Na cestovatelskou dráhu se vydala mělnická učitelka Základní školy v Jugmannových sadech Radka Koláčná, rozená Urbanová (*1964). Občané v Mělníku už znají její četné aktivity: organizuje s dětmi dramatická vystoupení, rok co rok se zde těší už po mnoho let na 11. listopad a na „Vítání sv. Martina“ s průvodem a rytířským soubojem. Do této tradiční akce jsou zapojeny svými vystoupeními také Mateřská škola Pohádka a Rodinné centrum Kašpárek. Další takovou tradicí se stal Jarní orientační běh historickým městem Mělníkem. Paní Radka se ráda vyjadřuje ve verších, je členkou Literárního klubu Pegas Mělník, kde vyšly její první básnické sbírky.

  

Letošní prázdniny strávila s bratrem Hynkem a synem Václavem v Indii, ani ne tak vzdálené, jak říká, ale bytím a životem jinaké. Přivezli si mnoho zážitků, jak už to bývá, o nichž umí Radka velmi poutavě vyprávět, převlečená přitom do sárí – čili šatů z jednoho dlouhého kusu pěkné látky. K tomu šperky, ozdoby. Naslouchal jsem jí rovněž v Masarykově kulturním domě na Mělníce spolu s mnoha návštěvníky. Své vyprávění doprovází barevnými snímky a my posloucháme s velkým zaujetím. Zaznamenávám alespoň útržkovitě, o čem nám jemná usměvavá dáma povídá.

♦♦♦

Letěli jsme do Indie přes Finsko. Do Dillí-Delhi jsme přiletěli v noci. Teplé velkoměsto neznámých pachů a mnoha zvuků. První pocity: jak výprava o sto let vržená nazpět.

Na doporučení volíme celkem dobrý hotel, cenu smluvní jsme skutečně usmlouvali.
Ranní rozbřesk, samé troubení, horký rušný den, rikši jsou motorizované, míjíme obchůdky a pouliční prodejce, na ulicích potkáváme posvátné krávy, ale také volně pobíhající psy. Lidí je zde velmi mnoho, podivujeme se zvláštní atmosféře indického hemžení.

Z horkého velkoměsta jsme odjeli autobusem dnem i nocí směr Himáčalpradéš, což je jedna ze severních oblastí Indie. Po okraji srázů a silnic křivolakých jsme brzy k ránu dorazili až do Mc Leon Ganji - sídla Dalajlámy - asi tři kilometry v podhůří Himalájí.

  

Ranní cesta nás zavedla od pomyslné zastávky autobusu až do Bhagsu, kde žije má přítelkyně provdaná za Inda Rabího, původem z oblasti Radžastánu. U nich jsme získali azyl a ubytování. A začaly naše toulky, výlety a cesty do pohoří Dhauladhár, k vodopádu, kde se mi okamžitě při ponoření znavené nohy přisála pijavice mezi prsty.

A následují další jednotlivé snímky: Spaní u ledovce a ranní probuzení mezi tisíci ovcemi. Pasáček schovávající jehňátka před cizinkou. Pronásledování psy na horské stezce. Setkání s krávou nad propastí. Ranní probuzení v blízkosti opic. Poslouchání večerních a ranních zvuků cikád při pohledu na štíty velehor.Triund-horská plošina úchvatného výhledu. Horské štíty lemované polední duhou, když monzunové překvapivé počasí čarovalo divy. Návštěva sídla Dalajlámy, modlitební rituály.

Vážený Dalajláma držel smutek, neboť mu právě zemřel bratr. Mezi mnichy v klášteře nás uchvátila zvláštní atmosféra.

Ochutnáváme neobvyklá jídla rozličných chutí - chili papričky, placky rótí, čapátí.Talíř Tálí s různými pokrmy v mističkách – například „dál“ je čočka rozvařená, kašovité konzistence. Momo je zase kořeněná směs v taštičce z těsta, prodávaná rovnou na ulici. Jídlo je levné, tady chodit do restaurace denně není pro cizince problém. Celá pizza stojí v přepočtu asi našich třicet korun. V japonské restauraci za sídlem Dalajlámy mají výborné suši.

  

Má přítelkyně má sárí obchůdek, její manžel učí tvořit šperky především zájemce o rukodělnou výrobu. Jsou jimi většinou cizinci - nejvíce Izraelci. Materiál pro dílnu s tavením stříbra i zlata nakupuje v Kardangu.Také potřebné kameny a kamínky jsou zde k dostání s velkým množstvím nejrůznějších nerostů. Zakoupila jsem si í tibetskou mísu. Poslechnětě si, jak krásně na dálku zní. (Radka mísu obtáčí jemným dotekem a dovnitř sálu se linou kouzelné tóny.)

Zaujal mne muž z Radžastánu, hrající na šalmaj nebo na ulici žebrající další Ind s malým synkem. Pouliční obchodníci jsou zde velmi hbití - než jsem se vzpamatovala, jedna žena mi pomalovala ruku. Krásné malování přírodní hnědou henou není zde zvláštností pro domorodce, ale nás překvapí.

Můj bratr Hynek a syn Václav odešli do vysokých Himalájí údolím Zanskaru, podívat se do oblasti Kašmíru, kde mladí Češi - jejich přátelé stavějí pro děti v horách školu. (Nedávno v časopise Lidé a Země byl článek o této Sluneční škole. Autorem projektu je student Jan Tillinger z ČVUT - Českého vysokého učení technického v Praze.) Bratr s mým synem jim přispěli svou pomocí. Vydělávali si tak v horách na byt a stravu svou prací. Cesta a pobyt jim vyšel na více než 14 dní. Zdejší hory je prověřiy i ve všech podobách. Zejména při cestě zpět se brodili čerstvým sněhem a sotvaže byli v podhůří, jedinou přístupovou cestu museli zde uzavřít vzhledem velkému sněžení.

  

A co jsi dělala mezitím Ty? Radka s úsměvem odpovídá nejen na tuto, ale i množství dalších otázek.

V té době jsem navštívila s přítelkyní a s jejím indickým manželem stát Punjab (Panžáb) a město Amritsar. Zažila jsem neuvěřitelnou jízdu Indií, neobvyklé způsoby dopravování osob, nákladů, zvířat. Také jízda vlevo je neobvyklá pro nás Evropany. Indové jsou však výborní řidiči - musí zvládat takřka neskutečné situace na vozovce, rozhodovat se rychle, vyznat se v té spleti aut a zvířat.

Ve zlatém chrámu v Amritsaru jsem zažila vynášení posvátné knihy, hudebníci sedí přitom na mramorové dlažbě. Na mramorem obkládané zemi okolo chrámu lidé v noci pospávají. V posvátné vodě v blízkosti chrámu jsou vidět koupající se muži. Ženy se koupat nesmějí, pouze skryté v kabině pro ženy a v sárí. Cizinci se posvátné vody nesmí dotýkat. Také jsem byla napomínána, stačilo se jen přiblížit. Navštívila jsem též stříbrný chrám, kde právě natáčela hudební scénu indická televize.

  

Radka nám dále ukazuje svastiku - znak, symbol štěstí, který byl zneužit Hitlerem v Německu. Je to převrácený hákový kříž. Indové ho mají na domech nad vchodem nebo ve štítu. V stříbrném chrámu je nad stříbrnými dveřmi. Byla jsem tu ověnčena květinami a obdarována na znamení přízně.

Na tržišti před chrámem jsem pozorovala nevídané ovoce a další plody s názvem guáve. Paradoxní je srovnání: mezi tržním typem domů a krámků je mnoho nových moderních obchodů s klimatizací.Mezi desítkami živých rikšů,mezi kravami a volně pobíhajícími zvířaty jezdí po ulicích moderní auta a motocykly. Fotografovala jsem se s místními žákyněmi školy, které nosí jednotný typicky školní úbor.

  

Vrátili jsme se zpátky do Dillí, kde byl den před naším příjezdem bombový atentát. Jednodenní pobyt jsme strávili ještě opět v hotelu, který zasažen bombami nebyl. A potom odlet znovu přes Finsko a procitnutí v Praze. Nějakou dobu mi nebylo jasné, proč nikdo netroubí, vždyť je zde ticho! Proč jsou lidé tak šedí? Žádný pestrý šat, žádné pouliční emoce. Nikdo s nikým nemluví,neobchoduje se na ulici.
A taky se „trochu ochladilo.“ Ale přivítání bylo úžasné.Syn se těšil na českou stravu,neboť chléb, maso, buchty už jsme skoro neznali.Naštěstí nám naproti přijela naše babička „rikša motorizovaná.“

A to by nebyla ani naše Radka, básnířka, která mi do rukou na rozloučenou vtiskla své volné verše. Vznikly v Indii. Při představení je nerecitovala. Škoda! Tak alespoň je tady s jejím dovolením zveřejňuji:

Cesta je proud, energie skrytá v odhodlání,
nechat dotýkat se jiného nebe tvého já.

Cesta je proud a vášeň, za každou zátočinou,
za každým mořem,objevit nové ruce hvězd.
Objevit nové touhy a přání těch,
co život žijí trochu stejně, avšak kořeněně.

Cesta je proud, co proudí po kamenech.
Jak křišťálový had vody se necháš unášet,
než vpluješ do neznámé řeky,
k neznámému břehu
a smísíš svoje pocity s vlnou nové naděje.

Cesta je pohled za horizont dálky
…a tam se všichni setkáme.
Tou dálkou bývá vědomí o nepoznané kráse.