Paní docentko, nedávno jste byla zvolena za členku Finské učené společnosti, což je pocta na akademické úrovni. Jak se stalo, že kantor, který učí slovanský jazyk, dosáhl takové pozice?
Ve jmenovacím dopise je jako zdůvodnění uvedeno „in recognition of the outstanding contribution in your research work“. Zabývám se totiž už 30 let neurolingvistikou, která zkoumá vztah jazyka a mozku. Jazyky jsou svou stavbou velmi rozdílné, zatímco lidský mozek je stejný. Můj přínos spočívá v usouvztažnění struktury jazyka a neurofyziologických funkcí. Moje publikace se týkají především afázie, tj. narušení jazyka v důsledku poranění mozku. Přinesla jsem češtinu do mezinárodních výzkumných projektů a na světová odborná fóra (např. prestižní Academy of Aphasia, jejíž jsem členkou) a na druhé straně jsem uvedla neurolingvistiku do české jazykovědy.

Kdy jste odešla do Finska a jak jste se s touto – pro mnoho našich lidí studenou a vzdálenou zemí – sžila?
Na Helsinské univerzitě pracuju od roku 1986. Vystudovala jsem v Praze na FFUK vedle bohemistiky také ugrofinistiku, takže jsem na působení ve Finsku byla teoreticky připravená a odborně zainteresovaná, ale stejně to zpočátku nebylo jednoduché. Tma a zima se naštěstí dají vykompenzovat třeba zápalem pro vlastní práci. Mě hřeje pocit, že jsem tu vybudovala obor, který dnes evidentně prosperuje a mezi tzv. menšími jazyky patří k nejúspěšnějším.

Čeština prý patří mezi nejobtížnější, ale také nejkrásnější malé jazyky. Co motivuje finskou mládež, aby se český jazyk učila?
Čeština je rozhodně pro cizince jazyk nesmírně obtížný, a to především svou nepravidelností. Obdivuju své studenty, kteří ji nakonec dokázali tak dobře zvládnout. Chce to velkou dávku píle, cílevědomosti, nadšení, nadání a odborného vedení. Někteří mí absolventi mluví skutečně perfektně a já jsem na ně velice pyšná. Na naší katedře prakticky nejsou studenti, kteří by měli české předky. Všichni začínají s češtinou od nuly a většinu k tomu vede zájem o českou kulturu. Přitom pod pojem kultura ve zdejším pojetí spadá nejen literatura, hudba, divadlo a film, ale třeba i způsob života, historie, politika a ekonomie.

Co všechno učíte na Helsinské univerzitě? A jak vypadá vaše hodina?
Můj obor se jmenuje český jazyk a kultura a já učím všechny jeho lingvistické disciplíny, od fonetiky přes gramatiku a stylistiku až po překlad a českou jazykovědu. Vedle češtiny používám ve výuce samozřejmě finštinu a švédštinu, ale i angličtinu, ruštinu, němčinu a francouzštinu, protože máme čím dál víc zahraničních stážistů. Srovnávání jazyků mě vždycky bavilo a i pro posluchače se zdá být inspirativní. Z teoretických znalostí jazykového systému nemůžu slevit, ale snažím se zpříjemnit studentům učení interaktivními metodami, exkurzy do českých reálií a ukázkami českého humoru. Jde mi o to, aby se studenti co nejméně nudili a co nejvíce smáli.

Můžete srovnat českého a finského studenta? Jaké vlastnosti našich studentům chybí a s kterými se můžeme naopak chlubit?
Studenti jsou jistě v zásadě všude stejní. Ve Finsku jsou možná samostatnější, neboť se zpravidla hned po maturitě odstěhují od rodiny a na studiích se živí sami. To klade nároky na sladění jejich studijních a pracovních povinností. Finští studenti jsou na své pedagogy velmi nároční a učitelé jim skutečně musí být k dispozici. Studenti nás hodnotí přísně a vyjadřují se ke všemu, od náplně kurzů až po úroveň výuky. Mně taková zpětná vazba vyhovuje a snažím se každý kurz přizpůsobit daným posluchačům. Určitá témata, např. gramatika, jsou povinná, ale kulturní okruhy vybírám vždy podle zájmu studentů.

Finský vzdělávací systém je dáván v mnoha zemích, ČR nevyjímaje, jako vzor. Z mého pohledu nejde o systém jako takový a možnost uplatnění teoretických znalostí v praxi, tj. o efektivitu. Jak to je ve Finsku? Najdou studenti práci bez problémů?
Naši studenti nezískávají kvalifikaci pro určitou práci, ale obecně humanitní vzdělání. Mladí lidé dnes shánějí práci dost obtížně, ale z mých studentů, pokud vím, nikdo není nezaměstnaný. Bohemistiku si totiž vesměs vybírají lidé, kteří mají vyhraněný zájem, názor, rozhled a ctižádost. Naši absolventi se úspěšně uplatňují v různých mezinárodních organizacích, v diplomacii, ekonomice, správě i kulturních institucích.

Vím o vás, že jste napsala hezkou knížku pohádek, která se jmenuje „K čertu!“ Vyšla v našem nakladatelství a nyní se připravuje její finská verze. Máte ráda pohádky? Četla jste je svým dvěma synům?
České pohádky a jejich obecná obliba u dětí i dospělých jsou náš specifický fenomén, který například ve Finsku zcela chybí. Mám na mysli jejich optimistické a humanistické ladění, jejich laskavý humor, smysl pro nonsens, bujnou fantazii, jazykovou vynalézavost a zaručený happy end, které je tak odlišují od severských bájí. Já sama pohádky miluju, svým synům jsem je ráda nejen četla, ale i vymýšlela, a studentům je lehce vnucuju. Už se těším, až do nich budu zasvěcovat vnoučata. V Albatrosu mi vyšly zatím dvě knížky, první Čertice Trudajda (2003) dostala cenu za originální text a druhá K čertu! (2007) se připravuje k finskému vydání. V šuplíku toho mám ještě víc, protože psaní pohádek představuje báječné odreagování od vědecké práce a poskytuje ideální prostor pro tříbení mateřštiny.

Překlad českého textu do finštiny – to bude, myslím, celá ošatka překladatelských oříšků. Jak jste si s tím poradila?
Finský překlad vznikl v mém překladatelském semináři. Čtyři studentky se s ohromným nadšením a nevšední invencí pustily do překladu mých pohádek, ale brzy narazily na neznámá slova, neexistující bytosti, slovní hříčky a nepřeložitelná jména. A tak jsme na jejich přání celý semestr věnovali probírání překladatelských postupů a strategií, srovnávání různých verzí překladu, výběru nejlepších řešení a rozličným jazykovým hrátkám. Bylo to poučné a zábavné nejen pro ně, ale i pro mě a kurs se stal na oboru legendou. Výsledkem byl nápaditý a promyšlený kolektivní překlad celé knihy a navíc diplomová práce jedné ze studentek o „překládání nepřeložitelného“. Řekla bych, že se jednalo o ideální příklad výuky podle zásady „learning by doing“.

Jaké jsou mytologické postavy ve Finsku? Dají se finské děti postrašit čerty, vodníky nebo ježibabami?
Finské pohádky jsou výchovně strašidelné a drsné, protože měly odradit děti od nežádoucích výprav do divoké přírody. Humoru a hravosti je v nich pomálu. Český čert je proto pro Finy tvrdý oříšek, a to nejen překladatelský, ale i konceptuální. Čert, vodník a spol. jsou prostě ďábelské bytosti, se kterými nejsou žádné žerty. Pak je ovšem těžké překládat jak čerti Rýmonos a Mlsohub skládali zkoušku dospělosti nebo jak se vodník Leknínek učil hrát na housle.

Můžete prozradit, jak se bude knížka pohádek jmenovat? Zvažujete – pokud se vaše finská prvotina bude dobře prodávat – pokračování vaší spisovatelské činnosti?
Finský překlad zní Hitsi vieköön!, což silou výrazu odpovídá originálu, ale vyžaduje patrně od rodičů větší nepředpojatost. Jinak hledám nakladatele pro svou další hotovou knížku rozverných pohádek Meluzína Severýna a pak pro jeden pohádkově baladický text jménem Bezřečí na Žárlíři, kde se to také hemží komickými čerty, ale kde vlastním tématem je význam jazyka pro lidskou identitu. To je ostatně moje téma životní.

Děkuji za rozhovor.