Olga Szymanská: Krása v originálnosti

Rubrika: Exkluzivně – Aktuality

Na počátku chyběly důkazy, a proto bylo odhalování téměř fiktivní postavy detektivkou se slepými a falešnými stopami. Podle nových informací se však před námi začal odvíjet neobyčejný lidský osud, naplněný odvahou jít vlastní cestou, nepodlehnout jakýmkoliv názorům, ani tlakům a překonávat vžitá klišé.

RUŽENA ZÁTKOVÁ (1885–1923), s nejlepším vkladem: krásou a původem ze zámožné jihočeské rodiny pro bezstarostný život, dostala na svou dobu liberální rodinnou výchovu se studiem a četbou. A po matce Karle, neteři Karla Havlíčka Borovského, hudební nadání. Rozvíjené v hodinách harmonie u Vítězslava Nováka: sedmnáctiletá „…byla jen předmětem mého tichého zbožnění. …vnukla mi klavírní Píseň měsíční noci, cyklus Údolí nového království a Věčnou touhu.“  Zdálo se, že nadaná klavíristka začne koncertovat. Se sestrou Slávou, také pozdější malířkou, navštěvovala malířskou školu Antonína Slavíčka. Zájem obou: vystavovat se Spolkem výtvarných umělců Mánes. Po pokusu Růženy osamostatnit se, kdy se při výtvarném studiu (1908) zasnoubila s pruským baronem Karlem Christianem von Losech (1908), ustoupila bouři protestů českých vlastenců i veřejnosti. Jako dívka z české rodiny (hlavně Havlíčkovy) vzít si Němce – to tak! Za dva roky se však provdala již za „příznivě vnímaného“ ruského carského diplomata v Římě Vasilije Chvoščinského.

Inspirace

Mohla opustit jak rodný mlýn v Březí u Českých Budějovic, tak Prahu. V prostředí ruské šlechty a významných osobností ji mužova záliba ve sbírání obrazů utvrzuje, aby se začala věnovat malbě. Seznámila se s italskou a francouzskou tvorbou umírněné modernosti, díky manželovi hlouběji s uměním ruským, dále s egyptským a byzantským uměním, s italskou předrenesanční malbou. Nevrací se k počátečním impresionistickým pokusům. Nezajímají ji vnější efekty bravurního malířství, ale vnitřní symbolické obsahy. Navázala proto kontakt s chorvatským sochařem Ivanem Meštrovičem, tvořícím v Římě expresívní, duchovně zaměřené sochy: stala se jeho múzou a inspirací (jejich vztah popsal ve vzpomínkách Vatra i opekline/Oheň a spáleniny). Růžena navázala inspirativní kontakty se skupinou malířů z Latinské Ameriky, s italskými futuristy v čele s Giacomem Ballou, s okruhem Ruského baletu Sergeje Ďagileva a s Igorem Stravinským. V Ballově ateliéru objevila díla, směřující k abstrakci, koláže a asambláže. U futuristů bourání ustálených představ o uměleckém díle i umění jako prostředku k proměnám. U ruských přátel nových přístupů: individuálnosti pojetí výtvarného díla v baletu, u Natalie Gončarovové a Michaila Larionova. Snaha o nezávislost dobových uměleckých proudů ji utvrdila ve vlastních názorech na umění.


Zrání

V první půli roku 1916 v ní dozrály veškeré získané impulsy. Spiritistická sezení ji ukázaly jinou, mimosmyslovou skutečnost s podstatným východiskem v abstraktní tvorbě. Růžena začala tvořit cyklus dekorativních kompozicí Pocity rostlin, v nichž je abstrakce ještě vázána na ornamentální rytmiku. Zásadní proměnou v jejím pojetí umění byla materiálová plastika Beranidlo (Senzibilita, hluky a rytmické síly beranidla): spojení vizuálních a zvukových vjemů (na výstavě rekonstruována dle rozkresů Michala Gabriela) s tak radikálním přístupem k uměleckému dílu, který v tehdejším českém umění neměl obdoby. Ještě oproštěnější z té doby jsou její kresby cyklu Duševní stavy: jen v základních tvarech a s náznakem později užívaného mobilního prvku (zde otáčení kruhu).

Dráha experimentální tvorby byla náhle přerušena: Růžena Zátková onemocněla. Stav natolik vážný, že ji ze San Sebastianu manžel odvezl do švýcarského sanatoria v Leysinu (s podezřením na tuberkulózu). Odloučena od přátel, od dcery a umění, v uvědomění si tenké hranice mezi životem a smrtí, ponořila se zde do úvah: konečnost smyslu bytí, relativnost všech výtvarných proudů. Hledala stálou a neměnnou podstatu, a to v propojeném středu oblasti materiální a duchovní. Vnitřně se obrátila k víře, tvorbou k biblickým ilustracím Život krále Davida: fantazijní svět inspirovaný perskými miniaturami, středověkými rukopisy i lidovým uměním. A nalezla nadčasový duchovní základ i to, že nechce své umění omezovat pomíjivou lidskou individualitou. Jako se v Beranidle odpoutala od tradiční podoby umění, v biblických ilustracích od jakýchkoliv prosazovaných –ismů. Obojí velmi odvážný krok.

     

Originalita

Po několikaletém švýcarském pobytu se Růžena roku 1919 vrací ze zdravotních důvodů na italský venkov. Své názory radikalizuje, změnou v osobním životě je rozvod s Chvoščinským. a následný sňatek s novinářem Arturem Cappou (byť zřejmě ani jedno nebylo právoplatně uznáno). Nenechá se svazovat společenskými konvencemi, pouští se do další výtvarné tvorby. Vzniká cyklus Světelných maleb, v nichž zachycuje podstatu přírodních živlů v abstraktních asamblážích, doplněných malbou, jejichž podoba se blíží až mnohem pozdějším strukturám informelu druhé poloviny minulého století a v obraze Voda je zřejmý kinetický prvek. Prostřednictvím A.Cappy, bratra budoucí manželky F. T. Marinettiho Benedetty, se umělkyně znovu kontaktuje s futuristy: v některých dílech užívá futuristickou dynamiky. Ojedinělý je scénář hry Blázen, založené na „výrazovém“ tanci doprovázeném hřmotnými a nehudebními zvuky (např. lodní sirénou). V rámci rovnováhy i celistvosti svého umění ve stejné době Zátková skládá tradiční vánoční mši pro vesnický kostel v Macugnaze. Celek v propojení protikladů je hlavním tvůrčím krédem: v textech, kresbách (Proroctví), v nichž se vrací k leysinským úvahám a k impulsům duchovních nauk.

S pomocí Marinettiho, Benedetty a G. Bally se postupně prosazuje na veřejnosti. Samostatně v Římě (1912, 1922), v souborných výstavách s futuristy (Boloňa, Turín, Florencie – 1922). Otiskuje práce ve futuristických časopisech. Vycházejí články, i v německy psaných pražských novinách Prager Tagblatt. Do úspěchů zasahuje nemilosrdně osud podlomeným zdravím: Růžena odjíždí do rakouských Alp, pak znovu do Leysinu. Odtud se nevrátí – umírá na podzim 1923 v osmatřiceti letech!

Na životním příběhu této umělkyně lze poznat, že se nikdy nepřidala k žádnému směru a že nejvyšší kvalitou pro ni byla ničím nesvázaná svobodná tvorba.


RůŽena – Příběh malířky Růženy Zátkové – Císařská konírna Pražského hradu do 31. července 2011
Doprovodná výstava – Písecká brána od 27. dubna 2011.
K výstavám vyšla stejnojmenná monografie o životě a díle autorky plus malá publikace.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 05. 2011.