Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (17)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (17)


(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)



Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát



V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na  čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec... Ale já vím jedno: když píšu, zpívám nebo hraju, dělám to jenom proto, abych se mohl po večerech dívat do rozesmátých tváří. A skutečně se dívám - už celé desítky roků. Takže mějte mě za básníka, zpěváka nebo herce, když vám to udělá radost, ale já vím, kdo jsem.

Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mně svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý - vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba. A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu. Ale: nestal bych se posléze posledním v řadě dobrých českých dramatiků? A vůbec - nebyl náhodou geniální Jaroslav Hašek autorem povídek bez náležité literární koncepce a je vůbec Švejk kniha napsaná tak, jak se kniha má psát? Není Švejk napsán bez jakýchkoliv zábran, spíš jako souhrn anekdotických nápadů, který ve svém výsledku tvoří něco zcela jedinečného? Samozřejmě, že tím nechci říct, že jsem geniální podobně jako Hašek -chci jen říct, že i nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo.


Takovouhle cestou se ubírají mé úvahy, kdy jsem se dopracoval k jakémus takémus obličeji a teď mi už jde jen o jeho zachování. Tenkrát, když Semafor vznikl, jsem si takovéhle problémy nepřipouštěl, nejspíš proto, že jsem ani netušil, že existují. Chtěl jsem jen rozesmát třeba 220 platících diváků, kteří se sešli v sále Ve Smečkách. Třeba se vám zdají mé ambice malé, já zas mám dojem, že jsem na sebe tehdy vzal gigantický úkol. A teď se chci rozepsat o tom, jak to tehdy všechno probíhalo. Chvílemi to bude možná nuda - někdy se totiž toho moc nedělo, ale mohu vám slíbit i stránky napínavé a trochu legrace a snad i trochu pikanterie. A kunsthistorikům další podklady pro jejich práci - nepůjde totiž jen o Semafor, ale i o postižení atmosféry oněch časů. A tady bych se chtěl omluvit za případné nepřesnůstky. Nebudou nikdy záměrné a prosím, aby byly přičteny na vrub mé ochablé paměti. Sám tu chci podat obraz co nejvěrnější - to nechť je mi věřeno.

V polovině šedesátých let nastala v ČSSR obleva v politickém počasí, což přineslo Semaforu klid k práci. Byly to nejidyličtější doby v historii našeho divadla. Dřívější přísnost, kterou nás vrchnost původně postihovala, nesla dosud své plody v podobě velkých sympatií, jimiž nás česká veřejnost za to zahrnovala, sympatie tedy ze setrvačnosti pokračovaly, ale přísnost už pominula.

A tehdy si na nás vzpomněl někdo na ministerstvu kultury a bylo nám oznámeno - Jiřímu Šlitrovi a mně - že máme odjet do Paříže na stáž. Čtrnáct dní že tam můžeme okukovat kabarety a šantány - pak jen máme sepsat zprávu o tom, co jsme za státní peníze viděli, aby účtárna měla podklad.

Byl začátek prosince, když jsem ponejprv vyjel směrem na západ od naší vlasti. Jiří Šlitr už měl za sebou Brusel, kde účinkoval na světové výstavě, tak už byl přece jen trochu otužilejší než já. Pro mne byla předvánoční Paříž šokujícím zážitkem. Věděl jsem už z vlasti, že na Západě je blahobyt, věděl jsem taky, že je to blahobyt jen tak na oko, ve skutečnosti že je tam bída (první informaci jsem měl ze soukromých zdrojů, druhou z veřejných), a těmito znalostmi vyzbrojen jsem se ocitl uprostřed rozsvíceného předvánočně slavnostního města. Obchody se předháněly v nabídce zboží, o jehož existenci jsem do té doby neměl tušení - pochopil jsem, že to je ta ideologická diverze, která měla obalamutit nás, návštěvníky z Východu. Akorát jsem nevěděl, jak dokázali způsobit, aby ty obchody byly plné zákazníků. Jako divadelník jsem si odnesl mnoho odborných dojmů, počínaje setkáním s Mauricem Chevaliérem ve studiu firmy Barclay a konče návštěvou snad nejslavnějšího striptýzového podniku Crazy Horse Saloon. (I ten jsem napsal do seznamu navštívených podniků, který jsem musel předložit ministerstvu. Nezatajil jsem ho, ale je pravda, že jsem ho ani příliš nezdůrazňoval.)

V Paříži jsme absolvovali taky několik recitálů -G. Brassense, Ch. Aznavoura aj. a do Prahy jsme dovezli termín recitál a byli jsme asi první, kdo ho u nás v oblasti populární hudby použil. Náš Recitál 64 jsme chtěli reprízovat pouze desetkrát a dost, ale jeho úspěch byl mimořádný, a tak jsme ho hráli po celý zbytek roku. Později ho natočil Ján Roháč pro Čs. televizi a protože zase tak moc toho s námi televize v archivu nemá, velmi často se dodnes k tomuto recitálu vrací - buď k celému, nebo ke kouskům, kterými občas zpestřuje různé programy.

Pak se nám cesta do zahraničí otevřela a mohli jsme vyjet už i s celým souborem a odehrát různá představení v různých metropolích. Nejčastěji jsme se vyskytovali v obou částech Berlína a jezdívali jsme hrát i do obou tehdejších Němecek. Občas s námi jezdívali záhadní pánové, údajně z ČTK, a ti z nás nespustili oči. Byly to krásné časy.

Do Paříže jsme vyjeli pak ještě jednou, tentokrát bez Jiřího Šlitra - ten zatím hrál na Světové výstavě v Montrealu. Odeon, vedený tehdy velikým Jeanem-Louisem Barraultem, nás pozval na festival Divadlo národů a my tam čtrnáct dní hráli s malou Magdou Křížkovou představení Benefice. V Benefici - jak už jsem řekl - se vyskytovala jakási semaforská variace na téma Hamlet a tu jsem se naučil francouzsky. Musím se zmínit, že francouzsky jsem neznal ani slovo. Věc jsem se nabifloval pod dozorem pedagogů a ovládl jsem jí zpaměti, aniž bych věděl, o čem je v tu kterou chvíli řeč. Byl to nervák: kdyby mi při představení vypadlo slůvko, byl bych v koncích. Jakákoliv improvizace byla předem vyloučena.

Ve velikém stressu jsem spěl k premiéře. Několik vteřin předtím, než jsem vstoupil se svým Hamletem před pařížské publikum, přišel mě intendant divadla potěšit radostnou novinou: na představení zavítal největší z francouzských Hamletů - Jean-Louis Barrault. Nic hroznějšího mně v tu chvíli ten člověk nemohl říct. Vstoupil jsem na scénu jako ve snách a deklamoval jsem naučené verše, aniž bych se zadrhl - to byl asi největší výkon, jakého jsem tehdy byl schopen. O hereckých kvalitách představení nemohu vydat svědectví, protože jsem ho prožil v jakémsi zvláštním šoku. Jean-Louis se pak objevil v šatně a vyslovil se o mé práci s uznáním, což ještě nic neznamená, protože je známo, že Francouzi jsou velmi noblesní národ.

Ještě jedna věc mně nepřidala na jistotě: v Benefici jsme měli zařazenou písničku Tulák. Jiřímu Šlitrovi se povedla, připadala mi velice česká a tak jsem se rozhodl, že je vhodná, aby nás reprezentovala v zahraničí. Nastudovali jsme ji s desetiletou Magdou v češtině a tak jsem si nedělal starosti s tím, že její text není zrovna pro dětské provedení ten nejvhodnější. Takže dejme tomu sloka o tom, že

náhle zakryl oblohu
velikánskej mrak
holka vlítla do stohu

tulák taky tak
a já zpívat nemohu
co se dělo pak
jen to že venku lilo
vůbec jim nevadilo...

by francouzskému publiku v dětském provedení neměla vadit. Před prvním představením však za mnou přišel kdosi a oznamoval mi s jistou hrdostí, že v sále je nejmíň polovina Čechů, žijících v Paříži. S tím se jaksi nepočítalo. Ale přijali naši písničku stejně vřele jako Francouzi a tak se všechno obrátilo v dobré.

Naše francouzské vystoupení trvalo čtrnáct dní a dá se říct, že bylo úspěšné. Jisté noviny o mně napsaly, že jsem český Chevaliér, tak jsem je při tom nechal.

Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii)
Benefice v Paříži (z bukletu k 2 CD vyd. And The End Records, 2006)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 01. 2011.