Jiří Ulrich se narodil 22. října 1936 ve Strakonicích a v letech 1955–1960 vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou (ing.). Pracoval pak jako výzkumný pracovník v oblasti slévárenských pojiv ve Škodovce v Plzni (v tomto městě žije od roku 1971) a dnes je v důchodu a kromě toho, že píše (také poezii), realizoval řadu her. Jak svých, tak i dalších autorů.

Založil kvůli tomu i Divadlo pro nepřítomného diváka a jeho dramata bývají psána pro jednoho herce. Ulrich vede v Plzni i divadelní soubor AMCETH, kde i režíruje, a hraje ve vlastních hrách jako Pánové, já vím, kdo napsal Hamleta, Vražda a popelník, Dvě světýlka ve tmě tmoucí, Cestující, Lenka II, Muž ve svěrací kazajce a Botochirurg.

Napsal také hry Jan a Jana, Mladá stará prostitutka, Technopárty, Velký mág aj. Publikoval v západočeských časopisech Spektrum, Listy Ason-klubu či Plzeňský literární život a je držitelem „Ceny Plže za prózu“ za rok 2004 a Plzeňského Literárního deštníku, hlavní ceny za rok 2005.

S Lubomírem Mikiskem a Milanem Čechurou napsal triptych povídek Rozloučení (Ason-klub, Plzeň 2005) a sbírku próz Duhová kulička (Carpe Diem, Brumovice 2006).

Samostatně vydal tituly Identity (Ason-klub Knihovny města Plzně, Plzeň 2004), Povídečky o zvířátečkách (Ason-klub, Plzeň 2005) či Vrah, smrt a jejich svědci (2008). Vlastním nákladem vydal i specifický román, o kterém s ním budu mluvit i v tomto rozhovoru.

Jiří, plánuješ ještě nějaký román?Ne. Co si myslíš o své knize Věž a mlýn?
Tento detektivní román ve mně vzbuzuje obdiv k mé pracovitosti i hrůzu z toho, jak jsem poměrně jednoduchý příběh dovedl napsat komplikovaně, zamotaně a se snahou šálit čtenáře. Po několika letech jsem jej četl znovu a brzy se intelektuálně vyčerpal udi­ven mně již neznámým světem a lidmi v něm.

Co vůbec je lepší: psát nebo hrát?
Každé skýtá jinou potěchu. Při opakovaném čtení svého textu se radostně překvapuji a věřím, že radostně překvapím čtenáře.
Na jevišti se taky radostně překvapuji — v krátkém adrenalinovém čase, ale po představení poznám, že jsem nepříjemně překvapil diváky.
Při psaní necítím před čtenáři vinu, protože knihu mohou odložit hned po první stránce. V divadle vinu cítím a vyčítám si, že jsem divákům ukradl čas, který mohli strávit jinde a lépe. Ale když se bavili nebo se zamysleli, tak to moc potěší.

A co je lepší: být jen hercem nebo být autorským hercem?
Autorský herec může mít dvojí radost: z textu i hraní. Ovšem i dvojitý průšvih. Herec hrající cizí text může jeden z průšvihů nebo oba přesunout na režiséra či autora a v zákulisí je pomlouvat.A co tedy dělat? Co je nejlepší?Nejlepší je střídat obé.

Několikrát jsem se teď setkal s Irenou Velichovou z Prahy, básnířkou, recitátorkou a herečkou. Vzpomněl bys na vaši spolupráci?
Pro Irenu jsem napsal divadelní roli ve své dramatizaci Lustigovy knihy Krásné zelené oči… A tak ji trochu nastartoval na divadelní dráhu. Spolupráce byla výborná a Irena tak inteligentní a energická, že jsem jí často musel ustoupit. Ale rád. A od sprchování jejího vnadného nahého těla ve stínovém divadle jsem neustoupil.

A jak, Jiří, vidíš svou nejnovější premiéru v plzeňském Dialogu?
Byla 27. dubna a šlo o uvedení Markýzy od Lenky Lagronové. Ještě nikdy nebyla ta hra hrána a recenze o ní vznikají až eď.

Jak jste nikdy neuvedenou hru zkoušeli?
Dávalo nám to zabrat. Text je přímo psychoanalytický, s mnoha rovinami a symboly vedoucími až k absurditě. Je to, stručně řečeno, drama ženy v imaginární kleci, která bojuje se strachem i osaměním a ocitá se v situacích, kdy může diváky dojímat. Vyznění aranžmá jsme poněkud posunuli do hororu a v závěru došli k překvapivému osvobození. Ano, v duchu autorčiny rozporuplné povahy.

Kdo tam hraje?
Hrajeme ve dvojím obsazení a obě protagonistky mají pocit, že vše vyplynulo z jejich podvědomí. I proto zkoušely a hrají s vel­kým nasazením a radostí, což taky mně působí radost.

A jak jsi jako herec začínal ty, Jiří?
U pana herce Štěpána Maroviče v doudleveckém (Plzeň) Propadle.Pak v Americkém centru.
Pak jsem hrál divadlo jednoho herce a dokonce v absurdním Divadle pro nepřítomného diváka.

A dnes?
Dodnes hraji v Dialogu v centru Plzně a založil jsem i soubor Amceth, kde měli a mají příležitost začínající. Hodně ale zapomínám, takže začínám vždycky nanovo.

Vzpomněl bys na nějaké nebo i největší faux pas, jež se ti přihodilo na jevišti?
Když jsem hrál v divadle jednoho herce Výběrčího od Milana Uhde, najednou jsem uprostřed představení zapomněl text.
Již tak vyšinutá postava výběrčího se začala hrát sama a skoro minutu stále víc bláznila, dokud jsem si nevzpomněl a šílence neprobral ze záchvatu.

Byla to spíš výjimka?
V jiném představení mi zase vypadl přední zub a já ho nepozorovaně vyplivl a schoval v kapse, načež jsem pokračoval v roli, jako by se nic nestalo, a v duchu se musel smát a se zděšením myslet na další den a zubařku.

Co diváci?
Jeden kritik cosi zpozoroval, ale vlastně pouze to, že se mi v průběhu hry změnily sykavky.

A maximální faux pas celostátní úrovně?
Největší nastalo při Havlově Audienci, když nepřišel herec hrající Vaňka.
Těsně před představením se mi ale nabídl náhradník. Dobře, vzal jsem ho, avšak hned při prvním dialogu zjistil, že nezná text. Že ani neví, kdo byl Vaněk. I musel jsem narychlo vymyslet nespočet fint, abych tu hru odehrál a odmluvil sám a eliminoval nechápavé pohledy spoluherce.
Na tu absurdní improvizaci jsem však dodnes hrdý a jen škoda, že ji nikdo nezachytil.

A co bys, Jiří, asi vnímal s odstupem jako svůj dosavadní největší úspěch?
Určitě dramatizaci novely Iris Murdochové Něco zvláštního. A taky odvážné herecké výkony v divadle jednoho herce. V literatuře pak vše, co čtenáře překvapilo a čemu se zasmáli.

Vážíš si tady na západě nebo i obecně v Česku nějakých konkrétních herců a hereček?
Těch začínajících, co se úporně snaží v mém souboru dělat divadlo. Dále starších herců obecně a byla by to taky pěkná řádka. Tři namátkou: Jirásková, Hrušínský, Janžurová…
Ze současných nezačínajících si cením všech, co neúčinkují v reklamách nebo pochyb­ných televizních pořadech a neřadí se mezi VIPy. Bohužel si na nikoho takového zrovna nevzpomínám, ale to je jedno, protože odsud z Plzně si vážím skoro všech činoherců a nejvíc ak Pavlovského a Nechutného.

A spisovatelé?
Vážím si těch, kteří píší srdcem a protože musí: a ne pro obdiv, slávu a peníze.
A vážím si těch, kteří vydrží psát i navzdory realitě. Vážím si většiny členů zdejšího Ason-klubu vedeného Helenou Šlesingerovou (ředitelkou Městské knihovny) a třeba i tvrdohlavého originála, spisovatele Vojtěcha Němce z Chebu nebo přátelského, vtipného a skromného Milana Čechury.Letos ti bude pětasedmdesát!
Ano. A snažil jsem se odpovídat s nadsázkami, ale bylo to spíš s nostalgií nad minulostí.

Děkuji za rozhovor.