ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (15)

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)


Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát


V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

V roce 1966 byl Jiří Šlitr zase jednou v zahraničí. Já zatím táhl divadlo sám a to se mně zamlouvalo jen částečně. Připadal jsem si důležitě, ale za nějaký čas mě to začalo zmáhat. A tak mě napadlo, že by mi mohli od přebytečné práce odpomoci mí kolegové. Měl jsem v šuplíku takovou celkem směšnou povídku a vytipoval jsem si Evžena Jegorova jako potenciálního vypravěče.
Jegorov byl snad nejdelší tenorsaxofonista na světě. Kromě toho, že jeho hra na saxofon byla velmi kvalitní, měl i neobyčejný dar humoru a navíc jisté herecké předpoklady, které využíval často i film a televize.
Jeho humor byl zvláštní. Občas seděl, mlčel a pojednou pronesl nečekanou větu, která rozesmála všechny, co byli okolo. Jitce Molavcové jednou zničehožnic pravil: Copak ty, ty se neztratíš. Umíš se pěkně pitvořit a měnit hlasy...
Jistá soudružka nás jednou přišla zkontrolovat při zkoušce a chtěla, abychom jí předvedli chystané představení. Omlouval jsem se, že jí můžeme ukázat zatím jen první polovinu. Evžen Jegorov suše poznamenal: Nejradši bych jí ukázal obě půlky.
I jeho skutky měly příchuť grotesky.
Jednou si oholil vousy a krátce na to jel s orchestrem Ferdinanda Havlíka na zahraniční zájezd. Na pasu měl však fotografii s fousama. Nenechal se vyvést z klidu a před hraničním přechodem si jednoduše vousy nalepil.
S nalepenými vousy pak projel bdělou hraniční kontrolou a pak si je zase klidně odlepil.
Když jsem pak po letech měl smutnou povinnost promluvit v krematoriu na jeho pohřbu, prohlásil jsem s čistým svědomím, že neznám člověka, kterému by Evžen kdy ublížil.
Pořad Tak co, pane barone byl koncipován jako přednáška se světelnými obrazy, jak se kdysi říkalo, doplněná písničkami. Přednášejícím byl právě Evžen Jegorov. Velmi humorný text (psal jsem ho já) odříkával Evžen s naprosto kamennou tváří a bylo to věci ku prospěchu.
Jiří Šlitr mi dodal z Kanady poměrně málo melodií a tak jsem se stal samozásobitelem a složil jsem celou řadu hudeb sám. A byl jsem hrd a pyšen na to, že je mnoho lidí považovalo za Šlitrovo dílo, což samo o sobě svědčilo o jejich určité kvalitě.

Tenkrát, když byl Jiří Šlitr v Americe, přišla za mnou Naďa Urbánková se svými brýlemi na nose - nebo lépe: přišly velké brýle a vedly za nos Naďu Urbánkovou. Naďa mě pozvala do divadýlka Sluníčko, že tam vystupuje se skupinou Country beat Jiřího Brabce a s dvěma mladými hochy, se kterými je prý velká sranda.
Šel jsem se tam tedy podívat a skutečně tam byli dva mladí hoši, se kterými byla velká sranda.
Šimek a Grossmann mi důkladně rozkmitali bránici, vystupoval tam také pan inženýr Vodička, vládnoucí velmi krásně zabarveným a velmi hlubokým hlasem. Spolu s Country beatem tvořili všichni dohromady sympatickou grupu.
Naďa, která do té doby hrála v Semaforu nejrůznější role, vždycky dobře, leč bez výraznějšího úspěchu, v téhle společnosti zazářila - to byl ostatně taky důvod, proč mě tam zvala.
Humor Grossmanna a Šimka mi tak trochu připomínal i moje začátky - nezávazné a nevázané legrace, jen tak pro radost. A oba mladíci se hlásili k tomu, co jsme dělali v Semaforu. Vyprávěli mi, kolikrát viděli Takovou ztrátu krve, znali celé citáty z různých mých her a já jsem dělal, jako že ne, ale ve skutečnosti jsem se cítil polichocen.
Když mě pak pozvali, abych si s nimi přišel někdy zazpívat, přijal jsem to. Mé vystoupení ve Sluníčku, ke kterému skutečně po čase došlo, nedopadlo zrovna nejlíp. Bylo totiž vystavěno na dosti blbém nápadu, o kterém musím ke své hanbě říct, že byl můj.
Písničky žánru country and western se mně vždycky líbily, dřív jsem tenhle typ hudby znal spíš pod názvem hillbilly music, a tak jsem si jednu vybral a rozhodl jsem se, že ji budu zpívat anglicky. Moje angličtina je dodnes velmi slabá, po dvaačtyřiceti letech studia tohoto jazyka jsem dospěl k patnácté lekci. A tak můj nápad nebyl zrovna nejšťastnější. Pro případ, že by mi selhala paměť, jsem si vymyslel pojistku. Číst píseň z listu se mi zdálo být pod mou důstojnost, ale řekl jsem si, že když napíšu každý veršík na jiný papírek a lístečky si rozstrkám do různých kapes, jeden si dám taky do boty a další za krk, že je pak budu vytahovat a čtení textu bude okořeněno legrací.
Já to nebudu dlouho protahovat: Vyndal jsem první papírek, přezpíval jsem veršík, ale než se mi podařilo vylovit druhý lístek, další verš jsem prošvihl. Když jsem měl konečně druhý verš před očima, zněla hudba k verši třetímu, na kterou ten druhý pochopitelně nepasoval. Zkrátka se mi to všechno nějak posunulo, já jsem blábolil jakási nesouvislá anglická nebo aspoň anglicky znějící paslova a než jsem se nadál, byl konec písně a na papírky v botě a za límcem vůbec nedošlo. A ty právě měly být vyvrcholením mé papírkové klauniády.
Hlediště odměnilo můj výkon slabým potleskem, tzv. útrpákem, a já se vypotácel z pódia s pocitem idiota, přistiženého při samohaně.

Jiří Šlitr dlel pořád v Americe a tu mě napadlo, že bych měl poskytnout nějaký den v týdnu těmhle mladým lidem, že by mi zase ubylo nějaké představení. A tak jsem navrhl prostřednictvím Nadi oběma komikům možnost si zahrát v Semaforu - samozřejmě přijali.
Publikum jejich Besídky zvláštní školy a navíc v rašeliništi přijalo velmi dobře - jen občas za mnou přišel některý z ortodoxních semaforistů a hořekoval, že to není ono, že jako výstupy k táboráku to není špatné, ale Semafor že je něco jiného. Ale časem si veřejnost na mé rozverné podnájemníky zvykla.
Když se vrátil Jiří Šlitr a šel se na ty dva podívat, líbili se mu, ale nebyl nadšen mým nápadem, že by tahle skupina měla v Semaforu setrvat nastálo. Nedalo to však mnoho přemlouvání a nakonec uznal, že se v Semaforu uživí ještě jedna tvůrčí skupina a že i on bude z toho mít užitek ve formě několika volných večerů navíc.

Chodíval jsem se na dvojici G a Š občas dívat a patřil jsem mezi jejich tajné fandy. Jiří Grossmann byl navíc výborným textařem a do jejich komiky přinášel krůpěj poezie a ta citlivému divákovi vyrovnávala tu nebezpečnou blízkost jisté lidovosti, která byla Semaforu přece jen trochu cizí. V podstatě však tu mohu s čistým svědomím jako jejich bývalý zaměstnavatel vydat dobrozdání: humor Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka byl chytrý, mladý a do budoucna perspektivní.
Naše skupiny si navzájem nekonkurovaly, měli jsme řadu společných herců a zpěváků - Miluška Voborníková, Naďa Urbánková, Zuzana Burianová - všechny hráli jak u G a Š tak u S a Š. Dokonce pozdější nástupkyně Jiřího Šlitra, Jitka Molavcová, působila zpočátku jaksi podobojí.

Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografiím)
Evžen Jegorov.
Vystoupení ve Sluníčku.