ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (7)

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)


Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát


V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

Popularita Semaforu byla čím dál tím větší a tak i rozhlasový hodnostář, který ještě nedávno prohlásil, že do rozhlasu vstoupím jen přes jeho mrtvolu, mně pojednou poklepával na rameno a předváděl docela roztomilou etudu na téma licoměrnost.
Rozhlas pak začal vysílat naše písničky, a to velmi nahlas, aby nebylo slyšet skřípání zubů těch, co náš vstup na rádiové vlny považovali za svou osobní prohru. Já to tak nebral a ani jsem o jejich zatrpklosti nevěděl, stejně jako jsem nevěděl, že mi tu domnělou prohru za osm let vrátí i s úrokama, jen co tu jejich zášť podpoří příslušné tanky. Ale neměl jsem na protiútok čekat ani tak dlouho.
Národní výbor byl tehdy obsazený převážně podivnými zapšklými úředníky, z nichž jeden, zvláště vykutálený, mi neustále připomínal, že býval kdysi členem El Carovy party, což byl ve třicátých letech jakýsi komunistický Semafor, deklamující revoluční básně a agitky. Tenhle člověk mi nemohl přijít na jméno, ačkoliv jsem mu nic neudělal.
Jeho úřad chystal ofenzívu. Šli na to chytrácky. Oznámili nám krátce před koncem sezóny, že náš sál je nevyhovující a že jej bude nutno zvelebit. A oni že se toho rádi ujmou. Během prázdnin že nám dají divadlo do pořádku a na podzim že přijdeme do úplně nového prostředí a že budeme koukat!
Když jsme se na podzim vrátili do divadla, ocitli jsme se skutečně v úplně novém prostředí a koukali jsme: divadlo bylo v dezolátním stavu. Čísi krumpáče zbouraly příčky, jeviště se proměnilo v rumiště, všude rozmlácené cihly... Tehdy jsem se ponejprv dověděl, že podvod je jeden ze způsobů, jakým Strana likviduje třídního nepřítele, anebo toho, kdo je za něho považován.
Na národním výboru nám s úsměvem řekli, že nám chtěli pomoci a zatím se zjistilo, že divadlo je naprosto nevyhovující a že tudíž nemůže být vráceno svému účelu. (Dodnes tam hraje Činoherní klub.)
Začal jsem lítat po úřadech a vysvětlovat, že nemáme kde hrát - myslím, že dlouho už jim nikdo neudělal takovou radost, jako já svým naivním sdělením. S otcovskou trpělivostí mně vysvětlili, že centrum města je divadly přehlceno a že máme zkusit štěstí někde na kraji Prahy. Snažil jsem se vysvětlit, že lidé z celé Prahy budou muset za námi jezdit někam na periférii.
Tehdy ponejprv jsem se setkal s něčím, čemu jsem pak říkával funkcionářský obličej. Funkcionář sedí, poslouchá, mlčí a kouká před sebe. Tvář je zcela mrtvá, nenese stopy žádného lidského citu, oči jsou jakoby skleněné. Když má lamentace skončí, funkcionář se zvedne, zdvořile se omluví a rozloučí se.

Mnohokrát jsem podstoupil tenhle ceremoniál a tu podobnost jednoho s druhým přičítám tomu, že buď jsou všichni vyškoleni v zacházení s nepohodlným a obtížným člověkem, anebo že jsou všichni mentálně uchýleni stejným směrem - směrem doleva od lidskosti. Jak to je, jsem dodneška nerozluštil a upřímně řečeno, už to ani luštit nehodlám. Budu jen doufat, že už nikdy nestanu před tupým pohledem, dávajícím tak vrchnostensky najevo, že ještě několik minut je jeho nositel ochoten trpět mou společnost, ale stejně mně nakonec v ničem nepomůže.
Dneska si říkám, že svým způsobem mně tihle hodnostáři pomohli. Díky jim jsem totiž pochopil, že nejsem tak úžasný, jak jsem měl původně za to, když jsem podlehl nadšeným hlasům těch, kteří Semafor až nekriticky milovali. Poznal jsem lidi, kterým jsem byl trnem v oku, či osinou v řiti, jak říkávají sprostší spoluobčané. Zkrátka začal jsem se dívat na život realisticky, což se mi mělo v budoucnu velmi hodit.

Když jsem tehdy v roce 1960 na podzim pochopil, že se nedovolám, stala se mi hymnou píseň V & W - píseň, kterou jsem slyšel oba klauny zpívat na jednom z jejich posledních představení Pěsti na oko: Nedáme se otrávit. To, že je to píseň dnes zapomenutá, je mi dost líto. Tehdy už mi bylo jasné, že cílem národního výboru je likvidace Semaforu bez zákazů a skandálů. Prostě budeme existovat dál, někde stranou - a komu by se chtělo jezdit kvůli divadlu na druhý konec Prahy? A tak se na nás prostě zapomene.
Špatně mě soudruzi znali!

Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(Karel Gott, Jiří Jelínek a Milan Drobný v pořadu Zuzana není pro nikoho doma)