Makléř a humanitární pracovník, sir NICHOLAS GEORGE WINTON je některými žurnalisty nazýván „britským Schindlerem“. Sám je židovského původu.

Narodil se 19. května 1909 v rodině německo-židovského obchodníka Wertheimera. Již po přistěhování do Anglie v roce 1907 změnil otec své příjmení na Winton. Rodiče na židovské víře příliš nelpěli, a tak syna nechali pokřtít. Po základní škole v Hampsteadu (dnešní část Londýna) navštěvoval internátní školu ve Stowe a ještě před složením maturity se zaučoval ve vojenské bance. Po odjezdu do Německa k příbuzným získával praxi v bankách v Hamburku a v Berlíně, nakonec i v pařížské Národní bance. Počátkem třicátých let se vrátil do Anglie, kde v důsledku hospodářské krize vystřídal více bankovních domů. Od dovolené v zimě 1938 do vypuknutí druhé světové války se zapojil do organizování záchrany židovských dětí z tehdejšího Československa. Během války pak sloužil u RAF - se slabším zrakem v administrativě, ale s pilotní kvalifikací získanou již před válkou. Byl propuštěn v roce 1945 v hodnosti Flight-lieutenant. Po válce se dále věnoval bankovnictví.

Po nástupu nacistů dobrovolnické organizace pomáhaly pronásledovaným lidem emigrovat z Německa a Rakouska, později i z Československa. Několik organizací bylo založeno z iniciativy kvakerské církve, také Britský výbor pro uprchlíky z Československa (BCRC). Po „křišťálové noci“ si i v něm uvědomili, jaké nebezpečí hrozí Židům. Snažili se zachránit aspoň děti těchto rodin; najít pro ně adoptivní britské rodiče.

PŘÍBĚH DĚTÍ

V prosinci 1938 pracovník BCRC M. Blake požádal přítele Wintona, chystajícího se na dovolenou do Alp: „Přijeď do Prahy pomoci nám organizovat transporty dětí do Anglie.“

Aby každé dítě do věku 17 let mohlo být umístěno v náhradní rodině, bylo nutné získat pro něj britské vízum a kauci 50 liber. Nick do Prahy přijel a ubytoval se v hotelu Šroubek. Po setkání s kamarádem a seznámení se s okolnostmi začal rozesílat písemné intervence, vyjednávat s českou a anglickou stranou. Přijímal židovské rodiny a shromažďoval informace o jejich dětech. Se spolupracovníky sepisoval seznamy a projednával povolení k prvnímu vlakovému transportu do Anglie. V Praze byl německou stranou sledován, ale protože byl cizím státním příslušníkem, nic proti němu nepodnikala. První Kindertransport s dvaceti dětmi byl z pražského Wilsonova nádraží do Londýna vypraven 14. března 1939. Později Nick řídil již z Londýna nově založenou Dětskou sekci BCRC. S pomocí své matky a přátel vyhledával adoptivní rodiče, vyřizoval adopce u britských úřadů, získával příspěvky na kauce (vše mimo svou práci). Nový šéf pobočky BCRC v Praze Trevor Chadwick shromažďoval dokumenty dětí a vyřizoval u německých okupačních úřadů jejich povolení k vycestování. Nejpočetnější byly transporty červnové – každý pro 100 až 200 dětí; z rodin židovských uprchlíků, kteří před mnichovskou dohodou hledali azyl v Československu a přitom neměli dost prostředků, aby i oni mohli s dětmi vycestovat (kauce pro dospělého byla 200 liber a získání víza mnohem složitější). 2. srpna 1939 byl vypraven poslední vlak.

Je neuvěřitelné, že Nicholas G. Winton zachránil celkem 669 dětí z židovských rodin a že se jeho příběh odehrál v krátkém časovém úseku roku 1939 ještě před začátkem druhé světové války. Za své nejsmutnější zážitky z té doby sir Winton považuje dojmy z utečeneckých táborů, kde „žili“ lidé z obsazeného pohraničí. A chvíle nejhorší? Zpráva, že nejpočetnější transport 1. září 1939 již nevyjede - děti, které jím měly odjet, už musely do koncentračních táborů a většina z nich holocaust nepřežila.

OCENĚNÍ

N. Winton nepovažoval nikdy svůj čin za výjimečný a nikdy o něm nemluvil. V roce 1988 nalezla jeho žena Greta na půdě jejich domu kufr se seznamy dětí i s dokumenty.

Předala vše historičce Elizabeth Maxwelové. Ta zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ v pořadu televize BBC That´s Life (Takový je život). Pozornost veřejnosti se k němu upřela znovu, mnohem silněji, když příběh znovu připomněl film režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí (2001) a později i dokument Síla lidskosti – Nicholas Winton (2002). V roce 1998 vyznamenal N. Wintona prezident ČR Václav Havel řádem T. G. Masaryka. Roku 2002 byl v rodné Británii povýšen britskou královnou do šlechtického stavu. Jméno Winton nese planetka (č. 19384), objevená v jihočeské Observatoři Kleť. Sám potomkem židovských rodičů nemohl být státem Izrael oceněn titulem Spravedlivý mezi národy; uděluje se lidem neizraelského původu a vyznání, kteří přispěli k záchraně Židů. Z iniciativy českých studentů vznikla v lednu 2011 petice (s více nežli sto tisíci podpisy), v níž žáci základních a středních škol žádají komisi norského parlamentu, aby byla siru Nicholasi G. Wintonovi udělena Nobelova cena míru. Od 1. ledna 2008 nese škola v Kunžaku název Základní škola Niicholase Wintona Kunžak. STÉ narozeniny slavil sir Winton výletem v letadle, které pilotovala Judy Leden - dcera jednoho ze zachráněných chlapců. V květnu 2009 byl v Praze v rámci Velké strahovské zahrady otevřen Sad zachránců dětí s obnoveným pramenem, nesoucím sirovo jméno. A 1. září 2009 vyjel z pražského hlavního nádraží Winton train na svou čtyřdenní cestu. Po trase, kterou by (symbolicky) před více nežli sedmdesáti lety absolvovaly děti posledního vlaku, kterou však zmařil začátek války; tentokrát plný - původně zachráněných dětí - dospělých z Evropy i ze zámoří. Před odjezdem byl na nádraží odhalen památník k poctě Wintonova činu od sochařky Flor Kentové.

Sir Winton byl na pražské lednové světové premiéře filmu Mateje Mináče Nickyho rodina - s hranými rekonstrukčními částmi - osobně. Z Velké Británie přiletěl letadlem s vlastními dětmi Nickem a Barbarou a s vnukem Laurencem. V Praze jej čekalo dvacet „jeho“ dětí, z nichž ve filmu účinkuje polovina.  

FILM

Z USA přiletěl Ben Ábeles - jeden z předních amerických vědců a autor systému pohonu pro sondy Voyager a Cassini (fotografují a natáčejí nejvzdálenější planety naší sluneční soustavy). Je průvodcem filmu. Pozvání přijala například Zuzana Marešová s vnoučaty, která ve vlaku do Londýna odjela i s oběma sestrami; dnes bydlí v Praze a s N. Wintonem má možnost setkat se při jeho návštěvách České republiky. V Českém dialogu jsme psali
o spisovatelce Janě Diamantové, další ze zachráněných dětí. Premiéře filmu předcházelo vystoupení hudebních souborů, vyhlášení finalistů literární soutěže a prezentace humanitární organizace Magna Děti v tísni. Po přečtení nominačního dopisu místopředsedou vlády ČR s návrhem na udělení Nobelovy ceny míru Nicholasi G. Wintonovi jej převzal zástupce norského velvyslanectví. Po promítnutí filmu byla přítomnost samotného sira Wintona aplaudována vstoje, a byl tam i prostor pro krátký rozhovor. Tiskovou konferenci k filmu - s tvůrci, herci, hosty i partnery - uváděl Pavel Zuna, jehož babička Eva Krušinová patří mezi zachráněné děti.

V hraných částech filmu ožívají nově objevené příběhy zachráněných dětí. Mladého Wintona hraje Michal Slaný. V roli matky jednoho z dětí exceluje Klára Issová; velmi emocionální je v jejím podání scéna u vlaku, připraveném k odjezdu do Londýna; do posledního okamžiku až osudově váhá, zda z náruče pustit svou dcerku a poslat ji do neznámého nebezpečí. Citujeme: „…zkoušela jsem si představit, co to musí být pro matku za pocit… navíc mi docházelo, že jde o dokument, že ztvárňuji reálnou postavu, situaci, kterou někdo opravdu zažil, o to větší jsem cítila zodpovědnost… asi při třetí klapce se mi spustily slzy, já zapomněla, co se děje kolem mě a nechala se unášet emocí, která se dostavila…“.

Nový film Matěje Mináče ukazuje neznámá fakta a svědectví o záchranné akci, nemající v novodobé historii obdoby. Odhaluje peripetie osudů českých a slovenských dětí, které Wintonovou zásluhou přežily druhou světovou válku. A dokazuje, že příklad jediného člověka s pozitivním poselstvím dodnes velmi silně inspiruje mladé lidi po celém světě ke konání dobra.