Přepadl jsem Ladislava Šourka z Turnova  o loňských Vánocích, kdy natáčel několik mší a koncertů, které musel sestříhat. To mělo přednost. Teprve potom se mohl věnovat alespoň stručnému vylíčení svého životaběhu za uplynulých 65 let, jichž se letos dožívá.  

Narodil se  v roce 1946 v Turnově, ale do svých 15 let žil v Železném Brodě, kde chodil i do školy. Vyrůstal v rodinných poměrech, většinou jak chtěl. Říkal o sobě „proletářské dítě ulice“. Máma na dvě směny, táta na tři. (Na plotně máš večeři, tak si to ohřej...) Přestěhovali se do Pelešan u Turnova, maminčina rodiště. K nějakému studiu příliš vhodná doba nebyla, další vyšší vzdělání nezískal, zato má hned tři výuční listy (frézař, lešenář, zedník) tedy žádná historie. K té však má zvláštní a silné sklony, pravděpodobně mamince vděčí za niternější vztah k místním událostem a snaze shromažďovat různé historické údaje. Zůstala po ní například obsáhlá dokumentace o tom, kde byl v Turnově který švec, obchodník či hospoda. Snad to někdy někdo využije. Kdysi se o něm říkalo, že jediné, co v životě nedělal, byla atomová elektrárna, takže se nelze divit šíři jeho aktivit. Kombinační schopnosti a logické myšlení mu nedělalo problémy.

První jeho knížka „Za tajemstvími kraje pod Kozákovem“ vyšla před rokem a je beznadějně rozebraná. Uvažuje o jejím dotisku koncem letošního roku. Podklady pro knížky začal sbírat asi před patnácti lety, v době, kdy pracoval na hradě Valdštejně. S kamarádem se snažili zachránit starý hrad před spadnutím. Přitom se právě v padesáti letech vyučil zedníkem.

Impulzem pro tu knížku byly nekonečné spory profesionálních i amatérských historiků o to, které rybníky nechal skopat Jindřich Michalovec při obléhání Turnova Lužičany v roce 1468. Měl na věc jiný názor, a v některých teoriích našel chyby v místopisu. Chtěl se k tomu vyjádřit a podle jeho zvyku se snažil tyto skutečnosti doložit. Příspěvek vyšel ve vlastivědném sborníku Od Ještěda k Troskám (dále jen OJKT) přičemž v té první knížce, věnované historii mlýnů a rybníků na Libuňce a Štěbence, text přepracoval a doplnil o další poznatky.

Koncem roku 2010 se objevila v knihkupectvích jeho nová knížka: „Za tajemstvími kraje kolem Jizery“ (188 stran, vydalo nakladatelství Presstar, Modřišice, 511 01 Turnov). Kniha je velmi pečlivě vybavená, je v ní 66 černobílých dobových ilustrací, plánků, portrétů a dokumentů, dále 45 barevných snímků na sedmi přílohách, obsahuje soupis literatury a bohatého poznámkového aparátu, jakož i poděkování mnoha lidem, bez nichž by toto dílo nevzniklo. Mnoho pamětníků a svědků najde v knize své jméno, kniha je lidmi opravdu oživena, neboť jsou to lidé, kteří tvoří dějiny. Anebo jsou pro historii malebného regionu objevena jména podnikatelů, jakými byli namátkou Johann Liebig, Vojtěch Lanna nebo František Janeček.

Podklady ke knize o historii místního dolování a železářství začal shromažďovat v době, kdy ho osud zavál na Vrát a kde se poznal s několika pamětníky posledního dolování ve čtyřicátých letech 20. století. Samotná historie Vrátu, jedné z nejstarších vesniček kraje, byla pro něj nesmírně zajímavá a  přitažlivá. Pátral postupně i v dalších lokalitách, víceméně sledujících vápencové čočky od Vrátu až ke Staré Vsi pod Vysoké nad Jizerou. Důležitým bodem byl Bozkov. Také v tomto případě jde o přepracovanou a doplněnou verzi článků, které předtím otiskl ve vlastivědném sborníku. 

Autorovi se podařilo vylíčit mnoho příběhů, převyprávět některé pověsti, zabývat se legendami, a to vše s obdivuhodnou precizností historika, kterému jsou blízké veškeré podrobnosti a dobové souvislosti, prozrazující přinejmenším znalosti přírodních věd (mineralogie, geologie), ale též lingvistiky nebo sociologie. Čtenáře si získá zjištěním, jak bylo finančně, organizačně a technicky náročné zvládnout velký komplex železářské činnosti. Na jednom místě říká: „Když jsem si tyto všechny věci uvědomil, zůstal jsem nad dílem našich předků v úžasu stát. Všechno se dělalo ručně, bez telefonů a počítačů. Velice unikátní je také to, že se celý areál díky své poloze v opuštěném údolí v podstatě zachoval …“ (jde v tomto případě o údolí Prosečského potoka, protékajícího do Jizery). Pomáhá krok za krokem odhalovat mnohá tajemství (jak ostatně zní i název knihy) a při svém pátrání je velice důsledným a pečlivým historikem.

V knížce se snažil shromáždit veškeré informace bez ohledu na jejich zdroj. Čtenář je doslova vtažen do děje plného jmen, letopočtů a dalších faktografických údajů. Autor je  toho názoru, že i pověsti nebo zápisy z místních kronik, ať se nám někdy na první pohled zdají neuvěřitelné, mají reálný podklad, jenom nemáme dostatek dalších znalostí a informací, abychom je mohli dostatečně objektivně posoudit. Získat takovéto informace je většinou velmi pracné, a vyžaduje to i určitou představivost a logické myšlení. Je to hledání souvislostí. Přímá, konkrétní informace většinou neexistuje. V knížce jsou též dosud neuveřejněné  údaje z archivů, které v mnoha případech mění některé ustálené zkreslené názory.

V období asi před 30–40 lety se také zabýval elektronikou. Rádia ho lákala odjakživa a tehdy si chtěl postavit přijímač na VKV (velmi krátké vlny) aby mohl poslouchat zahraniční stanice. Hudba v tomto normálním vysílání - frekvenčně modulovaná - je značně kvalitnější nežli na středních vlnách - tedy při amplitudové modulaci. Při té příležitosti také zabruslil do fonoamatéřiny.

Deset let strávil v turnovském fotoklubu Safír. Jenže ho nebavila emotivní fotografie a fotil sakrální objekty a chalupy. „Marně jsem tehdy u profesionálního fotografa Jiřího Havla z Trutnova obdivoval přístroj Linhof - Technika. Originál byl pro mne finančně nedostupný. Tak jsem si dva podobné postavil. Fotilo to. Jeden ještě mám.“ Při sametové revoluci v listopadu 1989 jako místopředseda odborové organizace na pět let zapadl do politiky. Kromě jiného vedl dětské letní tábory. Před 18 lety se rozvedl. Z prvního manželství má dvě dcery.

Řadu let poté se seznámil s novou životní partnerkou Laďkou Grundovou. Nechali si svá původní jména, protože oba mají mnoho aktivit a změna jmen by znamenala jisté komplikace. Nová manželka je učitelkou ZUŠ, kde před 20 lety založila dětský pěvecký sbor Carmina a Ladislav se po letech vrátil ke svému někdejšímu koníčku – k natáčení. Samozřejmě již s lepším vybavením. Natáčí pro sbor, a to jak video, tak audio. V poslední době to byl například benefiční koncert v Betlémské kapli, jehož výtěžek byl určen dětské onkologické klinice motolské nemocnice. Zdokumentovává i další události. Již druhý rok tak natáčel půlnoční mši v Tatobitech. Samozřejmě i s panem farářem. Dále v bozkovském kostele točil Missu pastoralis V. J. Kopřivy a část mše Hej mistře J. J. Ryby. Natočil také film o posledním dolování měděné rudy na Škodějově, jak o něm také píše v té druhé knížce. Kapitolu lze najít na www.rajnet.cz. Po jejím přečtení se mu ozval další pamětník a nabídl nějaké staré fotografie. Do knížky se již nedostanou, ale umístí je na tento web. Podobné nahrávky archivuje a čas od času dává kopie do Státního okresního archivu v Semilech a okolních muzeí.

Má za sebou i několik fotografických prezentací, které se zabývají regionální historií. V době působení na Valdštejně zhotovil dokumentaci k výstavě o Janu Patočkovi. Negativy jsou v Semilském archivu. „Paní Sokolová (dcera J. P.) tenkrát nemohla pochopit, že ti dva chlapi – tedy já a kastelán - s roztrhanými zadky, budou dělat výstavu jejímu otci. Přišla ve chvíli, kdy jsem cosi dláždil, a kastelán mi v kolečku vozil dlažební kostky.“ Pomáhal malovat kostel, přičemž se naučil i zlatit. Upravil dvě digitální kopie starých filmů (Dolování břidlice v bratříkovských lomech a Expedice do Havírny v Kozákově). Upravil magnetofonové nahrávky starých lidových a vojenských písniček, natočené na přelomu 50. a 60. let 20. stol. železnobrodským kronikářem Fr. Sochorem. Některé z nich jsou velmi zajímavými unikáty. Také má natočený film s  pamětnicí a lidovou zpěvačkou Aničkou Douděrovou z Vyskře.  

Nu a tento všestranně talentovaný člověk je vyučen frézařem ve Sklářských strojírnách a slévárnách (dnes Sklostroj) v Turnově. Zedníkem se vyučil za třináct měsíců v Integrované škole v Semilech. Osm let pracoval na Valdštejně „na vedlejšák“, další dva roky naplno na živnostenský list. Nebyla to jenom zedničina, ale „Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Jeden den na střeše. Druhý den opravit vodárnu. Výškové práce při opravování zdiva.“ Poté nastoupil k italské firmě ICK vyrábějící šrouby, kde měl na starosti nástrojárnu a přípravu výroby. Firma se ale měla stěhovat a on kvůli matce, se kterou tehdy žil, si nemohl dovolit někam dojíždět. Přešel jako frézař k firmě Hájek & Koucký, která vyrábí potřeby pro slévárenské laboratoře. Tady se dočkal důchodového věku, ale občas tam chodí vypomáhat.

Zajímá ho převážně historie regionální a ještě jen některá období. Průmyslová revoluce v něm budí hrůzu svým množstvím dat a údajů. Je sám sobě redaktorem i nakladatelem. Kromě několika kamarádů ho žádná oficiální organizace nepodporuje. Veškeré náklady a  zodpovědnost jsou na něm. Všechna pátrání a výzkumy si rovněž hradil vždycky sám. Mnohokrát v nich staví proti sobě místního kronikáře a historika. Přičemž dokazuje, že pravdu má kronikář. Jen si k tomu musí vzít boty a motyku a jít do toho kterého místa se rovnou podívat. Třeba prohrabat několik set metrů potoka. A to ne jednou!  „Něco vám tam nesedí, takže jdete znovu. A ještě jednou. Nebo dvakrát, třikrát. A za rok se tam ještě vrátíte. Stále to není ono. To profesionální historici pochopitelně dělat nemohou,“ lapidárně vysvětluje. Jeho knížky však ocenili pracovníci turnovského muzea s velice dobrým hodnocením.

Pro neustálý zájem uvažuje o druhém vydání své první knihy o mlýnech a rybnících. V knižním vydání jsou texty značně přepracované a doplněné podle novějších poznatků, které se někdy značně liší od starší verze. I to je pro autora příznačné – jeho neustále hledání a nacházení, jeho cesta k důkladnosti, s níž chce obstát se ctí jako amatérský historik.