večeři jen "dodaly" (tady si uvědomme, že neexistovaly mobilní telefony, i když vysílačky samozřejmě ano).

Trojice vyšla ven do šera, ale dlouho sami nebyli, protože se k nim připojil muž, kterého "konspirátoři" nemají už za tak ryzího agenta, ale spíše jen za provokatéra. Ale fakticky i najatého vraha. Tento člověk dosud žije a náhodou se jmenuje stejně jako tehdejší prezident, totiž Husák. Byl tehdy zaměstnán ve Slovnaftu, v jistých kruzích metropole se však zapsal spíš jako "skokan do Dunaje". Husák, Boris a Anička dostali potom Schelingera k řece i k rozhodnutí, že se "po místním zvyku" (další ze lží) pokusí taky skočit a prokázat mužnost. Pán Bůh i každá Jorika vědí, že si zpěvák nic podobného dokazovat nemusel, a sice si v kapele nechával říkat "Perry" dle hrdiny ztvárněného francouzským komikem Pierrem Richardem, ale nebyl nesmělý a neléčil se. Místo toho se ubíral cizím městem s pochybnými lidmi k tzv. Starému mostu, zatímco František Ringo Čech by tu s Jiřím nebyl ani kdyby přijela celá skupina: z nikoli úplně zřetelných důvodů tuto opustil již před rokem, a tedy asi v čase onoho rozkmotření (a na ně nezapomínejme) s Liduškou jménem Anička.

Dokud Čech se Schelingerem jezdil, hlídal ho a pečoval o něj "jako starostlivá babička", jak to vyhodnotila i Melodie, ale v Bratislavě chyběl a cestou ke Starému mostu se "místo něj" ke skupině připojil dokonce ještě pátý muž, kterému pracovně říkejme Bruce a který nebyl nikdy identifikován. Proč ne? Nevíme, ale Veřejná bezpečnost (tj. dnešní policie) to neudělala navzdory tomu, že šlo o klíčového svědka. A co se pak stalo na Starém železničním mostě?

Nejpozději tam byl Schelinger pod vlivem marihuany, ale zda provokatér Husák vůbec skočil dolů do vody a skutečně se držel "tři hodiny" bóje o celé kilometry po proudu, jak zní oficiální verze, zůstává další z otázek do pranice na onom mostě. Jiří se ve vodě ovšem ocitl, i když třeba tam byl vhozen v bezvědomí. V pitevní zprávě se mluví o infarktu a předpokládá se dokonce i to, že k němu došlo při styku těla s hladinou. A co dál?

Slovenský policista z nejbližšího oddělení byl kontaktován právě Aničkou a reagoval údajně následujícími bohorovnými slovy: "Že skočil? A? Dnes si přece už každý může skákat, kam chce." Následující Aniččino a Borisovo tvrzení, že zkoušeli zastavovat i policejní auta a že jedno dokonce stopli třikrát, není doloženo. Otázkou také zůstává, po jak dlouhé AŽ době od skoku si vlastně policie vyžádala spolupráci pohraničníků. Minimálně šlo o tři hodiny, nicméně hlídkový člun pak PRÝ Husáka našel u bóje za pár minut! Husák nikdy nebyl podroben výslechu. Teprve za měsíc, přesně 7. 5. bylo za Schelingera označeno jakési tělo vyplavené na Žitný ostrov u Šamorína. Objevili ho nějací rybáři u osady Bodíky v katastru obce Horný Bar, kde se od veletoku odděluje slepé rameno. Přes řeku leží Maďarsko a jde o známé místo, ve kterém se podle znalců toku vynoří prakticky všechno. Ale ještě jednou se vraťme do osudné neděle třináctého, kdy seděl Viktor Faktor jako obvykle v zahradní restauraci U lorety před sklenicí studeného piva a milovaný Jiří nepřišel a nepřicházel. Faktor najednou začal hovořit o emigraci.


Komu všemu vlastně poté v noci zatelefonovala Liduška Anička, nevíme, určitě ale Františku Čechovi, takže právě "císař českého hardrocku" věděl v Česku oficiálně všechno první a mohl hned v pondělí zrána informovat kupř. i redakci měsíčníku Melodie. A Jitka? Všechno se prý dověděla až odpoledne a poté, co jí v televizní produkci řekli, že se má radši obrátit na policii.

Udělala to a hroznou zprávu sdělila Schelingerovu bratru Milanovi, který ji zase řekl otci, načež jeli s placaticí koňaku za Jiřího matkou do zásilkové služby Pragoflory, ale tvrdili jí tam, že starší syn stále žije a měl jenom těžkou havárii. To je v souvislosti s onou poruchou spojky a řazení jistě zajímavé, ale zřejmě jde o náhodu.

Pravdu sdělili matce až doma. Nastal smutek. Taky v ateliéru F. R. Čecha v Holečkově ulici zapálila za zmizelého muzikanta svíčky celá kapela, nicméně až do nalezení těla tak trochu věřili v zázrak. Nedošlo k němu. Anička mrtvolu odmítla identifikovat a Jitce ukázali jen jednu fotografii s profilem Schelingerovy hlavy spočívající na zemi na uchu. Igelitem viděla i zip lewisek, lem ponožky se vzorkem, špinavý kus trička a také část slipů se značkou. Dostala pramínek vlasů zezadu z partnerova krku, kde je měl trochu tmavší a vlnitější, a konečně Jitka mluví o ještě mokrých(?) botách, které jí byly rovněž nabídnuty, ale ona je odmítla. Ohledně fotografie si bohužel Jitka Poledňáková odporuje: ve své knize Jirka Schelinger a všichni mí krásní kluci s dlouhými vlasy (2008) totiž před třemi lety napsala, že před ní kriminalisti na Slovensku cíleně "skryli těly to úděsné album, když mi ho policajt v Dunajské Stredě dával před obličej", takže neviděla vůbec nic. Ani tu jedinou fotografii.

Jak taky dnes paní Jitka Poledňáková tvrdí, "papalášům" se Jiří hodil, protože ho předváděli na "všech" větších akcích "vedle zasloužilých umělců. Třeba i na výročí časopisu Vlasta pro hrdiny socialistické práce nebo na Intertalentu, aby lidi v zahraničí viděli, že i tady máme tvrdou muziku," zdůrazňovala Jitka Mladé frontě v rozhovoru s Janem Malindou, nicméně to není zcela reálný pohled na situaci.

Přes dnešní hranice J. Poledňáková mrtvolu nevezla, porouchaný automobil však ano a za Brnem prý pojednou nešlo řadit. I zastavila a objevil se kamion s dvěmi muži. Bez dlouhých řečí a cavyků naložili vůz dovnitř a odvezli ho přímo k Faktorovu domu v Praze! Ale to není všechno. Chtěli se vrátit i pro tělo. Názory na stupeň rozkladu se různí, ale na měsíc ve vodě prý bylo v překvapivě zachovalém stavu (pokud nejde jen o zastírací informaci). Nikdo z rodiny ovšem na identifikaci dokonce "ani nepomyslel" a Milan Schelinger dnes pouze zdůrazňuje, že přece bratr mohl být snadno identifikován podle tzv. slepičího hrudníku.

Mohl, ale… Nedošlo k tomu, a co se pak zubní protézy týká (nosil ji od pětadvaceti), nabízejí nám "konspirátoři" další záludnou otázku. Nepřišel o ni zpěvák náhodou již na mostě a nenacházela se celý měsíc ukryta právě v držení StB? Nic pak nedokazují ani klíče od vozu - s plastovým přívěskem v podobě malinkých cigaret "gitanek", tři z nichž lze vysunout. Mrtvole prý tyto klíčky celý čas vydržely v přední kapse kalhot a skutečně nutno konstatovat, že… stačily zrezivět.

"Jsem absolutně přesvědčen, že Jirkovy vnitřní problémy nepřesahovaly rámec, který by ho naváděl k sebevraždě," řekl Milan Schelinger v knížce, kterou o bratrovi napsal už roku 1994 s Františkem Ringo Čechem a Petrem Bošnakovem, nicméně toto tvrzení šest let nato ani v nejmenším nezabránilo hyenickému Liboru Budinskému vřadit zpěváka do Sebevražd slavných (Knižní klub), kde Budinský připomíná i amerického držitele Pulitzerovy ceny, básníka Johna Berrymana (nar. 1914), jenž skočil z mostu do Mississippi (ovšem zamrzlé), což provedl roku 1972 a tedy jen krátce před definitivním startem Schelingerovy kariéry.

A také Shelley, pravda, se utopil (1822) ve stejném věku třiceti let, i když on BEZ onoho jednoho měsíce. A Schelinger dle Budinského? "Je plný úzkosti a neklidu a musí si konečně zvolit, co s dalším životem, takže jeho poslední cesta vede na starý (sic) most, kde má udělat věc, pro kterou se zřejmě rozhodl už dávno předtím. Snad potřebuje kumpána – do vody totiž skočí dva…" líčí nám autor po svém a přitom nemá páru, že si Jiří kdysi na radu muklů v kriminále přeřízl střepem žíly na obou zápěstích, aby se dostal do Bohnic a získal modrou knížku, jak mu to i vyšlo. Ano, pokusil se o sebevraždu opravdu, ale to Budinský při psaní vůbec nevěděl. A u odvodu Jiří Schelinger sice byl, ale řekl tam, že "chce sloužit u potápěčů".

Podle Hyeny Budinského Jiří ovšem hledal cestu "ze světa klamu, který se kolem něj uzavíral". Kdo ví. Pravdou je, že se skutečně "začal stýkat s kruhy, které se politicky angažovaly proti režimu, a dostal se pod vliv křesťansky orientovaných lidí, co hledali jinou realitu i jiný smysl a způsob života. A tušil a doufal," pokračuje Budinský, "že by mu nový duchovní obzor mohl pomoci vyřešit vlastní existenciální krize a problémy, do nichž neustále upadal, ale nevěděl, zda toho bude ještě schopen a zda vůbec svůj život změnit může. Znamenalo to totiž zříci se popularity a začít úplně jinak. Bude mít sílu? Sám cítil, že asi ne."

Podobné vývody nehodlám ovšem komentovat a také dále se Mistrova úvaha dá dočíst jen s kardinálními výhradami: "Když se občas napil, šly všechny zásady stranou a populární zpěvák začal vyvádět. Trpěl depresemi, bojoval s temnou stránkou své osobnosti i s temnotou okolního světa a často se mu zdálo, že je už všechno marné a že nemá cenu nic nového začínat. Propadal pesimismu a prázdnotě a neustálé konflikty podrývaly jeho vůli a touhu po změně. Snad se riskantním skokem pokusil rozsoudit věčný spor svého nitra – snad chtěl, aby vše vyřešila náhoda – život či smrt. Vedl dlouhý zápas s temnotou a jen občas problesklo světlo. Snad žádal po osudu důkaz, že ještě může žít. Pokud by skok přežil, pustil by se do nového života a nových úkolů. Pokud ne, smrt by smazala vše – nepovedené věci i marný boj o nový začátek." Tolik Mistr pera Budinský, ovšem musíme uznat jedno. Jiří umřel právě v den narozenin manžela své první a velmi milované ženy Aleny. A také František Ringo Čech dotvrzuje, že byl Jekyllem i Hydem, a tím druhým vždycky, když se napil. "A všechno to vzniklo proto, že se Jirka rád týral a pořád si musel něco dokazovat a v té Bratislavě si řekl, že prostě skočí," dodává František a Jiřího kolega z kapely Jan Francl v té souvislosti s masochismem vzpomíná:

Jeli jsme na koncert a Jirka najednou vyskočil z auta a začal utíkat do kopce a běžel a běžel až do absolutního vyčerpání a nakonec padl na hubu a večer se chtěl se mnou přetlačovat na páku, i když věděl, že nemá žádnou šanci. Prostě byly chvíle, kdy se neuměl smířit s tím, že by něco nedokázal.

Schelingerova dcera z prvního manželství Andrea oslavila 1. května 1981 desáté narozeniny, ale teprve čtyři dni nato jí rodiče (vč. nevlastního otce, který měl narozeniny onoho 13. dubna) řekli, že "tatínek nepřežil havárii". Do té chvíle jí lhali, že byl "převezen do nemocnice". Ne, nemyslím, že na tátu ještě čeká, naopak. Já taky vím, že se živý Schelinger nikdy nevynoří, jako ani Elvis, nicméně… Když roku 1984 zpíval v Maďarsku s "Irony" Bruce Dickinson, hřívou, postavou a hlavně gestikulací se prý Schelingerovi až přízračně podobal.

Ze Schelingerových písniček včetně Šípovy Proč potápěč pláče (1973) bych teď mohl umně vytáhnout přehršli pasáží, jimiž si Jirka "převídal" konec, ale bylo by to laciné. I nesmyslné, vždyť smrt je v popu časté téma, tak jako láska, a konkrétně hit Pohřeb přítele je - jednoduše - inspirován smrtí nevlastního Schelingerova otce a nelze tedy v žádném případě říci, že tu Ringo Čech v textu nějak líčí vlastní pocity na budoucím kamarádově pohřbu! Zajímavá je ovšem pasáž v jiném Čechově textu Jsem prý blázen jen "pode mnou propast temná, není přes ní most", i když není obecně známo, že slova původně vznikala na melodii písně Slepec (Blind Man) od Deep Purple. Strašný Schelingerův konec ale skutečně předjímají pochmurné skladby Galéra, Hodina HHostina, které už nestačil nahrát: ony Čechovy texty však ještě stačil velmi procítěně - a obvykle celý v černém - zpívat: Za lodí mou je z pěny štít, ta brázda vln moje já navždy pohřbí… Mám bolest nekonečnou v pláni vodní, zní v Galéře a ještě depresivnější Hostina (opět s Čechovým textem) končí výkřikem "už jsi tady zbytečnej!" A Hodina H? Srdce už nevlastním, voda ho vzala, leží tam hluboko v studeném hrobě. Kde je ta voda, řeka ji vzala. Kde je ta řeka, voli ji vypili! Kde jsou ti voli, páni je snědli! Kde jsou ti páni, na hřbitově… zakopáni…

V březnu byla Schelingerovi v Nuslích odhalena pamětní deska a dalších sláv se dočká. Probíhají vzpomínkové koncerty a snad tu skutečně ještě měl a mohl být, ale víte vůbec, že již v dětství objevil na půdě ostře nabitou nacistickou pistoli - ukořistěnou jeho dědečkem - a ta vystřelila do zdi za rozestlanou postelí. "Do té díry by i pštros strčil hlavu!" vzpomíná dnes Milan Schelinger (a jak horečně sádrovali), ale smrt si Jiřího našla stejně. Jenomže až poté, co v dětství prodělal pár zánětů nosohltanu (jak na to vzpomínala jeho maminka)… a co nazpíval všechny ty písničky.

Foto: Wikipedie

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 04. 2011.