Ivo Fencl: Spencer a Hill spolu

Rubrika: Publicistika

MOTTO:
„Musí to být zbrusu nová Duna Buggy a dodáte nám ji laskavě až do domu. Čekáme do zítřka do dvanácti hodin.“
„A jinak co?“
„Jinak? Jinak...“ „No, jinak... Jinak budeme zlí.“ „No jo! Budeme zlí!“

Náležím ke generaci vyrůstající s filmy Buda Spencera a Terence Hilla! Zamiloval jsem si ta dílka, ale zrovna tak i parodie se Šimonem a  Matoušem představovanými úplně jinou hereckou dvojicí. „Mami, a může existovat parodie komedie?“ ptal jsem se jako kluk. „A co parodie parodie?“ A mámu jsem v dětství na Šimona a Matouše vytáhl do kina, já s ní chodíval velmi rád.

„Mně se to strašně líbilo!“ řekl jsem nakonec. „A tobě?“
Pokrčila rameny: „Úplně chyběly ženské.“

Bud Spence a Terence Hill natočili dosud osmnáct filmů, ale někdy mi připadá, že jich muselo být padesát, a jistě, sice plánují nebo plánovali i devatenáctý film, je ovšem podstatnou otázkou, nakolik to kdy mínili vážně.

Poprvé se ti dva „sešli“ v Hannibalovi (1959), což ale ještě nebyla komedie, alebrž historické dobrodružství subžánru známého jako „meče a sandály“. Toto drama se odehrávalo v letech 218-216 před Kristem a Američan Victor Mature v něm ztvárnil titulní roli vojevůdce Hannibala s černou páskou přes oko, takže vypadal skoro jako Jan Žižka. Jestli ho tak viděl i náš Otakar Vávra, tedy než se pustil do  husitské trilogie, nevím, ale odhaduji, že viděl.

Italský film Hannibal podle očekávání předvádí pověstné překročení Alp na slonech, které ve dvacátém století úspěšně realizoval i Richard Halliburton, i když ve skromnějším provedení, a ve finále sledujeme i slavnou bitvu u Cann, kde padlo beze všech cavyků v jediném dni sedmdesát tisíc mužů! Pro  Spencera a Hilla šlo ovšem jen o malé role, i když se později díky slávě dostali zpětně na plakát propagující film. Bylo jim teprve třicet a  dvacet let, když tady účinkovali pod ještě vlastními jmény Carlo Pedersoli a Mario Girotti, ale nedošlo na žádnou společnou scénu, takže se za společný debut jich dvou označuje obvykle až snímek o osm let mladší Bůh odpouští, já ne! (1967) Místo Buda Spencera však tu měl původně hrát Peter Martello.

Nakonec nehrál. Bůh to asi nechtěl, a tak Martella stihl úraz a režisér Boha se prostřednictvím Spencerovy manželky obrátil právě na Buda, jehož pseudonym vznikl díky Spenceru Tracymu i poupěti z Občana Kanea.
A Hill?

Je po mamince Němec, ale druhé příjmení zvolil dle vlastní manželky Lori, která byla původně jeho učitelkou americké angličtiny. A křestní jméno? To prý přijal na počest starořímského dramatika Terentia zvaného Afričan, který byl lybijského původu, narodil se roku 195 let před naším letopočtem v Kartágu a do Říma pronikl co otrok. V komediích, mimochodem řečeno, se Terentio důsledně vyhýbá frašce.

A Bůh odpouští? Je to sice spaghetti western, poprvé však trochu jiný, než jaké pamatujeme od Leoneho a raného Clinta Eastwooda. Je to fazolový spaghetti western, ale Spencer a Hill tu ještě netvoří rovnocennou dvojici a tlustší z nich je upozaděn. O co jde?

Vlak převážející tři sta tisíc dolarů ve zlatě jest vyloupen za masakru cestujících. Přežije jediný a vyslýchá ho Spencer, i když vůbec prvá jeho otázka prozradí i jiné zájmy: „Kde se tady dá najíst?“

Vrahy vede muž, kterého právě před rokem popravil, ale vlastně nepopravil Terence Hill, a právě Terence se teď vydá po padouchově stopě. Nu, a  padouch je střižen přesně dle padoucha z filmu Pro pár dolarů navíc (1965), přičemž jsou Spencer a Hill uneseni a mučeni zrovna jako hrdinové tohoto Leoneho snímku, o parodii se však zatím nejedná.

A co nejvíc utkví? Jak nese impulsivní silák Spencer na bedrech kasu plnou zlata. Už tady je Hill ten chytřejší a skutečně autorativní, ale daleko ještě do dotvoření dvojice!

Film Bůh odpouští, já ne! uspěl, a tak režisér Colizzi natočil i pokračování Trumfové eso (1968), ve kterém oba hrdinové vydírají jistého nepoctivého bankéře, který na  ně bryskně najme bankovního lupiče Eli Wallacha navazujícího tady na  figuru z filmu Hodný, zlý a ošklivý (1966). Eli ovšem finančníka zlikviduje a oloupí i Spencera s Hillem. Ne, ještě ani v tomhle filmu se budoucí dvojice dostatečně nedoplňuje.

Vznikla ovšem i třetí část trilogie Kopec bot (1969), kde se štvaný Hill ukryje v cirkuse. Potom dojde k vraždě artisty, a tu hodlá pomstít jiný zaměstnanec právě prostřednictvím schopného střelce Hilla. Ten žádá o spolupráci Spencera, kterému zase pomáhá hluchoněmý kamarád. V nedalekém městečku zatím horníkům panuje nadutý Fischer chráněný bandou pistolníka Finche a film sice končí dlouhou a  fraškovitou rvačkou, komický potenciál páru ale poprvé vytěžil až režisér Enzo Barboni Clucher (1922-2002) v Pravé a levé ruce ďábla (1970) a jejím pokračování Malý unavený Joe (1971), kde stvořil ze Spencera a Hilla rodné bratry jménem Joe (Hill) a Bambino (Spencer) Trinity.

V prvním snímku je Spencer samozvaným šerifem a střetne se s majorem představovaným Farley Grangerem, který chce choval v nedalekém údolí dobytek, na což nemá právo. Spencer a Hill před ním tudíž ochrání zdejší mormony vč. dvou půvabných žen a vycvičí je k boji. V druhém díle se pak vracejí za matkou a jsou omylem považováni za federální agenty, čehož mj. užijí k šizení mnichů v klášteře – a cituji teď jednoho farníka: „Zdravím, bratři!“

„To jsi mu řekl ty, že jsme bratři?“
„Je to Pán, kdo vás posílá.“
„Ne, projíždíme tu náhodou.“

Klášter využívá obchodník se zbraněmi, ale nevyhraje. Hlavně v tomhle pokračování navázal Clucher na Colizzyho závěrečnou pranici v  „cirkusovém“ westernu a definitivně tak poodhalil přitažlivost podobných pranic holýma rukama, které se měly stát přímo značkou filmů Buda Spencera a Terence Hilla i díky smyslu pro rytmus a tomu, že bylo násilí původních „špagetových“ westernů utlumeno, aby zůstalo čistě zdrojem „gymnastiky“.

Už v Joeovi jsou však i nezapomenutelné sekvence pokeru a oběda, které se budou v  různých obměnách také opakovat. I díky hudbě složené Francem Macalizzim a  nahrané pak sourozenci Guidem a Mauriziem De Angelis se stal Malý unavený Joe pro někoho možná překvapivě jedním z deseti nejúspěšnějších italských filmů všech dob (!) a dvojice tím byla na šestý pokus ustavena. Spencerovi bylo už dvaačtyřicet, Hillovi dvaatřicet.

Sedmý společný film obou Černý korzár (1971) je ovšem i prvním úkrokem stranou, a to ze Spojených států a času Divokého západu mezi korzáry a do Španělska i na Tortugu sedmnáctého století. Navzdory názvu nejde o jednu z adaptací známého románu Emilia Salgariho (na tu nicméně došlo v Itálii už za několik let) a titulní hrdina představovaný Hillem je prostě námořní kapitán, kterému říkají Blackie.

Na trhu s otroky okouzlí půvabnou místokrálovu ženu Isabelu a než ji manželovi vrátí, tak ji i svede. Spencer ovšem nesvede nikoho a hraje pouze okrajovou figuru jménem Lebka. Vcelku po právu se taky cítí i  spolu s ostatními lupiči podveden, když Hill nechce za místokrálovnu výkupné, ale Blackie naštěstí pase po jiném zlatu. To mu ovšem vyfoukne právě Isabela a on je zajat, korzáři ho ale zachrání a Hill nakonec místokrále zabije a zlato posílá anglickému králi. Ano, podobně jako Hannibal není ani tohle ryzí film dvojice a definitivně a poprvé správně odbočil „špagetově fazolového“ Divokého západu až Giuseppe Colizzi (1925-1978) alias tvůrce úvodem tady zmiňované trilogie, a to dalším filmem Dva machři mezi nebem a peklem (1972) doplněným původní hudbou bratrů De Angelis.

Colizzi ovšem charaktery hrdinů šalamounsky nevzal z vlastního tria filmů, nýbrž si půjčil Clucherovy rodné bratry a jenom je přesunul je do  současné Kolumbie. Udělat z nich letce a definitivně, i když vlastně napůl bezděky, vymezil jejich budoucí charaktery. Ustanovil je i jako lidské typy a podobně stvořil také okolní „topoi“. Neškodností násilí od  té doby připomínají filmy dvojice animované snímky anebo i němé komedie typu slapstick.

Sama zápletka Dvou machrů se pak jednoduše otáčí okolo pojistného podvodu a starého hledače zlata zahrál Cyril Cusack. Bud Spencer si právě díky tomuhle filmu oblíbil létání.

Vrcholem kariéry Specera a Hilla se ovšem stal až snímek Marcella Fondata (1924-2008) odehrávající se v Madridu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí! (1973) s nezapomenutelnou melodií bratří De Angelisů a Donaldem Pleasencem v  roli komicky vzteklounského německého psychologa. Na scénáři točícím se okolo zničení a milování autíčka zvaného Dune Buggy (jak se jmenuje i  ústřední melodie) a okolo rallyecrossu i lunapaku (a tedy dvou prostředí fascinujících hlavně děti) se podílel i Francesco Scardamaglia a jen při natáčení scény závodu bylo prý zničeno dvaadvacet aut. Dojde však i  na motocyklové jízdy a závěr rytířského klání na motorkách za pomocí dřevců parodicky napodobuje film Hodný, zlý a ošklivý. Snímek končí památnou jízdou Fordu Escortu skrz restauraci a mezi balónky, které však sekvenci chtě nechtě odmocnily. Dalším nedostatkem byla, myslím, i nadbytečná zápletka s provazochodkyní, a pokud už ji tedy akceptujeme, neměla se, řekl bych, po chvíli úplně rozplynout a  skončit tím, čím na konci skončila.

Záleží však na těchto detailech? Písnička Dune Buggy se rozhodně nerozplyne NIKDY a ve filmu opakovaně vrací jako jakási mantra nesoucí štěstí.

Roku 1974 natočily pak dvojice Spencer-Hill a bratři Angelisové film Dva misionáři, který je adaptací prózy Rodolfa Sonega a vrátil komiky zašlým časům roku 1890 a také vzdáleným Antilám a městu Maracaibo ve Venezuele. V  produkci Dina De Laurentis zde hrál guvernéra čelícího vzpouře skvělý Robert Loggia, zatímco Hill představil na doživotí odsouzeného trestance prchnuvšího z Ďábelských ostrovů v převleku za duchovního. Ano, už potřetí dojde na tento motiv a je tak charakteristický, že také on zaujme Spencerovy a Hillovy napodobitele. A jsou tu a už roku 1974 díky nim vzniká komediální western Karambol, kde se vynoří hotový dvojník Buda Spencera Paul Smith a kde jej poprvé doplňuje Michael Coby, jenž je zase dost podobný Hillovi.

Jistě, dílo balancuje až na samém ostří plagiátu, ale pobaví a má i druhý díl, který roku 1975 následovaly filmy Šimon a Matouš jedou na rivieru (Šimonem byl Paul Smith), Noi non siamo angeli (to byl komický western o závodě dostavníků s auty) a Šimon a Matouš: Obchodníci s diamanty. Taky komedie o Šimonu a Matoušovi se do uší zapsaly nezapomenutelnou melodií, vraťme se však raději k původním hrdinům...

Oslnivá forma jich obou vedla tenkrát k samostatným projektům každého a skoro tříleté pauze dvojice, což byla možná chyba a možná ne, protože poté se znovu spojili s bratry Angelisovými a vznikl druhý nejlepší jejich film Dva výtečníci (1977), kterým je „našel“ i režisér Clucher a kde se poprvé přesunuli do USA, kde se ovšem nejprve pokusili vyloupit banku. Pak však vstupují do  policejních řad, přičemž musí chránit půvabnou Číňanku, kterou představovala Laura Gemserová, a v boji s mafií likvidují mezinárodní obchod s drogami.

Je to zvláštní, ale šlo teprve o třetí film dvojice odehrávají se v  současnosti. Režisér Sergio Corbucci (1927-1990) ho rok nato doplnil i  dalším kasovním trhákem Sudá a lichá, který se opět odehrával na Floridě, ale nepřáteli nevlastních bratrů byli tentokrát tajní sázkaři. Památným zůstalo Spencerovo vystoupení v  roli vousatého miminka a Angelisové přispěli hudbou i tentokrát. Tímto už dvanáctým filmem dvojice se však bohužel potenciál začal vyčerpávat a  zbývajících šest snímků už rozhodně nedosahuje úrovně pětice let 1972-1978. Proč?

Zřejmě je to právě i absencí bratrů Angelisových, ale nejen tím, a Hroši v Africe (1979) jsou jednoduše první z labutích písní. Spencer hraje loveckého průvodce a přijíždí za ním do Jižní Afriky jeho úplně švorcový bratranec Slim (Hill), načež oba svorně bojují proti obchodu se slonovinou, aby ve finále prodávali zvířata jisté kanadské zoo. Dobrá, proč ne, ale některé prvky komična jsou tady už přehnané a Spencer kupř. nosí místo amuletu červený dudlík, což je sice i odkazem na miminkovskou scénu z filmu Sudá a lichá, ale...

Ale Spencer je najednou až moc hloupý, zatímco Hil zase až moc prospěchářský i posměvačný. A Rizzatiho píseň Grau grau grau? Nu, ten motiv zprvu vyluzuje z foukací harmoniky Terence Hill, ale Angelisovy to nenahradí.

Nepřítele ovšem dvojici hraje bývalý maďarský boxer Joe Bugner, který se dvakrát střetl i se samotným Muhammadem Alim, aniž byl kdy sražen na podlahu ringu.

Kdo najde přítele, najde poklad(1981), jmenuje se druhý ze tří Corbucciho filmů se slavnou dvojicí a bez peněz je tu zase Terence Hill. Překazí nejprve Spencerovi pokus přeplout osaměle oceán a na ostrově s pokladem kdesi v Karibiku se pak střetnou s  japonským samurajem, který vůbec neví, že už skončila válka. Třebaže také u nás je ještě i tento film u části jisté generace kultem, schéma se už mění v klišé a máme pocit déja vu. Na dvě bitky navíc dojde až v závěru a hudba je pojednou dílem daleko komerčnějších bratrů Carmela a Michalangela La Bionda.

Ještě hloub se pak propadl čtvrtý Clucherův film s dvojicí alias těkavý pokus o špionážní parodii Jdi na to (1983). Hill a Spencer jsou omylem považováni za agenty CIA a čelí organizaci jakéhosi šíleného K1, který se chce stát pánem světa. Slušnou hudbu sice opět složil Franco Micalizzi (jako u prvního Clucherova filmu s dvojicí) a vracíme se do osvědčeného Miami, nic z toho ale film jako celek nezachránilo.

Clucher natočil navzdory tomu s oběma komiky v Brazílii ještě i pátý film Dvojníci (1984), kde dělal hudbu zase Micalizzi a kde získali hned dvojrole: bohatých, zženštilých bratranců i jejich dvojníků, kteří mají čelit za  dva miliony dolarů pokusům o atentát. Což i činí, ani závěrečná bitka se zvláštním oddílem vojáků však není jaksi ono. A pak?

Po Sergiu Corbuccim to s duem zkusil ještě Bruno Corbucci (1931-1996) a na Clucherovy Dva výtečníky se pokusil volně navázat Superpolicajty z Miamy (1985), a to opět podpořen hudbou bratří La Bionda. Spencer a Hill tu hráli agenty FBI a Spencer byl druhým povoláním i instruktorem pro piloty vrtulníků v Tampě na Floridě. Rvačky jsou však ve filmu divně oslabeny a dvojice zevšedněla. Platonicky romantická vsuvka je pak už krajně zbytečná a pohlednicovost filmu přímo vrcholná. Hillovi je šestačtyřicet, Spencerovi šestapadesát, a tímto filmem se jako dvojice fakticky rozpadli, i když... Ano, Hill režíroval devět let poté (1994) i osmnáctý společný snímek Blb a blbec podle scénáře svého syna Jesse a v produkci syna Spencerova, přičemž se obloukem vrátil na začátek, a tedy k westernu. Výsledek však je pouze vyčerpávající (a to v obou smyslech) i nostalgická rekapitulace nejtypičtějších součástí filmů dvojice - a nikoli o mnoho víc. Vše začne, když Hill na matčinu žádost vyrazí po stopách svého bratra, otce deseti dětí, a jím a Spencerem bráněné dívky se velmi podobají krásným mormonkám z filmu Pravá a levá ruka ďábla. To je ale skoro vše a dodnes jen čekáme na devatenáctý jejich společný snímek, kterým měla být zbrusu nová adaptace Dona Quijota.

To sice ohlásili, nejspíš ji ale nikdy vážně nepřipravovali.
A co říci závěrem?

Kromě Laurela a Hardyho připomínají Hill a Spencer také Boba Hopea a Binga Crosbyho, přičemž u nich kráčí o silně komickou variantu truffautovského „ani s tebou, ani bez tebe“. Skutečně ryzích terencehillovek je však nakonec vlastně jen pět a všechny vznikly v letech 1972-78. K pětce se maximálně druží oba Clucherovy starší filmy Pravá a levá ruka ďábla a Malý unavený Joe (1970-71), ale ještě dřívější Colizziho trilogie „fazolových“ westernů (1967-69) už má jiný charakter. Atmosféru nejtypičtějších snímků bezpochyby stvořila i hudba bratří Angelisů a myslím, že celý úspěch cyklu stál především na osobnostním profilu Hillově a jeho mladickém charismatu. Obdivuji ostatně i jeho samostatné filmy o Šťastném Lukovi a Donu Camillo, ale nejsou už předmětem našeho povídání, které chtělo připomenout výhradně jejich společnou práci a doříci i toto: Minimálně v letech 1967-1978 fungovala mezi pány Spencerem a Hillem nimi obdobná chemie jako mezi Laurelem a Hardym a typickým znakem dotyčných komedií zůstává kromě ničení a neumírání i absolutní asexualita.

Jsou totiž určeny hlavně dětem, a tak je, prosím vás, i berme.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 10. 2011.