Miroslav Sígl: O šlapání nebeských cyklistů
Rubrika: Literatura – Doporučení
 Kniha, kterou jsem dostal k Vánocům, mne velice potěšila a jsem přesvědčen o tom, že si najde u nás stovky čtenářů. Však jsem jich pár desítek poznal ještě za života svého přítele Karla Helmicha, o němž jsem loni, kdy se navždy vznesl také do těch nebeských výšin, napsal v Pozitivních novinách hned několik článků včetně seriálu o jeho gurmánské vášni. Přátelé – tu knihu dal dohromady Ivo Hrubíšek s celoživotním zájmem o letadla, a jmenuje se Nebeští cyklisté s podtitulem Aeroplány poháněné šlapáním (160 stran, 218 ilustrací, vydavatelství Cykloknihy, Plzeň, 2010). Asi mnohé z vás hned napadne, zda se v ní píše o smyšleném příběhu létajícího kola Jana Tleskače z legendárního románu Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu? Protože jde svým způsobem o úplnou encyklopedii, nemůže tam chybět Tleskačovo létající kolo, které se dostalo také do stejnojmenného barevného filmu s premiérou v roce 1993. Autor nemohl začít jinou kapitolou, než o inspirujícím řeckém Ikarovi, o odvěké touze lidí létat vzduchem jako ptáci, jež přiměla nepřehlédnutelný zástup vynálezců od Leonarda da Vinciho až po ty současné bezmotorové letouny, větroně, rogala, paraglinding. Jenomže tady pomalu končí éra šlapacích letadel, kterou má na mysli autor knihy, když vypráví o aeroplánech poháněných silou lidských svalů. Budoucnost spěje k hybridnímu pohonu s bateriovými, solárními, palivovými a jinými články, jak je vyvíjejí v Japonsku (Tokyo Institute of Technology) nebo se rodí ve francouzsko-švýcarské spolupráci na Technické vysoké škole v Curychu, či s vodíkovými palivovými články z výzkumné základny Boeing Research and Technology Centre, kterou obhospodařuje americký výrobce letadel v Madridu. Vraťme se přece jen o pár století nazpátek, aby nám byl ten překotný vývoj bližší. Průkopníky létání, o kterém v celé knize jde, byli skutečně cyklisté. Utopické, často až ztřeštěné návrhy létajících bicyklů, si nechávali jejich tvrůci patentovat v různých zemích světa. V knize najdeme velké množství ilustrací okřídlených bicyklů, šlapacích letadel či kluzáků včetně jejich technických parametrů, ale také fotografie elegantních aeroplánů, které začínaly udivovat svět na mezinárodních salónech v Paříži, vlastně na letišti Le Bourget. Dozvíme se o tom, jak Amerika doháněla Evropu - vždyť první oficiálně zaznamenaný let šlapacího aeroplánu se konal až v dubnu 1976! Ale to už zde začalo období prudkého rozvoje šlapacích letadel nové generace, jakými byl například věhlasný „Pavučinový kondor“ a jeho vynálezce Paul MacCready vstoupil tak do dějin letectví, protože jako první sestrojil manévrování schopné letadlo těžší vzduchu a poháněné pouze lidskými svaly. Vzlétlo v srpnu 1977. Velká Británie, považovaná do té doby za kolébku ve vývoji letadel poháněných lidskou silou v 60. a 70. letech, přišla v tom roce naprázdno. Ano – poprvé Kremerova cena, kterou od roku 1959 vypisuje britská The Man Powered Aircraft Group of the Royal Aeronautical Society (Skupina pro lidskou silou poháněná letadla p ři Královské letecké společnosti), nazvaná po britském průmyslníkovi Henry Kremerovi, který tato ocenění zejména konstruktérům finančně podporuje, tak tahle cena poprvé putovala přes Atlantik do USA. Aby tomu bylo napříště zabráněno, vypsali v Británii jakousi cenu útěchy, o kterou se nemohli ucházet občané Spojených států amerických. Co čert nechtěl, stalo se! Tuto první cenu útěchy v roce 1984 nezískal občan Spojeného království Velké Britanie, ale německý konstruktér naprosto rozdílného modelu, připomínající začátky leteckého modelářství: představil extrémně lehký větroň, potažený mikroskopicky tenkou fólií, s pomalým letem a líně se otáčející vrtulí velkého průměru a značného stoupání. Nádherné barevné snímky provázejí vyprávění o historickém přeletu kanálu La Mance s letadlem Gossamer Albatrosss, hned nato Američané překonali tento věhlas svým solárním Challengerem, který dokázal překonávat značné vzdálenosti, létat i několik hodin ve velkých výškách, v turbulentním ovzduší a za silného větru! A což teprve další historická událost, připomínající onu dávnou dobu aténského Daidala, který jako první člověk vzlétl do vzduchu na vlastnoručně vymyšlených a sestrojených křídlech z ptačích per, lepených voskem. (S ním je ovšem spojena smrt jeho syna Ikara.) K té novější historické události došlo v dubnu 1988 a jejím místem se stal jak v oné řecké báji starobylý Knósos, v jehož blízkosti se nacházela letecká základna řeckých vzdušných sil. Pilot Kanellos se vznesl nad vody Krétského moře, musel šlapat s maximální intenzitou, protože jeho letoun se dostal do větrného poryvu. Cíle i rekordu však bylo dosaženo, když letoun dovedl do těsné blízkosti pobřeží. Tři hodiny a 54 minut ve vzduchu – to byl nový světový rekord, stejně jako prolétnutá vzdálelost 116 kilometrů. Pro našince má jeho rekordman Kannelos osobitou příchuť. Byl úspěšným cyklistou i na zemi, výborný vrchař i časovkář, několikanásobný mistr své země, olympijská naděje Řecka pro Olympiádu 1988 v Soulu. Nu - a v téže době připravoval řecké cyklisty na olympijské hry náš trenér Pavel Doležel – pamětníci slavných Závodů míru si jistě vzpomenou. Takže Kannelopoulusův (zkráceně ho přezdívali Kanello) trénink na rekord ve vzduchu se odehrával pod taktovkou našeho krále cyklistiky z let 1965 – 1992. Přesto přese všechno jsou pokusy s létáním silou lidských svalů z první poloviny 20. století nazývány pravěkem tohoto způsobu létání. V novověku už jde o tři generace letadel (1960-1976 britská letadla, 1977-1979 americká letadla, 1980-1988 americká a německá letadla), jejichž rekordy začala registrovat Mezinárodní letecká federace FAI. Sledují se také lety vzducholodí, plněných héliem. Dobrou a užitečnou knihu sepsal Ivo Hrubíšek, pátrající zejména v zahraniční literatuře, dával dohromady mnohdy se rozcházející údaje, což je dáno anglickými a americkými palci, stopami, čtverečními stopami, poundy (librami) nebo výkony uváděnými v mílích. Náš autor je všechny poctivě převedl do metrické soustavy, uvedl pro úplnost jejich přepočet (například jeden inch = 2,54 cm, jeden yard = 91,44 cm, jeden pound = 453,59 gramů, atd.). Vydavatel oprávněně předpokládá, že taková kniha půjde na odbyt sama. Má pravdu – četl jsem ji jedním dechem. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2010.
