Miroslav Sígl: Příběh dyslexičky, jejího smutku a útěchy

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Odkud začít mé vyprávění o mimořádně vzácné ženě inženýrce Dagmar Rýdlové (*1954), která se od svého dětství potýkala s potížemi mezi psanou a mluvenou lidskou řečí a uměním je navzájem propojovat? Učitelé i rodiče v jejím dětském věku z neznalosti tohoto velkého problému ji dokonce dováděli k neřešitelným situacím doma i ve škole, k opakovaným depresím.

Dokázala to silnou vůlí překonávat, dokonce vystudovala vysokou školu, ale ani jedno generační období nestačilo k většímu poznání: její syn Jirka měl podobné potíže ve škole, kde jeho maminka marně ukazovala od psycholožky zprávu, v níž se poprvé objevil termín dyslexie. Učitelé si vedli stále svou…

Ale to již vzdělaná maminka znala o dyslexii mnohé od profesora Zdeňka Matějčka (*1922-2004), světově uznávaného dětského psychologa a další dětské psycholožky Olgy Zelinkové, která vydala první publikace o dyslexii. Ale záhy zjistila, že také existuje dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspraxie a jiné dysfunkce! A že dyslektiky byli i takoví slavní lidé (abecedně): Hans Christian Andersen, Alexander Graham Bell, Charles Darwin, Thomas Alva Edison, Albert Einstein, Dwight Eisenhower, Winston Churchill, John Fitzgerald Kenneddy, Robert Kennedy, Auguste Rodin, Nelson Rockefeller, Leonardo da Vinci.

Jak naložit s takovou výbavou? Někdy v těch letech polistopadových neboli devadesátých minulého století jsem už Dagmar Rýdlovou poznal osobně jako inovátorku, která nemá nikdy daleko od myšlenky k činu. Uzrálo v ní přesvěčení o nutnosti populárně zprostředkovat zdravým lidem dyslexii. Připravila pro učitele seminář, který by se mohl nazvat také: Dyslexie názorně, dyslexie prakticky aneb sytý hladovému nevěří.

Měla úspěch, a to se brzy rozneslo po celé republice. Všude si spolu s inženýrkou Dagmar Rýdlovou chtěli hrát společně na školu. Podle neurologů jsou oční mikropohyby dyslektiků při čtení těkavé. Ty nelze roztěkat, ale co lze roztěkat – to je samotný text. Natrhaný na kousky a chaoticky nalepený na papír. Každý si tak může v několika minutách vyzkoušet dyslexii v praxi. To může trvat zdravému člověku pár minut, jenomže děti s dyslexií se tím musí vypořádávat každý den při učení doma i ve škole.

Dalším studiem paní Dagmar zjistila a sepsala vlastní definici dyslektika: Je to člověk, který snáze myslí než čte. Může mít bohatý a plodný život, třebaže špatně čte. Má někdy větší problémy s okolím než s vlastním čtením. Dyslektik je člověk, jehož obsah někdy značně převyšuje jeho formu. Jako dyslektička věděla velmi dobře, čím jsou způsobeny podobné potíže, ale jak to lze napravit? Programování jí bavilo, ale nenaplňovalo. Ano – vždyť chybějí anebo nejsou vůbec k dostání základní kompenzační nápravné pomůcky, popis nápravných metod.

Proto následovalo další stadium: vymýšlet, vytvářet právě kompenzační výukové pomůcky. Dvacet uplynulých let své profesní kariéry zasvětila vývoji učebních pomůcek a metod pro děti s dyslexií. Je už ve věku babiček, říká sama o sobě, že je „dyslektická bába“ a také se tak podepisuje DYS-BABA. Jak se ukázalo a osvědčilo i v jiných oborech, potvrdilo se i zde: totiž mnohdy s inovacemi přicházejí tzv. outsideři – lidé, kteří stojí zdánlivě mimo. To byl případ Dagmar Rýdlové. Není učitelkou, ale hodně přmýšlela o tom, jak pomáhat dětem s dyslexií, jak pomáhat i těm učitelům.

Ve své nedávno vydané knížce pod názvem „Dyslexie, smutek, mindráky a já“ s podtitulem „Vyprávění pro lidi, se kterými se život nemazlí“, prozrazuje svůj čtyřlístek pro štěstí: týká se její filozofie, jejích emocí, její nápravy a také její náhrady (ano, vždyť lékaři, kteří nemohou něco vyléčit, snaží se to nahradit, ať již jde o zuby, klouby a jiné orgány).

„Přijďte ke mne, vše vám ráda ukáži na svém počítači…“, pozvala mne na jednom semináři, kde jsme se po dlouhé době opět sešli. Nejenže jsem pozvání s radostí přijal, nejenže jsem u ní zíral, jak bravurně ovládá počítač, svůj software, co všechno nového vytvořila, ale odnesl si domů její kompaktní disk „Jazyk bez bariér“. Ano – výuka angličtiny pro dyslektiky. Účinný nástroj pro zlepšování výuky v integrovaných třídách v integrované Evropě. Vidoeprůvodce, program, který propojuje psané a mluvené angličtiny, češtiny a další jazyky, obsahuje speciální metodické hry, které udržují pozornost, pomáhají lépe zvládat učivo a hlavně – posilují vlastní sebeúctu! Součástí je i rozsáhlá webové knihovna, v níž je dnes již na dvěstě česko-anglických souborů v psané i mluvené formě. Tyto knížky si může kdokoliv vypůjčit, ale nikdy je přitom nemusí vracet!

Vývoj se dosud nezastavuje ani u Dagmar Rýdlové. Sociální sítě mají velký potenciál a tak připravila propojení webových stránek se stránkou facebooku. A množství dalších programů a výukových pomůcek už je také hotovo a přece mnoho práce stále čeká.

Nebylo by to vyprávění úplné, kdybych se nezmínil o tom, jakou osudovou a těžkou zkouškou musela se svým manželem projít. Na jaře 2009 jim tragicky zahynul 26letý syn Jiří při jedenáctičlenné expedici českých a slovenských sportovců výstižně nazývané Reunion – podle onoho tropického ostrova, právem nazývaného „perlou Indického oceánu“. V jedné své básni mám tento verš, který se mi při vyprávění paní Dagmar vynořuje: Zpívají andělé, hoří světla svíc, virtuos nadějný tady dřímá. Ach, Bože, co tragické je víc, než matka nad hrobem svého syna…

Snažím se pochopit duševní rozpoložení této maminky, ale zároveň spisovatelky, která se ve své knize nemohla vyhnout kapitole – opět nazvané pozitivně: Střídmě se radujte, truchlete s rozumem. Vyprávím jí přitom o své knize „Co víme o smrti“ (vyšla už v roce 2006), o níž sice slyšela, ale teď si ji hodlá opatřit, když jsem jí vylíčil, co všechno obsahuje, jak široký má populárně naučný záběr. Vždyť narození, život a smrt jsou nejpřirozenějšími událostmi člověka. Jejich sdílení vede posléze k útěše, k lásce a úctě.

V jednom šanonu má založeny děkovné dopisy pedagogů, rodičů a lékařů – jsou jich desítky a všechny vyjadřují velký dík za mimořádnou prezentaci programů, metod a pomůcek, s jakou se představuje v posledních letech Dagmar Rýdlová. Ta jim v knize odpovídá: Za sebe a za děti s dyslexií i bez dyslexie chci poděkovat všem učitelům, pro které je šíření lásky a úcty mezi lidmi stejně důležité jako učení. Aby takových učitelů přibývalo.

Jedno přísloví říká, že oči, které hodně pláčou, také hodně vidí. Paní Dagmar Rýdlová v mládí hodně plakala, byla psychicky zneužívána a psychologové jí předvídali, že bude mít následky nadosmrti. Vzala si jejich předpovědi z opačné strany a celý proces vývoje spočívá u ní v tom, že nové objevy dneška jsou jejími omyly zítřka. Své vlastní myšlenky už několikrát v životě přerostla. Naučila se žít s tím, co má a co může mít, našla si smysluplnou práci a svou duši naplňuje dobrými pocity.

Ještě jedna myšlenka, zformulovaná výstižně touto ušlechtilelou ženou, mi byla lapidárně předložena: Každý z nás dostává do vínku něco pro obohacení sebe i druhých. Proto by to mělo být objevováno a rozvíjeno.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 02. 2011.