Dobromila Lebrová: Desiderius Erasmus Rotterdamský
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Býval nazýván „knížetem humanistů“. Je jedním z největších myslitelů renesanční doby v oblasti za Alpami. Ještě patřil ve své době k řadě oněch učenců, kteří obsáhli všechno současné vědění - zkrátka byl tím, komu se říkalo „renesanční člověk“.
Vedle toho, že v tomto měsíci vzpomínáme výročí jeho úmrtí, je letos také pětisté výročí vydání jeho nejvýznamnějšího díla „Chvály bláznivosti“.
Žil v době plné zvratů – za jeho života byla objevena Amerika, uskutečňovaly se i další dobyvatelské cesty. Žil v době velkých umělců italských – Leonarda, Rafaela a Michelangela. Jeho současníky byli Albrecht Dürer, Hieronymus Bosch, otec i syn Holbeinové, z nich mladší namaloval Erasmův portrét, dále například Mikuláš Koperník. V jeho době žil Machiavelli a anglický filozof Thomas More, dvořan Jindřicha VIII. a mučedník byl jeho blízkým přítelem.
Žil v době reformační a pokoušel se zaujmout vůči katolickému i protestantskému náboženství reálný a umírněný postoj.
Bývá mu například přisuzováno autorství dvou často užívaných spojení jako „Pandořina skříňka“ a „Jednooký mezi slepými králem“, ale i jiných výroků.
Letopočty jeho narození se udávají různě – mezi roky 1464 až 1469, velice pravděpodobné datum je noc mezi 27. a 28. říjnem, protože v nějakém svém dopise uváděl, že se narodil na svátek svatých Šimona a Judy, což je 28. října. Ostatně většina údajů z jeho mládí vychází z jeho korespondence, kde ne vždy uváděl vše jednoznačně.
Za jeho občanské jméno je považováno Gerrit Gerritzoon, Gerrit, syn Gerritův, přes to, že byl nemanželským synem kněze, který se možná knězem stal až po jeho narození, a vdovy Margarethy Rogers, dcery lékaře. Otec pocházel z města Goudy.
Různé prameny vykládají jeho později užívaná jména různě. Jméno Erasmus je po svatém Erasmovi z Formie, který byl křesťanem z Antiochie – dnešní Sýrie. „Erasimos“ řecky znamená „toužený“, „očekávaný“, což přeloženo do latiny „Desiderius“ znamená totéž.
Podle některých pramenů měl ještě o tři roky staršího bratra Pietera. V Rotterdamu, v tehdejším Brabantsku, po němž přijal jméno, žil jen asi tři roky. Rodiče, i když nesezdáni, se snad snažili o vzdělání svých dětí, možná pouze maminka. Podle jiných pramenů se však otec o děti nestaral, což způsobilo celoživotní Erasmův komplex.
Nejdříve Erasmus chodil do školy v Goudě, pak navštěvoval od svých devíti let i s bratrem církevní školu v Deventeru, volnějšího režimu, vedenou „Bratřími společného života“ (Fratres Vitae Communis) a význačným německým humanistou Alexandrem Hegiem (asi 1433–1498). Zde se seznamoval s latinou i řečtinou, ale i se zásadami humanismu, i s prvními možnostmi cvičit svůj skvělý intelekt a využít vrozeného nadání. Zde se také poprvé snažil najít svůj poměr k Bohu.
Maminka mu zemřela na mor, když mu bylo asi třináct let; otec zemřel o rok později. Svými poručníky byl pak poslán do klášterní školy v Hertogenbosch, což vždy popisoval jako ztracená dvě léta. Zde byl už sám bez bratra, který souhlasil s přijetím mnišského údělu.
Pak byl svými třemi poručníky, které sám označoval za necitelné, a asi také finančními možnostmi, přinucen kolem r. 1487 ke studiu v augustiniánském klášteře ve Steynu, nyní Steinu, nedaleko Goudy. Pobyl tam asi 6 let a kolem r. 1492 ho chudoba přinutila složit řeholní sliby a nechat se vysvětit na kněze. Nikdy však jako kněz nebyl činný. Na základě vlastní zkušenosti různé mnišské zásady kritizoval. Své zážitky kláštera popisoval ve svém prvním díle „De contemptu mundi“ (O pohrdání světem). První takové satirické dílo z kláštera se stejným názvem napsal v 1. polovině dvanáctého století benediktinský mnich označovaný jako Bernard z Cluny. A Erasmus stejně jako on si vzal na mušku mnohé klášterní nepořádky i hříchy.
Ale na druhé straně se věnoval studiu svatých, především svatého Jeronýma, který byl jako jeden z církevních otců překladatelem bible do latiny, a to latiny mluvené, nazývané vulgata. Bylo to téma, které se prolínalo celým životem Erasmovým. Vycházel také z filologických studií italského filozofa, historika a především filologa Lorenza Vally (1406–1457).
V té době poprvé zpracoval „Antibarbarorum liber“ (Kniha proti barbarům), psal ji jako dopis spolužákovi z kláštera; kniha vyšla až v r. 1520 jako dialog a představovala návrat ke kořenům evropské civilizace, ještě předkřesťanské, což se stalo, vzhledem k důrazu na morálku a názorovou toleranci, jakýmsi programem humanistů. „Barbara“ nepředstavoval jako cizince, ale jako nevzdělance, který se jakémukoliv vzdělání brání. Erasmus zde vyzdvihl zodpovědnost vzdělanců za kulturu a morálku společnosti.
Nechtěl v klášteře setrvat až do smrti a proto s radostí kývl na nabídku stát se tajemníkem biskupa Henriho de Bergen z Cambrai v Brabantsku v dnešní severní Francii. Pan biskup toužil po nějaké vatikánské kariéře, tak potřeboval latinského tajemníka s vytříbenou latinou a slíbil Erasmovi stipendium pro studium v Paříži, ale svůj slib nikdy nesplnil. Nějakou dobu pracoval pro něj v Cambrai, ale i na jeho cestách za kariérou, což Erasmovi dost vadilo, protože mu to nedávalo poklid ke studiu.
Od r. 1495 studoval Erasmus v Paříži a byl ubytován v nejasketičtější Collége de Montaigu, kde byly tvrdé podmínky, vybavení špinavé a jídlo mizerné. Onemocněl a vrátil se k biskupovi, dokonce navštívil i klášter ve Steinu. Když se vrátil do Paříže, hledal si soukromé ubytování a bohaté žáky, protože žil z doučování bohatších studentů.
Vlastní studium s učenými disputacemi považoval za mdlé a nezáživné a tak po odchodu z přísně vedené koleje se zcela vrhl do literární práce, značně ovlivněn dílem francouzského filozofa, humanisty a kronikáře Roberta Gaguina (1433–1501), s nímž si od r. 1496 hodně dopisoval. Napsal dva svazky latinských básní a toužil stát se latinským básníkem.
Stále doufal v podporu „svého“ biskupa, která nepřicházela. Jedním z jeho bohatých žáků byl William Blount, pozdější lord Mountjoy (1478–1534). Erasmus sice nechtěl být učitelem, ale jako učitel vynikal.
V r. 1499 odjel lord Mountjoy do Londýna, kam pozval i Erasma. Osud si s ním zde zahrál – z chudého studenta se pohyboval na anglickém královském dvoře jako host významného velmože. Měl tam přednášky o apoštolu Pavlovi a o Novém zákoně, svém nejoblíbenějším tématu.
V Londýně, podle některých pramenů v Oxfordu, se Erasmus setkal s významným humanistou, duchovním Johnem Coletem (1467–1519), který se později stal děkanem v katedrále svatého Pavla. Coletovy názory, jeho vychovatelské metody Erasma velice ovlivnily. Colet mu ukázal, jak lze spojit pradávnou křesťanskou víru se zásadami humanismu a přitom se vzdát scholastických metod, tj. příliš dogmatického přejímání textů církevních autorit a jejich výkladu, ale věnovat se sám studiu Nového zákona.
V této době se Erasmus velice spřátelil s Thomasem Morem (1478–1535), seznámil se s dalšími humanisty - anglickým učitelem Williamem Crocynem (asi 1446–1519) a humanistou a lékařem Thomasem Linacrem (asi 1460–1524).
Podle některých pramenů ho disputace s těmito filozofy přinutily změnit názory na jeho další směřování a rozhodl se věnovat se teologii.
Vracel se z Anglie r. 1499 poměrně bohatý, ale celníci v průplavu mu všechno zabavili; do Paříže přišel ještě chudší, než když do ní přišel poprvé. Přes to ale zkompletoval v r. 1500 sbírku přísloví „Adagiorum collectanea“ (Sbírka přísloví), což byly průpovídky, přeložené z klasických pramenů. Sbírka měla úspěch, protože ji užívali humanističtí spisovatelé ve snaze zazářit svými znalostmi klasiků.
V důsledku rozmluv s Coletem a Verierem vznikla r. 1499 jakási příručka křesťana, nazvaná „Enchiridom militis christiani“ (Příručka křesťanského bojovníka), dílo určené nikoli pro mnichy, ale pro laiky, hledající duchovní průvodce. Popisoval zde skutečné náboženství, skutečnou zbožnost, nikoli to, co se ve skutečné církvi praktikovalo. Tato knížka se v dalších vydáních, především z r. 1518 stala velice hledanou. U nás vyšel překlad této knihy už v r. 1519 pod názvem „Přeutěšená a mnoho prospěšná knieha Erazyma Roterodamského o rytieři křesťanském“ a vydal jej Oldřich Velenský z Mnichova (Ulrichus Velenus asi 1495–1531).
Podle některých pramenů se Erasmus v té době obával moru, tak z Paříže odešel, ale také se snažil získat mimo Paříž nějakou finanční podporu. Zastavil se také ve Steynu.
V r. 1501 se v Holandsku setkal s františkánským mnichem Jeanem Vitrierem, který se nadále stal jeho duchovním rádcem. Vitrier byl ctitelem apoštola Pavla, ale především jednoho z prvotních křesťanských myslitelů Órigéna.
Erasmus studoval pilně náboženské spisy, především svatého Jeronýma a také pilně studoval řečtinu a v r. 1502 byl přesvědčen, že může v tomto jazyce také psát.
Když Erasmus zjistil, že bohatého mecenáše nezíská, přesídlil do belgické Lovaně (Leuven), kde sice dostal nabídku profesora na místní univerzitě, ale odmítl, protože se obával, že by to narušilo jeho studia.
V r. 1505 objevil v jakémsi bruselském klášteře rukopis italského filozofa a filologa Lorenza della Vally (1406–1457) „Annotationes“ (Výpisky) k Novému zákonu, kde se mu potvrdilo jeho přesvědčení, že je nutno vrátit se k původním biblickým textům s důrazem na filologickou stránku. Druhé dílo Vallovo, kterým se tehdy zabýval, bylo „Elegantiae“ (přibližně Uhlazenosti), což byl návod, jak dobře psát latinsky. Erasmus uveřejnil ze spisu výtah. Vallovy spisy vyšly v Paříži v r. 1505.
Téhož roku mu vyšel první překlad z řečtiny do latiny „Declamationes“ (Řečnická cvičení) od řecky hovořícího řečníka Libania, žijícího ve 4. století n. l. Toto dílko věnoval dalšímu - očekávanému patronovi Nicolasovi Le Ruistrovi, který mu umožnil sepsat uvítací řeč pro vládce Holandska – velkovévodu Filipa Habsburského (1478–1506). Velkovévoda ji ocenil jako klasickou, ale Erasmus sám ji považoval za pochlebovačné a nesmyslné hodnocení, vynucené pouze jeho hmotnými problémy a potřebou veřejného uznání.
Toto období bylo pro něj značně složité po hmotné stránce, ale tříbil se jeho již uvedený názor, že výklad základních náboženských textů nespočívá na jakékoli výměně názorů, ale na brilantních jazykových znalostech. Uvědomoval si nutnost prohloubení studia řečtiny a děl starých náboženských myslitelů.
V té době vydal Ciceronovo „De officiis“ (O povinnostech). Je to spis z konce Ciceronova života ve formě dopisu synovi, kde se autor zabývá tím, co je čestné, co je prospěšné a možnými konflikty mezi těmito názory.
Další tehdy vydaný spis bylo další morální ponaučení „Disticha Catonis“ (Catonova dvojverší), sbírka moralizujících výroků.
Dále vydal morální ponaučení „Mimes“ (Pantomimy) od římského dramatika Publilia Syra, o nichž věděl, že se jimi zabýval i jeho oblíbenec svatý Jeroným.
Na podzim 1505 sháněl opět sponzora v Anglii, kde pobyl do léta 1506 a uzavřel přátelství s Richardem Foxem, biskupem z Winchesteru (1448–1528), zakladatelem oxfordské koleje Corpus Christi, a dále s Williamem Warhamem, arcibiskupem z Canterbury (1450–1532). Další přátelství bylo s Johnem Fisherem z Rochesteru (1459–1535), který se později stal mučedníkem a světcem – nechal ho stejně jako dalšího Erasmova přítele Thomase Mora, popravit král Jindřich VIII. – za obhajování jeho ženy Kateřiny Aragonské a věrnost katolické církvi, přes to, že byl kdysi jeho vychovatelem. Všichni tři církevní hodnostáři se stali jakýmisi Erasmovými patrony.
John Fisher byl v té době prezidentem koleje Queens v Cambridgi a chtěl na univerzitě umožnit Erasmovi obhájit doktorát teologie. Ale Erasmus v Cambridgi dlouho nezůstal a pokusil se o splnění svého velkého snu – navštívit Itálii. - Osobní italský lékař krále Jindřicha VII. hledal v té době učence, který by doprovodil jeho dva syny ke studiu na boloňskou univerzitu. Erasmus se svými svěřenci se zastavil asi na dva měsíce v Paříži, kde zkontroloval vydání některých svých překladů z řečtiny.
Okouzlen krásou Alp napsal báseň „Carmen equestre sive alpestre“ (Píseň o cestě na koni neboli přes Alpy), kde srovnává život člověka s přírodou, že příroda svůj život obměňuje, kdežto promarní-li člověk něco, již se to nevrátí.
Doktorát nakonec získal na malé univerzitě v Turíně, čímž získal oprávnění pro veřejné přednášení. V Boloni vyšla r. 1506 jeho přísloví „Adages“. Na podzim r. 1506 dopsal největšímu italskému vydavateli Aldovi Manuziovi (1449–1515), kde se chtěl seznámit s některými jím vydanými překlady a nabídl mu rovněž vydání svých „Adages“. Ten si přál, aby Erasmus přesídlil do Benátek. Zůstal tam jen do konce roku a k vydání připravil díla římských autorů Publia Terentia Afera, Plauta a Seneky.
Stával se známým a cestoval po Evropě.
Koncem r. 1508 se přestěhoval do univerzitní Padovy, kde se stal vychovatelem dvou nemanželských synů krále Jakuba II. Skotského. Velice se mu tam líbilo, ale propuknutí války, vedené novým papežem Juliem II., ho vyhnalo do Sieny. Odjel na cestu do Říma, kde se svými královskými žáky strávil velikonoční týden. Byli také v Neapoli, odkud se mladíci vrátili domů, a Erasmus se vrátil do Říma. Zde si vymohl osvobození od povinnosti nosit kněžský šat.
Na jaře 1509 nastoupil na anglický trůn Jindřich VIII., v té době mladý, podporující humanistické snahy, velmi vzdělaný. Lord Mountjoy i ostatní Erasmovi přátelé usilovali o to, aby se Erasmus stal na královském dvoře literátem. Erasmus pozvání přijal a přesto, že byl později znovu zván do Itálie, už se do ní nevrátil. Avšak očekávání Erasmových přátel se nenaplnilo – možná k jeho štěstí, protože je znám další osud jiných Jindřichových oblíbenců…
Na cestě do Anglie začal Erasmus své nejznámější dílo „Mórias enkómion, id est, Stulticiae laus“, což je „Chvála bláznivosti“. Jelikož se jednalo v řeckém názvu Mórias o slovní hříčku se jménem Morovým, použil toho při dedikaci svému příteli, v jehož domě ji dopsal. „Chválu bláznivosti“ několikrát za svého života přepracoval a doplnil. Formou knihy je vlastní chvála personifikované „Bláznivosti“, kterou Erasmus nastavuje zrcadlo všem lidským pošetilostem. Příležitost 500. výročí prvního vydání této knihy oslavila olomoucká univerzita začátkem června 2011, zřejmě proto, že na rozdíl od Prahy, učení Erasmovi současníci z Olomouce jej ctili a uznávali.
John Fisher, jako kancléř cambridgeské univerzity umožnil Erasmovi, aby se r. 1511 stal profesorem řečtiny. Měl čas pro svá studia, věnoval se dopisům svatého Jeronýma, překladům Nového zákona. Cambridge považoval za barbarský a stýskalo se mu zde. Postrádal Coleta, Mora a italského humanistu a básníka Andreu Ammonia (1478–1517), který byl latinským sekretářem Jindřicha VIII. a se kterým bydlel Erasmus v Londýně u Mora.
V Cambridgi napsal několik básní a učebnici „Copia verborum“ (Bohatství slov), jak rozvíjet květnatý řečnický styl, kterou věnoval příteli Coletovi.
Je mu připisován dialog mezi papežem Juliem II. a svatým Petrem při papežově smrti (v r. 1513), kdy se papež do nebe snaží dostat stejnými způsoby, jako se choval na zemi. Erasmus byl totiž svědkem papežova triumfálního vjezdu do pokořené Padovy.
Erasmus byl stále ve finanční tísni. S pomocí svých přátel získal malou penzi z fary v Aldingtonu v Kentu. Rád opustil Cambridge a v zimě 1514 byl opět v Londýně, ale v jakoukoli královskou podporu už přestal doufat.
V létě 1514 se vrátil na pevninu a stále byl upomínán opatem kláštera ve Steynu, aby se vrátil ke svým mnišským povinnostem. Různými výmluvami se pokusil klášternímu životu vyhnout, nabízel klášteru své dosavadní náboženské práce, což zase odmítl klášter.
Všeobecně vítán a vážen cestoval po Evropě. Navštívil Antverpy, Bergen, Lovaň, Lutych, Mohuč, Štrasburk. Byl zván i do Čech a na Moravu, ale, jak už bylo řečeno, v našich zemích nebyl posuzován jednotně, přes to, že jeho dílo už bylo u nás známé, „Chválu bláznivosti“ přeložil krátce po jejím vyjití Řehoř Hrubý z Jelení (1460–1514). U nás je známá vzájemná korespondence s českým diplomatem a humanistou Janem Šlechtou ze Všehrd (1466–1525).
Nějakou dobu setrval na univerzitě v Lovani, ale přilákala ho Basilej, kde žilo více humanistů, ale především významný tiskař a vydavatel Johann Froben (Johannus Frobenius asi 1460–1527). U něj vyšlo významné Erasmovo dílo, nejdříve s názvem „Novum instrumentum“ a pak „Novum testamentum“, totiž Nový zákon, jakožto výsledek dlouholetých studií. Od papeže získal Erasmus v r. 1521 na toto dílo autorizaci.
Přes to, že Erasmovi vycházelo hodně knih, například velmi žádaná byla jeho učebnice „Colloquies“ (Rozmluvy), stále se potýkal s bídou. Hodně mu v té době pomohl burgundský kancléř Jean Le Savage (1455–1518), který mu vymohl malou penzi od katedrály Coutraix, čímž se spolu s penzí z Anglie skončila léta strádání.
Bylo to období Erasmových pacifistických pojednání. V r. 1515 vyšlo „Dulce bellum inexpertis“ (Válka je sladkou těm, kteří ji neprožili), kde pro název užil výrok starého řeckého básníka Pindara.
V r. 1516 byl nakrátko v Anglii Andrea Ammonio se pokoušel o přímluvu na papežském dvoře. Žádný příspěvek kvůli nemanželskému původu a odchodu z kláštera nedostal. Až v r. 1517 dostal Erasmus od papeže výjimku pro svůj nemanželský původ, což byla záležitost, která jej po celý život velice trápila.
V tomto roce vyšlo další pozoruhodné dílo „Institutio principis christiani“ (O výchově křesťanského vladaře), určené pro budoucího habsburského panovníka a císaře Karla V. (1500–1558). Byl to jakýsi protipól proti podobnému dílu, napsanému v r. 1513, ale vydanému až v r. 1532 – „Vladař“ (Il Principe) od italského politika Niccoly Machiavelliho. Na rozdíl od Machiavelliho, který nabádá svého panovníka k užití všech prostředků, neboť svět je zlý, Erasmus popisuje ideálního vládce, zodpovědného za svou zemi.
Dalším pacifistickým spisem byla „Quarela pacis“ (Žaloba Míru) – opět monolog Míru na svou obhajobu, která vyšla v r. 1517. Uvedl zde i své zásady, jak zachovat mír, ale i své zkušenosti z mnohých cest, protože se setkal s následky války, které byly povahy hmotné, ale velmi podstatné byly následky duchovní.
Předpokládal, že zůstane v Holandsku. Byl uznáván i v Německu. Počítal s usazením se na lovaňské univerzitě. Mezi jeho triumfálními jízdami ho minul dopis jeho přítele, právě z lovaňské univerzity – Martina Bartoloměje Dorpia, který nesouhlasil s „Chválou bláznivosti“, považoval ji za lehkovážnou, ale především s Erasmovým pojetím a výkladem Nového zákona. Ve svém slavném dopisu „List Martinu Dorpiovi“ vyvrátil všechny Dorpiovy námitky i námitky dalších kolegů, ale uvědomil si, že by nebyl v Lovani vítán. Nějakou dobu pobýval ve Španělsku, pak se vrátil do Lovaně a snažil se svým kouzlem osobnosti námitky kolegů překonat. Ale docházelo ke sporům i s teology jiných univerzit.
Jeho korespondence byla velmi rozsáhlá a jeho dopisy byly předmětem opisů.
Koncem dvacátých let 16. století zamýšlel Erasmus v Lovani založit novou instituci Collegium trilingue (Kolej tří jazyků), určenou ke studiu tří základních jazyků, potřebných k osvětlení základních křesťanských textů. Byla to vedle latiny a řečtiny ještě hebrejština. Kolegové se proti tomu postavili a nad to děkan velmi zkritizoval někdejší Erasmův spis, který napsal ke svatbě lorda Mountjoye „Encomium matrimoni“ (Chvála manželství), s tím, že podobné úvahy jsou od autora – kněze, který měl uznávat jedině celibát, kacířstvím. Jiné prameny ale uvádějí, že spis byl určen anglické královně Kateřině Aragonské.
V r. 1520 vydal Martin Luther (1483–1546) své radikální listy, které sice na papežovu výzvu spálil, ale na základě Lutherova učení Erasmus napsal a publikoval své dílo „De libero arbitrio“ (O svobodné vůli), kde zastával stanovisko svobodného rozhodování na cestě ke spáse.
S Lutherem si psal, ale Luther neuznával Erasmovu „literární“ reformu církve. I s Lutherovým přítelem a předním spolupracovníkem Philippem Melanchthonem (1497–1560) si Erasmus dopisoval.
Ale zároveň začaly rozpory i v tom, že Erasmus neuznával ani fanatismus Lutherových přívrženců ani odpůrců.
V Lovani nepřátelství vyvrcholilo, když byly Lutherovy spisy veřejně na základě papežské bully, která Luthera exkomunikovala, spáleny. Erasmus podle své povahy a přesvědčení hranici veřejně odsoudil.
Většinou záleželo na tom, byl-li v udaném místě církevním hodnostářem nějaký Erasmův příznivec či odpůrce.
V r. 1528 vyšel spis „Dialogus cui titulus ciceronianus sive, de optimo dicendi genere“ (Ciceronianus aneb dialog o nejlepším způsobu řečnění).
Začátkem 16. století se stala Basilej součástí švýcarské federace, nezávislé na římském císařství. To zajišťovalo i klidnější prostředí z hlediska náboženských názorů. Erasmus se tam na podzim r. 1521 uchýlil. V r. 1526 mu vyšlo jeho další výchovné dílo „De civilitate morum puerilium“ (O slušném chování dětí), které bylo věnováno Jindřichu Burgundskému.
V r. 1927 jej postihla v Basileji ztráta, protože zemřel jeho přítel a spolupracovník Frobenius. Zůstal tam až do r. 1529, kdy Basilej přijala reformaci a opět začaly útoky. On se morálně cítil zavázán svému původnímu náboženství – katolickému. Přesídlil tedy do nedalekého Freiburku (Freiburg im Breisgau), který byl pod vládou Habsburků, a Erasmus byl tudíž chráněn před útoky luteránských fanatiků. Uvažoval i o jiných možnostech – Římě, Holandsku, Francii i Anglii. - Chtěl odejít tajně, ale 13. dubna 1529, při jeho odchodu se s ním přišlo rozloučit hodně lidí.
Ve Freiburku byl vřele uvítán a městská rada mu pronajala prostorný dům a získal profesorské místo.
Dalších šest let žil Erasmus ve Freiburku opět poněkud nuzně. Různě si přivydělával a nadále studoval a psal. Pokračoval v otázkách vzdělávání a napsal o tom další knihu, byla to z r. 1529 „De pueris statim ac liberaliter instituendis“ (O včasném a dobrém vychování dětí). Uvedl své představy, že výchova má začínat odmalička a má začínat hrou (podotýkám, že Komenský se narodil o třiašedesát let později).
V r. 1530 se zabýval díly světců – svatého Jana Zlatoústého (Johannes Chrysostomos), dále svatého Basila z Césareje, což vyšlo v r. 1532 a první vydání Órigénových spisů vyšlo v r. 1536.
Z tohoto období je například spis „Liber de sarcienda ecclesiae concordia“ (Kniha o obnovení jednoty církve), která vyšla v Basileji v r. 1533 a opět vzbudila protichůdné kritiky i názory.
Z antických spisů uveřejnil Ptolemaiovu „De geographia“ (O zeměpisu), v r. 1531 se zabýval celým dílem Aristotelovým, r. 1533 vydal Suetoniovy „De vita Ceasarum“ (překládáno Životy dvanácti císařů).
V r. 1534 napsal malé pojednání o přípravě na smrt „Praeparatio ad mortem“ (Příprava na smrt), kde zdůraznil, že pro klidnou smrt nejsou rozhodující obřady posledního pomazání, ale celý hodnotný předchozí život.
Ve Freiburku dokončil nejdelší ze svých spisů „Ecclesiastes“ (Kazatel), jakousi příručku náboženských kázání, kterou slíbil svým přátelům už dávno. Bylo to dílo, které vyšlo po mučednické smrti jeho přítele Johna Fishera a bylo mu i připsáno. Vydal ho v Basileji, kam se vydal na cestě do svého rodného Brabantska. Zde se také dozvěděl zprávu o kruté smrti přítele Thomase Mora.
Jeho zdraví se postupně zhoršovalo, domníval se, že v Basileji jen nabude dalších sil a bude pokračovat na cestě do rodného kraje. Stále pilně pracoval, ale vytušil svůj konec, protože poslední, co napsal, byla jeho závěť.
Zemřel 12. července 1536, bez obřadů, ale s vyslovením božího jména. Pravděpodobnou příčinou jeho smrti byla úplavice.
Přes to, že byl do poslední chvíle katolíkem, byl se všemi poctami pochován v tehdy protestantské basilejské katedrále, kde je dodnes jeho náhrobek.
Podle jeho poslední vůle bylo dědictví užito pro vydání jeho díla, část byla určena na podporu chudých neprovdaných dívek a na podporu basilejských studentů.
Jeho dílo ctěné, ale i v r. 1559 papežským rozhodnutím zakázané – mělo podobný osud jako on sám – jednou dole, jednou nahoře.
Jeho pomníky jsou v jeho rodném Rotterdamu a v Goudě; v Rotterdamu byl postaven už v r. 1557. Jeho jménem je pojmenováno několik škol, jak v Rotterdamu i jinde v Holandsku, tak v belgických Flandrech, ale i v americkém Brooklynu.
V Rotterdamu má ročně oslavy třikrát – 28.října narození, 11. července význam díla a 1. dubna je oslava „Chvály bláznivosti“.
foto: Wikipedie, internet
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 07. 2011.
Ing. Dobromila Lebrová
Další články autora
- Dobromila Lebrová: Jules Laforgue, francouzský básník
- Dobromila Lebrová: Josef Vojtěch Hellich, malíř a archeolog – 205. výročí narození
- Dobromila Lebrová: Henry Purcell, anglický barokní hudební skladatel - 350. výročí narození
- Dobromila Lebrová: 150. výročí spolku Svatobor
- Dobromila Lebrová: Jean Auguste Dominique Ingres, francouzský neoklasicistní malíř
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
JUDr. Ivo Jahelka | |
Josef Fousek | |
Stanislav Motl | |
Zdeněk Pošíval | |
Dáša Cortésová | |
Rudolf Křesťan | |
Ivan Rössler | |
Vladimír Just |