• Vůbec si nevzpomínám, že bych někde slyšel nebo se dočetl, kde se vzal název vašeho pořadu. Proč "Na plovárně"?

Ten název vznikl zcela prozaicky, prvních padesát dílů jsme točili opravdu na bývalé Občanské plovárně u Čechova mostu. Bylo to moc hezké prostředí, takový jakoby anglický klub, a mně se líbila i ta určitá mnohoznačnost názvu, kdy si povídáte s lidmi o plavbě řekou života, o záchranných kruzích a tak. Prostě, dalo se s tím docela hezky pracovat. Jenomže pak plovárna změnila majitele a ti noví – jeden byl Švéd a druhý Nor - nás hned vylili. Takže jsme hledali nějaké jiné útočiště a naštěstí jsme našli klub Avion, kde točíme dodnes.

• Úspěch vašeho pořadu, a vás samotného, tkví v přípravě otázek a znalosti věci. Jak diametrálně se lišíte (pozitivně) od jiných průvodců podobných pořadů! Proč jste si nevybral povolání malíře, chemika, matematika, fyzika či lékaře, když se o vše tak hluboce zajímáte?

To by určitě nedopadlo dobře, nemám na tyhle profese vůbec žádný talent, ale tím spíš mě fascinují lidé, kteří to dobře umí. Pokud jde o tu přípravu, pokládám víceméně za svou povinnost si něco přečíst, abych do takového rozhovoru nevstupoval úplně čistý, ale samozřejmě, když dojde na kvantovou fyziku, jsem v pytli tak jako tak. Na druhé straně by bylo naivní snažit se působit dojmem, že těmhle věcem rozumím, vlastně bych se měl ptát tak, jak by se ptali diváci u televize. Ale aspoň nějaký obrys se vždycky pokusím nastudovat.

• Přiznám se, že všechny vaše rozhovory mají jednu chybu – trvají příliš krátce. Na rozdíl třeba od televizních zpráv, které by mohly trvat jen dvě minuty.
Mohl byste jmenovat někoho, komu jste stačil položit jednu otázku a k dalším jste se nedostal, a někoho, z něhož něco vymámit byl nadlidský výkon? Samozřejmě moje otázka neznamená rovnici, že upovídaní lidé jsou méně inteligentní…

Zažil jsem oboje a lepší je samozřejmě ten první případ. Třeba taková paní Františka Garlíková, šestaosmdesátiletá podnikatelka, ta mě vlastně nepustila ke slovu vůbec. Ale taky to vůbec nevadilo, je to tak dobrá vypravěčka, že jsem si to spíš užíval. Ale třeba John Mayall, britská bluesová legenda, toho ten rozhovor vysloveně obtěžoval, nechtělo se mu a každou otázku ve dvou větách zametl pod stůl. A to pak je moderátorovo peklo, když po pěti minutách zjistíte, že všechna témata už jste vyčerpal a máte natočit ještě dvacet minut.

• Vy jste, Marku, synonymem slušnosti a pohody a pozitivismu (proto s vámi dělám rozhovor pro "Pozitivní noviny"). Ale je mi jasné, že život není jen procházkou rozkvetlou alejí za slunečného a teplého dne. Co vás osobně nejvíce zlobí kolem nás? Měl jste někdy "Na plovárně" chvilku, že se vám během rozhovoru stáhlo hrdlo, silně vás něco dojalo?

Takové situace jsou každou chvíli, často máme hosty s opravdu pohnutými životy, lidi, kteří přežili koncentrační tábory nebo komunistické kriminály, a to jsou příběhy, kdy člověka mrazí. A vždycky znovu žasnu, že si může někdo dovolit v médiích, ale co víc - v poslanecké sněmovně - komunistickou ideologii obhajovat. Ale ani o dojemné momenty není nouze. Vzpomínám si na chvíli, kdy žokej Václav Chaloupka vzpomínal na svého legendárního koně Koroka, kterého viděl naposledy sotva pár hodin před jeho smrtí. Odehrálo se to před mnoha lety, ale i po té dlouhé době měl Václav Chaloupka oči plné slz.

• Přiznám se, že na mě nejvíce zapůsobil rozhovor s Lady Abrahams. Spádem, uvolněnosti, její schopností si pamatovat, bezprostředností a zejména vitalitou dvaadevadesátileté dámy. Když jste se s ní loučil, vyjádřila naději, že vás ještě uvidí a řekla doslova: Alespoň na mým pohřbu, určitě přijďte. Myslím, že se dožila neuvěřitelných 96 let. Byl jste se s ní rozloučit?

Bohužel to nešlo. Lady Luisa měla pohřeb v Londýně a já představení v Praze. Ale často na ni myslím, to byla neodolatelná bytost.

• My, diváci, jsme odkázáni na to, jaký pořad připraví televizní štáb. Jste to vy, kdo nám musí namíchat stravitelný koktejl, abychom se zase další týden těšili "Na plovárnu". U vás to je, myslím, jinak. Musíte navázat osobní kontakt, být slušný, ale nikoliv servilní, musíte se umět chytře zeptat, nechat prostor hostu, neskákat do řeči, ale zase se ubírat dopředu, akceptovat náladu na druhé straně stolu, atd. Co je primární, když se s hostem setkáte poprvé? Stisk ruky, pohled do očí, oblečení, třeba vůně (?), jeho sláva, úcta? Stalo se vám, že jste byl donucen pozměnit obsah rozhovoru, „timing“ či zcela zrušit pořad?

Velmi často je jasné, jaký host bude, už ve vteřině, kdy vstoupí mezi dveře. Až mě to kolikrát překvapí, protože se spoustou hostů, zvlášť těch zahraničních, se poprvé vidím až na místě. A to víte, pokud jsou to velké hvězdy, má člověk přece jenom trému. Ale pak se někdy otevřou dveře, vejde chlapík v námořnickém tričku, pusu od ucha k uchu, naprosto bezprostřední, a je vám po deseti vteřinách jasné, že tenhle rozhovor bude v pohodě, i když se ten chlapík jmenuje Jean Paul Gaultier. Podobně v pohodě byl i Robert Redford, a to ani nemluvím o jeho svatosti, Dalailamovi, tak něco bezprostředního jsem dlouho nezažil.

• Zpíváte, hrajete, moderujete, máte veleúspěšný pořad. Děláte vše uvolněně, profesionálně, nenásilně a hodně lidsky. Máte trému? Máte opojný pocit, když vše dobře dopadne a vracíte se pozdě večer či v noci domů?

Trému mám před každým přímým přenosem, to se nelepší. Plovárny jsou daleko víc v klidu, samozřejmě, pokud netočíte s hostem, který má pro vás třeba jenom velmi omezený čas a vy to nesmíte zkazit. To byl třeba Bill Gates nebo Sting, to je vždycky trochu nervák. Pokud jde o ty opojné pocity, to bych ani neřekl, spíš mám velký pocit úlevy, když se něco povede a máte to za sebou. Ale okouzlující je, když hrajete s kapelou a lidi jdou s vámi, koukáte do publika a vidíte, že se baví, to je fakt potěšení, to si moc užívám.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně spokojených diváků a posluchačů.