Vydal jsem se příměstským autobusem na jihovýchod od Prahy, kde se v nádherné lesnaté krajině nachází obec Psáry. Jedna chalupa vedle druhé, desítky, ba stovky chat se zahrádkami. V obci žije téměř tři a půl tisíce obyvatel, ale podle Obecního úřadu je asi dalších tisíc, kteří zde bydlí – bydliště u obce však nenahlásili. Novousedlíci převyšují svým počtem již starousedlíky.

Jednoho z těch starousedlíků jsem navštívil. Žije zde v pěkné vile na kopci se zahradním altánem a nezbytným bazénem, zabudovaném pod úrovní zahrádky. Přestože pro tuto obec v minulosti mnohé vykonal, když se budovala kanalizace a přiváděl vodovod, skončily jejich přívody asi 15 metrů pod jeho domem. Nezbyly prý už finanční prostředky. Takže náš občan Luboš Horký (*1950) si musel na své náklady pořídit studnu hlubokou 26 metrů, pro odpadové vody postavil dobře odizolovaný septik, který se musí čas od času vyvážet.

Byl jsem dost zdrcen takovým přístupem obce k svému starousedlíku, navíc lidovému písmáku, z jehož počítače se vynořila již úctyhodná řádka knížek, jedna roztomilejší než druhá. Začal nejdříve psát a tisknout pro děti pohádky, vydal například bohatě vybavenou barevně obrázkovou knihu Marbulínek (kdo si na tuto dětskou postavičku z dob našeho dětství ještě vzpomene?) a některé další.

Beru jednu jeho knížku za druhou: Mé vzpomínky na Kladruby a okolí, Malá procházka Vlašimskem, Ještěd a Mimoň (v malé procházce zachycené objektivem fotoaparátu), Lázně Kundratice a jejich okolí, Slapy a jejich okolí, Třebutičky zachycené slovem i obrazem (jde o malou vesničku či vlastně část obce Polepy na Litoměřicku). Že nenapsal a nenapíše knížku o své obci, kde žije, se mu po tom všem příkoří ani nedivím. V tom však není pocit křivdy či ublížení, ale naopak hrdost osobnosti, hrdost občana, který se nedokáže podbízet, ale nenechá se ponižovat.

Každá z těch knížek má svoji bohatou historii a ta je spojená se životními příběhy jejich autora. Před mnoha lety byl instruktorem lyžování, jezdil se začátečníky i zkušenými lyžaři pravidelně do hor. Byla s tím spojena pokaždé kopa starostí a problémů, jaké se v nevyzpytatelné podobě vyskytují mezi mladými lidmi. Až jednou skupina čtyř neukázněných děvčat odjela a  od svého družstva chtěla zmizet. Navíc toho dne bylo mínus dvacet stupňů, sníh pořádně umrzlý. Ty dívenky se řítily z kopce s velkým křikem. Když je instruktor zpozoroval, okamžitě za nimi dojel a chtěl je dostat do bezpečí v bezprostřední blízkosti vleku, spadl sám do hluboké díry a velmi těžce a životu nebezpečně se zranil…

Tohle osudové dílo jednoho okamžiku v roce 1986 odstartovalo zcela novou etapu jeho života. Prožil si své peklo při všech těch rentgenech, byl ukázněným pacientem v mnoha rehabilitačních i jiných ústavech, jenomže jeho psychická – nenápadná a zrádná nemoc, se na něm začala podepisovat. Byl si vědom přísloví „Věř a víra tvá tě uzdraví“, dodržoval životosprávu, léčil se prací, vyráběl například dřevěné budky pro ptáky, další své výrobky z hlíny vypaloval v keramické pícce, vánoční stromek v rehabilitačním ústavu zkrášlil již svými vyrobenými ozdobami.

Všechno to dění si zaznamenával, ale už předtím psal kroniku své rodiny. Jenomže nyní byl v jiné situaci. Nestačilo popsat všechny ty procedury, ale jakmile někam přijel a byl zde poprvé, snažil se získat co nejvíce dalších informací. Přitom neustále fotografoval. Z každého pobytu vzniklo vždy objemné album snímků v jednotném formátu 10×15 cm. První své publikace si tiskl sám na své počítačové tiskárně. Vždy v několika exemplářích a s kroužkovou vazbou. Při rehabilitačním pobytu v Kladrubech, kde vracejí lidem chuť do života a stavějí je znovu na nohy, překonal posléze zdejší „kanál La Manche“ ve štafetovém závodě, a to musel uplavat celkem 33,6 kilometru.

Všechny zážitky přiměly našeho pacienta Horkého k napsání větší knížky. Dočkala se i slavnostní autogramiády přímo v prostorách ústavu s jeho lékařským a zdravotním personálem, dokonce byli pozváni zástupci ministerstva zdravotnictví, starostka obce Kladruby a mnoho dalších významných hostů.

Po Kladrubech následovaly Lázně Teplice v Čechách s nedalekým Dubím a jeho „nervovými“ lázněmi, Anenské slatinné lázně v Bělohradu, lázně Velichovky, Kundratice pod Ještědem. Při pobytu ve Vojenském rehabilitačním ústavu ve Slapech začal poznávat blíže také řeku Vltavu a celé její zatopené okolí a podnikl cestu za vodními mlýny a někdejší těžbou zlata.

Po dvanáct let se snažil být nějak užitečný a hlavně nablízku svému parťákovi Jirkovi při jeho rovněž náročném léčení, jenomže ztíženém neuvěřitelnou byrokracií, na níž se podepsal jak jeho poslední zaměstnavatel, tak posudkoví lékaři. Protože Jirka bydlel na Sedlčansku, zamiloval se i náš autor Horký do tohoto líbezného, avšak zádumčivého kraje s množstvím možností pěších túr; namátkou uvedu Křepenice s vodní tvrzí, zámek Nalžovice, Kamýk na Vltavou a Krásnou Horu, Drbákov, Albertovy skály, Cholín, Zrůbek, Zvírotice…

Po všech těch nemocničních a rehabilitačních zařízeních následovalo několik ozdravných pobytů - Jeseníky u nás doma, ale potom také Kréta, Sardinie, ostrov Rhodos a rekondiční pobyt ve Slovenském ráji, Roháčích, Nízkých Tatrách a Slovenském rudohoří.

Ten výčet by snad mohl již stačit, avšak za ním si musíte ještě představit objemnou knihu A4 v kroužkové vazbě s názvem „Co jsem prožil díky svému úrazu“ s podtitulem „Kam jsem se podíval díky svému úrazu“. Celkem 356 stran poutavého čtení, stovky obrázků, vysoce kvalitních snímků, u každého místa pobytu mapa s okolím a turisticky vyznačenými cestami, a hlavně – se zajímavým a originálním popisem událostí s těmito místy spojenými.

Nedokáži si ani představit, kolik musel prostudovat literatury a turistických průvodců, prokousat se historií oněch míst, zachytit přitom zážitky z léčby a charakterizovat své spolupacienty, zdravotní sestry a lékaře. Vše je prodchnuto úžasným vztahem k aktivnímu životu, velkou láskou k přírodě, kterou rád poslouchá a sleduje její „divadelní představení“ od jara do zimy. Aby to však mohl sepsat a vyzdobit, musel překonávat všechny možné i nemožné nástrahy a překážky. „Z nich nejdůležitější byl stejně boj o zdraví…“, prohodí jen tak mimoděk při našem rozhovoru v příjemném klidu zahradního altánu. Všechny ty knížky jsou spjaty s jeho zdravím, ale co to je za titul se jménem obce Třebutičky? Po celou dobu jsem myslel na to, že nesmím zapomenout a zeptat se. Tam se totiž narodil jeho otec, který celý život sepisoval rodinnou kroniku, a sem se i jeho syn nyní rád vrací, protože jsou tady náruživí turisté. Každým rokem pořádají „vejšlap“ do některého místa Českého Středohoří, letos to byl již desátý jubilejní ročník. Snad dosud nikdo tak přitažlivě nenasnímal desítky obrázků zdejší přírody, jako se to podařilo Luďkovi Horkému. O Třebutičkách by se tak mohla více dozvědět širší veřejnost.

„Ale to se týká i ostatních knížek…Já si je nechám vytisknout maximálně v deseti exemplářích.“ Profesně jsou opatřeny knižní vazbou. Všechny mají jednotný vzhled – titul v béžovém oparu se dvěma či třemi snímky, všemi dalšími náležitostmi včetně upozornění, že „kniha nesmí být rozmnožována bez písemného souhlasu autora“ a se jménem tiskárny v Praze - Suchdole, kde jsou ochotni jeho knihy v tak malém nákladu tisknout. Pokud by jednotlivé obce měly zájem, má nakladatel autorovo svolení k tisku dalších knížek.

Přátelé moji, vyprávění o jednom vzácném, člověku, který žije mezi námi, je u konce. Čtu si jeho autobiografickou knihu a nacházím v ní nejen mnoho hodnotných poznatků, hlavně však moudrých myšlenek, k nimž se autor ve svém dosavadním šedesátiletém životě dopracoval neúnavným a soustavným studiem, přemýšlením, bedlivým pozorováním přírody a lidí, citlivým vnímáním nejrůznějších dějů a událostí.

„Musím jít zalévat zahrádku, je sucho…“, ukončil naši rozpravu pohledem na bohatý pažit ve svém okolí a na hodinky. Přitom všem, co prožil, mu zbýval ještě čas k tomu, aby si zde v Psárech postavil se synem poschoďový rodinný dům, v němž nyní žije se svou nemocnou ženou. Jsou však vděčni za každý nový den, „za každé dobré ráno“, jak říkává jedna naše spisovatelka.

Být Boženou Němcovou, skončil bych rčením: „Šťastný to muž!“ Přitom v jeho tváři jen nepatrný úsměv, vrozené ovládání mimiky, v srdci i duši tvůrčí nepokoj. Vážím si těch okamžiků, v nichž jsem ho poznal a vděčím mu za knížky, které mi půjčil k přečtení. Jsem opět bohatší a žiju rád na tomto světě…