Miroslav Sígl: Lodě a plavba na střední Vltavě
Rubrika: Publicistika – Doporučení
| Velká část střední Vltavy (mezi Českými Budějovicemi a Prahou) zmizela ve vodách přehrad Vltavské kaskády. Ze vzpomínek pamětníků a jejich potomků nikdy nevymizí nádherné partie, doprovázející v minulých staletích oba její břehy, celé její povodí, které sloužilo pro vodní dopravu nákladní (již od roku 1550) a osobní dopravu s výletními parníky, anebo pro vodní turistiku. Kdo z nich by neznal knížku Jana Čáky o „zmizelé Vltavě“ nebo od Miroslava Huberta Dějiny plavby v Čechách, Boba Hurikána o dějinách trampingu? Autorů, kteří mají osobní – až láskyplný vztah k Vltavě je vícero, stejně tak porůznu publikovaných článků a odborných statí. Shodují se v jednom - historie plavby na střední Vltavě by si zasloužila ucelenou knihu; prozatím nakladatelství Mare-Czech v Praze a Miroslav Hubert dali dohromady alespoň sborník statí (Lodě a plavba na střední Vltavě, 188 stran), který doprovázejí kouzelné litografie, dobové snímky a výkresy některých plavidel. Kromě editora sborníku a již jmenovaných autorů jsou v bohatě ilustrovaném sborníku články dalších:  ● Karla A. Vinařického (1803-69), českého buditele a děkana z Týna Nad Vltavou, který věrohodně popisuje plavbu do Prahy v květnu 1854,● Ladislava Štěpánka (1906-1992), architekta, který se zabýval výzkumem lidové kultury ještě před stavbou Orlické přehrady a napsal také stať o splavňování střední Vltavy, ● Romana Laubeho o stavbě lodí v loděnici známé stavební firmy Lanna v Českých Budějovicích, ● Rudolfa Kosteleckého o historii „První české loděnice Jan Šílený a synové“, založené v Týně nad Vltavou ve dvacátých letech 20. století, ● Zdeňka Jiráska o kolébce vodní turistiky a „hausbótech“na střední Vltavě. Lodní doprava po Vltavě má svoji bohatou historii. Tak například 28. září 1550 vyplula z Českých Budějovic do Prahy první plavidla s nákladem 128 beček soli a tím vlastně začala 400 let trvající průběžná nákladní lodní doprava na této vodní tepně. Nazpět byla tažena koňmi tak jako u všech dalších plaveb a plavidel – říkalo se tomu „koníčkování“, a to i tomu způsobu, kdy „koníčkovali“ své lodi proti proudu vodáci a vodní sportovci. Nejznámějším „šífařským kočím“ se stal František Liška z Radíče, o jehož živnosti se vším trápením a „harcováním“ s koňmi píše moc pěkně zmíněný Jan Čáka. Koncem 17. století se lodní doprava rozšířila až na 800 plaveb tam i zpět. Sůl se plavila převážně na vorech z Týna do Prahy až do počátku 19. století. V květnu 1777 vydala Marie Terezie „navigační patent“, kterým vyhlásila prioritu plavby před jiným využitím splavných řek (čili například před energetickým nebo závlahovým využitím). Od roku 1821 byli traťoví kormidelníci nahrazováni zkušenými plavci, kteří po složení zkoušek získali „plavecký patent“ a ten umožňoval řídit lodě na určité vodní cestě.V roce 1824, kdy bylo mladému loďmistrovi Vojtěchu Lannovi 19 let, došlo ke ztroskotání jeho lodi na vltavské „veliké“ vodě na Horním Lipovsku. Duchapřítomný mládek ze zdejšího mlýna u nedaleké skály vytáhl loďmistra, který zde zápasil se smrtí. Mramorový pomník s křížkem tu léta připomínal tragickou událost, dnes tak činí u Týna nad Vltavou kříž jiný s pamětní deskou. O 25 let později v srpnu 1857 se potopil u Vraného nad Vltavou parník Mecséry, s nímž jeho kapitán A. Winter z Děčína se bezúspěšně pokoušel zavést osobní paroplavbu mezi Prahou a Štěchovicemi. K této paroplavbě došlo poprvé v roce 1865, kdy zahájila svou činnost také pražská paroplavební společnost Vyšehrad. Pěší túry do oblasti vyhlášených Svatojánských proudů začaly od podzimu 1866, nazpět turisté cestovali po vltavských lodích. Výlety skončily po zahájení provozu přehrady nad Štěchovicemi v roce 1941. Otevření prvních kamenolomů a těžby žuly v období 1830-50 bylo velkou příležitostí pro lodní dopravu. Dokonce v roce 1912 představovala produkce povltavských kamenolomů 80 % z přepravy lodní dopravou po Vltavě. Až do roku 1977 v původní loděnici ve Štěchovicích stavěly od roku 1875 tři generace rodu Chroustů dřevěné nákladní lodě. Potom zde začala výroba prototypů různých malých plavidel. Loděnice však byly ještě ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic a v Týně nad Vltavou. Vltavská kaskáda na středním toku - 1936 Vrané nad Vltavou, 1945 Štěchovice, 1955 Slapy, 1961 Kamýk, 1962 Orlík, 1984 Modřany - nabídla na svých vodních plochách dopravu pro motorové lodě a osobní lodní dopravu, ale již po roce 1985 hladina Vltavy nad Prahou téměř utichla. Tam, kde se kdysi pohybovaly desítky parníků, nákladních lodí a stovky vorů i sportovních plavidel všeho druhu, jsme mohli po další léta vidět sotva rybářskou loďku. Na znovuoživení plavby se začalo pracovat po listopadu 1989 a zejména až v posledních letech nového století. Jsou s ní spojeny projekty vodotechnických úprav a mnohá legislativní opatření. Táborové ohně trampů a vodáků, tóny kytar a harmonik ožívají v posledních letech pouze ojediněle, vzpomínky na Velkou řeku však nikdy nezaniknou. Díky právě takovým knihám, o nichž jsem se pokusil sepsat pár odstavců. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 02. 2009.
